|
Na cestě bičované proudy vody pomalu vykračoval znaveným krokem černý kůň. Měl smutně svěšenou hlavu stejně jako jeho pán, jenž byl oblečen v tmavých šatech a měl přes sebe přehozen plášť stejného odstínu. Nesnažil se svému zvířeti nijak poroučet směr, věděl totiž, že ho hřebec doveze v pořádku k cíli. Oba byli promočení až na kost, ale nebyla to ta věc, která je trápila. Jejich mysl strádala pod tlakem něčeho jiného, jejich úkolu.
Takových jako on bylo několik a všichni zamířili do jiné části světa. Vyrazili již před několika týdny, aby splnili příkaz jejich Mistra. Nikomu z nich se nechtělo, protože považovali jeho poslední rozhodnutí za šílené. Bohužel pro ně však museli poslechnout, neboť jejich život je jen a jen jeho zásluhou.
Kdysi dávno to byli vrahové a jejich špatná pověst je daleko předcházela. Všechny jednou opustilo štěstí a oni byli chyceni a odsouzeni. Mistr každého z nich těsně před popravou zachránil a odvezl je na své sídlo. Zde je pomocí kouzel zocelil a udělal z nich své nemrtvé stoupence. Ti mu pak pomáhali v dobývání okolních království.
Ten okamžik právě nastal, a proto musí temný jezdec jet až na konec světa a všude hlásit, co se blíží. Ví, že se nemůže bránit tomuto úkolu, že ho stejně nedokáže odvrátit. Snaží se proto alespoň jet co nejpomaleji, aby vše oddálil.
Při rozbřesku již nepršelo a on dorazil do další vesnice. Jako vždy se těsně před prvním domem zastavil a čerpal sílu na svoji řeč, která pro něj znamenala nekonečná muka. Hřebec vykročil a pomalu se blížil k místní návsi. Temná dvojice vzbuzovala mezi vesničany smíšené pocity, někteří se báli, jiní se snažili pomoct. Ty, kteří se k němu hrnuli, zastavoval nataženou rukou, a tak dojel až k radnici. Zastavil před ní, sesedl z koně a postavil se na vyvýšené místo u vchodu.
Pomalu si sundal kapuci a na vesničany pohlédly zářivě červené oči. V již velmi početném davu, který před ním postával, to zahučelo. Některé děti se dokonce s jekotem daly na útěk. Ostatní jakoby zkameněli v očekávání dalších událostí. Po chvíli se mezi nimi rozlehl hrdelní hlas, který jim kázal o konci světa. Jeho slova se zařezávala každému posluchači do mozku a vytvářela v něm pocit beznaděje.
To byl také jediný účel jízdy tohoto Mistrova vyslance. Vyvolat ve všech svobodných lidech pocit úzkosti, který je ochromí natolik, že se ani nebudou snažit mu bránit. Okamžikem, kdy si někdo vyslechl ta hrozná slova, přestával se zajímat o všechno dění kolem i o svůj vlastní život. A tak pár dní po návštěvě jezdce začala každá vesnice vymírat. Což však sami při jejich jízdě stále vpřed nevěděli.
Když dokončil svoji řeč, opět si navlékl kapuci a nasedl na koně. Věnoval vesničanům ještě jeden smutný pohled a vyjel dál. Za poslední chalupou se zastavil a setřásl ze sebe poslední zbytky nervozity. Opět se rozjel a bál se dalšího místa, kde bude muset hlásit, že již brzy přijde konec světa. Nevěděl však, že on je tím, kdo ten konec přináší.