|
Welcome to Mars City.
Potichu jsem stál ve stínu jedné z těch podivných temných nádrží a ta slova mi stále zněla v uších. Je jich tu všude plno – nádrží i stínů. Podivný pocit, stát na zcela jiné planetě. Tak nepředstavitelně daleko od domova. Skoro se až bojím dýchat ten těžký vzduch, který se tu kolem válí jako dusivý plyn. Ale něco z toho strachu mě děsí. Je to... jiné – jako čísi ledová ruka na mém srdci. A není to jen tím, že jsem na zcela jiném světě. Říkají, že to je změnou atmosféry. Ne... tohle je něco jiného. Všechno je tu tak tísnivé. Pozoruju to okny, která mi ukazují ten bláznivý svět kolem. Temné rudé pustiny, písečný opar převalující se líně přes nekonečné duny a skály. A ten strach... on neleží jen ve mě. Je všude kolem. Je to tu jím nasáklé. A i ve tvářích lidí je cosi podivného... děsivého...
„Říkám ti, radši vocaď vypadnem, Bille,“ temná postava, kterou ozařovala záře jednoho z reaktorů, se přede mnou neklidně rozhlížela, jakoby nechtěla být slyšena. „Je to tu divný. Moc divný. Jakoby mě to tu pozorovalo.“ „Ále, nech toho zas. Radši se chytni nějaký práce,“ druhá postava, která cosi utahovala klíčem na stroji v rohu místnosti se napřímila, „seš tu kvůli prachům, ne? Tak makej!“ a vrazil mu do ruky kus nářadí. Potichu jsem ty dva sledoval. Tak jsem přeci nebyl sám. Muž přede mnou vypadal smrtelně bledě. Jeho pohyby byly trhané, nejisté. Rozklepanou rukou si přejel přes bílý obličej. „Bille, víš že sem nikdy nebyl žádnej zbabělec,“ pokračoval muž trochu klidněji, „ale věř mi, že jen co přijede další transport, tak vocaď padám. Klidně si tu zůstaň,“ přitáhnul se k druhé postavě, která ho stále s nezájmem ignorovala a tiše zašeptal, „já ale slyšel, že se prej má stát něco divnýho... něco špatnýho. Já tu nechci bejt u toho. Seru tady na to!“ a s těmi slovy praštil kusem nářadí do bedny, až se rána rozlehla ztichlým areálem. Nervózně jsem sebou škubnul. „No, dobře!“ otočil se rozzlobeně druhý muž, „tak na to ser! Já tu ale zůstanu. Ať už si slyšel cokoliv, já chci svý prachy a nedal sem balík za transport jen kvůli tomu, abys mě ty tady strašil nějakejma povídačkama. Je mi jedno kam se zdejechneš!“ znovu vztekle vytáhl nářadí z bedny a hodil ho po muži vedle něj, „do tý doby ale drž hubu a pracuj, sakra!“ „Ty...“, začal druhý, ale v tu chvíli se zarazil. I ve tmě bylo vidět, jak se vystrašeně zadíval mým směrem. Srdce mi začalo tlouct a okamžitě jsem se pokusil dostat pryč. Muž mě ale již zpozoroval, „ někdo tu je...,“ zavrčel tiše a s nadávkou se obrátil k přístroji za ním. V chodbě nastalo ticho. Co nejklidněji jsem vytáhl baterku, vrhl před sebe pruh světla a beze slova kolem nich prošel. Ještě jsem zaslechl tichou nadávku, když se zavíraly dveře. A pak jsem byl sám. Náhle se mi sevřel žaludek...
Často jsem přemýšlel, jaké to asi bude. Ne hra. Ale ten pocit, že najednou držím originálku Dooma 3 v ruce. Co si budu myslet? Co budu cítit? Jak bude vypadat a jaká vůbec bude? A najednou, aniž bych si to vlastně vůbec stačil uvědomit, se to stalo skutečností. Myslím, že stále ani nevím, co se mi dostalo do rukou. Co hraji. Co jsem dohrál. Ten kus plastu přede mnou je totiž historie. Ano, historie, která čeká až uplyne čas, aby se mohla nezapomenutelně zapsat do našich srdcí a myslí, aby již nikdy nedala zapomenout na to, čím se stala. Legendou. Ano... A stane se jí opravdu? Stane se dílo DOOM 3 legendou? Věřím v to. A je to vlastně velice pravděpodobné... nebo spíš téměř jisté. Jenom čas to ale ví jistě...
Jedna z nejočekávanějších her všech dob. Jedna z nejvyhypovanějších her všech dob. Hra s největší hráčskou základnou na PC. Hra, očekávaná tím víc, čím déle byla ve vývoji. Hra vyvíjená nekonečné čtyři roky. Ano, to je Doom. Ale jaký je doopravdy? Byla vysoká míra očekávání tou osudnou smyčkou, která plnou verzi třetího dílu této pohřbila hned po vydání? Nebo se sliby staly skutečností? Pokusím se vám odpovědět touto recenzí.
Historie tohoto díla je sama o sobě dlouhým příběhem, a ač již jsem o ní psal dostatečně dlouhý článek, nikdy není stručné zopakování na škodu. Tak tedy. Vše začalo v roce 2000, kdy John Carmack, neoficiální hlava celého projektu a člověk, který je na veřejnosti prezentován jako otec Dooma (ač je to k ostatním lidem v jeho malém týmu celkem nefér), pronesl slova „Jestli se vám to nelíbí, tak mě vyhoďte“ a jeho tým se pod nátlakem rozhodl dát do práce na jejich novém enginu, vznikajícím úpravou toho z Quake 3 Areny. Jelikož ale Carmack chtěl něco opravdu perfektního, vyvinul na své spolupracovníky nebývalý tlak, který zapříčinil, že z nich po dvou rocích utajování vypadlo to, co z nich vypadlo.
Engine Doom III, předváděný na akci MacWorld 2002, totiž vypadal naprosto neuvěřitelně a vývojáři na sebe mohli být právem hrdí. Pozornost celého světa se na ně upnula a oni nehodlali zahálet, a tak po svém prvním úspěchu předvedli hru na akci QuakeCon a následně i na E3, kde prezentace rozpoutala hotové novinářské peklo. To vše pak vedlo k boji mnoha HW firem a k aféře s ukradením alfaverze. ID se však nenechali vyvést z míry a uvolňování nových a nových screenshotů jim dopomohlo k udržení nehynoucí pozornosti. A nadále pracovali jako diví, aby po roce, znovu na E3, ukázali, že opravdu umí. Bleskem z čistého nebe však byla novinka jménem HL2, která okamžitě rozdělila fanoušky akčních her na dva tábory. Velice brzy ale HL nabral skluz a Doom si se svou taktikou „when it’s done“ zachoval čistou pověst. Zrušení prezentace na E3 2004 jen utvrdilo mnohé, že hra již vyjde velmi brzy a nakonec se tomu tak i stalo – bylo 14.7.2004 a věta „it’s done“ zněla světem. Doom 3 byl konečně hotov.
|
|
Pohlédl jsem mu znepokojeně do obličeje. Jeho oči vyděšeně zářily. Ruce se mu klepaly a hleděl na mě, jako bych mu snad měl nějak pomoci. Zmocnil se mě podivný pocit. Ne, on není blázen. „Prosím,“ zašeptal tiše a obrátil se k přístrojové desce, „Vy jste neviděl to, co já.“ Pomalu jsem přistoupil blíž a náhle nevěděl co dělat. Věděl jsem, že svůj první úkol nemohu pokazit. Ten kapitán vypadá, že neúspěch nemá rád. Kazí se mu tady až moc věcí. Pohlédl jsem na muže, který se rozklepaně snažil naladit jakousi frekvenci na ovládání. „Neviděl jste, co se chystá udělat,“ pokračoval vystrašeně, otočil se a tiše zasyčel, „on je blázen.“ „OK, pane, nevím o čem tady mluvíte, ale podle rozkazu.“ „Kašlu na rozkazy!“ vykřikl a odstoupil ode mě dál, mávaje divoce rukama „kašlu na to všechno! Já si chci jen zachránit kejhák!“ Uvědomil jsem si, že mu mířím puškou na hlavu, a tak jsem zbraň sklonil. Znepokojeně jsem se na něj zadíval.
„Vy víte, co se tady děje?“ zeptal jsem se tvrdě, snažíc skrýt svůj podvědomý strach. „Víte...“ řekl ten muž a jeho tvář se náhle zazdála být ještě bledší, „peklo... ono existuje.“ Trhnutím jsem od něj odstoupil a nevěřícně zakroutil hlavou. „Hele, nemluvte mi tady nesmysly. Jsme sice na Marsu, ale to, že tady maj rudej písek hned neznamená, že...“ „ON... on ho otevřel...“ Pokračoval muž, který nevypadal, že by mě poslouchal. S podivným leskem v očích si prohlížel zářící monitor na stěně, „On ho otevřel……všichni zemřeme.“ Hrůzou jsem se rozklepal a podvědomě pevněji sevřel zbraň. Něco strašného bylo v jeho slovech. Nevnímal mě a dál hleděl nad sebe. „Kdo je ON?“, zeptal jsem se tiše. Muž stále zíral na obrazovku, „slyšíte? Kdo je ten zatracenej ON?“ A náhle, jakoby se všechno to napětí najednou již nemělo kde hromadit, se ozvala rána. Ohlušující a mohutná exploze projíždějící každičkým nervem, spalující každé vlákno mých myšlenek. Upadl jsem na zem, ale pušku jsem stále křečovitě svíral v rukou. Hluk neustával, jak exploze pokračovaly. „Co se děje?!“ vykřikl jsem, ale muž stál dál bez hnutí nade mnou. Jakoby ho ten výbuch ani nepřekvapil. Jakoby to věděl již předem. Udělalo se mi špatně. Poplašná zařízení se náhle probrala k životu a místnost se rozezněla nouzovým alarmem. Světla potemněla a z žárovek se rozlila rudá zář. Přiskočil jsem k vysílačce, ale ta jen tiše šuměla. Na monitoru přede mnou hasla jedna kamera za druhou. Naprosto jsem nechápal co se děje. A pak se přihodilo něco, na co do smrti nezapomenu. Jakási postava se objevila v záběru jedné obrazovky, která ještě fungovala. Vypadalo to, že zoufale křičí o pomoc. Nevěděl jsem co dělat, snad ani nic dělat nešlo. Cítil jsem ale k tomu muži jakousi povinnost. A náhle se obrazem cosi přehnalo a na sklo vytryskla rudá tekutina. Krev. Zvedl se mi žaludek, hrůza mě ale donutila stát a civět před sebe. Bylo to, jako by sem přišlo samo peklo. Samo Peklo! Ani jsem nevnímal, jak se za mnou náhle ozvalo hrůzné zavrčení..."
A musím vám předem říct, že Doom 3 opravdu je tím, čím jsme chtěli aby byl. Rukopis ID software se totiž nedá zaměnit a ani po deseti letech neztratili lidé z této firmy cit pro vývoj skvělých her. Oni sami totiž žánru FPS rozumí víc, než kdokoliv jiný, a právě proto snad třetí Doom ani nemohl zklamat. Je to temná, působivá a nervy drásající zkušenost ze světa her, která se dozajista stane do několika let klasikou, ať už recenzenti hodnotí jak chtějí. A není to jen tím, že hráči hru prostě nenechají potopit. Legendární Záhuba je totiž zpět a navíc se vší svou dřívější silou.
Strach ve hrách, který již od počátku měl hrát velmi důležitou roli při hraní Dooma 3, mám já osobně spojený se dvěma jmény – Aliens vs. Predator 1 a Thief 3. První jmenované dílo mě dokázalo během hry za mariňáka děsit po celou dobu až na míru nepříčetnosti a přiznám se, že právě i kvůli tomu jsem hru za tento charakter nikdy nedohrál. Druhé pak v poslední době přineslo donekonečna omílanou misi ve vyhořelém sirotčinci a s ní i hrůzu tak strašlivou, že jsem se během prvního hraní doslova propotil. A Doom 3? Ten má od každého něco...
Jsou zde místa, kde jdete a sotva dýcháte. Jsou pak také místa, kde se vylekáte tak, že hru prostě vypnete. A i když možná není Doom 3 tak strašlivě hrůzyplný, jeho hraní je opravdu tak neuvěřitelný zápřah na nervy, že vám snad doporučím povinnou relaxaci po každé jedné hodině u něj strávené. Můžete si totiž být jisti tím, že každá nová místnost, každý další nepřítel a každá neznámá situace vás spolehlivě vyleká a vyděsí, a že prostě nepřinutíte svůj strach k tomu, aby se ovládl, i když víte, že ta potvora tam prostě musí být. A v tom je kouzlo Dooma 3.
Rok 2145. Planeta Mars. Ano, to již ví asi každý. A rovněž ani nikoho nepřekvapí, když řeknu, že vy jste jeden z mnoha mariňáků, kteří se jako nájemní žoldáci slétají k tomuto místu jako mouchy k lejnu (no, to asi není tak zcela dobré přirovnání), aby se za vysoký plat nechali najmout k místní ochrance a v rádoby jednoduché práci vydělali balík peněz. Představa je to lákavá a ani náš hrdina tedy nechce zklamat. Neví však, že se výzkumný komplex hluboko pod povrchem planety stal místem velmi nekalých projektů. A zrovna jako na potvoru tyto nekalé projekty způsobí, že se z komplexu společnosti UAC (Union Aerospace Corporation) stane hotové peklo. A jen jeden muž může zabránit tomu, aby se nedostalo i na planetu Zemi. Že neuhodnete, kdo to asi je?
Ano, je pravda, že i když si ID na sepsání příběhu pro Doom 3 přizvali vlastního spisovatele a poslední dobou to vypadalo, že příběh nebude tak zcela k zahození, nakonec se z něj i přesto vyklubala záležitost, která originalitou příliš nehýří. Rozhodně to ale není zklamání, protože stejně jako ve Far Cry je zde dějová linka velmi dobře podávána a provedena opravdu působivě, takže nejenže příběh nijak nezklame, ale dost často jsem i s napětím očekával, co se bude dít dál. Jako opravdový tahák sice neslouží, ale na druhou stranu – očekával to někdo? Vždyť Carmackovo rčení o hrách a pornofilmech snad hovoří samo za sebe. „Příběh ve hře je stejný jako příběh v pornofilmu – každý očekává, že tam něco podobného bude, ale vlastně na tom ani nezáleží.“ Inu, alespoň u série Doom tomu tak je.
|
|
Zabil jsem ho. Prohlížel jsem si nevěřícně své zkrvavené ruce a vytřeštěně jsem pozoroval, jak se rudá kaluž pod mýma nohama zvětšuje. Z pušky se stále ještě kouřilo. Ruce se mi nepatrně klepaly, jak jsem si uvědomoval, co jsem právě udělal. Bezvládné tělo u mých nohou sebou posmrtně škublo. Zděšeně jsem ustoupil. Co se to, panebože, stalo? Má mysl nebyla schopná si uvědomit, co se kolem mě děje. Hrůzné obrazy na zbylých kamerách se prolínaly a vše se náhle ztrácelo v mlze. Umírající dítě v kaluži krve. Zoufale bojující skupinka vojáků. Hrůzná postava visící ze stropu. Dlouhé nelidské stíny na stěnách. Muž, který i s proraženým hrudníkem a rozbitou hlavou chodí po místnosti a cosi hledá. Žena bez ruky a nohou, hryzající do své zbylé končetiny. Zděšeně jsem se odvrátil od obrazovky a vyzvracel. Zbraň mi vypadla z rukou. A můj pohled, tápající ve tmě místnosti, znovu padl na tělo pode mnou. Peklo existuje... šeptal mi v hlavě jakýsi hlas. Já ho zabil. Zabil jsem člověka! Zděšeně jsem hleděl na vědcovi zkroucené svaly, na jeho zářící bíle oči a rudou pusu, se zející dírou v krku. Jak lehce dokáže člověk zmáčknout spoušť, když se dívá do očí smrti. Už to nebyl člověk. Ta myšlenka mě bodla a já zoufale zakňučel. Bože! Co se to děje? Co jsou zač? Bože, pomoz mi!."
Hratelnost, kterou se nový Doom může pyšnit, je pak dozajista to nejlepší, co jsem v poslední době hrál. Když hru hrajete, opravdu si vzpomenete na ty skvělé hry ze staré školy, které v době prvního a druhého Doomu vznikaly a uvědomíte si, že toto dílo je vlastně návrat ke kořenům FPS a reinkarnace staré klasiky. Žádné stealth prvky, žádná ovladatelná technika, ani RPG prvky. Čirá akce je tou studnicí zábavnosti a ID dokázali, že si s jejím zpracováním dokáží poradit tak dobře, že vás od sebe prostě nepustí. Stále vás něco táhne vpřed a drží u monitoru jak jen to jde, a to i když je hrůza z dalších temných koutů největší. Nové zbraně, nepřátelé, prostředí, to vše je dávkováno s citem a skvělým smyslem pro detail a to vše navíc táhne zmíněný příběh, takže můžu říct, že se opravdu během hraní nebudete nudit ani chvíli. Jen aby to ale pochopily i vaše Pampers...
Po dohrání hry vám musím sdělit pár poznatků – zaprvé, hra je nebývale dlouhá a mně její pokoření trvalo něco přes dvacet hodin. Zadruhé, atmosféra je to, co z ní činí opravdu ojedinělý zážitek a díky použité technologii již strach nemá proč záviset z velké části na vaší fantazii. Tma je zde opravdu tma a ani libovolné zesvětlení obrazu s tím nic neudělá. Nikdy nevíte , kde se může nepřítel objevit a z toho plyne, že si nejste jistí sami sebou ani v případě, že vám v ruce vrčí nastartovaná motorovka či protáčející se rotačák. A nakonec je zde i fakt, že pocit strachu je to nejdůležitější a dělá Dooma 3 tím, čím je. Určitě vám tedy musím doporučit, abyste hráli převážně v noci (ačkoliv za zdravotní následky neručím), se zhasnutými světly, sami, na nejvyšší obtížnost a čelem ke dveřím do pokoje (to abyste se nemuseli stále otáčet, jestli vás přeci jenom nechce něco ve tmě místnosti sejmout). Co potom zažijete, se nedá popsat.
Doom 3 na nejvyšší obtížnost (hrál jsem na Veteran, protože Nightmare nebyla napoprvé dostupná), to není jen boj s nepřáteli a vlastní strachem z nich, ale také s permanentním nedostatkem nábojů, rapidně ubývajícím zdravím a zoufalou potřebou armoru. To vše vás donutí nehrát hru jako zběsilou FPS a postupně se naučíte vytvořit si proti každému druhu nepřátel svoji vlastní taktiku. Budete uskakovat ohnivým koulím impů, zručně se vyhýbat pomalým úderům zombií a rozvážně likvidovat pavoučí Trity po náboji z pistole. Nikdy totiž není ničeho nazbyt a jakmile budete mít jednou nábojů víc než málo, můžete si být jisti tím, že za pár chvil přijde místo, které vás donutí ty pečlivě nastřádané zásoby vypotřebovat v zájmu svého přežití.
Nepřátelé v Doom 3, to je aspekt sám za sebe. A ačkoliv se jedná ve většině případů o předělávky z Doomů minulých, v kabátku který jim dal Carmack se již na první pohled cítí velice příjemně. A fakt, že i obyčejný Imp, který vás provází víceméně celou hrou, vás i na konci dokáže vyděsit je opravdu skvělý. A to si navíc můžete být jisti, že vás nebude děsit jen Imp, protože tu od toho jsou mnohem hrůznější stvoření. Designéři mají obrovskou (a nechutnou) fantazii a v tom, jak stvořit něco strašlivého, se vyznali vždy dobře. To co ale předvádějí zde se blíží představivosti H.R.Gigera a jeho vetřelce a mám za to, že i stvoření z Doomu 3 se stanou navždy legendárními.
Prvním koho potkáte, budou samozřejmě všudypřítomné zombie. Poté, co se všechno v UAC komplexu tak strašlivě zvrtlo, totiž celé okolí kolem vás začalo mutovat do podivných a nemyslících lidských kreatur, které víceméně touží jen po vašem mase. Řekněme ale, že vedle toho, že je na ně hrůzný pohled (a to zvláště když se požírají sami mezi sebou a zjevně jim to ani nevadí) nepředstavují větší hrozbu, ačkoliv dostat se pod jejich ruce vám nedoporučuji. Zmíněný Imp je však již jiná písnička a jeho nepříjemné lezení po stěnách a skákaní ze stínu mi onoho aliena vskutku mnohokrát připomnělo. S tím rozdílem, že Imp navíc hází ohnivé koule.
Pinky Demon, to je sympaťák od pohledu a jeho vizáž kříženého prasete a mravenečníka rozhodně nepřidá na pohodě. Tip: udržte si ho od těla. Dále tu pak zde máme perfektní Trity, potvory s pavoučíma nohama a lidskou hlavou, kteří svoji relativní slabost vynahrazují obrovským počtem. Revenant je rovněž velmi nepříjemný oponent a jeho naváděné rakety jsou smrtící, pokud ovšem rychle neskočíte za nějakou překážku. Kakodémoni jsou známí již z minula a jejich balónům podobná těla se dají velice snadno zneškodňovat brokovnicí. Cherubové – strašlivá děťátka s mušími křídly, která při zásahu brečí. Archville, oživující své padlé přátelé. Obrovský titán Hell Knight, který vydrží neuvěřitelné množství zásahů a spolu s kyselinovými střelami vás dokáže rozdrtit jediným úderem své tlapy. A další a další nepřátelé, kteří ale mají vždy společné jedno – už na ně nikdy nezapomenete.
|
|
Potemnělá chodba přede mnou se zdála být prázdná. Z uvolněných drátů padaly ze stropu jiskry a v záblescích světla jsem viděl krvavé stopy po stěnách, které se táhly až ke dveřím, stojícím několik metrů vpředu. Rudá zářivka vypadala, že je jen otázkou času, kdy zhasne úplně. Zatím jen nepříjemně blikala a dělala chodbu ještě rudější, než byla. S vypětím vší své vůle jsem se podíval do změti masa, ležící u stěny vlevo. Pohled, který se mi naskytl byl strašlivý. Bůhví proč jsem ale již najednou neucítil zvedání žaludku. Zatočila se mi hlava, ale už jsem dokázal udržet rovnováhu. I tak jsem ale zděšeně stál a hleděl na tu scénu. Krvavá kaluž se ještě stále zvětšovala. Toho chudáka muselo něco doslova roztrhat a muselo to být nedávno. A já si znepokojeně uvědomil, že se moje hrůza mění v zájem o tu hromadu masa. Prohlížel jsem si oko vyrvané z očního důlku, prst ležící v kusu rudého masa a kůži roztrhanou na cáry válející se všude kolem. Kdy se z člověka stává krvelačná zrůda? Co je to uvnitř nás, tak... zvířecího? Asi jsem se zbláznil. V utržené ruce ve stínu stěny jsem spatřil cosi blýskavého. Sevřená dlaň se čtyřmi prsty byla asi největší kus, který se z toho člověka dochoval. Cosi křečovitě svírala. Vytáhl jsem baterku a jen nerad sklonil svoji zbraň. Po chvíli přemáhání jsem pak vytáhl zářící PDA, které ukazovalo, že člověk ještě před svojí smrtí nahrál nějakou nahrávku. S návalem nejistoty z toho, co uslyším, jsem se dotknul obrazovky a pomalu stroj spustil. „Hlášení 226.523, technik Bill Banes, oblast Alfa Labs, první podlaží,“ ozval se z reproduktoru tichý hlas a rozechvěl temnotu kolem. Bylo to zvláštní – jako bych ho již někde slyšel. „Dokončili jsme instalaci biochemických komor. Vše proběhlo v pořádku, technika je zde velmi pokročilá. Co ale není v pořádku jsou mí chlapi. Každou chvíli nějakej z těch blbců přiběhne, že mu připadá, že ho něco pozoruje ze tmy. Prej slyšej něco jako hlasy, samozřejmě jsem jim nevěřil a říkal sem si, že je to banda bláznů. Dnes se mi ale něco stalo. Byl sem zrovna v technický komoře pro údržbu droidů, když mě najednou přišlo, že se na mě něco dívá. A potom jsem zaslechl ten hlas, jakoby mě volal. Strach mě úplně zmrazil nohy a když vo tom teď přemejšlim, byl sem pěknej srab. Myslim, že to šlo vodněkad z těch opuštěnejch laboratoří, co maj v zadní části tohohle podlaží. Asi se tam zajdu porozhlídnout. Nejsem přece blázen! Bill Banes, hlášení 226.523 konec.“ Slova pomalu doznívala v ozvěně a já stál nehnutě dál. Jakoby ale zvuk nemizel. Jakoby tam přede mnou něco bylo. S mrazivou předtuchou jsem vzhlédl – někdo plakal ve tmě. Někdo mě volal k sobě, prosil o pomoc... Vykročil jsem vpřed, přímo do místnosti vpředu. Jen jsem zahlédl nápis na stěně. Alfa Labs. Vstup zakázán.
Od ID jsme asi těžko mohli čekat něco jiného, ale i tak mě zbraně velmi mile překvapily. A ač je pravda, že ani jedna neobsahuje druhý mod střelby, popřípadě nějakou speciální funkci, na výsledek to nemá vůbec žádný vliv a zábava, kterou s nimi užijete, bude obrovská. Navíc se nedá říct, že by zde prostě byla nějaká zbraň, která výrazně převažuje a vzhledem k tomu, že na každého nepřítele je dobrý jiný typ, naučíte se smysluplně používat všechny. A rovněž vám určitě doporučuji prohledávat důsledně všechny stíny a skryté kouty a místa pod podlahou, protože právě zde často objevíte posilovače štítů, náboje do zbraní a někdy i silné lékárničky.
Základním vybavením je pistol, kterou máte vedle pěstí (opravdu, nepřátelé můžete mlátit po hlavě i ručmo) téměř od začátku hry. O žádné terno sice pravda nejde, zato ale vedle počáteční obrany proti hordám zombií rozhodně pomůže k odstranění pavoučích Tritů, kteří nejsou příliš odolní, a tak použitím pistolky ušetříte nějaké ty náboje do silnějších zbraní. Hned druhý kousek pak reprezentuje brokovnice, klasika všech FPS, kterou nezkazíte naprosto nic, a právě zde jsem si ji ze začátku oblíbil zdaleka nejvíc. Větší rozptyl je dobrý do úzkých chodeb (které jsou téměř všude) a ničivá síla jedné dávky je všemocná.
Assault Rifle, jak ji všichni známe, je už ale jiné kafe, a když k tomu navíc přidám i perfektní a opravdu silný Chaingun, mnozí určitě zachrochtáte blahem. Rovněž Plasma Gun známe z prvních dvou dílů a i zde se jedná o velmi silnou a vysoce hi-tech zbraň a přiznám se, že pokud bych opravdu měl nějaký kousek vyzdvihnout, bude to tato puška. Rozhodně ale není ničivější než raketomet (do kterého je překvapivě hodně nábojů) a BFG9000 (do kterého je klasicky hodně málo nábojů), které je i tentokrát zpracováno opravdu ukázkově. Nu, a pak tu máme nějaké ty granáty a ano, motorovku. A světě div se, naše stará známá vrnící kamarádka se vrátila a i tentokrát drtí zombíky ostošest. Určitě ale ještě musím zmínit baterku, bez které se díky opravdu černým stínům určitě neobejdete a navíc s ní můžete zombíky efektně práskat přes palici.
Co se pak týče UI nepřátel, určitě se na nic nedá stěžovat, protože se tak nějak čekalo, že o to zde nepůjde. Pravda, avizovalo se, že se budou umět schovávat a bafat na vás zezadu, ale nakonec tomu tak přeci jen není a vedle toho, že některé mrštnější stvůry dokáží pěkně uskakovat a krýt se za překážkami, se valná většina kreatur snaží jen o to, aby se vám co nejkratší cestou dostali co nejrychleji na kůži. Dle mého to ale není žádný zápor a vlastně si toho po dobu hraní ani nevšimnete. Jistě, Far Cry to není, ale vadí to někomu?
Co se misí týče, hodně mi hra připomínala Half-Life, tedy jeho první díl. Celý komplex UAC je totiž Black Mese dost podobný (samozřejmě ne podobou, ale spíše obsahem a uspořádáním) a vaše snaha o plnění různých úkolů vás provede mnoha místy, od horních pater ubytoven, přes elektrická jádra a plasmové reaktory, až do studeného podzemí a na povrch Marsu, na kterém se ale nebudete moc zdržovat a veškerá činnost se vzhledem k omezené kyslíkové kapacitě omezí na nalezení vchodu do jiné části konstrukce. Lineární průchod lokacemi pak sem tam střídá nějaký ten boss či speciální místo, a i takové úkoly, jako chránění vědce ukazujícího vám cestu či následování ochranného droida, zvednou atmosféru ještě o stupínek výš. No, a nakonec je tu peklo. Když ale říkám peklo, myslím opravdu peklo a na zážitek, kterým pro vás jeho zdolání bude, se jen tak nezapomíná. Záměrně jsem sem nedal jediný screenshot této části hry – to prostě musíte vidět sami.
Velmi zajímavou specialitkou je pak PDA (Personal Data Asistent) a k mému velkému překvapení si s touto avizovanou blbůstkou užijete srandy ažaž. Do tohoto přístroje totiž směřují veškeré vám zadané úkoly (dostáváte je podle situace nebo od přeživšího kapitána mariňáku s příznačnou přezdívkou Sarge), ale také různé e-maily a video dokumenty, provázející vaši cestu komplexem a vysvětlující funkce různých částí budovy. Rovněž ale také budete často nacházet i PDA jiných členů ochranky a v nich si budete číst různé osobní emaily, audio záznamy či nacházet kódy k zavřeným dveřím a skladištím, či data povolující vám vstup na hlídaná místa. Jinými slovy mě tato funkce opravdu velmi potěšila.
|
|
Pohlédl jsem tomu do očí, a poté bez milosti zmáčkl spoušť. Ohlušující rána se rozlehla místností a o pár chvil později mě zkropila rudá sprška. Druhou rukou jsem zvedl motorovou pilu, kterou jsem našel v jednom ze skladišť, a divoce s ní máchl kolem sebe. Ti tvorové vykřikli, ne bolestí, ale vzrušením. Pohled na jejich vlastní krev je naplňoval chutí po mase. Plazili se ke mně, i když již neměli nohy nebo jiné části těl. Nemilosrdně jsem se bránil a ani už nepřemýšlel o tom, že musím vypadat jako nějaký bláznivý americký akční hrdina v záplavě krve a obklopen klátícími se postavami. Bylo to až moc skutečné. „Chcípni,“ procedil jsem mezi zuby a narval hlaveň brokovnice nejbližší postavě do otevřené pusy, chystající se zabořit zuby do mého masa. Na kratičkou chvíli jsem pohlédl do těch hrůzných bílých očí, a poté znovu uslyšel ohlušující ránu. Zuřící motorová pila znovu prolétla vzduchem a nejbližší řada nepřátel odpadla. Zády jsem narazil do studené stěny chodby. Pustil jsem na zem brokovnici a vzápětí pevně sevřel v obou rukou zkrvavenou pilu. Bylo mi už všechno jedno, byl jsem zoufalý, věděl jsem, že nejsem normální. Rozeběhl jsem se ale vpřed a s rachotící zbraní jsem si prorazil cestu davem v chodbě. Jejich řev mi zněl v uších ještě dlouho potom. A pak jsem najednou stál sám, rudý od hlavy až k patě, třesoucí se odporem k sobě, k životu i těm tvorům. Krvavý povlak na zemi byl pokryt desítkami těl a jejich krev se slévala do obrovské kaluže. A já... já je zabil.
A konečně se tedy dostávám k opěvované grafické stránce, která byla tím, proč se po celém světě na třetího Dooma těšilo tolik lidí. A řeknu vám rovnou, že ať již je Far Cry jak chce tropické a Painkiller jak chce propracovaný, Doom je na tom ještě o jeden dva stupně lépe. Modely postav (a zvláště těch příběhových) jsou tak propracované, že se až tají dech, nepřátelé jsou perfektní, prostředí je skvěle vymodelované a tomu všemu dodává tu pravou a nezaměnitelnou atmosféru věc, které se říká dynamické stínování, a které je na tak vysokém stupni dokonalosti, že i kdyby jste stokrát nadávali, že je grafika až moc plastická, tohle vás musí uzemnit a nechat jen tiše šeptat v koutku. Čekali jsme na to dlouho, ale opravdu se to vyplatilo!
Co se navíc HW náročnosti týče, určitě jsem spokojen, protože ač ještě v recenzi v PCGameru redaktoři opěvovali šílenou náročnost systému, Doom 3 je ve skutečnosti celkem přizpůsobivá záležitost a osekáním efektů zvýšíte výkon i na těch nejhorších kartách (GF 4 MX a FX 5200). Doom je ale samozřejmě spíše o těch nejvyšších detailech a valná většina hráčů upgradovala PC právě proto, aby jim šel plynule. A myslí tedy, že je Carmack nezklamal, protože na to, jak hra vypadá je překvapivě plynulá a na mém AMD Barton 2800+, 768 MB Ram a s GeForce FX 5900 šlo vše na 1024x768 a nejvyšší efekty naprosto v pohodě a cukání jsem sem tam zaregistroval jen při otevírání dveří do nových místností, a i tak to bylo vcelku neznatelné. Navíc se již na internetu množí mnohé neoficiální pomůcky, jak výkon ještě zvýšit a Doom 3 se od této chvíle stane uznávaným benchmarkem, stejně jako třeba Far Cry.
Ať si ale říká kdo chce co chce, potřeby dnešního hráče jsou někde jinde, než v dobách prvních dílů, a tak bych já sám lineární a přímočarý singleplayer Dooma 3 hodnotil ne více než 85-89 procenty, stejně jako tomu bylo v asi nejpodobnějším Painkillerovi. To bych ale byl asi špatný recenzent a nevěděl bych, co vydání tohoto díla znamená. V kauze hry totiž hrají důležitou roli i jiné věci a byl by to smrtelný hřích, kdybych nezmínil právě multiplayer, který mě (a stejně tak miliony hráčů na celém světě) opravdu mile překvapil a svojí zábavností vrazil do židle na mnoho a mnoho hodin, a to i při obyčejné hře 1v1. A navíc se musí určitě vzít v potaz i to, že ID vydali kompletní editační nástroje, a byl by v tom čert, kdyby se Doom 3 nestal velmi rychle jednou z nejvyhledávanějších modařských záležitostí dnešní doby, ostatně asi tak, jak tomu bylo u minulých dílů. Proto hodnotím, jak hodnotím a hra si rozhodně nezaslouží míň.
Není pochyb, že je Doom 3 naprosto zlomovým dílem a dám krk na to, že se na něj bude za pár let vzpomínat nejen v dobrém, ale i jako na opravdovou klasiku žánru. Jako jedna z mála her si totiž toto dílo na nic nehraje a nepřináší do žánru nic jiného, než opravdu perfektní a dokonale vyváženou akční řežbu, která díky své atmosféře hutného strachu zajistí, že se od jejího hraní neodtrhnete ani na vteřinu. Multiplayer se stane vyhledávanou programingovou záležitostí, modařina bude jen kvést a my se budeme radovat. Opravdu jsme totiž mohli být u toho, jak se tvoří historie!
Přerývaný dech se mi jen stěží uklidňoval a moje napjaté nervy stále nemohly přejít ten nával zuřivosti. Zoufale jsem vydechl a upadl na zem. Hlavou se mi hnaly tisíce myšlenek a přesto jsem nedokázal myslet vůbec na nic. Svět se stal peklem a realita se mi prolínala s hrůznou minulostí a nejistou budoucností. Cítil jsem, že krev na mém obleku není jen cizí. Cítil jsem tu ránu pod hrudí. Jak pálí, jak mi říká, že už bude brzy konec. Seděl jsem a hleděl před sebe. Možná, možná že někde najdu první pomoc, možná že někoho potkám. Bojoval jsem přece tak dlouho, tak to teď prostě nevzdám. Musím se zvednout! Ale šlo to jen ztěžka. A když jsem konečně nejistě získal rovnováhu, viděl jsem jen tmu kolem. Světla pohasla, jakoby se ani stěny nechtěly dívat na tu hrůzu a já tam stál a klepal se strachem. Pud sebezáchovy je strašlivý. Přijde ve chvíli, kdy ho nejmíň potřebujete. Ze všeho nejvíc jsem si chtěl prostě lehnout a umřít. Neochotně jsem si k očím přiložil displej pušky a otřel krev, která ho překryla. Ani mě nepřekvapilo, že mi již zbývalo jen pět nábojů. Pilu už jsem hledat nechtěl a pod těmi těly se brokovnice beznadějně ztratila. A stejně to už nemělo cenu. Nic nemělo cenu. Věděl jsem, že jestli tu je ještě někdo, zabije mě. Věděl jsem, že umřu, i kdybych byl sám. Smrt se ale zdála mnohem příjemnější než žití dál. A jakoby mé myšlenky tu hrůzu samy přivolaly, pohlédl jsem náhle do studených očí něčeho, co stálo nehnutě v koutě místnosti. A já konečně pochopil, že je konec. To zvíře bylo obrovské, na čtyřech nohách a s krvavou tlamou, krmící se na mrtvole jedné z postav na zemi. Temné zuby klapaly do ticha. A jak jsem se pohnul, to stvoření si mě všimlo. Nezřetelná pětka stále zářila z displeje. Odevzdaně jsem si povzdechnul, přiložil mířidla k oku a zacílil. Rána se rozlehla tichem a náboj se s hrůzným mlasknutím zabořil mezi oči toho zvířete. Stvůra však nepadla. Překvapena náhlou bolestí se napjala, zařvala a bez rozmyslu vyrazila k místu odkud vyšla rána. K místu, kde jsem stál já. Vystřelil jsem znovu, ale ta masa se hnala dál. Další dva náboje vylétly, ale tvor se jen zaklepal. Poslední náboj jsem si ponechal a když bylo zvíře jen metr ode mě, vypálil jsem ho do míst, kde mělo mít oči. Žádné jsem ale nespatřil. Spatřil jsem jen, jak ke mně přiskočilo. A pak již jen tu tupou bolest, kterou jsem si vlastně ani neuvědomoval. Jen tak ze zoufalosti jsem do něj začal chabě mlátit pěstmi, ale moc dobře jsem věděl, že již nemám levou ruku a pravé zápěstí, že se má levá noha válí metr od pravé a že zvíře trhá dál. A pak byla tma.
![]()
|
||||||||||||||||||||||||||
|