Město
Se Smrtonoši je to jako s cibulí.
Mají vrstvy…a čím se dostáváte hlouběji,tím víc se Vám z toho chce brečet.
Shrek
Ralf seděl v jedné z temných kobek podzemní části Istrenu a
mrzutě se přehraboval v různých lejstrech. Přestože sem nedosáhl ani jediný
sluneční paprsek, věděl, že venku už je den, a nebyl z toho nijak nadšen.
Ralf byl totiž upír. Zastával názor, že slušný zástupce jeho druhu by měl ve
dne spát, aby pak byl dostatečně čilý pro noční radovánky. Pocházel z velmi
starého a váženého upírského rodu a nevěděl, že by tomu bylo u nějakého jeho
předka jinak. Jen on tady musí sedět a dělat přesčasy, za něž mu
pravděpodobně nikdo nezaplatí. A proč vlastně? Jelikož stál na pomyslném
vrcholu, respektive velmi nízko pod vrcholem. Jako jeden z vládců města
Istren a kancléř Kartelu
měl poměrně rozsáhlou pravomoc, což se sebou neslo i dost neurčitou pracovní
dobu. Zaměstnával prakticky sám sebe, lpěla na něm odpovědnost. Vlastně
vykonával ještě jednu funkci, jeho postavení mělo vyvažovat moc knížete
Smrtihlava, aby ve městě nepřerostla v nadvládu absolutní. Tvořil spolu s Pánem
krys něco jako opozici…tedy politickou opozici a konstruktivní
samozřejmě. Což v praxi znamenalo, že se s ním vždy snažil nějak
slušně dohodnout. Nebyl přeci sebevrah, ne? Dokázal si ve svém složitém
postavení zachovat tvář a respekt a přesto prokázat vůči němu určitou
loajalitu. A to byla právě vlastnost, které si Smrtihlav velmi cenil. Proto
vůbec nechápal, proč dostal na starost dozor nad tou protivnou žábou Yvonn.
Neměl pro ni žádnou slabost na rozdíl od něj nebo třeba Pána krys.
Ralf byl totiž krom jiného i homosexuál. Na upíra dost neobvyklé, i když je
pravdou, že jde o mnohem frivolnější druh než jsou lidé. Většina z nich není
žádným určitým způsobem sexuálně vyhraněná. Proto jim příliš nezáleží na
tom, s kým tráví noci, hlavně, když se ve dne mohou vrátit do své rakve. Ne
tak Ralf, ten byl, pokud bychom jej posuzovali podle upířích měřítek a
v rámci jeho orientace, docela cudný. Navíc neměl ženy příliš v lásce,
spousta skutečně skvělých mužů si jej totiž kvůli nim ani nevšimla, což ho
hluboce zraňovalo. No a s Yvonn, jakkoli mu byla sama o sobě nesympatická,
měl spojenou ještě jednu velmi nepříjemnou vzpomínku.
Byl tehdy mnohem mladší, impulzivnější a jako většina mladých
kypěl touhou změnit svět. Též měl utkvělou představu, tak charakteristickou
pro tento věk, že právě on a jeho generace to dokáží. Již odmalička
projevoval vyjímečné schopnosti a vynikal nad ostatními svého druhu, jak
inteligencí, tak pílí. Věděl to o sobě, a proto si krom jiného přinesl
s sebou do Istrenu i svou jinošskou aroganci. Pobyl zde zhruba měsíc, když
mu došla trpělivost a on se rozhodl, že je nutno provést ve správě této
zatuchlé díry radikální změny a bude pro všechny zúčastněné nejlepší,
jestliže se tohoto úkolu zhostí on…jako nový vládce města. Upíři rozhodně
patří k těm nejmocnějším bytostem, jež obývají tento svět, a tak se jej
nikdo ani nepokoušel zastavit. Ostatně hnal se chodbami jako vichřice –
hrozivý severák, který smete vše, co mu stojí v cestě…tedy až na trojhlavého
psa.
Ralf už viděl ve svém životě mnoho nestvůrností: od telete
majícího hlavy dvě; přes dva lidi sdílející jednu společně až po jiné lidi,
kteří po poměrně jednoduchém sečném zákroku neměli palici žádnou. Nikdy se
však nesetkal s mluvícím psem, který by je měl hned tři a každou
s vlastním rozumem. Tedy jestli se dá nazvat rozumným něco,
co se neustále jen hádá1.
Ralf se maličko zarazil ve svém rozletu, hlasitě chrápající pes
totiž zabíral valnou většinu chodby. Mohl se sice proměnit v mlhu a v klidu
pokračovat dál, ale nechtěl se do Hlavní kanceláře krást jako nějaký
zloděj.
„Ne, pokud vstoupit, tak se vší parádou,“ pomyslel si a hlasitě
si odkašlal. Jedno víčko levé hlavy se pomalu zvedlo a odhalilo hnědé,
netečné oko. Takto zblízka se zdálo ještě větší než ve skutečnosti bylo.
Ralfovi připadalo skoro jako kopací míč. Také měl velkou chuť do něj
kopnout., naskytl se mu však zajímavý pohled. Zatímco druhé dvě hlavy dále
tvrdě spaly, ta třetí, které náleželo ono míčovité oko, se zvedla dlouze
zívla a široce se usmála. Slušní drakopsi a upíři obvykle ve společnosti
někoho jiného nikdy nezívají ani se široce neusmívají. Obě tyto procedury
totiž souvisejí s odhalením zubů, což, věřte mi, není zrovna nejpříjemnější
pohled. Samotného Ralfa, ač by to ve své mladické pýše nepřiznal, rázem
všechny nápady spojené s kopáním přešly. Navíc dospěl k zajímavé úvaze na
téma, proč se těmto stvořením říká drakopsi. Nikdy mu to nedávalo
smysl, věděl totiž, že nemají s draky zhola nic společného. Nicméně je
obecně známo, že draci jsou obzvláště nebezpeční svým pověstným dechem,
kterým dokáží zahubit vše, co se k nim dostane příliš blízko. Toto stvoření
zase vládlo ústním aroma, které by s jistotou přimělo většinu přiblíživších
se tvorů omdlít anebo přinejmenším hodit šavli.
„Přejete si?“ přerušilo Ralfovy úvahy psisko. Ne nadlouho, jeho
bělostně zářivý úsměv jej totiž inspiroval k myšlenkám úplně jiného typu.
Vedl k dohadům, kolik má to zvíře z člověka a kolik z jeho čtyřnohého
miláčka. Každé malé dítě přece ví, že když se pes směje, není na tom
nic veselého. Ralf však nebyl žádné děcko, proto se nenechal zastrašit a
odpověděl stejnou mincí.
„Smrtihlava, potřebuji s ním mluvit,“ řekl co nejmrazivěji a
dal si záležet, aby byly dobře vidět špičáky. Záměrně také vynechal knížecí
titul pána města, aby zdůraznil své nezávislé postavení. Na čokla však, zdá
se, ani jedno z toho nijak zvlášť nezapůsobilo.
„V jaké záležitosti? “ snažil se tvor nasadit oficiální tón.
Moc mu to nešlo, na jeho obhajobu je však nutno uvést fakt, že když jste
pes, kterému se celkem špatně mluví i za normálních podmínek, když vám
do toho dvojhlasně nechrápají vaše ostatní hlavy, tak si udržíte důstojnost
jen velice těžko.
„To tě nemusí zajímat.“
„Právě že jo. Jak jinak byste se asi seřadili v Čekárně?“
„V čekárně?“
„No…si myslíte, že jste tady dneska sám? Ba ne, ve všem musí
bejt pořádek…ordnung – nebo tak něco. Vezmete si pěkně lístek a…“
„Lístek?“ vyhrkl v rozporu se svou výchovou zaskočený upír.
Připadlo mu to sice poněkud nezdvořilé, avšak stejně si nebyl jist, zdali
etiketa zná prohřešek přerušení psa uprostřed věty.
„Pardon,“ odvětil hafan a stiskl mohutnou tlapou jednu
dlaždici, ta se poněkud propadla a stěna napravo od něj se rozplynula.
Odhalila tak nevelký výklenek, který byl z velké části pokryt malými skobami
na nichž visely různé papírové ceduličky. Krom nich tam stály ještě velké
zdobené přesýpací hodiny. Všechen písek již byl v jejich dolní části, čas,
který měly odměřit, už asi dávno vypršel. Když to momentálně bdící hlava
zjistila, něco zavrčela, dloubnutím svého dlouhého čenichu probudila druhou
a sama se uložila ke spánku. Ralf tomu nevěnoval příliš velkou pozornost.
Mnohem více jej zaujaly jednotlivé ceduličky, stálo na nich například
ŽÁDOST O ZVÝŠENÍ PLATU nebo
PŘEDLOŽENÍ HLÁŠENÍ či ŽÁDOST O UVOLNĚNÍ ZE SLUŽBY a spousta jiných.
„UUUUaaaaa,“ zaznělo zívnutí, „přejete si?“
„Můžete mi laskavě říct, kde je kníže Smrtihlav?“
„Můžete mi,VY, říct, jaký je smysl života?“
„Jak to mám, k sakru, vědět?! Mimochodem, očekávám odpověď na
svou otázku!“ řekl upír tak autoritativně, jak jen mohl.
„Dal jste si ji sám!“ zněla štěkavá odpověď.
Zatímco se Ralf rozmýšlel, jestli to má brát jako urážku či ne,
případně jak by mohl toho nanejvýš drzého čokla potrestat, pes v klidu
pokračoval:
„Vidím, že se nemůžete rozhodnout. Mohu Vám poskytnout malou
radu? …Ne neděkujte, od toho tu ostatně jsem. Vás odhaduju, tak na
STÍŽNOST, avšak na druhou stranu zase máte evidentně naspěch, a proto by
bylo lepší doporučit OZBROJENÝ PUČ. Byl byste totiž první na řadě.“
„Já ale neplánuji žádný převrat,“ lhal zaskočený Ralf, který
začínal mít pocit, že se mu situace pomalu vymyká z rukou.
„To vůbec nevadí. Umožní vám to předběhnout ostatní, pak si
dělejte co chcete,
jemu je to v celku jedno. Stejně by vás asi musel dříve či později
přijmout,“ řekla hlava a lišácky na něj mrkla.
Ralf stěží udržel vážnou tvář, což pochopí
každý, kdo někdy viděl psa lišácky mrkat2.
„Dobře…,“ chtěl projevit dobrou vůli upír.
„HA!!“ vyštěkla hlava tak náhle až sebou Ralf překvapením trhl.
„Ta pitomá kráva, co má míň rozumu než kočka, to zase podělala! Teď nemám
šichtu já!“ zlověstně zavrčela s pohledem upřeným na hodiny. Poté dloubnutím
svého dlouhého čenichu probudila tu třetí a uložila se ke spánku než mohl
upír nějak zaprotestovat.
„UUUUaaaa…,“zívla poslední hlava, „Přejete si?“
„Může mi někdo z vás byrokratů říct, kde najdu toho vyšinutého
despotického magora?!!!“ rozčílil se Ralf.
„Vy asi myslíte Smrtihlava, že?“ ozvalo se za ním. Stála tam
nepříliš vysoká postava celá zahalená v černé kápi. Upíři nebývají příliš
vnímaví na drobné změny teplot obzvláště na ty, co vedou spíše k ochlazení,
proto si jí Ralf hned nevšiml.
„Prosím? A…ano, jak jste to poznal?“
„Přece vím, co jsem zač, ne?“ odpověděl tázaný svým hlubokým
melodickým hlasem tak příjemně, že věta vyzněla zcela opačně. Tedy jeho
slova byla sladká jako sklenice medu obsahující však bezpočet malých
kovových ostnů, které by se nedaly popsat jinak než jako ostré a připravené
drásat. Ralf z něj ještě cítil všechny ty nepříjemné věci, co by se staly
tomu, kdo by se na onu prvotní sladkost chytil.
„Můžete mne následovat do mé pracovny?“
„Zajisté…ehm …ale co ti v čekárně? Chci říct,…nebude to
nespravedlivé?“ zeptal se poněkud zaraženě upír. Nikdy by to samozřejmě
nepřiznal, ale najednou se mu přijít první na řadu nijak zvlášť nechtělo.
Vlastně si pohrával s myšlenkou, že by přišel zítra, pokud budou úřadovat.
„Právě naopak, chtěl jste přece OZBROJENÝ PUČ,“
odpověděl Smrtihlav podávaje mu v bledé ruce ceduličku. Ralf právě uvažoval
nad tím, jak by mu co nejlépe vysvětlil, že mezi chtít a vybrat si
je jeden zásadní rozdíl, když tok jeho myšlenek přerušilo zjištění pro něj
ještě zásadnějšího charakteru. Na ceduličce byly místy rudé skvrny.
„Je od krve,“ pronesl těžce Ralf. Jako upír to samozřejmě
poznal – hned po prvním dotyku.
„Musím se vám omluvit, že jsme vás uvedli tak trochu v omyl,“
řekl Smrtihlav a Ralf cítil, jak se někde z temných hlubin kápě na něj
upřely dvě černé oči. Jejich pohled jako by nebyl z tohoto světa. „Nebyl
jste dnes úplně první na řadě.“
Upír chtěl něco pádného odpovědět, ale právě vstoupili do
Čekárny. Ralf nikdy neměl potíže s vyjadřováním, spousta mágů, upírů a
jiných bytostí chválila jeho ostrý jazyk. Nyní se mu však nedostávalo slov.
Tato místnost byla svým způsobem odzbrojující. Měla architektonickou
koncepci dlouhé chodby působící dojmem nekonečnosti. Celou ji pokrýval
dokonale hladký černý obsidián. Nikde nebylo vidět žádné spáry či
prasklinky. Vypadalo to jako by celou místnost zalili horkou čokoládou a pak
počkali až ztvrdne. Po obou stranách stály střídavě dlouhé lavice nebo se
krčily výklenky nejrůznějších velikostí. Ty byly z větší části zaplněny
bytostmi všech druhů a podob. V rukou a jiných úchopových orgánech, o
kterých se tady raději ani nebudu podrobněji rozepisovat, držely všechny
právě ty ceduličky, s nimiž se Ralf již dříve setkal u drakopsa. U stropu se
neustále převalovala mračna můr a celou místnost naplňoval všeobjímající
zvuk hodin, které však nebyly nikde vidět. Nedalo se jistotou určit, odkud
se vlastně line, přicházel svým zcela osobitým způsobem odnikud i odevšad.
Rozděloval celý existující vesmír čekárny na jednotvárné cik a
cvak, cik…cvak…cik…cvak…cik…cvak…cik…
Čekající tvorové mu napjatě naslouchali. Ralf se snažil některé
z nich pozdravit, když kolem nich se Smrtihlavem procházeli, jelikož je v
Istrenu občas potkával, - bez odezvy. Pokud si jej vůbec všimli, tak to
nedávali najevo. Nereagovali dokonce ani na přítomnost Pána města. Věnovali
se jen a pouze onomu zvuku. I Ralf se do něj na chvíli zaposlouchal, protože
byl přirozeně zvědavý a chůze čekárnou mu připadala nekonečná.
Okamžitě se mu v mysli objevila představa velkého kyvadla,
které sice neviděl, ale jehož stín mu pravidelně přejížděl po tváři. Jelikož
byl specializovaný na psychickou magii a též velmi vnímavý, vycítil, že
většina čekajících se pomocí něj dozvídá, kdy a kde přijde na řadu.
Smrtihlavova kancelář logicky nebyla jediným orgánem Centrály.
Kyvadlo též samo řešilo jednodušší záležitosti.
Konečně přešli celou místnost. Smrtihlav se zastavil a dlouze
hleděl na stěnu před sebou. Ralf tam zpoza něj nakukoval, ale viděl jen
další zeď, byla úplně černá, absolutně bez lesku a naprosto hladká – jako
všechny ostatní, nic vyjímečného.
„Zpívá,“ řekl a znělo to smutně zasněně.
„Kdo?“ zeptal se Ralf, který nic neslyšel. Smrtihlav jej však
ignoroval.
„Zpívá hvězdám,“ pokračoval spíše sám k sobě „ Je to tak
přirozeně krásné. První dny jsem věřil, že nevyjdou, když jim nezazpívá…a
ony jsou stále tu,“ dodal tiše.
„Promiňte, ale nikdo tu nezpívá,“ řekl opatrně Ralf.
„Já
vím,“ odpověděl. Upír nikdy
neslyšel znít v těch dvou prostých slovech tolik trpkosti a něčeho, co by se
z největší pravděpodobností dalo určit jako odhodlání. Těžko však říct,
smrtonoši
cítí jinak než lidé, elfové, upíři či jiné rasy. Proto na ně možná všichni
ostatní hledí se směsicí strachu a odporu.
Tok jeho myšlenek přerušila otázka: „Co vidíte?“
„Nic zvláštního – jen stěnu,“ odpověděl bez meškání.
„Jen stěnu?“ na chvíli mu připadalo, že se Smrtihlav hloubi své
kápě pousmál. „To chcete říct, že čekáte pouze na mě?…Na nic víc?“
Tím si teď upír nebyl zrovna jistý přesto rádoby nenuceně
odpověděl: „ V tuto chvíli ano.“
„Tak to bych vás neměl zdržovat,“ řekl Smrtihlav a rukou
provedl jakési gesto, „Všechno řešíte tak prvoplánovitě?“ pokračoval.
„Samozřejmě, že ne. Jen situace, které si toho zasluhují,“
ohradil se Ralf nadšený z toho, že se mu znovu vrátila výřečnost.
„To je skvělé,“ řekl Smrtihlav a prošel stěnou. Upírovi se na
chvíli zazdálo, že v těch slovech znělo nemálo ironie. Přesto jej téměř bez
váhání následoval.
To, co se stalo potom, navždy změnilo jeho
život
3.
Po předchozích divech by Ralf čekal všechno možné, jen ne
obyčejnou pracovnu. Jenže ona byla docela obyčejná…pár obrazů, velký
pracovní stůl, nějaké rudé závěsy – všechno zašlé a zanesené prachem
dávajícím neklamně najevo, že ať už byl pánem této pracovny kdokoli, příliš
zde nepracoval. Aha, ještě přehlédl atraktivní sekretářku. To se mu stávalo
s ženskýma poměrně často a ony přesto, k jeho nelibosti, neustále
vyhledávaly jeho přítomnost. Jako by se jejich omezené mozečky nedokázaly
vyrovnat s faktem, že jej vůbec nezajímají. Ba co víc, byly mu vysloveně
odporné se všemi svými šminkami, hloupými nápady a obecně nevyzpytatelnou
povahou. Tato jej odstřelovala významnými pohledy, zatímco podávala
Smrtihlavovi mísu koblih. Snažila se tak nejspíš vnést trochu oduševnělosti
do své role reprezentativního držáku na občerstvení. Záhy poté, co
předvedla, že umí i mrkat, konečně opustila místnost. Smrtihlav si mezitím
odložil plášť na věšák…no, ten tam spíš pomalým tempem doplul…a posadil se.
„Co máte na srdci?“ zeptal se a znělo to tak sladce jako poleva
na legendárním dortu Poslední
pokušení4,
který byl natolik jedovatý, že otrávil celkem sedmadvacet lidí a jednoho
draka.
Upír spustil a stavidla jeho stížností se naopak zvedla, aby
naplnila prostor místnosti kalnými vodami pozměňovacích návrhů. Během svého
poměrně dlouhého monologu začal postupně přicházet o prvotní mohutný dojem.
Přestával věřit, že ten chlápek před ním je ten, kdo celé tohle místo
vymyslel a vybudoval. On totiž vůbec na nic podobného nevypadal. Jen seděl,
jednou rukou se cpal koblihami a druhou pozorně zapisoval vše, co Ralf řekl.
„Bude to asi nějaký úřednický šašo,“ pomyslel si upír a úměrně
s tímto poznáním se jeho projev stával čím dál ostřejším. Nevyhýbal se
dokonce ani invektivám, které si Smrtihlav kupodivu zapisoval také. Byl
kritice velice otevřený. Tedy až do té doby, kdy dostal Ralf podezření, že
mu část těchto myšlenek někdo podsouvá, aby ukolébal jeho pozornost. Tehdy
na něj Smrtihlav nečekaně skočil a došlo k velmi krátkému boji, na jehož
konci byl pro změnu
otevřený zase překvapený upír. Smrtihlav jej rozpáral a začal do něj cpát
celou jeho formální stížnost, kterou jako určitým nezaměnitelným způsobem
literárně nadaný jedinec opatřil spoustou vtipných přirovnání, citově
zabarvených popisů a jiných slovních kudrlinek, takže šlo o opravdu velký
kus papíru. Musel kvůli němu Ralfovi dokonce vyjmout několik přebytečných
orgánů…samozřejmě bez umrtvení. Jediné co by mohlo nebohému upírovi
posloužit k podobnému účelu byl pohled do ledových očí jeho mučitele. Byly
plné nesmírné bolesti a zároveň se v nich zračila krutost někoho, kdo ji
hodlá svému okolí z velké části předat.
„Chceš
tomu tady velet? Dočkáš se, trpělivost přináší růže…“
„Jsem tu na popud lorda Skeldana, kterému se…“
„Jsi
tu, protože jsem si Tě vybral,“
zněla drsná odpověď. Konečně jej Smrtihlav propustil. Přes řezavou bolest se
Ralf dohnaný až na samý okraj regeneračních schopností svého vampýřího
organismu přinutil vstát. Hlavou pulsovala jediná myšlenka: PRYČ PRYČ PRYČ
ODTUD!!!! Podlomila se mu kolena, napůl v bezvědomí se instinktivně plazil
ke stěně, kterou sem vešel.
„Ještě
něco…ohlídej si nedotknutelné osoby, mají určité znamení. Bylo by velice
trapné, kdybys je poznal až těsně před kousnutím. A pokud už musíš honit
lidi v noci po ulicích, tak u toho aspoň neveršuj…zní to nemožně.“
Ralf významu jeho slov nerozuměl, ale přesto si
je zapamatoval. Pochopil je až o mnoho let později, kdy na jednom zapadlém
náměstíčku potkal při měsíčku Yvonn. Od té doby si
Pána můr
nesmírně vážil. Kdyby měl on vidět do budoucnosti, tak by mu z toho přece
jenom asi taky hráblo.
„A
řekni, prosím, venku, že celý dnešek hodlám věnovat vyřizování stížností…na
každého se dostane,“
prohlásil Smrtihlav s úsměvem někoho, kdo DĚSNĚ rád úřaduje.
„Můžeš
se odplazit“
Na to Ralf opustil místnost vnitřně hluboce nespokojen, jelikož
si část svých vnitřností odnášel na talířku od koblih.
Uzdravování trvalo velmi dlouho, ale nakonec
se dal Ralf s pomocí své rakve, vampýří magie a velkého množství krve
dohromady. Nutno dodat, že právě tu poslední položku zajistil kníže
Smrtihlav. Z nějakého blíže neznámého důvodu mu velice záleželo na tom, aby
se Ralf v rámci možností rychle zotavil, což byl jeden z důvodů, proč
se upír necítil přes své viditelné zdraví dobře. Tím druhým bylo, že musel
sdílet stejné město se Smrtihlavem. Jak však velmi brzy poznal, nacházela se
v podobném duševním rozpoložení většina těch obyvatel Istrenu, kteří byli
natolik důležití, aby o jeho existenci věděli. Většina z nich rychle
pochopila, že nejlepším způsobem, jak se pozornosti vládce města vyhnout, je
dělat pořádně svou práci a raděj si
jej
příliš nevšímat. Když si vedli dobře, odměňoval je Smrtihlav štědrými
dávkami své nepřítomnosti, která byla ve světle nových skutečnosti vskutku
nááááááááááádherná.
Proto když upír po jednom probuzení nalezl u své rakve
pozvánku od knížete na večeři, spěšně odepsal zkroušenou odpověď, v níž
barvitě vypsal, jak jej mrzí, že nemůže nabídku přijmout, ale je tu jeden
problém, který přímo volá po rychlém vyřešení. Je však hluboce dojat a má
též pocit, že si tu čest nezaslouží, proto za sebe poníženě posílá svého
asistenta, velmi nadějného úředníka. Mládí vpřed!
Pak se pečlivě zamyslel nad tím, koho ze svých podřízených má
nejméně rád, předal mu dopis a v duchu již chlapce odepsal. Potom vyrazil na
opačný konec města obhlédnout krysí hnízda kvůli kontrole stavu populace.
Práce s krysami sice zela velmi hluboko na jeho žebříčku oblíbenosti a měla
stále klesající tendenci. Nicméně přesto ještě stála mnoho příček nad
trávením času ve společnosti knížete Smrtihlava…stejně jako asi všechno –
včetně násilné smrti. Jak tak nad tím přemýšlel, nezdála se mu práce
s krysami zase tolik špatná. Dnešní noci mu jí však nemělo být dopřáno.
Něco jej totiž na jeho malé procházce prázdnými ulicemi do
temné noci ponořeného města z výšky střech sledovalo. Zde by asi bylo vhodné
napsat, že
to sedělo chvíli na jedné a pak přeskočilo na druhou střechu
v souladu s rychlostí Ralfovy chůze. Takové tvrzení by však bylo značně
zavádějící, jelikož to něco se totiž neustále pohybovalo tak
centimetr ve vzduchu nad taškami, aniž by se jich byť jen jedinkrát dotklo.
Ralf se najednou zastavil…necítil sice chlad, ale rozpoznal
změnu okolní atmosféry – v tom byl velice dobrý.
„Co jsem komu udělal?!“ rozhodil bezmocně rukama.
„Chceš
seznam?“ zeptal se Smrtihlav
hlasem podobajícím se zvuku otvírané hrobky, když za ním
neslyšně doskočil na zem – respektive asi centimetr nad zem5.
„Nikdy jsem neprováděl nic, co by se neslučovalo s mým
svědomím,“ ohradil se upír.
„Jistě,
to už jsem slyšel mnohokrát,“
docela zvláštní na tom výroku bylo, že vyzněl, tak nějak neutrálně.
Neobsahoval žádné hodnocení – pouze prosté konstatování faktu.
Smrtihlav se mu nyní díval ze vzdálenosti sotva deseti
centimetrů zblízka do tváře svým charakteristickým upřeným pohledem. Ralf
provedl opatření proti hypnóze a pokusil se mu to oplatit. Měl už takovou
povahu.
V temných hlubinách očí Istrenského knížete tančily dva modré
plamínky, což jim přidávalo na pronikavosti a dodávalo to jeho pohledu
určité ostrosti. Když je tak pozoroval, dokázal si upír docela dobře
představit, jak se něčím propalují.
Najednou mu hlavou prolétla myšlenka – záblesk osvícení.
„Už vím, co jsi zač,“ pomyslel si. Skutečnost se teď před ním
prostírala tak jasně jako slunečný den
6.
Ralf byl velmi vyjímečný upír. Na rozdíl od většiny zástupců
svého druhu se zajímal o lidi a jiné rasy více než průměrný ožrala o soudek
piva, tedy nejen vychlastat a zahodit. On s nimi promlouval a dokázal jim
naslouchat. Nepovažoval jejich životy za přízemní a s nimi spojené
každodenní starosti za malicherné, ale naopak mu připadaly fascinující. Když
byl ještě o něco mladší, tak se často toulával po zemi a poznával různé
lidi. Obzvlášť rád navštěvoval jednoho starého sedláka, avšak nyní si na něj
vzpomněl spíše kvůli jeho psu. Byl to krysařík, zvířátko, které vypadá jako
krysa, chová se jako krysa, ale ve skutečnosti s nimi má společné jen to, že
je loví
7.
Je to takový velmi zvláštní tvor, nesnese se
z žádným jiným psem…vlastně s ničím živým, jelikož vyjede po všem, co se
pohne. Jednou dokonce Ralf viděl, jak ho jeho pán chtěl pohladit po hlavě a
on jej kousl do ruky ještě dříve, než ses ní stačil přiblížit. Přesto na něj
sedlák nedal dopustit. Stačilo mu totiž jednou za den donést do stodoly,
kterou ten čokl snad za celý život neopustil, žrádlo a přepočítat mrtvé
krysy.
Teď, když hleděl na Smrtihlava, pochopil, že
on je takový Krysařík a tohle je jeho stodola. Najednou mu již nezazlíval
to, že jej napadl. Byl to stejně jako u toho psa jen projev jeho
přirozenosti. Pochopil též, proč proti němu
vládci
(například lord Skeldan) doposud nezakročili a nikdy je to pravděpodobně ani
nenapadlo udělat. Mohli se od něj sice distancovat či vznášet moralistické
námitky, což také zhusta dělali, ale nic víc, jelikož problémy se stejně
jako krysy velice rychle množí. A v Pevnosti
zatím sedal prach na stížnosti na
jeho zpupnost, brutalitu a obcházení všech možných zákonů a
vyhlášek, které se obejít daly
8.
Velmi vyjímečně se sice zvedla „vlna
morálního odporu“ obzvláště od mladých perspektivních ctižádostivců majících
sklony tlačit se na něčí místo, ale vždy se zase našel někdo, kdo – obrazně
řečeno – přepočítal mrtvé krysy a zjistil, jak moc se vyplatí zachovat
status quo.
Nicméně bylo jen otázkou času, kdy se nějaká krysa ukáže jako
příliš velká či náš lovec udělá chybu nebo se prostě najde někdo lepší než
on. Ralf si náhle uvědomil, jak to musí být trpký a osamělý život. Nedokázal
Smrtihlava litovat, ale nemohl jej ani nenávidět…bylo mu z toho smutno.
Představa bytí(v těchto souvislostech by se asi nedalo použít slůvko
život) plného bolesti a s perspektivou pouze na bolest další byla značně
depresivní. Jako každý upír byl Ralf sice docela dost citově otrlý, ale
celkový efekt tohoto poznání umocňoval ještě fakt, že Smrtihlav tohle
všechno pravděpodobně věděl mnohem lépe než on.
„Nad
čím tak usilovně uvažuješ?“
přerušil proud jeho myšlenek kníže.
„Hledám důvod, proč se Vaše milost rozhodla trávit večer
zrovna se mnou,“ odpověděl diplomaticky Ralf.
„To
ti mohu objasnit, když mi zodpovíš mou otázku,“
řekl a vykročil směrem ke Kaštanové třídě. Upír jej chtě nechtě následoval.
„Co si o mně
vlastně myslíš?“ pokračoval
Smrtihlav.
Tahle otázka Ralfa opravdu zaskočila. Vůbec nevěděl, co by
měl říct. Samozřejmě, že v sobě nezapřel profesionála, a tak se začal umně
vykrucovat a používat osvědčené diplomatické fráze. Jenže Smrtihlav jej
nenechal manévrovat a spíše ho svými otázkami neustále tlačil ke zdi. Upír
se začal potit, věděl, že se pohybuje na proklatě tenkém ledě.
„Víš…koluje
o mně spousta lží,“ řekl
najednou kníže istrenský, zatímco velice zaujatě pozoroval chátrající komín
na protější střeše, „Nejsem
takový kruťas, jak se povídá,“
pokračoval, „Ale
jedna věc mne opravdu vytáčí…neupřímnost!“
V té chvíli se otočil a vmetl to poslední slovo Ralfovi z velmi malé
vzdálenosti přímo do obličeje. Upír měl pocit, že v jeho očích zahlédl
pohupující se ledové kry na nekonečném moři čiré krutosti. Oči jsou okna do
duše, a z toho, co viděl, mohl usuzovat, že Smrtihlavova duše není zrovna
krajinou, kde byste chtěli trávit prázdniny.
„Byl
bych nerad, kdyby se povídalo,že jsem zase někoho vykuchal,“
dokončil svou řeč znovu pozoruje komín tak, jako by jej na tomto světě nic
jiného nezajímalo. Pohyboval se nesmírně rychle.
Ralf, který si uvědomil, že není jiné cesty, se nadechl a
spustil. Převyprávěl mu vlastně svou vzpomínku na krysaříka a dojem s ní
spojený. Tu příběh trochu vyspravil – přece jenom ani v takovéto situaci by
nebylo moudré říkat všechno – onde zase řeč poněkud vyšperkoval, a když
domluvil, tak s určitými obavami hleděl na svého posluchače.
Smrtihlavovi přeběhl po tváři mírně potěšený
úsměv : „Budu si
na Tebe muset dávat pozor, ale svou odpověď sis zasloužil.“
Rozpřáhl ruce jako by jimi chtěl obejmout celé město a řekl: „Odpovědnost.“
„To je vše?“ podivil se nechápavě Ralf.
„Nestačí?
Já myslím, že je toho až až. Nikdy jsi neměl psa? Kočku?“
Upír mlčky zavrtěl hlavou.
„Krysu?“
„Nesnáším krysy!“
„Aha,“
spíš vydechl zatímco si uhlazoval bradku. Příliš mu to nepomohlo. Jeho vousy
byly natolik kreativní, že nikdy nevydržely dlouho v požadovaném tvaru.
Naopak vykazovaly zarputilou tendenci neustále tvořit něco nového – většinou
expresionistického.
„S
lidmi bývá poněkud více starostí než s krysami, nemluvě o elfech a
trpaslících, ale přesto se domnívám, že si je oblíbíš,“
pronesl klidně, avšak rezolutně. Poté mu pokynul, aby jej následoval.
Procházeli zdánlivě spícím městem, proplétali se křivolakými uličkami,
míjeli honosné třídy a dávali najevo okázalou nevšímavost vůči těm nočním
tvorům, kteří jim náhodou zkřížili cestu a teď se to zoufale snažili
napravit. Smysly však měli zbystřené – nemohli si dovolit nepozornost.
Poslušni prastaré zásady schopných vladařů a tyranů: „ Vždy a všude čekej
zradu“ šli svým malým královstvím. Ralf si udělal několik poznámek o
porušení povinností, kterých si cestou všiml, dobře si přitom uvědomiv fakt,
že nebýt knížete Smrtihlava, byl by na pomyslném žebříčku neoblíbenosti
první asi on. To však neměnilo nic na tom, že pár služebníků zanedbalo své
povinnosti a zasloužilo si trest. Ralf byl pedant a bohužel pro ně pedant
s fenomenální pamětí.
Nyní jej ale něco znervózňovalo. Dokázal myslet do důsledků,
uměl si představit jednotlivé problémy v jejich průběhu a následcích, proto
přirozeně tíhl k předvídatelnému, jež vždy dávalo za pravdu jeho rozumu.
Přinášelo mu to tolik potřebné pocity radosti a zadostiučinění. Se
Smrtihlavem si jich však mnoho neužil. Bylo v něm příliš magie – faktoru
iracionality. Připadalo mu, že tato noční procházka trvá podezřele dlouho.
Buď nebyla orientace Smrtihlavovou silnou stránkou nebo si to tak
naplánoval. Možná obojí – od každého trochu. Jak tak míjeli některé domy,
kníže se u nich zastavil a vyprávěl mu jejich příběh či osudy jeho obyvatel.
Ralfa vždy podobné věci zajímaly, a tak trpělivě naslouchal a nasával životy
jednotlivých lidí…jejich sny, myšlenky, trápení, touhy…jejich aroma –
esenci. Zaslechl také jak si jeho pán svým charakteristickým hlasem
přelévajícím se do podivného všudypřítomného šepotu pro sebe recituje nějaké
verše. Mohly klidně patřit nějakému složitému zaklínadlu nebo být součástí
nevinné lyrické básně. I když ve spojení se Smrtihlavem to slůvko
působilo spíše komicky. Ralf si část zapamatoval:
Město do noci září
a stíny, jež slezly
z tváří,
se potichu v koutě páří
dříve než stihne je
stáří.
A mosty, smutní
bakaláři,
jež klenou se nad
oltáři,
se s hladinou zuřivě
sváří,
zdali jsou svatí či
lháři.
Jeho
slova nevycházela z jednoho místa,
ale znenadání vystupovala z okolních domů, narážela do stěn a jako opilé
můry tančila v zuřivém víru, jehož středem byl jako nějaký prastarý černý
menhir
on.
Právě stáli před domem kováře, šikovného
řemeslníka a hodného člověka. Celé dny trávil prací, věnoval jí všechen
volný čas až se postupně stával lepším a lepším. Brzy již bude přijímat
knížecí zakázky, jenže on to ještě neví. Byl totiž velice tichý a skromný.
Celý život se snažil dostat z těsné klece podkrovního bytu co nejdál od
područí své autoritativní matky, jen aby tuto cestu zakončil v prostorném
domě v sevření železné vůle své ženy. Měl dvě naprosto příšerné děti a jen
velmi málo přátel, přitom celý život toužil po úctě a lásce. Vše obrátil do
své práce, byl něco na způsob umělce či čaroděje. Jeho ocel přímo rezonovala
tou nenaplněnou touhou – bolestí…dlouhými roky beznaděje, osamělosti,
hořkosti a vášně…vášně k dílu. Momentálně ležel, poslouchal úsečné vyprávění
své ženy a přemýšlel o kovech. Dávno rezignoval na jakýkoliv odpor i nato,
co si běžný člověk představí pod pojmem
život. Dalo by se říci, že
byl šťastný, ale něco podobného by asi řekl pouze šílenec jako on nebo já.
Smrtihlav zkontroloval znamení na dveřích a
pokračoval dále. Byla to jakási runa silně připomínající
muří nožku9.
vymalovaná vždy černou barvou a to s evidentně úzkostlivou pečlivostí. Jeden
dům však tuto značku neměl. Bydlel v něm jakýsi přistěhovalý lékárník, který
se oženil s Istreňankou. To nebylo příliš obvyklé. Obzvláště když tenhle
přicestoval do města přirozenou cestou…s výpravou kupců. Nejhorší, co
v životě zažil, bylo trhání zubů. Smysly upíra či Smrtonoše bývají
velice ostré a o těch dvou, kteří stáli před jeho domem, to platilo
dvojnásob. Právě proto mohli bez větších obtíží vyslechnout rodinnou hádku.
Lékárník se právě zuřivě přel se svou ženou, jež se jej s pláčem snažila
přesvědčit, že malování toho podivného znamení na dveře je nezbytně nutné
kvůli Pánu můr.
„Ale, miláčku, to je přece jen taková pověra! U nás doma jsme
něco podobného také měli. Říká se tomu myslím…hmm…folklór!“ argumentoval
křičící medik. Jeho žena na něj upřela nechápavé uslzené oči. Musel jí to
několikrát zopakovat.
Smrtihlav se usmál, když v jeho případě šlo
spíš o ušklíbnutí. Ralf u něj nikdy neviděl žádný
přirozený
úsměv. Od někoho jako on se ani dost dobře nedalo něco podobného očekávat,
alespoň se tím teď upír v skrytu duše utěšoval. A Smrtihlav jej pro jednou
nezklamal. Přistoupil svým charakteristickým plavným způsobem ke zdi
lékárníkova domu, z temných hlubin kápě se vynořila ruka zakončená dlouhými
drápy, které se v příští chvíli doslova zatly do stěny. Ozvalo se uši rvoucí
skřípění. Smrtihlav provedl prostý pohyb směrem shora dolů, avšak dostatečně
pomalu na to, aby si každý potenciální posluchač mohl ten zvuk pořádně
vychutnat. Od drápů se linula namodralá záře a odletovaly jiskry. Ačkoliv je
vědecky dokázáno, že hádající se manželé obvykle nejsou schopni slyšet
cokoliv včetně argumentů svého partnera, přesto v domě zavládlo ticho.
Tento zvuk měl prostě schopnost probít se vám do vědomí
s taktem a razancí válečného kladiva, které na vás někdo hodil z nejvyššího
patra radniční věže. Pak bylo slyšet zuřivý šepot načež se ozval roztřesený
hlas lékárníka:
„Kdo tam?“
„Folklór,“
odpověděl sarkasticky Smrtihlav a stáhl se do stínů.
Chvíli se nedělo nic, pak se však domovní dveře s mučivým
zaskřípěním otevřely a velice neochotně se v nich objevil
lékárník. Vypadal, jako když je někým postrkován
10
Pro jistotu třímal hřeby pobitý hrůzu nahánějící obušek. Za
jiných okolností by to bylo velice praktické. Třeba kdyby se v blízké tmě
neskrývali dva tvorové, z nichž každý sám by mu byl schopen jej sebrat a
nacpat do zadku dřív, než by si stačil uvědomit, že to bude bolet…a hodně.
Něco takového však lékárníka ani nenapadlo. Hleděl totiž naprosto
konsternován na rýhy v solidním kameni.
„Jsou tak hluboké,“ vydechl.
Jeho žena opatrně vykoukla a přejela zeď kritickým pohledem.
„Ty sis sem přivezl své domovské přízraky?“ Jak vidno rodilou
Istreňanku hned tak něco nezaskočí.
„Co?“
„Folklór přece!“
„Ale ten ne…,“ blekotal lékárník.
„Podrápal nám zeď!“donutila jej postavit se tváří tvář
očividné skutečnosti. Ralf,který se teď výborně bavil, ve tmě někde vedle
sebe právě zaslechl podivné plesknutí znějící skoro jako by někdo složil
hlavu do dlaní.
„Podívej, miláčku, folklór je…“ sbíral medik poslední zbytky
soudnosti. V té chvíli to ale již Smrtihlav
nevydržel a zjevil
11
se jim. Z hlediska dvou mladých lidí vypadala situace asi takto: Na pozadí
stínů noci se objevila mnohem temnější postava celá zahalená v kápi. Možná
vás to překvapí, ale i černá má své odstíny a tento byl zcela specifický.
Dával tušit, že je přeci jenom něco víc než jen pouhá barva. Měl svou
hloubku, a to docela děsivou. Když jste se na něj (spíš do něj) pozorně
zadívali, měli jste pocit, že se potápíte či přímo tonete. Vnímavější
jedinci mohli dokonce zaslechnout něco, co by se pro nedostatek lepších
výrazů dalo nazvat jako suché vlnobití. Když jste se tak nořili hloub a
hloub, brzy jste v něm rozpoznali jakýsi dech – hrozivě pravidelný a
všeobjímající. Nesmíme ani zapomínat na ten nezemský chlad, který vám sevře
srdce jako svalnatá ruka malé vyděšené ptáče a pak jím projede s něžností
pásové pily. V takové chvíli již většina tvorů s alespoň malou špetkou
soudnosti odvracela zrak. Co je ještě hloub se asi nikdy nedovíme, jelikož
ti, kteří se dívali dál, nám to už nepoví. Prostě a jasně měl Smrtihlav
plášť utkaný z čiré temnoty. Provozoval a znamenal zkrátka to, na co si
většina černokněžníků po celý život jen hraje. V určitém ohledu byl jedním
z mála skutečných temných mágů na světě i v historii. Když
k celkovému efektu přičteme ještě jeho nezaměnitelný hlas, tak se vůbec
nemůžeme divit, že nebohý lékárník zakončil svou větu zaječením: „…příííízrááááááááák!!!“
a jedním v pravdě impozantním skokem skončil ve svém domě o desetinu vteřiny
po své ženě a o dobrou setinku předtím než se masivní vchodové dveře
zabouchly. Rodilí Istreňané měli ryze sportovního ducha. Kdyby to manžel
nestihl, byl by zůstal venku.
Smrtihlav zatím dlouze vydechl a
vypustil oblak mrazivého vzduchu
12,
čímž okolní prostředí výrazně ochladil a sám trochu splaskl. Vypadal teď
skoro jako zmoklá slepice, i když to byl pořád ten druh slepic, jež vás na
první pohled přesvědčí, že vyhýbat se širokým obloukem kurníku je vynikající
nápad. Dlouze pozoroval dům.
„Myslíš, že se to může rozšířit?“
„Neřekl bych,“ odpověděl upír, který jen s vypětím všech sil
zadržoval smích. Ne kvůli Smrtihlavově důstojnosti, spíš pro jeho
pověstné
sebeovládání. Kdyby věděl něco o chemii, tak by mohl říci, že nálada knížete
je stabilní asi jako lahvička s nitrákem (myšlen nitroglycerin), se kterou
právě někdo zatřepal. Jelikož ale věděl, že myšlenky jsou ještě
nebezpečnější než slova, tak usilovně přemýšlel o úskalích udržování
rovnoměrné krysí populace v Istrenu a mimořádně intenzivním pohlavním životě
hlodavců vůbec. Byla to totiž jediná věc jejímuž bližšímu zkoumání se
vyhýbal dokonce i Smrtihlav.
Ten zatím pomalu přistoupil k lékárníkovu domu a pohladil
jeho dveře stejně něžně jako ženu. Na místě, kde se dotkl dřeva se objevilo
slabě zářící znamení, které Ralf později z čiré zlomyslnosti kouzlem změnil
na F .
Najednou se Smrtihlav s nevypočitatelností
sobě vlastní otočil a vyrazil dál do ulice. Upír se pustil za ním, jelikož
byl dost chytrý na to, aby věděl, že ztrácet se nemá cenu. Konečně došli ke
svému cíli, jímž byl poměrně nevýrazný dům, ze kterého se linuly zvuky
decentní oslavy. Ralf neměl podobné záležitosti rád. Nikdy nepochopil, proč
skupinka určitých lidí zaplatí celé jmění za občerstvení, a pak se chová
jako by bylo jídlo otrávené
13.
Smrtihlav uchopil mosazné klepadlo ohmatané natolik, že by se
dalo popsat pouze jako blíže neurčeného tvaru, ale ani jedinkrát s ním
neudeřil. Přesto jim však za malou chvilku otevřela postarší děsivě
přepudrovaná žena a pozvala je dál. Odvedla je krátkou chodbou do
prostorného sálu, kde jiná s trochou fantazie žena svůj řečnický projev
slovy:
„Už příliš dlouho jsme ta slabá stvoření jménem muži
podpíraly a nic jsme za to nechtěly. Teď přišel čas znovu zaujmout ve
společnosti naše právoplatné místo. Zpátky k matriarchátu!“
Byla odměněna zuřivým potleskem, některé mladší fanatičky
ještě přidávaly výkřiky jako „Nikdy se nevdám!“ nebo „Místo chlapa radši
psa!“ „Kočku!“ Halekala jedna radikálnější.
„Na cibulce,“ dodal Smrtihlav, přičemž se všechny hlavy
otočily k nim. Sotva se nebohý Ralf vzpamatoval z šoku, že se ocitl na
setkání feministek, už jej čekal další. Ty ženštiny místo toho, aby začaly
způsobně pobíhat po místnosti, hystericky ječet, převracet stoly a vůbec
dělat všechny ty věci, které se sluší a patří, když k nim vrazí upír a něco
ještě mnohem horšího; se s nimi začaly horečně vítat jako s kdovíjak
vzácnými hosty. Pokusil se několikrát předvést zuby, ale záhy toho nechal,
jelikož to mělo k jeho nekonečnému údivu zcela opačný účinek než bylo
obvyklé.
„Ó můj pane, čemu vděčíme za Vaši návštěvu?“
Zeptala se jedna s trochou fantazie…žena nebo to alespoň bylo Stvořitelovým
prvotním záměrem, než se rozhodl udělat z ní ještěrku. Další věcí, která na
ní Ralfa zaujala byl fakt, že ve skutečnosti nebyla vůbec ošklivá, což musel
po chvilce pozorování uznat. Veškerou neštěrkovitost měla obsaženu
v pohledu. Upír již za svůj život viděl několik bazilišků
14,
ale tahle ženština jim celkem slušně šlapala na paty. Dovedl si docela dobře
představit, že by při pohledu na ni nějaký chlap zkameněl hrůzou. Obzvláště
kdyby ji uviděl po zvednutí svatebního závoje. Proud Ralfových myšlenek
přetrhla další z těch bytostí bodrým pokřikováním:
„Kdo si dá koblížky?“
Smrtihlav ji slušně leč rezolutně vzal celý tác z rukou, čímž
evidentně zodpověděl obě otázky.
„Vaše milost je zde vždy vítána.“
„Přivedl
jsem přítele,“ řekl
konverzačním tónem Smrtihlav naprosto ignoruje upírův mírně šokovaný pohled,
„Doufám, že Vám
to nevadí.“
„Ani v nejmenším. Vaši přátelé jsou i našimi přáteli, můj
pane.“
„Hrozná představa,“ pomyslel si Ralf.
„Milé
dámy, tento fešák je Ralf, má pravá ruka zde v Istrenu a jeden z mých
nejlepších přátel,“ pronesl
blahosklonně kníže. Upír se společensky uklonil a řekl co nejšarmantněji,
jak to v dané chvíli dokázal: „Neobyčejně mne těší.“
Což byl téměř heroický výkon, jelikož již věděl, že se nebude
moci vyhnout ještěrčině objetí.
„Můžete políbit nevěstu,“ zazněl mu v hlavě
Smrtihlavův mírně pobavený hlas.
Ralf nemohl pochopit proč tyto ženy evidentně nenavádějící
muže tak obletují jeho a knížete. Na druhou stranu nebyl Smrtihlav muž ale
technicky vzato netvor a on vlastně také. Záhy se dozvěděl, že upírky jsou
ztělesněním feminismu…raději se ani neptal proč.
Když konečně zájem o ně poněkud opadl a oni mohli mít malinko
soukromí se telepaticky zeptal:
„Co tady vlastně děláme?“
„Bavíme
se.“
„Prosím?! Máte nějaké zvláštní představy o zábavě, můj pane.“
„Toho
pána si nech od cesty, přece jenom se již trochu známe, ne?“
Smrtihlav zdůraznil svou odpověď poklepáním na upírovo břicho zhruba
v místech, kde měl jizvu. Ralf neodpovídal.
„Tyhle
ženské asi nemáš moc rád, co?“
„Rád?! Já je nenávidím!“
„Pak
jsme tu dobře.“
„Cože?!“
„Ty
toho o nenávisti asi moc nevíš. Myslím tu skutečnou nenávist, která čeká
v koutě na příležitost třeba celé roky…staletí.“
„Abyste se…ehm…aby ses nemýlil.“
„Ani
v nejmenším. To, co cítíš je vztek, ten vyprchá. Když skutečně nenávidíš
nestačí na to ani tisíc let. Lidé neumějí opravdově nenávidět ani milovat…a
upíři jsou v tomto jako oni.“
„A to jsme museli jít až sem, abys mi tohle řekl?!“
„Ano.“
„Nechápu.“
„To
mne nepřekvapuje, musíš se toho ještě hodně naučit a mnoho toho naučit i mě.“
Ralf jen pozvedl obočí. Tlak v jeho mysli však rapidně
stoupl, Smrtihlav se evidentně hněval.
„Povinností
každého vládce je určit dostatečně brzy svého nástupce. Já jsem již
prakticky odepsaný…je to jen otázka času. Nechci ho však ztratit v půtkách o
posty. Proto jsem si vybral Tebe. Předám Ti celé město i s jeho tajemstvími
ale až v tu správnou chvíli a Ty si počkáš, jelikož to tak bude mnohem
výhodnější…bez boje, bez rizika. Co je na tom složitého?!“
„Nic, jen mě tak napadá, proč zrovna já?“
„Protože
jsem přesvědčen, že budeš lepším knížetem.“
„Otázka je, jestli tomu mohu věřit…jestli to není lest.“
„To
už je riziko podnikání, avšak Ty dobře víš, že jsem věrný věrnosti a zrádný
vůči zradě. Sám mám přece mimořádný zájem na našem malém spojenectví, takže
pokud dostojíš svým závazkům, neporuším jej ani já.“
Ralf zvedl z mísy jednu koblihu a mlčky jí otáčel v ruce.
Opadával z ní moučkový cukr. Připadala mu v této chvíli jako budoucnost…tak
nejistá, musí se držet pevně v ruce, jinak by mu mohla vypadnout a někam se
odkutálet…tak křehká, jak snadné by jí bylo zničit, stačil by jeden příliš
silný stisk…tak sladká, jak vábí něžným sněžením moučkového cukru…tak
záludná, nikdy nemůžeš přesně vědět, co obsahuje, dokud si nekousneš a pak
už je samozřejmě pozdě. Můžeš se domýšlet, ale nakonec je to vždycky risk.
„Vyvstává však jeden hypotetický problém,“ řekl ledabyle aniž
by si přestal pohrávat s koblihou, „co kdybych byl vypočítavý zbabělec,
který by se rozhodl raději počkat až tvoje vláda skončí a prozatím si příliš
nezačínat s žádnou stranou?“ Nastavil koblihu proti světlu a sám pro sebe se
po upírském způsobu se stisknutými rty usmál.
„To
by se ten zbabělec pěkně přepočítal. Hraní takovéto hry vyžaduje velkou
osobní statečnost. Navíc i když půjdu ke dnu, ať již je tam cokoliv
podsvětí, peklo, nicota; to je fakt, tak si stále ještě mohu vybrat, koho
tam stáhnu s sebou…to je také fakt.“
Ralfovi úsměv okamžitě zmizel ze rtů. Nezůstal ani tak
dlouho, aby stačil zmrznout. Nejhorší jsou ti, co nemají co ztratit. Náhle
jej kobliha přestala zajímat, podal ji Smrtihlavovi.
„Ještě že jde pouze o hypotetický problém.“
„Přesně
tak. Byl bych velice nerad, kdyby ses cítil být do něčeho vmanipulován,“
„Jak ohleduplné. A tady v tom marasmu,“ vyslal myšlenku a
teatrálně rozpřáhl ruce, „ se mám, předpokládám, naučit sebezapření a
trpělivosti?“ Dodal ironicky.
Smrtihlav byl otázkou poněkud zaskočen.
„…Taky, když již budeš
v tom, ale chtěl jsem Ti tuto malou užitečnou organizaci svěřit do správy.“
„Užitečnou?!“
„Vytáhne
určité nežádoucí elementy ze společnosti, soustředí je na jedno místo, kde
se mohou snadněji kontrolovat a ovládat. Také jsem si myslel, že by Tě
bavilo chodit na jejich dýchánky, povídat si s nimi a tak.“
Výraz v upírově tváři se prakticky vůbec nezměnil, museli
působit docela směšně, jak tam strnule seděli s kamennými výrazy ve tváři a
neprohodili s nikým ani mezi sebou jediného slova. Nicméně to nic neměnilo
na faktu, že Ralf sváděl ve svém nitru lítý boj. Jeho rozum mu radil držet
se co nejvíce zpátky a pokud možno co nejdřív vycouvat, ale cosi uvnitř
v něm se tomu s nesmírnou silou vzpíralo. Cítil s městem jakési vnitřní
sepětí, jako by bylo součástí jeho duše. Našel v něm něco, co po léta
postrádal aniž si to uvědomoval, ale co mu však záhy naplnilo jeho jinak
prázdný a zdánlivě bezcílný život. Bylo to skoro jako láska…ta opravdová,
kterou nikdy nepoznal a asi už nepozná – nebyl prostě ten typ. Nemohl
opustit Smrtihlava, protože by tím opustil i Istren. Toužil poznat jeho
tajemství, jež se mu nyní přímo nabízelo, ale věděl, že za všechno, co dává,
si bere zpět a bude to cena vysoká…velmi vysoká…pokud se nechá zlákat.
„Bavilo, obávám se, není ten správný výraz.“
„Pocvičil
by ses v metodách politického boje,“
pokračoval Smrtihlav okázale přecházeje jeho poznámku.
„Tím, že budu posluhovat nepříteli?“
„Organizace se nejlépe likvidují zevnitř. Navíc na to,
abys mohl někomu vrazit nůž do zad, se za něj musíš nejprve postavit.“
„Zajímavé…opravdu velice zajímavé, přesto si myslím, že tady
tím hraním ztrácíme čas. Máme přece mnohem závažnější problémy například
nekromanty.“
„Ti
mají nyní svých starostí dost, avšak i tak jsem se je rozhodl navštívit a…“
„…ochotně se za ně postavit.“
Smrtihlav se na něj ostře zadíval a pak se mu po tváři rozlil
úsměv výmluvnější než jakýkoliv komentář.
„Jasnosti, nezlobte se, ale připadáte mi nějaký
strnulý…ehm…je právě ten správný čas. Dáte si s námi čaj?“ Zeptala se jeda
z těch pochybných ženštin, jež je již hodnou chvíli zvědavě pozorovala.
„Ano,
a náležitě si to vychutnám,“
odpověděl stále se dívaje na Ralfa.
Poznámky autora
1. Byl si jistý, že by se ty jinak vzdělané a inteligentní hlavy
nedokázaly shodnout ani na tom, jakou barvu má pomeranč, kdyby ovšem věděly,
co to je. Smrtihlav na psu občas vysvětloval principy demokracie. Upír jej v
skrytu podezříval, že je to jediný důvod, proč si tu obludu drží, jelikož
jako hlídač byla naprosto nemožná.
--zpět do textu--
2. Obvykle
se vám to nepodaří pokud vašemu čtyřnohému miláčkovi právě nespadlo něco do
oka
--zpět do textu--
3. Spíše
neživot. Nebudeme si tu však zbytečně hrát se slovy, ne? Život ? Smrt? U
nemrtvých to bývá vždy poněkud problém určit. Na víc to vůči nim není ani
trochu slušné
--zpět do textu--
4.
Téměř
nikdo neodolal tomu jej neochutnat.
--zpět do textu--
5. Pak
aby to nebylo neslyšné, že?
--zpět do textu--
6.V
jeho případě spíš bezměsíčná noc.
--zpět do textu--
7.Co já mám dneska
s těma krysama?
--zpět do textu--
8. Určitá
nařízení prostě nikdo neporuší a to ani oním starým dobrým zákonným
způsobem, jímž právní kličky bezesporu jsou; jelikož je to prostě
nemyslitelné. Nebo jste snad někdy viděli úředníka, který se pokusí vyhnout
naplnění výnosu o zvýšení svého vlastního platu?Pokud ano, o čemž velmi
pochybuji, tak si to, prosím, nechejte pro sebe, jinak byste mohli dát
vzniknout velice nebezpečnému precedentu. Právo totiž potřebuje alespoň
nějaký základ, o nějž by se mohlo opírat. Moc mu toho nezbylo: o rovnost
před zákonem přišlo v souvislosti s imunitou ústavních činitelů, o presumpci
neviny zase díky „veselým“ zákonům o sexuálním obtěžování a rovnost obecně –
tu zadupali do země věčně „diskriminovaní“ zástupci určité nechvalně známé
menšiny.--zpět
do textu--
9.Zde
milého čtenáře požádám, aby si představil něco jako obrácené ypsilon
s přehláskou, a pak bude opravdu velice blízko
--zpět do textu--
10
.Není zvláštní, že každá manželka začne dříve či
později postrkovat? Ne, není! Je to smutné, i když v některých případech
nutné. (Pochopil někdo, co tím ten blbec myslel? –
pozn.
svobodného korektora
--zpět do textu--
11.Od podstatného jména „zjev“
--zpět do textu--
12.Podotýkám že ústy, pokud někoho náhodou napadlo něco
jiného
--zpět do textu--
13.Ono
to není ani zdaleka tak nebezpečné, jak se povídá. Ovšem když víte, jak na
to, že?
--zpět do textu--
14.Protože
jedy jsou historicky nejpoužívanějším dochucovadlem…obzvláště mezi decentně
upjatými lidmi.
--zpět do textu--
Vzpomínky
<<<-strana
6-
