Úsvit
Čemu lidé ze zvyku
říkají osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé kousky.
Arthur
Schopenhauer
Nový den přicházel v Istrenu pomalu, jako by
podezříval noc, že její ústup je jen klamný, že jej chce vlákat do nějaké léčky.
Postupoval obezřetně, od domu k domu. Právě se zrodil a nebyl si zrovna moc
jistý sám sebou. Zaléval stavby jednu po druhé svým světlem a rozpouštěl stíny.
S ránem v Istrenu nikdo nespěchal, nebylo jako ostatní města horečnatě se
probouzející s každým novým úsvitem. Všude byl cítit klid, mír a jakési
uvolnění. Místní obyvatelé rozhodně nepovažovali východ slunce za nějakou
samozřejmost, ráno zde bylo malým obřadem, vždyť kdo jim mohl zaručit, že se po
soumraku ještě někdy vrátí? Že tma opustí své místo a bude ještě někdy světlo.
Město zatím ještě podřimovalo, ale změna už byla znát. Panovala v něm mnohem
povznesenější nálada. Pro každého, kdo v něm nějakou dobu žil byl úsvit malým
zázrakem. Noc byla přemožena a musela ustoupit, i když slíbila, že se vrátí. Pro
jednou však světlo zvítězilo a s ním všichni lidé. Bylo co oslavovat.
Děti se seskupily před hospodou, aby mohly
poslouchat vyprávění starého může. Nebyly tu jen ony. Toto ráno si vyšla před
hospodu protáhnout se i Caitlin. Když prováděla pravidelné ranní cviky nutné
k tomu, aby udržela své tělo zocelené bojovým výcvikem v optimální kondici,
zaposlouchala se do hovoru dětí. Nebyl to ani tak hovor jako spíš vzájemné
překřikování neodmyslitelně spojené s neustálým strkáním. Prostě čilý ruch
obvyklý všude tam, kde se sejde skupinka usmrkanců. Starý muž zatím mlčel.
„Poutníku,“ zahučel jeden chlapec,
„vyprávěj nám o Pánu můr.“
„Ne, to jsou povídačky dobrý tak na strašení
holek,“ protestoval jiný.
„To teda nejsou. Táta říkal, že chodí v noci
ulicemi města!“
„Jo a vodnáší malý děti, hehe!“
„Nechte toho, já chci slyšet něco hezkého!“
pištěla jakási copatá holčička.
„Náhodou jo a když mu pohlédneš do tváře, spatříš
tam smrt!“
„Ne – e!“
„Jo – o! Podle toho má přece jméno!!“
„Nechte toho, já chci slyšet poutníkáááááá!!!“
Copaté holčičky bývají často velmi neodbytné. Navíc obvykle mívají jednu docela
nepříjemnou schopnost, umějí šíleně ječet – opravdu hrozně.
Děti poněkud zklidněné touto přírodní formou
požární sirény tázavě hleděly na poutníka. Na něm bylo, aby je rozsoudil. Chvíli
je skoro zasněně pozoroval a pak pravil:
„Jemu by se líbilo, jak o něm mluvíte…“ pak
najednou, jako by se vzpamatoval. „To ale rozhodně není příběh vhodný pro dnešní
ráno…“
„Ale Pána můr
má podle pověsti přemoci Dívka anděl a ta musí být něco
hezkého!“ Malí přemoudřelí chlapečci bývají často také velmi neodbytní. Navíc
bývá docela dost obtížné se proti jejich neustálým otázkám konstruktivně bránit.
„Z tebe bude minimálně právník nebo spisovatel,
blbečku!“ pomyslela si opodál stojící Caitlin.
„Kdo je to Dívka anděl? Já bych o ní
chtěla slyšet, prosííím, próóósííííím,“ přidala se copatá holčička a její hlas
byl znovu nebezpečně blízko kvílení.
„Nebudu vám vyprávět o něčem, co se ještě
nestalo,“ řekl Poutník mimořádně klidným a vyrovnaným hlasem po chvilce mlčení.
„Ale….Ale…Ale!“ ozývaly se ze všech stran
pisklavé hlásky.
„Ne, nebudu. Poslechněte si raději další
dobrodružství trpaslíka Korgana1,
“ stařec pronesl
tato slova klidně leč rezolutně. Děti se kupodivu ihned uklidnily. Trpaslík Korgan byl přece jedním z jejich nejoblíbenějších hrdinů, a to přestože měl ve
zvyku spolčovat se s různými polomágovskými tartmany2.
S napětím čekaly na jeho další příhody, jen ten chlapec, co chtěl tolik slyšet o
Pánu můr, mlčel a vyzývavě si
Poutníka měřil pohledem. Stařec na něj se zaujetím pohlédl. Bylo to krásné dítě,
všechno jak má být, postavička, tvářičky, vlásky , jen na očích mu něco nehrálo…
byly v nich celé věky. To nebyly oči dítěte.
Caitlin chvíli poslouchala, ale dobrodružství
rozverného trpaslíka ji nijak nezaujala. Namířila si to zpátky do hospody, její
kroky byly rázné a spěšné, celá se třásla. Ten dětský rozhovor v ní obnovil
vzpomínku na včerejší noční událost, na příhodu, na niž chtěla zapomenout. Ať už
tam v temnotách viděla cokoliv, byla si jistá, že to nebylo nic dobrého.
„Nejvyšší čas z tohohle zatracenýho města
vypadnout,“ procedila tiše mezi zuby.
„Vynikající nápad! Jenom prchej nemilovaná ženo,
možná unikneš a prodloužíš tak svou agonii,“ ozval se kdesi za ní nějaký
výsměšný hlas. Byl rozhodně dětský, ale nezvykle chladný, zněl jako cinkání kovu
o kov. Zděšeně se otočila, jelikož si neuvědomila, že by ji někdo mohl slyšet a
pak…ta slova jí zasáhla až v samé hloubi duše.
„Možná, že to není úplně nejhorší řešení,“
pokračoval malý chlapec a díval se na ni přitom tak, jak by se žádné dítě nikdy
dívat nemohlo. „Život se přece skládá z drobných radostí. Vezmi ho a prchejte
odsud, dokud je ještě čas. Možná pochopíš věci, které ti až doposud unikaly a
možná pak i něco najdeš.“
„Kdo jsi,“ hlesla.
„Tvůj osud!“ zasmál se chlapeček a
doslova…DOSLOVA… zmizel. Caitlin stála na tom místě jako přimražená, dokud ji
tak nenašel Edmund.
***
Narmer se probudil s mírnou bolestí hlavy. Dosud
slyšel doznívat svůj vlastní křik, který se jakoby ztrácel v dáli v nitru jeho
lebky.
„Už se ti to zase zdálo?“ ozval se poněkud
krákavý hlas. Dotaz zazněl jakoby odnikud. Narmerovi se teprve teď začal pomalu
vracet zrak, tedy vnímání barev a prostoru, jeho vnitřní oko však bylo stále
slepé. Místnost luxusního hostinského pokoje pomalu nabývala své podoby
sestavováním z mnoha miniaturních čtverečků obrazu. Vypadalo to jako nějaká
obskurní skládanka. Narmer ji však nedokázal vnímat dostatečně na to, aby se nad
její zvláštností mohl podivovat. Byl duší stále ještě někde jinde.
„ Zima, zima, zima….,“opakoval v neustálém třasu.
Objevovalo se to znovu a znovu. Pulsovalo mu to v mysli, i když teď už efekt
pomalu odezníval. Stále ji však viděl, tu elfku i ten záblesk a její náhlý pád.
Pořád slyšel křik novorozence mísící se s jejím úpěnlivým voláním, které pak tak
záhy utichlo. Jemně sebou trhla jako po bodnutí od nějakého létavého hmyzu a
vydechla jenom „Ach.“ Z její tváře zmizel jakýkoliv výraz a poté už jen padala a
padala…Nedalo by se říci, že se prostě svalila na zem jako pytel brambor. Bylo
v tom cosi tragického, jako by ji něco opouštělo. Viděl sám sebe jako malý
křičící uzlíček letící někam do neznáma. Potom jej zachytila ruka barvy
leštěného mramoru a zahalila ho temnota prosycená nepopsatelným chladem. K tomu
všemu slyšel ten děsivý zvuk, hlas tisíců znějících jako jeden, hluboký,
výsměšný, hrůzný.
„ Ten samý sen?“ zeptal se znovu havran. Mluvit
na něj, to byl nejspolehlivější způsob jak Narmera úplně probudit.
„Ano,“ odpověděl hluše. Ležel na posteli ve svém
dobře známém pokoji a stále ještě zrychleně dýchal celý zalitý studeným potem.
Tohle doznívání snu bylo jedno z nejhorších. Snažil se nalézt nějakou šťastnou
myšlenku, která by to vše definitivně zahnala. Bude myslet na Yvonn, ano na
Yvonn. Skrčil se do takřka prenatální polohy a přitáhl si přikrývku těsněji
k tělu. Jen kdyby šlo nějak rozehnat ten chlad. Narmer byl odjakživa velmi
zimomřivý, mrazu se přímo děsil.
„Je to čím dál horší co?“ zeptal se
soucitně havran. Povzbuzovaní mu evidentně moc nešlo. Narmer jej však nevnímal.
Viděl před sebou usměvavou Yvonn, která se ho ptá, na co myslí. Cítil, jak se
jeho blankyt proplétá s plachou září jejích holubičích očí a v tom jediném
dlouhém pohledu – objetí se tiše a něžně mazlí. V myšlenkách se vrátil do
okamžiku, kdy zjistil, že je za určitých okolností možné milovat se i bez
dotyků, stejně jako je možné rozumět beze slov. Ne, že by tím chtěl plně
nahradit starý dobrý fyzický kontakt, ono by to asi ani dost dobře nešlo, ale
rozhodně to mělo svůj půvab. Pak se v šeru na té chladné ulici propletly
jejich
ruce3
jeho srdce naplnilo horko a…
„Jestlipak ses nám nezamiloval?“ zakrákal
pobaveně černý pták.
Hostinský pokoj se nyní už nadobro vrátil se
všemi výhodami i nevýhodami, které mohla směle poskytnout tato realita.
„Zatracenej havran!!! Má být přece
odštěpkem mé duše. To jsem opravdu takovej protivnej kořen?!!“ pomyslel si
Narmer. Avšak bylo mu podivně lehko, teplo z jeho těla nezmizelo. Málokdy
pozitivní snění tak rychle a dobře zabralo. Yvonn byla účinnější než vzpomínka
na jeho první kouzlo. Zatím si plně neuvědomoval, co to znamená, věděl jen, že
za ní musí zajít. Vstal a seslal na sebe Lazebníka,
jelikož kouzelník se prostě nesnižuje k tomu, aby se česal nebo si snad
upravoval pomačkané šaty. Použití adekvátního zaklínadla bylo mnohem stylovější
a Narmer si na styl potrpěl.
Pohlédl zkusmo do zrcadla, aby zkontroloval
výsledek svého magického snažení. Nebylo to třeba, v tomto ohledu se totiž mohl
na své schopnosti zcela spolehnout, nicméně to Narmer dělal rád. Poskytovalo mu
to onu nadnášející radost pramenící ze sebedůvěry a pocitu uspokojení. Na druhou
stranu bylo pravdou, že k tomu, aby se stal uznávaným čarodějem, bylo třeba
trochu víc, než výborně ovládat sebezkrášlující kouzla. Už, už chtěl vyrazit,
když…
„Ani nevíš, kde bydlí,“ řekl mírně pobaveně
havran.
***
Yvonn seděla na posteli v jednom ze svých
„náhradních“ pokojíků, hlavu měla položenou na kolenou a dívala se na protější
stěnu. Malebný modře zářící květinový vzor, který tvořil převážnou část výzdoby,
ji však pramálo zajímal. Vlastně jej ani nevnímala. To bylo nezvyklé, velmi
často a velmi ráda pozorovala ty němé stěny a nechávala se jakoby unášet tichou
řekou plnou velkých modrých květů, které ve tmě tak skromně zářily. Byla to
doslova pastva pro oči. Dnes byl však zvláštní den, nemohla vůbec dospat.
Samozřejmě i nyní nechávala své oči pást se na té obdivuhodné scenérii, ale
myšlenky jí neustále utíkaly jinam. S pilností včel se pořád vracely k událostem
včerejšího dne - či spíše noci. Dny v Istrenu obvykle nestály za řeč, noci to
bylo něco jiného. Yvonn s podivem zjistila, že se celá třese. V očích jí
jiskřilo, hořely plamenem neutuchajícího nadšení. Zřetelně slyšela vlastní
zrychlený dech, ale nevěnovala tomu přílišnou pozornost. Byla zcela v zajetí
onoho velmi zvláštního a také velmi silného pocitu tlaku v hrudi. Takového,
který napovídal, že vaše srdce má evidentně v záměru s nově nabytými křídly
v brzké době opustit své místo, i když dobře víte, že vám samozřejmě nic
podobného nehrozí. Pocity tohoto druhu obvykle časem odezní4, avšak když jste v jejich moci, nelze se
vymanit. Křišťálová růže v její ruce zběsile rudla a pak se zase rozzářila
všemi možnými i nemožnými barvami. Bylo to neklamným dokladem toho, že lidé
mívají většinou smíšené pocity. Ještě před malou chvilkou Yvonn obdivovala její
repertoár barev hýřící tolika různými druhy odstínů a jemných nádechů, že to ani
slovy nelze říci. Růže byla skutečně schopna vyjádřit emotivní stav svého
držitele do nejmenších detailů i se všemi drobnými nuancemi, o kterých neměl
jejich nositel zpravidla ani tušení. Bohužel to byla paleta srozumitelná pouze
pro zasvěceného čtenáře, ale Yvonn nepochybovala, že se jím dříve či později
stane. Nyní se však vrátila ke svým myšlenkám – vzpomínkám. Ostatně bylo nač
vzpomínat. Včera večer jí Narmer vyznal lásku svým zcela neobyčejným tak trochu
elfím způsobem5 a Smrtihlav jí daroval
nejnádhernější šperk, jaký kdy viděla. Navíc ji pověřil úkolem, čímž jí
prakticky uznal za právoplatného člena Kartelu. Milenky byly totiž
v tomto nanejvýš záhadném společenstvu považovány za něco podřadného, a to i
kdyby patřily k těm nejvyšším vůdcům. Řád ctil užitečnost. Všeobecná hrůza ze
Smrtihlava členům sice nedovolovala dávat jí to otevřeně najevo, ale přesto to
cítila. Nyní se však mělo všechno změnit.
Ach, Smrtihlav. Nikdy k nikomu necítila větší obdiv,
strach a namlouvala si, že i lásku. Představoval moc v nejčistší podobě, jakou
kdy viděla. Znala mnoho respektovaných mužů. Kdyby se všichni shromáždili, pak
by pravděpodobně zcela zaplnili prostornou vstupní halu domu, ve kterém zrovna
přespávala. Představila si ten dav. Bylo jich tak mnoho, ale žádný se mu nemohl
rovnat, a to včetně Narmera. Žádný z nich by se mu nemohl postavit. Všechny by
přemohl a možná, že i najednou. Yvonn o tom byla přesvědčena. Znala tu moc a
viděla ji v akci. Ač byl Narmer výjimečný muž i kouzelník, přece jenom s magií
teprve začínal. Snažil se to sice obratně skrývat, ale Yvonn to velmi brzy
poznala. Měla na podobné věci velmi dobrý zrak, cvičený vynikajícím učitelem.
Věděla, že by nemohl vzdorovat té staleté síle ani jejímu smutku. Cítila se teď
trochu provinile, když si na Smrtihlava vzpomněla. Co by asi dělal, kdyby o
Narmerovi věděl, kdyby věděl, že na něj pořád myslí, zuřil by či ještě víc
posmutněl? Nebo by snad již konečně navštívil její ložnici?
Myšlenka či spíše vzpomínka poletovala kolem její
hlavy jako neodbytná můra bušící svými jemnými křídly na okno se dobývala
dovnitř. Chvíli přemítala oddalujíc rozhodnutí, které již stejně padlo, pak
pootevřela dvířka svého vědomí a vpustila ji tam. Zavřela oči. Na jejích
sametových křídlech se vrátila skrze písky času do doby, kdy byla mnohem mladší.
Musela se sama nad sebou pousmát. Byla tehdy takový nevyvedený, zato velmi
svéhlavý pulec. Společně s několika sobě podobných podnikala různá ztřeštěná
dobrodružství. Potulovaly se po městě po setmění, tančily v lese při měsíčku a
představovaly si jaképak jsou asi víly. Byly zrovna dospělé6, ctily pouze svobodu a žádná pravidla. Byly
prostě na nejlepší cestě do neštěstí, které na sebe samozřejmě nikdy nedává
dlouho čekat. Bylo by to od něj přece nezdvořilé, nemyslíte?
Pobíhala tehdy se svou nejlepší kamarádkou
ulicemi města. Tančily na liduprázdných náměstích a výskaly z pouhé radosti ze
života. Užívaly si bezstarostnosti, jelikož jen velmi zřídka někoho potkaly. A
když už jim nějaký bláznivý člověk nedbalý zákona zkřížil cestu, rychle se zase
stáhl, jelikož si myslel, že viděl Noční tvory.
Ano, tak přirozeně se nocí pohybovaly. Vypadaly skutečně jako víly, tak krásné,
roztančené a nevšímavé. Jinak v potemnělém Istrenu nebylo možno narazit na živou
duši. Ehm…tedy na živou rozhodně ne, co se týče těch mrtvých, ti spíše narazili
na vás.
Yvonn si jej všimla první. Vynořil se ze stínu
protější budovy a kráčel rovnou k nim. Ani v nejmenším se nesnažil nějak
maskovat nebo snad krýt. Šel přímo majestátně, hrdě a zpříma. Měl vysokou a
nepochybně i štíhlou postavu, byť byl celý zahalen v lehký černý plášť s vysokým
límcem. Bledá a pohublá tvář zářila do tmy hrozivě vyrovnaným klidem. Tmavé
vlasy pečlivě uhlazené dozadu byly tak perfektně učesány, že působily dojmem
obsidiánové helmy. V očích, jež pomalu leč jistě začínaly dostávat purpurový
nádech, se zračil hlad7.
Zkrátka upír jako vymalovaný. Jsem však přesvědčen, že na obrázku byste jej
viděli rozhodně raději. Musel být buď hodně starý nebo velmi konzervativní
(možná obojí), jelikož vyznával onu dávnou klasickou formu vampyrismu.
Jeho efektní nástup měl na obě dívky paralyzující účinek.
Stály jako přimražené, neschopny sebemenšího pohybu. Hleděly na něj stejně
fascinovaně jako oběť na hada chystajícího se k útoku. On však nevypadal, že by
něco podobného v nejbližších chvílích plánoval. Pohyboval se pomalu a klidně –
s jakousi grácií. Když přišel až k nim, maličko se pousmál a odhalil přitom
zuby.
„Dnes se nebude utíkat?“ zeptal se tónem někoho, kdo se
přišel po ránu (pro něj bylo technicky vzato po ránu) proběhnout do městského
parku.
Na to stiskla Yvonn její kamarádka ruku a tiše řekla: „
Utíkej! O mě se neboj, oni žerou jenom panny. Běž!“
Yvonn se ani nepohnula, zato upír ano.
„Žerou?!“ trhl sebou a vypadal mírně šokovaně. Po tváři mu
přeběhlo slabé zacukání.
„Milá dámo, máte o nás věru zvláštní představy. Nehledě na
to, že si, bohové vědí proč, myslíte, že Vás onen prostý fakt, že jste včera
skotačila ve stohu se ševcovským tovaryšem, může nějak ochránit. Hledat v tomto
městě pannu! Znáte snad tvora, který by se takto dobrovolně odsoudil k smrti
hladem?“
Dívka neodpověděla, vlastně na to neměla ani čas, neboť
již během upírovy poslední věty utíkala s Yvonn co možná nejrychleji pryč.
„Ach to mládí křehoučké…neposlouchá,“řekl naoko shovívavě
upír, který již čím dál hůře maskoval, jak se chvěje žízní. Poté se změnil
v obrovského netopýra a bez obtíží obě dívky dohnal.
Yvonn něco narazilo do zad. Přepadla dopředu a na tvrdé
zemi udělala několik kotrmelců. Přes tupou bolest rozlévající se jí po celém
těle se znovu pokusila vstát. Náhle ucítila jakoby ji něco nehmotného pohladilo
po ramennou a tamtéž to začalo do ní vnikat. V podobě silného mravenčení se jí
to rozlilo do každičkého svalu (vyjma srdce) v celém těle a ty okamžitě
paralyzovalo. Nemohla se vůbec pohnout. Hlavu měla otočenou stranou, přesto
věděla, že se nad ní sklání upír.
„ŠŠŠ maličká,
nebude to bolet.
Jen to tak píchne…jako včelička
a pro duši nastane čas na odlet.
Já humánně zabíjím,
proto nemusíš se bát.
O krev Tvou Tě bezbolestně připravím,
nejsem žádný sadistický vrah.
Bude to pěkná čistá rána,
jsem takřka řemeslný kat.
Smrt je jen stínem ve tváři mého pána,
jak už jsem řekl, nemusíš se bát,“
šeptal jí tiše a slastně do ucha, když jí hladil po
vlasech. Pak je odrhnul, aby se jí již konečně mohl zakousnout do krku a náhle
strnul…asi spatřil její rodinné tetování. Okamžitě ji pustil, za jiných
okolností by si Yvonn myslela, že polekaně. Po malé chvilce zjistila, že se může
opět volně hýbat. Pomalu vstávala a přitom slyšela nebo měla alespoň pocit, že
slyšela, jak upír neustále opakuje jediné slovo – koblihy. Nejistě se
otočila. Upír tam stále byl. Strojeně se na ni usmál, tentokrát se stisknutými
rty. Dlouhými prsty jí na několika místech oklepal špínu z šatů a dokonce se
snažil látku, jež rozhodně nebyla určena k válení po zemi, porovnat. Moc mu to
nešlo, neuměl totiž adekvátní kouzla. Dělal nervózní trhané pohyby a vůbec
působil dojmem někoho, kdo se jen stěží přemáhá. Yvonn si v jeho očích všimla
strachu…ne vypadalo to spíš jako děs. Bylo to velmi zvláštní. Celou dobu se
bála nějak výrazněji pohnout, přestože podvědomě cítila, že už jí nic nehrozí.
S vynaložením veškerých svých vnitřních sil se upír znovu
usmál a rádoby nonšalantně řekl: „ Tak jsme se pobavili, dámy, a vzhledem
k tomu, že se vlastně nikomu nic nestalo bychom mohli na celou tuto poněkud
trapnou epizodku zapomenout, že?“ V jeho hlase zněl těžko postřehnutelný leč
přesto znatelný náznak naděje.
„ No a když už jsme u toho, nemusely byste se o tom NIKDE
příliš zmiňovat,“ dodal. „ Měla byste u mě službičku. Ostatně stejně bylo Vaší
povinností upozornit na Váš… universální statut, má paní,“ řekl Yvonn,
když jí jemně vytahoval slámu z vlasů. Naposled se křečovitě usmál a pak je pro
sebe tak typickým, i když nyní poněkud zrychleným krokem opustil. Yvonn ještě
dlouho hleděla směrem, kam odešel. Pokoušela se něco rozeznat v tom
všeobjímajícím šeru, ale nepodařilo se jí to. Temnota nedávala žádné odpovědi.
Zatřásla kamarádkou, která byla až do této chvíle v jakémsi zvláštním transu či
bezvědomí a společně prchaly domů.
Jestli si myslíte, že po této události přešla
Yvonn chuť na hlouposti, tak se šeredně mýlíte. Většina alespoň trochu
normálních lidí by se po podobném zážitku patrně již nikdy neodvážila vystrčit
v noci nos z domu a neusnula by jinak než ověšena česnekem a svatými symboly,
tak jak to nadosmrti dělávala její kamarádka. Ne tak Yvonn. V té jen tato „malá
epizodka“ utvrdila pocit vlastní nedotknutelnosti. Měla přece universální
statut? Ani v nejmenším netušila, co to znamená, avšak znělo jí to nádherně.
Nebyla žádné obyčejné děvče, ale Yvonn s universálním statutem. Navíc jí
ten upír oslovil „má paní“. Byla však také produktem přemrštěně hrdé výchovy své
matky, která jí odmalička vštěpovala, že je něco výjimečného a naprosto
jedinečného. Když se pak sama začala přesvědčovat spíše o opaku, pociťovala
silnou potřebu si tuto domnělou skutečnost dokázat. Vynikala sice mezi ostatními
svou krásou, což z ní však ve svém důsledku činilo jen obyčejnou krásku.
Dokázala sice neobyčejně šikovně jednat s muži, což z ní však pro změnu činilo
zase jen obyčejnou koketu. Neměla ani urozenou krev, neměla vlastně nic krom
svého rodinného znamení. Jenže většina děvčat z hrdých kupeckých rodin mocně
toužících po vznešených titulech měla třeba dědičnou pihu nebo
tak něco8.
Takže to vlastně nebyla až taková výhra. Nicméně žádná z nich určitě neměla…eee…
jak se to jmenuje…ano, universální statut.
Posílena slovy, kterým vlastně
vůbec nerozuměla9,
se vydala na Thallameyn, nejmagičtější noc v celém roce, a že v Istrenském
kalendáři bylo zvláštních nocí opravdu mnoho( Istreňané totiž měřili čas na noci
ne na dny jako jiní lidé). Tato však mezi nimi měla zcela mimořádné postavení.
Byla to noc založení města i velké tragédie, kdy bylo málem
celé zničeno. Jestli se někdo opovážil producírovat se někdy venku po setmění,
tak o svátku
Stínů si to zaručeně rozmyslel. Jak už jsem
však napsal, Yvonn nebyla jen tak někdo, tedy někdo asi ano (pořád lepší
než něco, že), ale s velkým N. Alespoň si to o sobě myslela. Proto jí
nečinilo obzvláštní potíže na rozdíl od většiny normálních (pro někoho jako ona
to znamená spíš průměrných) obyvatel Istrenu vyrazit se na tajemství Thallameynu
podívat.
Vyšla z domu krátce po setmění a zamířila přímo k lesům.
Nic jí v tom nebránilo. Ačkoliv bylo město Istren obehnáno poměrně vysokými a
solidními hradbami, jeho brány obvykle zůstávaly v noci otevřené. Nehlídala tam
dokonce ani stráž. Nebylo ostatně ani proč, když v této oblasti jej mohli
napadnout tak „maximálně“ netvoři, kteří by se však s něčím podobným vůbec
nenamáhali, obzvláště když měli otevřeno. Chodili si sem jako domů. Oni zde
vlastně byli doma, svým způsobem samozřejmě. Město Istren totiž ve skutečnosti
žilo spíše ze svého nočního osazenstva, jež bylo možná ještě početnější než jeho
„řádní“ obyvatelé, ale které se také většinou skrývalo ve stínech a vůbec se
chovalo mnohem tišeji než lidé. Proto jich mohla Yvonn tolik nevědomky minout,
když běžela ulicemi. Dozvěděla se o nich až mnohem později. To však nyní není
vůbec důležité, rozhodně ne tolik jako živé vzpomínky. Yvonn právě opustila
městskou bránu otevírajíc své srdce chladné noci, aniž by si uvědomovala, jak
může být něco takového nebezpečné. Na druhou stranu, co krásného není
nebezpečné? Každá růže má přece trny. Byla velmi jasná noc a ona nastavovala
tváře měsíčnímu svitu. Potěšila se pohledem na hvězdy, ale ani ty ji nemohly
příliš zdržet na její plánované cestě směrem k lesu. Když k němu konečně
dorazila, zastavila se a chvíli se jen kochala tou úžasnou scenérií. Všechno
bylo tak podivně zvláštní…stejně známé a přesto tolik jiné…záhadné. Pamatovala
si všechna ta místa. Ano, sem chodila s kamarádkami na borůvky, tady našla ten
největší hřib svého života a pod tamtím stromem dostala svůj první polibek. Ale
teď to bylo jiné, jako by všechny její vzpomínky na tato místa patřily do jiného
světa. Rozdíl nespočíval v detailech – vždyť po chvilce pátrání našla i ten
pahýl větve, co se pod ní zlomila, když si jednou hrála na schovávanou – ale
spíše v duši tohoto místa…v tom jak se stromy zvláštně nakláněly, jako by
dýchaly, a v tom, jak ji vždycky ovanul chlad, když přišlo něco jako výdech…v
tom, jak se světlo podivně lámalo mezi kmeny stromů, paprsky nelétaly rovně a
rychle jako šípy, ale spíše se po lese pomalu plazily jako nějací mdlí hadi.
Yvonn si byla jistá, že zahlédla strom, který byl v nepravidelných spirálách
obtočen paprskem světla, jenž vypadal, jako by se snažil vyšplhat nahoru. Pomalu
kráčela lesem, lapena tou záhadně lákavou atmosférou, která svým specifickým
způsobem měnila snad i vzduch. Zhluboka se nadechla. Bylo v něm něco na pomezí
mezi chutí a vůní, kterou nedokázala nijak blíže popsat ani k ničemu přirovnat,
jelikož nic podobného nikdy necítila. Tolik se tento svět lišil od toho jejího,
důvěrně známého. Ovládnuta zvědavostí šla pomalu dál do nitra lesa. Přeskakovala
podivně uzlovité spletence kořenů a uhýbala beztvarým stínům a stínům stínů,
které se po ní natahovaly.
„Tady měla být přece cesta, krucinál!“ pomyslela si, ale
cesty někam zmizely. Právě se kousek od její hlavy proplazil tenký paprsek
světla v podobě stříbrného hada. Ačkoli nezahlédla jeho konec ani začátek, měla
silný pocit, jako by odněkud prchal. A támhle jsou další a další…všechny, jak se
zdálo, opouštěly jednu určitou část hvozdu. Teď již si byla jistá tím, co dříve
považovala pouze za smyslový klam. Světlo šlo z lesa ven a ne z venku do lesa,
jak tomu bylo za normálních okolností.
„To je ale bezva dobrodružství,“ pomyslela si, „ škoda, že
se nemám s kým o tyhle zážitky podělit.“
Bez sebemenšího zaváhání vyrazila směrem, odkud, jak se
domnívala, přicházely paprsky. Rozlévala se tam tma jako horká čokoláda, jež
přetekla z šálku. Byla to prazvláštní tma, úplně převálcovala tu obyčejnou a
také zářící hady, kteří nestačili utéct. Rozpouštěli se v ní jako mléko v kávě.
Odrážela světlo, a proto byl její povrch lesklý. Yvonn se jí lehounce dotkla –
byla hořká. Raději před ní ustoupila. Nevěděla, co dál, když tu najednou si
všimla jedné zvláštnosti na zdejších stromech. Na první pohled to nebylo patrné,
ale teď se o tom již nedalo pochybovat. Všechny se nakláněly jedním směrem.
„Ony pláčou!“ pochopila po chvíli.
Dotkla se kůry jednoho z nich. Chudáček, vypadal, jako by
se měl každým okamžikem zlomit. Taková na něm spočívala tíha. Přesto se snažil
stát co nejvíce vzpřímeně, jak mohl. Byla v tom jakási hrdost. Strom se
nakláněl, dřevo se namáhalo a vydávalo dlouhý melodický sten. Když se do něj
zaposlouchala, rozeznala v něm jakýsi vzdáleně znějící šepot větvoví, ve kterém
se jako by ztrácel nějaký hlas, dá – li se to vůbec hlasem nazvat.
…nechť truchlí celý kraj…
Víc nezaslechla – jen nezřetelné útržky,
z nichž porozuměla pouze jednomu. S pocitem vzrušeného zmatku se pustila kůry
stromu a šepot v její hlavě utichl. Pak začala vnímat tu zvláštní melodii.
Spočívala takřka na hranici lidského slyšení a jen lehce ji občas neobyčejně
dráždivým způsobem překročila. Byla jako vlna, která se s pravidelnou
nepravidelností převaluje přes okraj. Yvonn vyrazila směrem, odkud se domnívala,
že přichází. Velmi dobře si uvědomovala, že si jeho správností nemůže být nijak
jistá, ale zároveň nějakým nevysvětlitelným způsobem věděla, že tam leží zdroj
té podivně krásné hudby. Ostatně tak to tady bylo se vším. Běžela podél
roztahující se čokoládové tmy, aniž by se musela bát, že jí bude pohlcena.
Šířila se pro ni příliš pomalu. Všechno tu vůbec bylo nějaké zpomalené – od
světla přes vítr až po tmu. Přesto si dávala pozor, oním specifickým způsobem
totiž tušila, že něčemu zde může důvěřovat a něčemu zase ne. Postupovala velmi
rychle, les jí nekladl sebemenší překážky, i když měla neodbytný pocit, že by
chtěl. Nyní již s určitostí věděla, že se přibližuje, neboť melodie se neustále
zesilovala. Skládala se z dlouhých hlubokých tónů píšťaly, ve kterých bylo tolik
bolesti, lásky a žalu, až Yvonn vhrkly slzy do očí. Chvíli jen tak stála a
poslouchala. Poté, když zjistila, že ji temnota již málem obklopila, rychle
vyrazila. Chvíli potom doběhla na malou mýtinku. Stromy se zde již nenakláněly,
pouze se navzájem svíraly v korunách. Uprostřed paloučku stála černá postava
hrající na píšťalu. Byla celá zahalená do dlouhé kápě, která na zádech plynule
přecházela v bublající potoky temnoty ze všeho nejvíce připomínající horkou
čokoládu, jež se rozlévala do všech směrů. Yvonn našla zdroj temnoty i hudby.
Všimla si, že se postava pohybuje, velmi pomalu kráčela lesem a hrála si svou
smutnou píseň. Byla tak sugestivní, plná příběhů, osudů, nadějí a idejí. V dívce
chvíli zápasil pláč s neodbytnou zvědavostí, sžíravou touhou vědět, kdo nebo co
se skrývá v té kápi a proč a co a jak a tisíce jiných věcí. Obsah písně, která
neměla a nemusela mít slova, se jí začal objevovat před očima. Byl to jeden a
zároveň tisíce obrazů najednou, různě se jí chrlily do očí z okrajů i středu
zorného pole a vzájemně se překrývaly. Nebyly to však jen pouhé obrazy ale
obsahovaly dokonce i sluchové, hmatové,čichové a emocionální vjemy. To všechno
najednou a jaksi naprosto nesystémově splácané dohromady. Přesto byla ke svému
údivu schopna tu podivnou směsku vnímat a určitým způsobem se v ní i orientovat.
To vše samozřejmě za použití smyslů, o nichž ani nevěděla, že je má, a které ani
pravděpodobně neměly v jejím dobře známém světě žádné jméno. Rozeznávala jakýsi
dominantní motiv. Byl tam nějaký hrad, oheň, boj a křik.
Všechno to však bylo příliš namáhavé. Dívka již dnes byla
přesycena neobvyklých vjemů. Nakonec v jejím malém vnitřním souboji zvítězila
zvědavost. Nějak podvědomě cítila, že zjištění čehokoliv o osobě v kápi bude
mnohem jednodušší než rozluštění celého toho tajemného obrazu, který ji navíc
tolik děsil. Prudkým potřesením hlavou a několikerým zamrkáním se zbavila
představ a vyběhla k černé postavě. Šel z ní divný chlad, když ji uchopila za
rukáv kápě, bylo jí, jako by strčila ruku do z léta do zimy. Přesto ten chlad
nepůsobil tak úplně fyzicky.
Postava se zastavila, přestala hrát a otočila k ní hlavu.
V hlubinách kapuce se objevila zvláštní tvář, jež by se dala nejlépe popsat jako
obličej smrtelně bledého mladíka s velmi tmavými vlasy, výrazným obočím, jemným
knírem a bradkou.
„Tak
jsi mne našla, Yvonn,“ řekl hlasem tisíců
znějícím však jako jeden.
Poznámky autora
1.
Je přímo
podivuhodné, jak mají někteří autoři se zjevným nedostatkem invence v oblasti
jmen ve zvyku pojmenovávat své trpasličí postavy Korgan. – pozn. autora
s nedostatkem invence v oblasti jmen.
---zpět do
textu---
2.
Pokud nevíte, na co narážím, tak si přečtěte Matovu povídku
Poutník smrtí. Což ve výsledku znamená, že abyste si plně vychutnali jednu
blbost, musíte vlastně přečíst dvě. Jo, jo, tak už to chodí, když si jdou
pisálci vzájemně na ruku.
---zpět do
textu---
3. A popletly zadky, jelikož
ať už jste člověk nebo elf, držíte se za normálních okolností jen a pouze za ten
vlastní.
---zpět do
textu---
4. Pokud nejde o zástavu.
V takovém případě sice odezní také, ale bohužel i s vámi.
---zpět do
textu---
5. Ryze elfím! Navíc ani ne příliš
originálním. Tento rádoby kouzelníček totiž v ranějším věku přečetl mnoho
romantických balad předních elfích bardů. Když proto vyléval srdíčko Yvonn, bylo
to jako byste recitovali např. Shakespearovy sonety někomu, kdo je vůbec nezná.
Velmi efektivní. Nicméně u takzvaných „moderních“ holek, bych tento způsob
nedoporučoval. Na tomto kolbišti uspějete spíše s kruhem v nose a dready,
nikoli s poezií.
---zpět do
textu---
6. Zajímavé je,že tato poměrně
zábavná představa má sklony napadat člověka v prakticky jakémkoli věku. Vlastně
již od svého probuzení k vědomí bývá dítě obvykle přesvědčeno, že právě teď
nabylo dokonalého rozumu, který je schopen vše posoudit a často také odsoudit.
Když je pak dříve či později rozum zklame, strašně se vyděsí a uteče se schovat
za máminu sukni – ve starším věku pak za vědecký nebo náboženský dogmatismus.
Jak vidno, někdo z dětských dupaček nikdy nevyroste. To však není důvod se mu
smát, spíš skoro závidět. Zajisté si totiž pamatujete, jak nádherně prostý
byl život za máminou sukní.---zpět
do textu---
7. Technicky vzato žízeň, ale
vzhledem k faktu, že hlad je pouze převlečená žízeň, což by pro upíry mělo
platit dvojnásob, jsem dospěl k názoru, že je to vlastně jedno.
---zpět do
textu---
8. Například kávovou skvrnu velikosti mexického dolaru
---zpět do
textu---
9. Slova mají vskutku úžasnou sílu a když se nad nimi zamyslíme,
tak nám zajisté nebude dlouho trvat, než přijdeme na to, že největší sílu mají
právě ta slova, kterým lidé vůbec nerozumějí.. Mohou si za ně totiž dosadit to,
co jim vyhovuje,. Hlavně když je jim mírně naznačeno, co tak zhruba mají
dosazovat. Zářným příkladem je kouzelné slůvko „ transparentní“ – oblíbený to
výraz mnoha politiků. Zaslechl jsem politický projev, ve kterém zaznělo asi
stokrát, a když jsem se pak ptal mnoha lidí, jež hodnotili tento erudovaný
proslov veskrze kladně, ukázalo se, že nemají ani páru o tom, co znamená
erudovaný natož pak transparentní. Když jsem jim poté významy obou slov
vysvětlil, byli docela zklamáni, jelikož v tomto novém světle nepůsobila zdaleka
tak vznešeně. Vlastně jsme se shodli na tom, že ta řeč byla o ničem.
---zpět do
textu---
-strana 4-