Žnec

 

S ženou a dětmi, zbídačený

s nádrží prázdnou, dětí pláč,

našel jsi domov nezamčený,

co zval tě: „Jen pojď dál, není zač!“

 

Vstoupil jsi dovnitř s nadějí,

jiných slov než ach a běda

A pak, že zázraky se nedějí

pánem domu zemřelý je děda.

 

Pochoval´s ho jak se sluší,

s klasem co třímal v ruce dříve.

Do práce divé srdce buší,

ruce se chápu kosy křivé.

 

Pšenice roste, zkos ji, muži!

Na mysli slova, co napsal děd,

při kterých se ti srdce úží.

Práce je pole, pole zas svět.

 

Nové ráno – nová pšenice

a brousek snad sám se otvírá!

Zkosených klasů vidíš na tisíce

a s každým z nich člověk umírá.

 

Ach ano, celník a prodavač,

zahradník přikryt ranní rosou,

zavalený horník i podavač,

každý z nich zmírá tvojí kosou.

 

Ničí tě ta práce, den co den

sám umíráš tiše každou hodinu.

A tohle je jako strašný sen,

narazil´s okem na svou rodinu.

 

Zastavíš kosu v poslední chvíli,

před dvěma dětmi a ženou utrápenou.

K domovu spěcháš s převelkou pílí,

v mysli strach a kosu na ramenou.

 

Žijí, dýchají, srdce bije!

Však rty jsou chladné, marná snaha

Červeň už tváře nezalije.

Tvá ruka, klidně, po ležící kose sahá. 

 

Jak šílenec kosíš nezralé,

a na mysli máš jen pár vět:

Dědo, patříš mezi neznalé!

Pole je práce, JÁ jsem svět!

 

 

 

<<< Sněhulák   Té noci >>>

 

-strana 8-

« Autor sešitu »

Augustus
 
 

Další díla autora:

Autor píše úplně všechno, takže jeho díla najdete v celém časopise.