Na město Istren padal
soumrak. Nebylo to však žádné pomalé umírání dne. Noc
nepřicházela pokradmu, ale hlásila se o své právo rychle. Zdejší
západ slunce byl velice krátký, zlatý kotouč rychle klesal za
obzor. Stíny se prodlužovaly, rozšiřovaly a jako nějaká obrovská
kaňka černého inkoustu protékaly ulicemi, zaplavovaly domy,
pohlcovaly střechy a všechno přikrývaly černým pláštěm tmy.
Poslední vždy mizela věž staré hlásky, nejzápadnější budovy ve
městě. Až i ji celou zahalila tma, ohlásil ponocný zatroubením
konec dne.
I dnes se schylovalo
k takovému neobyčejnému, a přesto všednímu soumraku, jaké se na
severu dějí každý den. Ponocný odložil svůj roh k okraji stolu,
aby ho měl po ruce, až bude muset hlásit. Slušní lidé se
ukládali do postelí, nebo už dávno spali. Městské stráže končily
svou pravidelnou obhlídku a ulice se postupně vylidnily. Jen
blázni a dobrodruzi setrvávali venku po setmění a i ti druzí jen
v početných skupinkách a ozbrojeni. Istren bylo jedním
z nejseverněji ležících sídlišť, poslední výspa civilizace před
Šedými horami a divočinou. Jako město žijící stejnou měrou
z legálního i černého obchodu bylo zákonitě neustále plné
různých pochybných existencí, ale místní obyvatelé věděli, že
v temných stínech noci mohou číhat mnohem nebezpečnější tvorové
než zloději či vrahové. Stejně jako každý večer, tak i dnes si
lidé chystali svíce a lucerny, ale vždy zhasnuté. V době
soumraku ve městě nesvítilo ani jediné světélko. Nesmělo.
V době, kdy se den lámal v noc, udržovali měšťané krátkou
chvilku absolutní tmy a absolutního ticha. Byl to starý zvyk.
Tak starý, že už si nikdo ani nepamatoval jeho účel. Nepojila se
k němu žádná legenda, snad i ta už byla zapomenuta. Přesto si ho
nikdo nedovolil porušit. Cizinci se mu obvykle vysmívali, ale
pokud chtěli být ve městě tolerováni, museli jej respektovat.
Theodorich sledoval, jak
plamínek svíce divoce tančí. V pokoji byl průvan. Otevřeným
oknem sem pronikal chladný větřík z ulice. Nemocný na lůžku se
nervózně převalil a přerývaně vzdychl. Theodorichův pohled se na
chvíli stočil k němu. Jak vypadal křehce a zranitelně, byl tak
pobledlý, že by v něm svého kdysi veselého přítele ani nepoznal.
Jen lebka potažená kůží, propadlé tváře a oči v hrůze se
upínající někam do neznáma.
„Jen klid, zase bude
dobře!“ řekl si pro sebe. Nemocný se sice ještě několikrát
převalil, ale Theodorich tomu již nevěnoval pozornost. Plně se
soustředil na záhadné karty rozložené na stole do podivného
obrazce. Přesunul několik posledních zbývajících tak, aby
vytvořily kruh, v jehož středu stála svíce a pod ní spočívala
jedna jediná karta. Záhadnými se karty mohly zdát především
proto, že se přesunovaly na dané místo samy, stačilo ukázat.
Theodorich se jich za celou dobu ani nedotkl. Všechny byly
obráceny aversem (přední strana) dolů a ležely jakoby v klidném
očekávání věcí příštích. Nezasvěcenému se to těžko popisuje,
jelikož „obyčejní“ lidé nedisponují tolika smysly jako on nebo
já a pravděpodobně ani nikdy nezažili nic podobného, ale
Theodorich nějak cítil, že se karty těší na chvíli, kdy budou
použity. Byla to však klidná radost pozbývající jakékoli
netrpělivosti. Naprostá vyrovnanost síly, která v určitých
případech zjevovala minulost, přítomnost i budoucnost, ho
uklidňovala. Dávala mu sílu činit těžká rozhodnutí. Taková, jako
bylo například toto….
„Ano, teď,“ řekl si, když
měl pocit, že slunce je nad obzorem v nejvhodnější poloze.
V jeho pokojíku bylo totiž okno na západ. Pomalu, avšak jistě
obrátil první karty. Začal v západní čtvrti kruhu a pomocí obou
rukou rovnoměrně pokračoval oběma směry. Magické karty se
s jakousi přirozenou důstojností pomalu obracely, zjevujíce
pokaždé jiné znamení. Kruh se začal hemžit barevnou změtí obrazů
a symbolů, které by každému normálnímu člověku připadaly jako
naprostý galimatyáš, ne tak Theodorichovi. On byl totiž
alchymista. Dokonale ovládal tajná pravidla, podle kterých se
dal číst každý jednotlivý symbol v závislosti na své poloze v
obrazci, barvě a pořadí mezi ostatními. Vypadal nyní velmi
tajemně a skoro až hrozivě, jak tam seděl ve slabém světle
svíčky, mhouřil oči a neustále si něco brumlal pod svým mohutným
plnovousem. To, co viděl, ho zneklidňovalo. Vykládal z karet
celý svůj dlouhý život, ale sestava, která mu právě vznikala pod
rukama, byla naprosto…vyjímečná! Abyste mi rozuměli, každá
sestava je jedinečná, avšak tohle bylo něco naprosto nevídaného.
Nikdy se s něčím podobným nesetkal a ani o tom neslyšel, což ho
dost zneklidňovalo, jelikož po tak dlouhé alchymické praxi byl
zvyklý na to, že ve svém oboru již minimálně slyšel snad o všem.
A karty byly jeho obor!!! Už zbývá jen poslední…ta
nejdůležitější. Leží si pod svící v samém středu kruhu tak
klidně a samozřejmě, jako by tam byla odjakživa …jako by vlastně
vůbec o nic nešlo. Musel se pousmát. Theodorich velmi dobře
věděl a též výrazně cítil, že si je vědoma své důležitosti.
Provedl letmé gesto, které již před tím používal pro obracení
karet. Tedy… bylo to spíše znamení kartám, že se mají obrátit.
Nic. Zopakoval gesto, tentokrát výrazněji. Zase nic. Provedl
gesto znovu s veškerým důrazem své vůle a umem, jenž získal
letitou praxí. Žádná odezva. Jak to?!!!! Slunce zatím na své
melancholické pouti doputovalo téměř úplně za obzor.
„Musím to stihnout během
západu slunce,“ problesklo mu hlavou. Tušil, že riskuje, ale
doposud si neuvědomil, jak. Jenže stejně dobře věděl, že bez
poslední karty je celá sestava zbytečná.
„Muusííííííííííííííííííííím!!!!!!!“
vložil celou sílu všeho svého zoufalství, naděje a odhodlání do
jediného gesta. Centrální karta se pohnula a pak se začala
nezvykle pomalu a se zjevným odporem otáčet. Na kratičkou chvíli
zahlédl znamení, jež nesla, než ono samo vyskočilo z obrázku a
v podobě zmatené můry, několikrát splašeně zamávalo křídly a
následně se vrhlo do plamene svíce, který s hlasitým vyprsknutím
zhasl.
„Motýl? Nechápu!“ vykřikl
šokovaný Theodorich, jako by mu snad klidně ležící karty mohly
nějak napovědět. Bylo to zbytečné, bylo již po obřadu.
„Áaaaaaaaaaaaaaaaaaach,“
nemocný na lůžku se vzepjal a dlouze a velmi bolestně vzdychl.
* * *
Prázdná ulice se
pomalu utápěla ve všeobjímající tmě. Ta se rozlévala všude jako
řeka. Jejímu mohutnému přívalu nešlo odolat. Poslední zbytky
světla se v ní utápěly jako maličké cáry bílého papíru v moři
černého inkoustu. Naposledy pableskovaly, než se neúprosná
hladina nad nimi definitivně zavřela. V nastálé temnotě se pak
něco probudilo a pohnulo. V nicotě se objevilo něco. A to něco
žilo svým vlastním životem. Nemělo to zatím žádný tvar, ale již
to mělo vůli. Zatím to existovalo jen jako určitá část tmy.
Konkrétní podobu to dostalo až s příchodem světla, které měšťané
začali rozžíhat ve svých domovech. Je největší slabinou temnoty,
že může být definována pouze skrze světlo, stejně jako světlo
může být definováno pouze skrze temnotu. Proto ani jedno ve svém
věčném boji nikdy definitivně nezvítězí. Město Istren se však
v naprosté lhostejnosti vůči této pravdě odělo bohatým hávem
tisíce zlatých perliček loučí, svíček a luceren. Na dříve
prázdné ulici nyní stála postava v kápi černé jako noc. Otočila
se a dlouze..opravdu velmi dlouze hleděla směrem k západní části
města.
* * *
Narmer s velkou úlevou
zaznamenal, že už je možno rozsvítit světlo a ledabyle
vypadajícím, avšak ve skutečnosti pečlivě nacvičeným a
soustředěným pohybem ruky rozžal svou svíci. Tyhle „černé
hodinky“ neměl rád, ale místní obyvatelé bohužel byli v tomto
ohledu nekompromisní. Na svůj poměrně mladý věk procestoval už
mnoho zemí a navštívil hodně měst, avšak v žádném z nich se
nesetkal s tak pevnou vírou v tradice, a co víc, s jejich tak
důsledným dodržováním. Istreňané si nedělali přílišné starosti
s překračováním zákonů, oni totiž měli své vlastní, a porušit
je, to pro ně bylo cosi nemyslitelného. Přitom Narmerovi
připadala stará, dobrá, všeobecně uznávaná společenská pravidla
mnohem logičtější. Jen tak pro srovnání. Co je lepší:
nepokradeš nebo nerozsvítíš v době soumraku světlo?
Který z těchto dvou zákonů má větší opodstatnění? Beze sporu ten
první, avšak vysvětlit něco takového obyvatelům města Istren
bylo něco zhola nemožného.
„Na něco myslíš nebo se jen
tak moudře tváříš?“ vyrušil jej jakýsi velmi příjemný hlas. Byla
to Yvonn, jeho nejnovější objev. Okamžitě pustil město Istren a
jeho podivné obyvatele z hlavy. Kdo by se také zabýval pověrami
nějakých balíků, když se může bavit s dívkou, jakou je Yvonn.
„Co bys řekla?“ odpověděl
s úsměvem a upřel na ni pohled svých tmavě modrých, mandlových
očí. Tohle vždycky fungovalo. Nikdo z lidí neměl tak krásné oči,
Narmer byl totiž elf.
„Nevím,“ zazněla odpověď
spolu se zajiskřením v oku barvy horké čokolády.
„Zkus si tipnout.“
„Dobře…no…řekla bych, že
spíš to první, čaroději.“
„Tentokrát máš pravdu, ale
musím tě zklamat. Většina čarodějů dělá po většinu svého života
spíš to druhé.“
„A copak to bylo?“ Tak
tahle otázka zněla přímo laškovně.
„Víš, že už ani nevím?“
řekl stejným tónem a zalil svůj úsměv vínem, aniž by s ní však
na vteřinku ztratil oční kontakt.
Caitlin ty dva sledovala se
zřejmou nevolí. Jak málo času stačilo té děvce, aby si ho úplně
omotala kolem prstu. Copak Narmer neví, že do téhle díry jela
hlavně kvůli němu? Nemohla si pomoci, ale měla pocit, že to ví
…a je mu to jedno. „Muži jsou parchanti!“
Edmund galantně dolil její
pohár a mlčky ho posunul směrem k ní. Bylo to jednoduché gesto,
ale skrývalo v sobě mnoho útěchy.
Zlatý, neocenitelný kavalír
Edmund! Edmund, který všechno pravděpodobně věděl, a přesto
tvrdnul v této díře hlavně kvůli ní. Edmund, který se chtěl stát
rytířem a netušil, že už jím v srdci dávno je. Edmund, který ji
právě teď vyzval k tanci. Edmund, který věděl, že to ví, a
přesto, nebo možná právě proto se na ni chápavě usmíval. A jí je
to jedno. Nejenom muži jsou parchanti.
Jeden z námezdních
zbrojnošů od vedlejšího stolu náhle uchopil děvče roznášející
pivo a zatočil se s ním v kole tak prudce, až se pěnivý mok
rozstříkl na všechny strany. Což by ani tak nevadilo, kdyby pivo
nedolétlo až k Narmerově stolu a pořádně jej nepolilo. Čaroděj
si oklepával politý rukáv a přemýšlel, kterým kouzlem toho
neobratného chlapa asi obšťastní. Měl na výběr hned několik
možností. Mohl mu například přičarovat oslí uši, prasečí rypák
nebo něco podobného. To jsou však finty staré jako magie sama,
triky, o kterých si vyprávějí už i malé děti. Narmer chtěl toho
idiota zesměšnit nějakým úplně novým originálním způsobem.
Zatímco se však rozmýšlel, předešla jej Yvonn . Kriticky si
prohlédla vlastní politý rukáv, něžně pohladila látku svých
bohatě zdobených šatů a poté zpražila výtržníka velmi přísným
pohledem. Její oči tak silně připomínající svou barvou a
vřelostí horkou čokoládu najednou ztvrdly jako suky v kůře
nějakého velmi starého stromu. Když je pak maličko přivřela,
působily dojmem, že se protáhly a přiostřily jako trny
legendární Istrenské růže. Ten pohled vypovídal, že umí být i
pěkně zlá, když chce. Naprosto nečekaná však byla reakce okolí.
V podstatě nebyl důvod se zlobit. Taková věc se v hospodě stává
poměrně často, a proto by jí logicky nikdo neměl věnovat
přílišnou pozornost. Ne tak v tomto případě. Celé početné
osazenstvo knajpy ztichlo…ráz naráz… jakoby hovor někdo přeťal
dýkou. Nemotora pustil děvče, které se zakviknutím pro svůj věk
tak charakteristickým uteklo, a stihl ještě zakopnout o židli,
než se mu podařilo posadit. V nastalé tísnivé atmosféře se něco
usadilo ve vzduchu, něco, co zabraňovalo volně dýchat – bylo to
ticho. Narmer si nikdy předtím tak silně neuvědomil, jak může
být ticho, tedy vlastně nic, těžké. Nebo to byl strach, který se
do po předchozím rozhovoru osiřelého prostoru vylil? Ano, po
živé zábavě tu teď přejal vládu mrtvý strach a mrtvé ticho.
Marně se hostinská snažila prolomit jeho hradbu poklonkováním a
omluvami, když spěšně utírala politý stůl. V objetí
všudypřítomného strachu zněl její hlas zlověstně stísněně. Yvonn
nechala onen pocit vibrovat dlouhé vteřiny v prostoru jako
jakýsi němý výkřik, aby jej pak ukončila jediným elegantním
gestem.
„Hudba!“ zvolala
blahosklonně a zároveň hodila zlatku směrem k muzikantům. Ještě
než dukát dopadl na zem, začali hrát. Byla to nějaká bezvýznamná
odrhovačka, avšak k celkovému zlepšení atmosféry velmi přispěla.
Banda zbrojnošů od sousedního stolu v čele s provinilcem
urychleně vyklidila pole a početné osazenstvo hostince se začalo
znovu bavit mezi sebou. Látka přetrženého hovoru byla znovu
scelena, avšak zůstala v ní jizva postranních pohledů a
zastřeného šepotu.
„Nepůjdeme na chvilku ven?“
zeptala se ho Yvonn a podpořila svůj návrh neobyčejně milým
úsměvem. Narmer okamžitě pochopil, že si od toho slibuje úplné
uklidnění situace.
„Výborný nápad,“ nezbývalo
mu než souhlasit. Stejně již delší dobu toužil po tom, být s ní
někde venku v šeru sám. Ona je prostě skvělá. Během svého
doposud krátkého života poznal spousty holek, vždycky se na něj
lepily kvůli jeho výrazné kráse a exotickému elfímu původu, ale
žádná se jí nemohla ani v nejmenším rovnat. Byla totiž nejen
neobyčejně půvabná, ale měla též styl. Dokonale vyjadřovala
význam slova šmrnc, aspoň pro Narmera. Například to, jak
vyřešila onu trapnou situaci v hospodě. Měla chování vévodkyně.
Určitě také byla urozeného původu. Její vyjadřování, finanční
zázemí a výjimečné postavení ve městě naprosto vylučovalo
možnost, že by byla „jen obyčejným“ člověkem. Narmer o tom
nepochyboval, i když o jejím rodě nevěděl prakticky nic. Ta
tajemnost jej znervózňovala i přitahovala zároveň. Příjemně
dráždila jeho zvědavost a představivost, dvě vlastnosti, které
měl nejraději – jak u sebe, tak u jiných. Ale hlavní důvod, proč
s ní chtěl tolik být, spočíval v onom prostém faktu, že z toho
měl radost. Ve svém krátkém životě toužil s mnoha ženami spát,
avšak s žádnou potom snídat, neměli by si o čem povídat. Jenže
s Yvonn mohl klidně klábosit o ničem, což byl případ tohoto
večera, nebo jen tak mlčet. Donedávna netušil, jak krásné může
být s někým prostě mlčet. Právě proto s ní teď vyrazil do
chladné tmy a zcela mimořádně mu bylo celkem jedno, zdali se
budou líbat, povídat si, mlčet, anebo se s ní pomiluje. Chtěl
být prostě s ní. Uvědomoval si, že je to hloupé, ale bylo to
tak.
Caitlin byla čím dál
rozmrzelejší. Žárlivost je strašná věc. Nebýt té trapné epizody,
šla by nejspíš s Edmundem tančit, ale bez hudby to jaksi nejde.
„Vidíš tu mrchu? Ona si to
užívá! Je snad nějaká vládkyně či co?“ šeptla během onoho
dusivého ticha „To není normální,“ zhodnotila reakci lidí.
„To opravdu není,“
připustil Edmund. „Nepatří k Síti?“
„Jo, na to vem jed,“ řekla
úsečně. „Jdu za nima.“
„Nemyslím, že je to dobrý
nápad. Narmer se o sebe umí…,“ Edmund měl vtíravý pocit, že
mluví do zdi. Nebo spíš, že se baví se vzduchem, neboť Caitlin
se už zatím vrhla do sledování do sebe zahleděné dvojice. „Půjdu
s tebou,“ řekl si spíše pro sebe, mávl na obsluhu a nechal na
stole několik lesklých mincí.
Nebylo příliš složité je
sledovat. Všichni měli oči jen pro ně a oni zase jen pro sebe.
Caitlin si sama s trpkostí musela přiznat, že jsou nádherný pár.
Jak báječně se k sobě hodili. Téměř dokonalý pár – až na to, že
on je elf a ona člověk. Rasové zákony však nyní ty dva pramálo
zajímaly. Právě se líbali a něžně objímali. Milenecký šepot se
mísil se zvuky nedaleké hospody. Nenamáhali se ani odejít dost
daleko! Nemohla se na to už dívat. Připadala si jako špicl. Co
tím chce vlastně dokázat?! Najednou její oči cvičené cechem
zlodějů odhalily další postavu. Ten muž měl nepochybně stejný
nápad. Stál ve stínu na protější straně ulice a velmi zaujatě
mladou dvojici sledoval. Byl poměrně vysoký a oblečený v plášti
tak dokonale černé barvy, že vypadal, jako by byl zahalený
v temnotě. Viděla z něj vlastně jen obličej – velmi bledý,
rámovaný temnými prameny vlasů a ostře kontrastující s černým
knírkem a bradkou. Měl velmi zvláštní výraz ve tváři, takový
Caitlin ještě nikdy v životě neviděla. Vtáhla se více do stínu,
aby ji nespatřil. Přesto na ni pohlédl – naprosto klidně, jako
by již dlouho věděl, že tam stojí. Caitlin zjistila, že
nejpodivnější jsou na něm jeho oči. Dvě hluboké temné tůně,
v nichž se zrcadlil nekonečný smutek a zahlédla tam ještě
něco…smrt… ano smrt…SVOJI SMRT!!! Instinktivně ustoupila ještě o
krok a narazila zády na nemilosrdně neústupnou zeď. Namlouvala
si, že ji nemůže vidět. Stojí přece ve tmě. Namlouvala si to tím
urputněji, čím méně tomu věřila. Chtěla utéct, strašně moc to
chtěla, ale nemohla se vůbec pohnout. Ty oči jako by se do ní
vpalovaly a se svým charakteristickým smutkem jí sdělovaly tu
krutou pravdu. Smrt, smrt, smrt, smrt, smrt!!!!!!! Neustále se
zvětšovaly, až už viděla jen je. Živoucí oči v mrtvém obličeji.
A smrt byla všude. Poletovala kolem ní a tiskla se na ni, jako
by tím chtěla říct: Však jsem tvoje,tvoje S M RT.
Vykřikla. Někdo ji chytil za rameno. Křičela ještě víc. Byl to
Edmund. Úleva!!! Vyčerpaně se mu zhroutila do náručí.
* * *
Byli zpět v hospodě.
Caitlin se ještě ze svého hrůzného zážitku úplně nevzpamatovala.
Teď pila horké víno opřená o Edmunda, který skutečně dokázal dát
člověku pocit bezpečí. Zlatý, neocenitelný Edmund, držel ji za
ruku a utěšoval beze slov. Byla ráda, že za ní šel.
„Ti žoldnéři byli po zuby
ozbrojení a měli již hodně vypito. Vypadali nebezpečně, tak jsme
šli raději za vámi. Co kdyby je napadla nějaká hloupost,“
vysvětloval klidně Edmund. Ani nevěděl, z čeho má menší radost.
Jestli z toho, že tak bezostyšně lže, či z toho, že mu to tak
jde. Narmerův pohled sklouzl zpět na Caitlin.
„Takto jsem ji našel.
Rozdělili jsme se. Musela zažít něco strašného,“ řekl Edmund
starostlivě.
„ Stín. Stín muže
v černém…ve tváři měl smrt,“ řekla tupě zírajíc před sebe.
Poprvé od té události promluvila. Její vlastní hlas jí zněl
strašně cize. Avšak víno již začalo pomalu působit. Zalévalo ji
vlnami tepla, které pronikly až do konečků prstů a zaháněly
chlad. Pomalu a postupně si znovu uvědomovala sama sebe, vracela
se sobě.
„Nejsem blázen!“ ohradila
se ostře, když zachytila starostlivé pohledy ostatních. Seděli
teď v jednom z placených salónků, stranou hospodského hluku, kde
mohli mít soukromí.
„ Jenom jsi viděla ducha,“
shrnul celou věc Narmer. Znělo to spíš jako diagnóza. Nevypadal,
že by jí příliš věřil.
„Mnoho zdejších lidí ho
vidělo,“ řekl unaveným hlasem jakýsi stařík. Pohledy všech se
upřely k němu. Nesl plnou náruč dřeva, které se právě chystal
přiložit do krbu. Všichni jej znali. Prakticky pořád se motal
v hospodě, považovali jej za blízkého příbuzného hostinské,
kterým s největší pravděpodobností i byl. Nikdo jej nenutil
pracovat, avšak on to stejně dělal. Vypomáhal tolik, kolik mu
jeho staroba dovolila, ale nejvíc času trávil s lidmi v šenku.
Poslouchal, co si povídají, nebo jim vyprávěl vlastní příběhy.
Prakticky patřil k hospodě, byl všeobecně oblíben jako osobitá
figurka zdejšího kraje a obzvláště děti jej měly rády. Teď
pomalu a rozvážně přikládal do krbu. Podivné bylo, že ho nikdo
neslyšel přicházet.
„Co to znamená?“ zeptal se
se zájmem Narmer znalý starobylé kouzelnické tradice (nebo snad
pověry?) přikládající zahlédnutí ducha mystický, až osudový
význam. Byl velmi zvědavý na to, jak si tuto všeobecně
rozšířenou víru přizpůsobili Istreňané k obrazu svému.
„To, že se nemáte v noci
promenádovat po městě,“ řekl velmi vážně stařec. Promnul si
bolavé koleno a s nesrozumitelným bručením se šoural pryč. Bylo
více než jasné, že na případné jejich další otázky nebude
odpovídat.
„Tohle říkají na všechno.
Nechoďte v noci ven,“ pronesl přezíravě Narmer, když stařík
odešel „zajímalo by mě,“ pokračoval, „ proč je to tak důležité.“
„ Omluvte mě,“ hlesla
zamyšleně Yvonn a odběhla.
„ Půjdu spát,“ řekla dutě
Caitlin. Dnešní den toho na ni bylo trochu moc.
„ Doprovodím tě,“ nabídl
galantně Edmund. Neodmítla, nedokázala se ještě vzdát pocitu
bezpečí, který jí dodával. A tak odešli oba. Spolu. Když byli
v jejím pokoji, Edmund zůstal. Nějak to přirozeně vyplynulo.
Milovali se. To také nějak přirozeně vyplynulo. Ona již dlouho
potřebovala teplou náruč a on prostě neodolal. Ráno se oba
probudili s pocitem viny. Ona, protože jej, respektive jeho
náruč využila a nedokázala přestat myslet na Narmera, což bylo
vůči němu sprosté vzhledem k tomu, co všechno pro ni udělal. A
on si vyčítal, že neodolal.
Narmer prožil poměrně
prázdný večer. Když odešli Edmund s Caitlin, byl docela rád.
Těšil se, že budou s Yvonn pokračovat tam, kde přestali, až se
vrátí. Jenže ona nepřišla. Proč, to mohl jen hádat. Možná ji
Caitlin vyděsila. Možná…možná se jí to s ním tam venku líbilo
mnohem méně než jemu a pak jen využila příležitosti, jak se
nenápadně ztratit. Každopádně jej zde zanechala velmi
roztouženého, což by se nemělo dělat žádnému chlapovi. Napadla
jej nepěkná myšlenka, že to provedla schválně, že si s ním jen
tak hraje. I to je možné. Těžko říct. Ona je tak tajemná.
Najednou uslyšel tichý šum
spojený s máváním křídel. Ani ne tak slyšel, jako spíš cítil.
Záhy poté mu přistál na rameni velký černý pták. Byl to jeho
havran. Kouzelníci měli velmi často podobné pomocníky a přátele,
vlastně jediné přátele. Někteří, jako například jeho mistr,
zašli dokonce mnohem dál tvrzením, že být skutečným čarodějem
znamená být sám.
„Kdepak ses toulal?“ zeptal
se ho káravě, neboť jeho údajně pravá a jediná opora se celý
večer někde toulala a byla k nedosažení.
„Sledoval jsem jiného
havrana…“ odpověděl pták poněkud skřípavým hlasem.
„No teda,“ odfrkl Narmer „
nemám tě ještě ani tejden a už se ti zapalujou lejtka.“ Je něco
podobného u magických havranů vůbec možné? Nebyl si jist. Bude
se na to muset zeptat svého mistra, až jej znovu uvidí.
„Mýlíš se, byl to
kouzelnický havran, něčí přítel,“ hájil se klidně pták.
„No a?“
„Byl stejného pohlaví,
jestli ti jde o tohle. Důvod proč jsem ho sledoval byl, že mi
připadal poněkud zvláštní,“ zněla už docela rozhořčená odpověď.
„Zvláštní?! Tohle je Istren,
tady je všechno zvláštní!“ Narmera již pomalu opouštěla
trpělivost. Víno mu začínalo stoupat do hlavy a dnešní zkažený
večer mu k dobré náladě také nijak nepřispěl.
„Měl velmi silnou auru,
silnější než já …silnější než TY.“
„Blbost,“ uzavřel Narmer
diskusi bouchnutím číší o stůl. O kouzelníkových přátelích je
přece známo, že vlastní jen zlomek moci, kterou vládne jejich
pán. Nedokázal si představit sílu, jakou by musel mít kouzelník,
jemuž ten údajný havran patří. Byla by strašlivá. Těžko říct, co
ten idiot vlastně viděl. Asi měl vlčí mlhu a on bude mít zítra
kocovinu. Nevadí. Dnešní den byl hrozný. Yvonn mu zdrhla,
Caitlin dostala hysterický záchvat a nakonec mu ten vypelichanec,
co se vydává za jeho přítele, oznámí, že viděl havrana, který je
lepším kouzelníkem než on. No, to se musí zapít, jinak by to asi
nerozchodil. Raději ho poslal podívat se za Caitlin, jestli je
v pořádku. Bylo to celkem zbytečné, je u ní přece Edmund. Jenže
Narmer potřeboval jenom nějakou záminku k tomu, aby mohl přijít.
Nechtěl být sám, ne dnešní večer. Padala na něj úzkost. Ale
navrátivší havran mu diskrétně sdělil, že by ty dva rozhodně
neměl rušit. Narmer pochopil. Tak Caitlin a Edmund. No, to se
musí zapít. Vzal láhev a odpotácel se k výčepu. Zdejší zábava
jej však nijak nepřitahovala. Nějaký statný tovaryš, těžko říci
k jakému patřil cechu, odsud právě odnášel ječící a nepříliš se
bránící děvče. Narmer ji poznal. Byla to ta dívka, kterou
předtím roztáčel onen nemotorný zbrojnoš. Ječela úplně stejně,
stejně nepříjemně. Nepochybně mířili na slamník. Dnes večer bude
asi jediný, kdo si nevrzne. No, to se musí zapít. Něžně k sobě
přivinul poloprázdnou láhev a pomalu se potácel po schodech
nahoru ke svému pokoji.
„Jde mi to dobře na to, že
jsem na mol,“ pochválil se, „no, to se musí zapít!“
Boj se zámkem na dveřích
předem vzdal a raději použil přemisťovací kouzlo. Svalil se na
postel, naprosto překvapen, že mu vyšlo a on se nezhmotnil někde
na střeše. No, to se musí zapít. Ani si nezul boty. No, to se
musí zapít. Poté usnul jako dřevo pod starostlivou péčí svého
havrana.
-strana 2-