Prší, zatmělo se náhle,
jak by večer přišel,
draci slétli dolů, aby nepromokli
a nejeden v dálce, šumění moře slyšel.
A jak kapky močí
chodník, lidi i silnici
přicházejí pocity, stavy a vzpomínky,
co jinak jsou na petlici.
A přestože by se mohlo zdát,
že ze světa se stalo velké brouzdaliště,
přináší vláha víc než slunce,
neb na chvíli svět není za bojiště.
Prší stále víc a houšť
a lidem tekou kapky po čele,
však mají k sobě mnohem blíž než jindy,
byť vyhýbají se s deštníky, nesměle.
A jednomu z dědů za tlustým sklem kavárny,
po přečtení ranních novin na mysli otázka zbyde,
jež neřeší ozon ani velryby, a to:
„Potřebuje déšť příroda a nebo lidé?“