Vodní invaze

 

Blížila se půlnoc. Věc zcela jistě nemnoho zajímavá. Kdyby se ovšem, počínaje dnešní půlnocí, nezačaly utvářet nové dějiny světa, planety Země a možná i Vesmíru.

Noc z 31. na 1.1.2010 byla kouzelná. Alespoň Romanovi se tak zdála. Nad vesničkou Koroužné, ležící kdesi v nížině, obklopenou kopci zelených lesů, které však nyní pokrývala bílá sněhová peřina, trávil s rodinou příchod Nového roku. Vesnice, jako taková, nebyla, co se velikosti týče, nijak rozlehlá. Pár stavení, lemující úzkou silnici, sloupy elektrických drátů, zahrádky starousedlíků a na konci vesnice stál vedle telefonní budky malý baráček s vývěsním štítem nad vchodovými dveřmi – Potraviny.

Ale Roman byl rád, že žije právě zde. Byl to velký milovník přírody, klidu a pohody. A Koroužné mu tento jeho životní styl umožňovalo. Roman byl takový klidný chlápek, pohodář, který byl s životem spokojený a bral ho takový, jaký je. Jeho životní motto znělo: „Když nejde o život, jde o h…“… Ano, přesně můj člověk…

Ručičky hodinek se souběžně přehoupnuly na dvanáctku. Tak. To byl tedy ten zlomový moment. To byla chvíle od které se začal počítat rok 2010. Velká, vteřinová ručička pokračovala nevzrušeně dál po své ose, ale ostatní dvě se ani nehnuly. Nastala půlnoc.

Roman zkontroloval čas pro jistotu ještě na velkých kuchyňských hodinách, které ukazovaly digitálními číslicemi 23:58. Chvíli zaváhal, ale jelikož jeho podvědomý obestíral mlžný závoj několika skleniček vína, ke kterým se u něj v Koroužné podávaly i dobré chlebíčky, příliš se nad tím nezalamoval. „Tak můžeme.“ Obrátil se ke své rodině, tvořené jeho ženou Jarmilou a dvěma dcerami, Katkou a Hankou, které již notnou dobu postávaly vedle něj s nachystanými čistými sklenkami pro první novoroční přípitek. Kuchyní se ozvala rána od natlakovaného uzávěru šampaňského vína a jelikož Roman s láhví nijak před tím nemanipuloval, vznesla se z jeho hrdla jenom průhledná pára, která kuchyni rychle zaplnila podmanivou vůní lihoviny. Rodina se přemístila do obývacího pokoje, kde potichu hrála širokoúhlá televize a ozařovala tak protější bílou stěnu, ke které byla přistavena pohodlná sedací souprava z tmavě modré tkaniny. Všichni se usadili k obrovnanému stolu, každá Romanova dcerka si nesla pyšně svoji skleničku s vínem a nesměle ucucávaly. Roman objal Jarmilu, políbil ji na tvář a řekl: „Pohoda, miláčku…“

A Jarmila věděla, ji má rád a že se za chvíli půjdou projít vesnicí, pozdravit se se sousedy a odpálit svůj ohňostroj. Položila si mu hlavu na rameno a společně sledovali silvestrovský program noční televize. Vesnicí se začínaly ozývat rány a v oknech se odrážel první barevný třpyt domácí pyrotechniky, kterou počínaje půlnocí začali lidé odpalovat. „Tati, půjdeme se podívat ven a zapálíme i ty naše?“ žadonila Katka a Hanka, která již zase začala v křesle vedle sedačky usínat řekla ospale: „Já bych taky šla, jinak usnu.“ „Tak jo holky, já dopiji to víno.“ Zahleděl se Roman na skleničku, kterou držel v levé ruce, „A půjdeme.“

Tak nějak slavili Silvestra lidé po celé zemi. O dvě hodiny později v Evropské části Ruska a o několik hodin později potom dále od hranic České republiky, v Japonsku, Číně, Austrálii a konec konců i Americe. Nic zvláštního se přeci nestalo. Bylo již pár minut po půlnoci a přesto se již událo něco, co brzy zasáhne celý svět. Hanka s Katkou se dočkaly svého ohňostroje a Roman s Jarmilou krásného vstupu do nového milénia. Vesnice Koroužná pomalu upadala do obvyklého nočního klidu a mezi světly ohňostrojů zazářila i docela malá padající hvězda, jejíž dráha po chvíli na černé obloze zmizela. Roman si toho úkazu všiml, ale než na zvláštní jev stačil upozornit Jarmilu, záře zmizela…

Na oběžné dráze Země právě jedna z telekomunikačních družic, přenášejících televizní signál z jednoho konce světa na druhý, zachytila nevelké těleso, které se kolem ní prohnalo velkou rychlostí. Je čistě možné, že neveliký asteroid, kterých každý den proletí a následně shoří v atmosféře stovky, by družice ani nezpozorovala. Kámen o průměru zhruba 4,5 metrů, družici však minul jen o necelého půl kilometru. Nadpozemská rychlost, kterou se hnal k zemskému povrchu, měla i na takovou vzdálenost svůj účinek. Poškodil družici, obíhající kolem Země, a na několik málo minut vyhodil signál, který přenášela. Divák u televizní obrazovky musel chvilkové šumění své televize nějak vydržet. Kdyby jen věděl, co bylo jeho příčinou…

Asteroid prolétl atmosférou, ale celý neshořel. Jeho jádro, které bylo tak zmrzlé, že mělo i k teplotě tání polonia daleko, celé neshořelo. Část asteroidu se dostala přes atmosféru dál a čekala jí několik minut dlouhá cesta k zemskému povrchu, než dopadne…

Angus Youngh, který právě seděl v jednom rakouském městě na zápraží a koukal na hvězdy, si právě všiml, padajícího asteroidu, který na černém podkladu prosincové noci vykouzlil přenádhernou osu padající hvězdy. „Pane jo,“ Pomyslil si Angus, když záblesk zmizel. „Asi přijdu do pekla…“ Alkohol, kterým se celý večer posilňoval, mu naprosto omámil všechny smysly. Místo, aby si přál nějaké přání, které by mu meteorit zcela určitě nesplnil, řekl první, co mu přišlo na jazyk.

Možná… Ne, zcela určitě si ani neuvědomil, že je spolu s 475 lidmi na světě, jediným, kdo viděl na vlastní oči původce toho, co lidstvo a vůbec celou planetu Zemi postihne, v měsících a letech příštích.

Z meteoru zbyla pouze malá část, jen kámen o pár centimetrech krychlových. Střet s zemskou atmosférou ho trochu zpomalil, ale stále se pohyboval dost velkou rychlostí. Těleso padalo k zemi jen krátkou dobu a po pár minutách jeho pouť ukončila až zvlněná hladina Středozemního moře. Snad osud dopustil, že ten malý kámen z vesmíru, dopadl právě na naši planetu a právě do vody, pouze pár kilometrů západně od západního pobřeží Itálie.

Rozpoznat padající těleso ještě před jeho dopadem bylo takřka nemožné. Zkrátka se z čista jasna hladina v okruhu několika metrů náhle divoce rozstříkla a pod hladinu vnikl obrovskou rychlostí kámen z vesmíru, původce budoucího zhoubného zániku lidstva. Meteor klesal však stále dál. Teď ale  zpomaloval stále výrazněji, jelikož odpor vody nebyl již tak zanedbatelný jako odpor vzduchu. Hloubka v této části moře byla zhruba 350 metrů. Kámen propadající se stále hlouběji do temnající se hloubky, zanedlouho dopadl na dno. Spíš se do dna zabořil. Neměl však již takovou kinetickou energii, a tak se dostal jen kousíček pod vrchní vrstvu usazeného sedimentu. Okolo místa se vznesl malý bahnitý oblak, který hned nato slehl a usadil se zpět. Následně se pod vodou rozhostil opět klid. Tak posvátný, jaký tu do té doby panoval…

Američanům žijícím na východním pobřeží krátce po půlnoci začaly šumět televize, přenášející signál televize MTV. Událost vzbudila v některých lidech obavy, zdali nemají porouchanou televizi a dokreslovala v jejich hlavách katastrofické scénáře, jak budou moci hned jak skončí volno zavolat opraváře, pokud se to do té doby nevyřeší samo. Jiní přepnuli na další kanál a po chvíli zkoušeli televizi přepnout. Jiní také přepnuli na další kanál, ale jeho pořady si jim zalíbily natolik, že zpět už nepřepínali. Za pár minut se však signál obnovil a tato událost si vyžádala pouze ranní zprávu v několika rádiích a konečně i vyjádření MTV, že vedení za výpadek nemůže, ale omlouvá se za něj.

Diego si posunul svojí čepici víc do čela, dopil v jedné menší hospůdce na pobřeží Středozemního moře, pivo a vydal se do přístavu. Tam na něho čekala jeho rybářská loď, bezpečně ukotvená několika silnými lany. Diego uvolnil od slané vody promáchaná lana z kotvících držáků a přehoupl se přes bok své několika metrové rybářské lodi. Chvíli posečkal v kabině, poslouchal rádio a uvařil si černou, silnou kávu. Čekal do šesti hodin na Pokiho, což byl jeho parťák, se kterým každé ráno vyrážel na moře za obživou.

Venku bylo chladno, ale nefoukal vítr, takže byl přístav, chráněný od volného moře, zcela bez vln. Diegovi hodinky ještě ani neukázali šestou, když se do lodi přiřítil Poki. Svůj tradiční proužkovaný svetr už měl od neustálého praní zcela vybledlý, ale stále se na něm dala rozpoznat zelená barva proužků na bílém podkladě. „Čau, můžem?“ zeptal se a prošel kabinou k protější stěně. Jednou ruku zasunul do přihrádky mobilní telefon s navigací GPS v jednom a druhou rukou si obratně vytáhl ze zavřeného balíčku cigaretu a vložil si ji do úst, aniž by cokoliv upustil. Než si ji stačil zapálit, motor již vesele běžel a loď se zvolna úzkým kanálem pohybovala směrem na volné moře.

Kdesi v hloubce 350 metrů se mezitím ze zbytku meteoru začaly odlamovat její části, které byly průletem atmosférou vážněji poškozeny. Obal komety byl tvořen horninou neurčitého původu a složení. Jádro bylo složeno z ledu. Ano, vody, H2O, což je ve vesmíru sloučenina více než vzácná. Jádro a vlastně celá kometa byla zmražena na teplotu, která byla úměrná několika tisíciletým ochlazováním v mezihvězdném prostoru. Trvalo poměrně dlouho, než se ledová část komety rozpustila a nabyla okolní teploty mořské vody. Rozpadl se skalnatý obal, jádro, které drželo tvar tělesa a několik desítek centimetrů pod písečným dnem se do okolí postupně začaly uvolňovat nebezpečné částice z ledového jádra. Mikroskopické částice byly organického původu, pocházející z jiné, naší civilizací dosud nepoznané planety.

Poki s Diegem jezdili na ryby každý den, byla to rutina, která je zpočátku uspokojovala. Vždyť to byla asi tak frekventovaná a častá profese, jakou je zemědělství ve střední Evropě. Po pár letech si ale oba dva uvědomili, že jsou to pouze výdělky na přežití. V létě jsou úlovky častější a větší, v zimě žijí z toho, co v létě ušetřili. Při svých každodenních ranních plavbách hráli „papír ball“ což je hra, kterou si již kdysi dávno chtěli nechat někde patentovat, nakonec usoudili, že to není dobrý nápad, jelikož podobnou zábavou si krátí čas jistě spoustu školáků, kteří chtějí zabít nudu podobně jako oni. Před deseti lety, když začínali, to byla ještě činnost, kterou dost často provozovali. Teď to bylo jen stereotypní poslouchání rádia a čtení novin, na které si vždy ráno u místní trafiky na nábřeží počkali. Vždy, když některý z nich navrhl hru „papír ball“, druhý se jen usmál a dál listoval novinami. To, že za pár dní budou Diego s Pokim prvními, kdo dá zprávu o nebezpečném viru, napadající ryby, si nemysleli ani v nejmenším.

„Jak se dneska máme, šéfe?“ zeptal se Poki, když vyskočil na palubu a zapálil si cigaretu. Byla sobota 17.6.2001, asi půl roku po pádu meteoru se zhoubným virem. Poki byl mladší než Diego. Nepatřila mu loď, jen se dělili o výdělky. „Dneska nic moc, Lili mi dala zase podmíráka, ale to je u ní už skoro tradice. Nevím, jak točí dopoledne, když jsme pryč.“ „To netočí, protože všichni, kdo k ní chodí, jezdí s náma na vodu.“ Dodal Poki. „Máš recht.“ „Joe už vyrazil, jsi tu o patnáct minut pozdě.“ „Všiml jsem si, že už tady tu svojí kocábku nemá.“ Řekl Poki a významně si potáhl z cigarety. „Stejně hovno chytí, má ty sítě snad úplně děravý nebo co.“ Dodal a zadíval se na Diega, který již držel noviny na stránce 2, což byly barevné reklamy. „Zvedni tu svojí prdel a zařaď rychlost, nebo dnes neodplujem! Nevím, na co čekáš!“ popohnal svého kamaráda Poki. „Hele, ty mě moc neser, čekal jsem snad už dost dlouho. Zítra tady budeš jako první a budeš mě vítat s dobře vychlazeným pivem v ruce.“ Poki se zazubil a Diego vstal, otočil klíčkem na palubní desce, chopil se kormidla a pomaly počal svojí loď vyváděl lodějnicí na volnou vody. Poki chvíli něco kutil se svým mobilem, pak ho vztekle hodil mezi papíry a ostatní krámy na dřevěnou desku pod matnými skly na boku lodi. „Kráva jedna…“

Za pár chvil spustil Diego echolot, posadil se na lavici, ve stínu kajuty a sem tam mrknul na jeho displej, kde se míhala znázorněná rybí hejna a zobrazovala se hloubka, kterou mají pod sebou. 57 metrů. Pomyslel si Diego. Skoro žádné ryby, ale co, dokud nedoplujem k South Pointu, sítě nemá cenu spouštět.

Loď brázdila vodu Středozemního moře. Za ty dlouhá léta už Diego věděl, kudy mají plout, kde se dá čekat slušný úlovek, kde sítě váznou ve skalách a také, kde je rádiový signál. Nikdy neodbočili z trasy, a nepluli tam, kde se nedaly chytat rádiové vlny. Bez rádia by se přeci unudili k smrti…

U South Pointu spustili sítě a zmírnili chod motoru. 20 uzlů by mělo stačit. Ano, ryby se pěkně pochytají, žádná nevyklouzne, jen se propadne do hlouby tažené sítě a pěkně protáhne její síťovinu. Diego se opět začetl do novin, Poki si zapálil další cigaretu. Obvyklá podoba dne na vodě. Rádio hrálo na plné obrátky. Poki už dlouho přemýšlel nad tím, kdyby si do kajuty koupili malý magneťáček na kazety, možná i CD, aby mohli poslouchat i svoji oblíbenou hudbu, tvrdý rock, a ne jenom ty stejně trapně se opakující melodie popového škváru…

Bylo pomaly devět hodin, Loď Joe Danteho je právě míjela a vezla celkem slušný úlovek, krevet garnátů, sem tam z hromady vykoukly i tykadla velkého humra. Ryby měli již pečlivě vytřízené vedle. Velké makrely v jedné vaničce, cípalové, oblíbená pochoutka místních, ve vaničce druhé. Sem tam se po palubě válel nějaký platýs a malí rejnoci skvrnití, kteří se chytili pravděpodobně přímo ze dna. Joe zvedl hlavu od čištění ryb a se svým pomocníkem přátelsky pokynuli směrem k Diegovi, ten si popostrčil svojí kšiltovku dál do týla ale hned ji dal zpět. Slunce bylo již dost vysoko a nebýt chladného mořského vánku, nebylo by na lodi k vydržení…

Palemida obecná z řádu sleďovitých, plula u dna. Očima slídila po drobných rybkách, jakými se živí. Pohybovala se pomalu, byla již nasycená z nočního lovu, drobným zpestřením by však nepohrdla. Náhle její tělo obepnula drsná síť. Palemida vyrazila zběsile do strany, ale nebylo již úniku. Propadala se stále hlouběji dozadu, kde se již tísnili mraky podobných ryb, které čeká stejný osud.

Palemida nebyla jediná svého druhu, co se chytila do sítě rybáře Diega Gasa. Zmítala se a snažila se uniknout až do chvíle, kdy Diego elektrickým jeřábem síť nezvedl nad hladinu a nevysypal její obsah na palubu. Jeho úlovkem bylo i několik langust, i když se na jejich lov nespecializoval. Poki hned přispěchal na pomoc a s sebou vzal i několik velkých nožů a kádí na ryby a jejich vnitřnosti. „Docela slušný, nemyslíš?“ Zeptal se. „Ale jo, úlovek ujde. Je ale půl desátý, na tržnici už bude plno. Je sobota, spousta lidí s přípravou oběda nečeká, až se dostaví poslední loď, která nemohla vyjet dřív, kdyby si tady ten, neválel šunky doma…“ „Ale no tak...“ Odvětil Poki, nevěděl ale co k tomu dodat. Otevřel si chlazenou colu, kterou sebou vždy vláčí uvázanou na laně mezi vlnami celou cestu. Posadil se na dřevěnou stoličku, nasadil si rukavice a dal se do kuchání.

Ryb nebylo málo, asi stovka cípalů, několik makrel, pár tresek, palamid a jeden pstruh mořský, který ale neměl ani dvě kila. Docela slušný, pomyslel si Diego, a hned popadl první rybu spolu s velkým nožem a počal nudnou rutinní práci, kterou chtěl mít už co nejdříve z krku.

Za čtvrt hodiny zbyla z ryb na palubě polovina. Vykuchané filety, zbavené hlav pokrývaly dna obřích kýblů a Poki sem tam nabral do žlutého lavoru mořskou vodu a spláchl z paluby rybí vnitřnosti a krev. U práce většinou nemluvili, Diego se však pochvíli napřímil, utřel si zpocené čelo a pohlédl na Pokiho. „Podívej, tahle palamida pořád dejchá.“ Poki pokrčil rameny. „Nikdy sem neviděl rybu, která by tak dlouho dejchala. Řekl bych, že se na mě dívá.“ Pronesl Diego a jelikož si nebyl váhy svých slov stoprocentně jistý, dodal. „Dal bych nevím, co, za to, že mě pozoruje. Vědět tak, co se jí v tý slizký hlavě odehrává.“ Poki si zapálil cigaretu a Diego se letmo podíval na hodinky. Hned však spočinul svýma očima na palamidě, která nehnutě ležela mezi zbylými rybami  a hleděla přímo na něj. Žábry se jí neustále pohybovaly, jako by nikdy neopustila svoje vodní prostředí. Diego nechal úvah a pravou rukou po ní šáhl. Palamida byla ale stále nehybná jako dosud, zdálo se dokonce, že je malinko ztuhlá. Když se jí však už Diego snažil nožem odříznout hlavu, mrskla sebou tak nečekaně, že ho to polekalo. Ryba se mu zakousla do malíku a dál sebou prudce škubala. Diego se toho nenadálého zvratu polekal a nepřemýšlíc nad svým jednáním po rybě sekl nožem. Čepel ale sklouzla po šupinatém těle a zařízla se až na Diegově zápěstí. Diego zaklel, položil rybu na zem a několika ranami ji doslova ubodal. Rychle si zápěstí s palamidou dal mezi kolena a čekal, až stisk palamidiných čelistí ochabne, ale marně. Musel postižený prst z její tlamy silou vypáčit. Palamida neměla ostré a dlouhé zuby, Diego měl pouze ztrhnutou a podrápanou kůži. Z rány na zápěstí však tekla krev, která již pod Diegovýma nohama tvořila malou rudou louži.

Podobných ryb, jako mrtvá palamida, plavalo na tomto území stovky. Byly infikovány neznámým parazitem ze zbytků meteoru. Mikroskopičtí živočichové byli dokonale zmraženi po dlouhou dobu, kdy meteor putoval vesmírem. Trvalo asi půl roku, než se jádro zcela rozpustilo. Pak se obnovily životní funkce neznámého parazita a ten se začal nekontrolovatelně šířit do okolí. V první fázi napadl právě palamidy, jelikož jsou to ryby, které se zdržují převážně u dna. Drsným pilovitým hrotem pak naruší svalovinu ryby a dostane se jim do masa. Tam se vyživuje masem a naklade vajíčka. Po několika týdnech se z vajíček vylíhnou noví jedinci. Vývoj probíhá pomalu, vylíhlí parazité dospějí až za jeden až dva měsíce. Slaná voda jim nevadí, i když žili původně ve vodě sladké. Vzhledem ke svým rozměrům si mezi molekulami vody mohou vybírat jen ty bez přídavné složky soli.

Minul měsíc a z několika jedinců vznikly tisíce nových. To, čím se od běžných mikroskopických organismů, tvořící mořský plankton odlišovali, byl malý váček podivné chemické sloučeniny. Látku parazité vypustili vždy, když nakladly vajíčka, aby zajistila jejich ochranu. Průhledná tekutina však pronikla do masa palamid. Prostoupila až do mozku a míchy. Tam proběhl složitý chemický proces, který zapříčiní to, že má ryba tendenci útočit na vše v okolí, ocitne-li se na vzduchu. A také jeden podstatný detail. Žaberní lupínky ryb jsou odolné vůči vzduchu a umožňují jim přežít i několik hodin na vzduchu bez sebemenších následků na jejich zdraví.

Pokračování příště...

« Autoři díla »

Pike
 
 
 
Další díla autora:

Pike se zapsal do historie našich stránek prozatím pouze povídkou Podivná věštba