slova
O ptáčcích, co pějí ranní píseň,
o cílech tvých nejskrytějších záměrů,
o hořkém NE, jenž vzbuzuje tíseň
nepřemýšlím za deštivých večerů.
Kapky deště poslouchám a sním,
slyším tě mluvit na mne z protějšího křesla,
chvíli tě poslouchám, hodnotím a vím,
že jako pokaždé chopila ses vesla.
Poklidným tempem pluje naše loď,
po proudu řeky, jejíž jméno nikdo netuší.
Slyším tvůj hlas jak říká: „Tak už pojď“
a já cítím, že zůstat stát se nesluší.
Však jsem takový, nechám se nést řekou
a za okamžik spokojeně usínám,
ráno vydám se zpět od světa, na cestu předalekou,
že uvázli jsme na mělčině nevnímám.
… a ty podáváš mi pádlo