Jsem April, April Ryan a jsem holka.
Adventurní obce je umírněná a tichá, narozdíl od skupin
přívrženců jiných žánrů. Zatímco na různých internetových fórech
se dozvídáte "zasvěcené" a zcela zřejmé důvody, proč je Unreal
Tournament lepší než Quake 3: Arena, nebo jaké výhody má ProEvo
Soccer 4 oproti Fifě 2005, takřka nikdy se nedozvíte, jak
překonat poslední level Posla Smrti. Do takových to fór totiž přispívají
pařani, kteří se nikdy nemýlí, všechno hráli a na všechno mají
zaručeně svůj vlastní názor. Hráči adventur jsou jiní stejně tak
jako se liší adventury od ostatních herních žánrů. Dobré
adventury též nelze porovnávat, každá nabízí něco jiného a
podává to odlišným způsobem, takže názor zda je nějaká adventura
lepší než jiná je naprosto subjektivní, stejně jako třeba dojmy
z filmů, či literatury.
The Longest Journey je asi pět lest stará hra, vyšla roku 1999
(pokud tento článek budete číst za několik generací, počítejte s
tím, že si tyto dva údaje budou odporovat), což je strašně
dlouhá doba. Novorozeně se za pět let naučí chodit, mluvit a
zapnout televizi, maturant udělá vysokou školu a hry vymění
Quake III engine ze Doom 3 engine. Jak říkám, obrovské skoky.
Znamená to, že bych měl TLJ šetřit pro její stáří, že bych měl
přimhouřit oko nad její technickou nedokonalostí? Ano, ale já to
neudělám. Proč? Protože tato hra to vůbec nepotřebuje.
Stark a Arcadie, slova, jež se vám po dohrání hry nesmazatelně
vryjí do paměti, označují a charakterizují dva světy. Stark- to
je vědecká, přetechnizovaná a špinavá civilizace vyznávající
řád. Byť to tak z charakteristiky nemusí vypadat, jedná se o náš
svět naši budoucnost, přesněji 23. století.
|
Zápisek z deníku No. 234
>>Už
zase! Proč člověk nemůže usínat alespoň s pramalou
nadějí na to, že se neprobudí s křikem ve čtyři
hodiny ráno. Ta noční můra byla děsná. Ani ne
děsivá, ale děsná. Studuji přeci na umělecké škole,
rozeznám kýč od umění. Tak abych to krátce vyložila:
potok změnil směr, strom umíral, vejce spadlo, vzala
jsem šupinu, přemostila jsem díru, strom užil,
zachránil vejce, přiletěl drak (ta drak!) a začala
mluvit něco o tom, že jsem matka budoucnosti. Asi
byla nějaká zhulená. Nemohu uvěřit, že takový
kýč vznikl v mé hlavě. |
April Ryan žije v Newportu - velkoměstě někde v Severní Americe.
Na studium umění si přivydělává v místním baru, takže je to
velice činorodá holka, která si žije svým životem více, či méně
spokojeně. Zrovna nemá žádného kluka (i když zájemci by byli) a
navíc má spoustu problémů se svými rodiči. Avšak fakt, že se
stala hlavní hrdinkou hry, nezvratně značí, že se v jejím životě
stane něco podivného, něco významného a zvláštního. Začalo to
živými sny, nenápadnými, ale vtíravými. A pak ... přišly vize i
přes den ... podivné ... nikdo jiný je neviděl.
Naštěstí existují lidé, kteří vědí. Asi tisíciletý
latinskoamerický svůdník s tím nejhorším přízvukem, jaký jsem
kdy slyšel a jménem Cortéz vysvětlí April základní princip.
Neexistuje pouze jeden svět, ale dva ... ten druhý se od našeho
výrazně liší ... je to Arcadie - pohádková země magie a kouzel.
Existuje jen málo Cestovatelů - lidí, kteří jsou schopni
přecházet mezi těmito dvěma světy a April je jedním z
nich.
To by však nebylo to nejhorší, naopak tohle vypadá dost slibně,
dva světy znamenají dvakrát více míst, kam mohu vyrazit na
dovolenou, jenže ono to není celé.
Strážce rovnováhy opustil svůj trůn ...
Armády Avantgardy postupují ...
Blíží se bouře ...
A
osud rukou spočívá ve vašich rukou ... tedy podle přebalu hry a
jedné mluvící dračice.
Věřím, že teď se čtenáři této recenze rozdělili na dva tábory.
Jeden tvrdí, jaké je to klišé ... dva světy a přecházení mezi
nimi a ti druzí jásají, jaký je to skvělý námět. Pravda je
taková, že základní myšlenka není zcela (no dobře, tak asi
vůbec) původní, nýbrž okopírovaná z paperbecků a levných fantasy
časopisů, nicméně přináší mnoho nového. Věřím, že kdyby autoři
vydali příběh jako knihu, měla by slušný komerční úspěch,
poněvadž nabízí úplně všechno, co by dobrý námět obsahovat měl.
Zajímavou hlavní hrdinku, propracované charaktery postav,
dynamiku děje, ale hlavně skvěle rozvržený svět s vlastní
historií a zákonitostmi, který do sebe zcela zapadá a co více,
na každém kroku narazíte na nějakou poznámku, odkaz, či
provokativní myšlenku, která srovnává svět Arcadie se Starkem.
23. století se od toho našeho příliš neodlišuje, vynálezy a
vylepšení této doby oproti současnosti vám připadnou přirozené a
ani okamžik nebudete uvažovat o jejich účelu a lidé ... ti se
asi nikdy nezmění, sejně koketují, stejně drbou, stejně milují.
Budete tu "jako doma".
Ach ano, April. Je to velice svérázné mladé děvče, které si dělá
vlastní názory o lidech a věcech kolem sebe. Je tak trochu jako
každý z nás, má svoje problémy, své touhy, ale zároveň je velice
pokorná a cílevědomá, někdo ji řekne:"Zachraň svět," a ona se
zvedne a jde zachránit svět, přestože by měla dodělat obraz na
výstavu, která je už za čtrnáct dní. April je též přirozeně
pohledná, takže ji grafici nemuseli přimalovávat až abstraktní
vybouleniny na určitých částech těla, nebo ji naopak odebírat
oblečení, jež tyto partie zakrývá, jako tomu bývá u jiných
titulů s ženskými, či dívčími hrdinkami v hlavních rolích,
poněvadž je na April radost pohledět i když je dostatečně a
vhodně oděna. Dalším jejím důležitým atributem je deník, který
si nosí vždy s sebou a do kterého si zaznamenává všechny
důležité věci, což bývá velice zajímavé, poněvadž April je
svérázná osůbka, takže občas například z rozhovoru
|
Zápisek z deníku No. 235
>>Ten
Zak je ale kretén! Asi si myslí, že odpověď:"Než
jsem tě potkala bylo mi skvěle," na otázku: "Jak se
vede, kotě?" je nějaká prastará formule, kterou žena
započíná namlouvací rituál. Jeho druhá otázka byla
tedy již zcela přímá: "Můžu si šáhnout?" "Zkus to,"
odpověděla jsem a když se s potutelným úsměvem
přiblížil, dokončila jsem: "a skončíš jako sameček
černé vdovy." Nemyslím si, že ví co je to černá
vdova, ale tón mého hlasu ho doufám dostatečně
přesvědčil o tom, že nemám zájem, když už to
nedokázalo konstatování: "Nemám zájem."
|
vyrozumíte úplně něco jiného než ona. Většinou kombinací těchto
dvou pohledů přijdete na řešení vašeho problému. Což nás přivádí
k samotnému hernímu prožitku. The Longest Journey je jedna z
mála her, které si MUSÍTE skutečně prožít, hrát tuto adventuru
ve stresu, bez té správné atmosféry, či dokonce podle návodu by
bylo jako vystavit si Monu Lisu na záchodě, nebo poslouchat
Mozarta v čekárně u zubaře, ztratilo by to velikou část svého
kouzla.
Grafika hry by se dala označit za skvělou. By se dala,ale
pouze za určitých podmínek. Paradoxně si úžasnou krásu ručně
kreslených pozadí užijete nejlépe na čtrnáctiplacových
monitorech, poněvadž rozlišení hry je fixováno na 640*480, což
je na dnešní dobu vražedně nízké, zvláště pro ty, kteří mají
úhlopříčku monitoru větší než rozpětí křídel středně veliké
dračí matky. Jinak se jedná až na mírné kiksy (nedotažené
některé animace) o skvělý vizuální požitek, který se sice těžko
může srovnávat s dnešními počiny, ale pokud nejste pixeložrout,
ani jednou nezatoužíte po tom, aby byla grafika byť jen o píď
lepší.
Dabing se řadí spíše k průměru, poněvadž občas nějaké chybky
naleznete, avšak to je omluvitelné šíleným rozsahem dialogů,
které občas trvají třeba půl hodiny. Nicméně jak jsem říkal,
hodnotím pouze průměrně, některé hlasy se mi totiž vyloženě
nelíbily, což je sice velice subjektivní, ale já si za tím
stojím. Cortézovo blábolení by od hodiny mohli pouštět ve
věznicích s nenapravitelnými delikventy. Zvuky se nijak
nevymykají standardu a hudby si vůbec nevšimnete. A když si ji
konečně všimnete (v případě, že na hru budete psát recenzi jako
já), bude vám připadat až příliš nevýrazná, bez
vůdčí melodie, či jakéhokoliv rytmu ... možná impresionistická
miniatura vyjadřující zmatenost.
Dalším zajímavým počinem prohlubující požitek z hraní je mírné
větvení, ve kterém se rozhodnete, jak budete postupovat.
Většinou se jedná o věci druhořadé důležitosti, ale i tak to
potěší, zvláště z toho důvodu, že občas je obsažena v této
"rozdvojce" cinematická scéna. V takovém případě se vyplatí
vrátit na poslední save a všechno si pěkně projít druhým
způsobem a zhlédnout jinou, zajisté velice pěknou scénu.
Název hry The Longest Journey by mohl evokovat pocit, že hru
nedohrajete za večer a dost možná ani za víkend. Je to pravda,
drazí čtenáři. Takovým obyčejným adventurním tempem (kterým
postupují takřka všichni - zkušení si to užívají a zelenáči se
každou chvíli zaseknou) se proklikáte ke konci asi za 40 hodin
hraní, což je úctyhodný výkon, který se na dnešní herní scéně
tolik nevidí.
Závěrem by to chtělo pronést něco světového, něco co se zapíše
do dějin amatérské žurnalistiky, ale zrovna mne nic takového
nenapadá ... takže vám bude muset stačit suché konstatování, že
The Longest Journey je určitě jedna z nejlepších adventur všech
dob a zrovna mne nenapadá žádná, která by ji překonala, ale
netvrdím, že neexistuje. Tato hra je naprostou nutností pro
fanoušky žánru i pro labužníky z žánrů okolních (akce není
okolní žánr).
