Svět umírá, je zabíjen,
zpívá svojí smutnou píseň.
Avšak nikdo, nikdo ho skrz hluk
motorů, letadel a tranzistorů,
neslyší, neposlouchá jeho trýzeň.
A obklopen touto technikou,
vyrostl krásný luční květ,
vzešel z přírody a lidské zvídavosti,
z výdobytků, které ničí i chrání,
z vědy, kterou nelze vrátit zpět.
Vůně přírody a dokonalá krása,
vyzařuje z něj a promlouvá.
Mluví ke všem, jež zajímá svět
a budoucnost, mluví ke všem,
kdo nemá sílu konat, alespoň se omlouvá.
Však ještě než stihne sejít stářím
a zbavit se okvětních lístků, jakožto i lidí,
zhuben je člověkem a jeho touhou po zisku,
jenž mu dala život, však mrtvý ztrácí krásu
od přírody, která za výtvor svůj se stydí.
A přestože je jasno, slyším její pláč.