Grufovo poslání

 

1. Grufovo poslání

 

Před dávnými a dávnými časy, kdy ještě voda v řece tekla opačným směrem, byla pod Roveckou skálou jedna malá vesnička. Byla to velmi malá vesnička. Její domky byly malé, ale široké, ulice byly také krátké a široké, stoly byly nízké a široké a židle, ty byly, pro změnu, široké a nízké.

Byl večer, pomalu se stmívalo a okny ven probleskovala záře plamenů domácích krbů. Ale přesto v tomto tichu nevládla pohoda vesnice, která jde spát po dni plném práce. Vládla zde jakási temná a úzkostlivá atmosféra, která přímo vyzařovala z šedých kamenných zdí. Bylo ticho, jen vítr občas zašelestil se suchými lístky na stromě, jinak nic, než ticho. Celá vesnice spala.

 

Ráno, když se slunce vyhouplo nad kopec Borak, začaly se ulice hemžit prvními stvořeními. Byla to zvláštní stvoření. Byli malí, širocí, ale spíše ramenatí, prostě dobře stavění a na svých krátkých nohách se pohybovali obdivuhodně rychle. Vlasy a vousy mužů byly rudé a splývaly téměř po pas a ženy, o co byly ochuzeny na vousech, to jim bylo přidáno na vlasech. Všichni byli oblečeni do ztvrdlé kůže, ze které měli na sobě vestu, kalhoty a boty. Nosili také košile z hrubé látky, velice hrubé látky, ale jim to nevadilo. Vše, co měli na sobě bylo bohatě opatřeno železnými nýty, železnými neumělými sponami a železnými knoflíky. Byli to prostě velice drsní chlapci, což potvrzovala i ohromná sekyra za pasem každého muže. Ano, hádáte správně. Je to vesnice trpaslíků. Ovšem poslední léta ji souží velice těžká nemoc a možná ne tak nemoc, jako zlá kletba.

 

Pověst praví:

Před dávnými a dávnými časy, tak dávnými, že jich již žádná mysl nepamatuje, navštívil vesnici jeden Spravedlivý. Potomek Vznešených. Vesnice jej odmítla, jako celý jeho rod Pýchy. Oblohu křižovaly blesky a Spravedlivý, pozvednuv ruce k obloze, vyslovil kletbu nad vesnicí: „Nechť ty a tvojí synové zasaženi jsou tímto bleskem msty a v spárech Zagy zmírají!“ Nato se opět ozval hrom a vznešený elf zmizel v náručí rozpoutaného živlu.

 

Tato pověst se dochovala pouze skryta ve zlomku staré písně, kterou si trpaslíci uchovali dodnes. Zněla nějak takto:

Hromy, prach, strach,

Vše je potupeno.

Zhanobil nás vrah

Prokleto budiž jeho jméno!

 

Byl pěkný letní den

Jak kámen srdce jeho

Co z nás zbylo jen?!

Prokleto budiž jeho jméno!

 

My v míru, lásce, poklidu

Měli každý své léno

Než seslal na nás zlou kletbu

Prokleto budiž jeho jméno!

 

Pak vesnice se menšila

Však hrobů přibývalo

A kletba nám dál zněla

Prokleto budiž jeho jméno!

 

Žil moudrý starý trpaslík

Ten v hlasu skály slyšel

Že kniha Sapientiae k

Problému je klíčem.

 

Buď silný, malý člověče,

A elfoun byť tvým terčem

Tvá bolest jednou pomine

Když odvaha tne mečem!

 

Již od nepaměti stíhala muže i ženy tato kletba. Nejdříve to byl malý zelený flíček na těle trpaslíka, ale ten flíček se zvětšoval ve velké zelené kolo, ze kterého nakonec vyrazil malý tenký a rovněž zelený výběžek. Bylo to jakési chapadlo, které začalo růst na trpaslíkovi. Nejdříve rostlo jedno, ale později se začalo tvořit druhé a rovněž začalo velice rychle růst. Nakonec to vypadalo tak, že trpaslíci měli z těchto zelených chapadel celou sukni a když se je někdo pokusil usekat, tak zemřel.

Čím pokročilejší byla nemoc, tím slabší byli nemocní. Nakonec již jen leželi a nemohli se ani pohnout. A pak přicházel ten osudný den. Chapadla na těle oběti se zavlnila a obklopila celé tělo oběti. Vypadalo to, jako by ji spolkla. Ještě chvíli potom se chapadla vlnila a pak už zbyla jen hromádka zelené mrtvé páchnoucí hmoty.

Situace byla zoufalá. Nemoc se rozmáhala a vesnice se začala vylidňovat. Až jedna moudrá trpaslice si povšimla již téměř zapomenuté písně. Byla svolána rada a výsledkem dlouhého jednání bylo:

 

„Drazí pozůstalí. Chcu vám voznámit, co vymyslela rada. Máme problém. A chce to s tým něco dělat. Jediná naše naděje je ňáká bifla, Sa-pi-ce-ci-ty- no prostě bifla, kde je napsaný černý na bílym, jak se toho zbavit. Jo. Takže bych ňákýho dobrovolnýho, kterej tu biflu najde, přinese nebo aspoň zjistí, co s tým dělat. Takže kdo?“ představený vesnice si oddechl po tak vyčerpávajícím proslovu a mohutně si odplivnul. „Prej to chce ňákýho silnýho, kterej se nebojí. To prej říká píseň, že je to nutný, jo,“ a znovu si odplivnul.

„Tak já du,“ zazněla stručná a výstižná odpověď.

Rada se odebrala opět k poradě.

„Snad nechcete pustit toho troubu Grufa, dyť všechno zvorá!“ namítal představený.

„Ale dyž chce!“ argumentovala moudrá trpaslice duchaplně.

„Stejně to zvorá, to chce někoho tento – zvodpovědnýho!“

„Já bych ho nechala jít a vůbec, byl to můj nápad!“ opáčila opět trpaslice a rázně si přidupla, čímž vyloučila možnost dalších námitek ze strany představeného a Grufus se mohl vydat na cestu.

 

2. Cesta

 

Dny míjely a Grufus šel dál a dál za svým cílem, o kterém nevěděl, kde by mohl být. Pro trpaslíky byla kniha Sapientiae pouho pouhou legendou a již dávno, jestli vůbec někdy, nikdo nevěděl, kde je. Grufus šel tedy stále za nosem a přemýšlel, jak by se mohl o ní něco dovědět. Nic platné. Hlava mu už třeštila a on stále ne a ne přijít na nějaké vhodné řešení.

Byl krásný jarní den. Domov byl již za nepřeberným množstvím kopců, když se mu přihodila tato zvláštní příhoda.

Grufus si to takhle rázoval po kamenité cestě uprostřed lesů někde v horách, když došel na rozcestí, ale ještě o tom nevěděl. Byl totiž tak zabrán do svých myšlenek, že již téměř přestal vnímat jednotvárnou krajinu. A vtom se to stalo.

„Au!“ kdosi vykřikl.

Tak už to chodí, když se nedíváte na cestu, obvykle do někoho vrazíte. A řeknu vám, že bych vám nepřál, aby do vás vrazil nějaký trpaslík, protože jejich helmy jsou tvrdé a sekyry těžké a ostré.

Možná to bylo řízení osudu, ale stalo se, že po vedlejší cestě šel právě tak zamyšlený člověk, jako byl náš trpaslík a tedy se muselo stát, co se stalo.

Trpaslík spadl na záda jako dubová fošna až to zaprskalo a člověk si musel připadat jako ubožák napadený nosorožcem, když se mu mírně špičatá helma trpaslíkova zabodla do žeber. Teď se oba váleli v prachu silnice a ani jeden nevěděl, která bije.

Netrvalo však dlouho a oba se vzpamatovali. A než by se jeden nadál, byli na nohou. Trpaslík uchopil svoji sekyru a postavil se do obranného postoje, což znamená asi dvě pídě nad hlavu a pak s ní rychle na hlavu nepřítele, a člověk vytasil své dvě dýky také velice přesvědčivě, neboť vypadal, jako by se s nimi narodil. Dokonalá zručnost obou bojovníku se dala rozpoznat na první pohled.

Nyní stáli oba proti sobě a ani jeden se nepohnul. Atmosféra byla napjatá, ale přesto to vypadalo, že každý z nich má situaci pod kontrolou. První se odvážil přerušit ticho trpaslík.

„Co chceš!“ zněla stručná otázka, kterou by nezasvěcený pozorovatel mohl považovat spíše za výkřik.

„Coby!“ dostalo se mu též stručné dopovědi od člověka.

„Tak vypadni nebo zmiz než napočítám do třech!“ vrátil mu to Grufus.

„To teda ne, zmizet bys měl ty!“ bránil se člověk.

„Počítám!“ varoval jel trpaslík, „jedna, dvě,..“

„Pak už je ale tři,“ oznámil mu člověk.

„No a vo tom to je,“ vrátil mu to Grufus.

„Ale to nestihnu napočítat do tří, abys mohl zmizet!“ bránil se opět člověk.

„A gdo za to může!“ uchychtl se trpaslík.

„Třííííí!“ zařval trpaslík a vrhl se na člověka. Ten však nebyl nijak přikvapen tímto útokem. Lehce se vyhnul sekyře a odskočil za trpaslíka. Ten překvapen jeho obratností se pokoušel zpracovat svoji pádnou sekyru, která letěla prostorem nazdařbůh. Setrvačnost sekyry jej otočila ještě o půl těl a na to čekal člověk. Než se trpaslík nadál, člověkova rychlá dýka mu usekla dvacet čísel rezavých vlasů.

„Hej, to si vodpusť!“ zařval opět trpaslík roztrpčený ztrátou vlasů.

„Dobrá, vaše přání je mi rozkazem!“ prohodil člověk a mírně se uklonil, což bylo určeno člověku i letící sekyře zároveň. Trpaslík si dal již větší pozor a rychlost sekyry nepřehnal. Sekyra se zastavila hned jak přeletěla člověka, ale ten si ji přidržel bez větších problémů v mrtvém bodě jednou ze svých dýk a druhou dýkou se naoko vrhl na trpaslíka. Ten hbitě uskočil dozadu, ale sekyra se zachytila za dýku. Trpaslík zabral silou, aby sekyru vyprostil, což nebyl zrovna velký problém. Možná to byl menší problém, než očekával, protože jak dýka rychle povolila, trpaslík to prostě neustál a znovu sebou mázl na záda a zůstal tam ležet jako „svalenej trpslík“.

Člověk k němu přistoupil a namířil mu dýkou na krk. Grufus obrátil oči v sloup a zůstal ležet.

„Takže teď mě asi zabiješ,“ řekl trpaslík a vypadalo to spíš jako by napovídal člověku, co má teď udělat.

„Naco?!“ zeptal se udiveně člověk trpaslíka.

„No přece´s vyhrál, ne?“

„No jo, ale proč bych tě zabíjel?“ zeptal se nechápavě člověk.

„No to tak bejvá. Někdo spolu bojuje, pak jeden druhýho zabije a je to, nebo ne?“ zařval již pěkně rozzuřený, stále ležící, trpaslík.

„Jo ták,“ řekl člověk, jako by náhle pochopil. „Ale na co by mě to mohlo bejt dobrý?“ zeptal se ještě trpaslíka.

„No třeba abys tady nemusel stát a mířit mě furt dýkou na krk,“ odpověděl trpaslík.

„To já mířit nemusím,“ řekl člověk a zastrčil si dýky zpět do rukávů.

„Ale to bych tě mohl znova napadnout,“ zkusil to ještě jednou nejistě trpaslík, který ještě stále nevěřil, že by mohl být zase volný. „Tak co teda po mě chceš?“ zeptal se raději nejistě.

„Nic,“ odpověděl člověk, „půjdu s tebou!“

„Nikdy!“ vykřikl Grufus. „To ti nedovolím!“

„Já se taky o dovolení neprosil,“ konstatoval člověk.

„A proč chceš jít se mnou?“ zeptal se Grufus sklíčeně.

„Budu tě chránit, když neumíš pořádně bojovat,“ oznámil mu krátce člověk, „jo a říkej mně Sicku. Tak co, jdeš nebo tady budeš sedět na zemi jen tak?“

Grufus stále, ještě jako omráčen palicí, seděl na zemi a díval se za Sickem, jak odchází. Od té doby spolu cestovali člověk a trpaslík. Zajímavá kombinace, ale budiž.

 

3. Skřeti


A bylo zase jitro. Grufus seděl u ohniště a hypnotizoval pár posledních žhavých uhlíků. Již dávno byl čas k odchodu a Sick stále spal jako pařez. Grufus si netrpělivě něco zabrumlal a poposedl si blíže k ohni.
„Tak co, vstávat se nebude?“ zeptal se nabubřele.
„Dej pokoj!“ odpověděl Sick a spal dál.
Dnes to vypadalo na opravdu velký problém, to buzení, ale Grufus se nedal odradit. Rozhodl se vzít na to svoji taktiku. A tak přihodil na oheň pár suchých polínek a lehl si zpět na své místo rozhodnut spát. Jen co si lehnul, ucítil, jak se Sick vedle něj pohnul a zvednul se.
„Sláva!“ vykřikl Grufus a vyskočil na nohy.
Sick nebyl rád, že byl takto podveden a chystal se opět zalehnout, ale Grufus napřáhl sekyru a rozběhl se přímo na Sicka.
„Ach, jo,“ povzdechl si Sick, když viděl, že si Grufus nedá říct. Sekyra prosvištěla kolem jeho hlavy, ale to už jedna z dýk vězela Grufovi pod krkem.
„Takhle bezhlavě nemůžeš útočit!“ napomenul Sick Grufa.
„Jo jasně tak já to zkusím takhle!“ odsekl Grufus a sekyra znovu proletěla kolem Sickovy hlavy.
„Seš ztracenej případ. Musíš vědět, co děláš a co udělá tvůj soupeř dřív, než to uděláš.“
„Jo, ale je tady problem, já nejsu jasnovědec!“ a sekyra opět prosvištěla kolem Sickovy levé ruky. Ten ji však zachytil a vytrhl Grufovi takovou rázností, že chudák trpaslík kecnul na zem.
„Zkus to pomaleji. Začni útok a mysli na to, co chceš udělat a pak to prostě změň. Mysli na něco jinýho. Musíš prostě překvapit sám sebe, pokud chceš překvapit dobrého soupeře,“ radil mu Sick.
„Tak jo,“ prohodil Grufus a pomalu, s pekelným soustředěním se napřáhl sekyrou. Když již měl jasno, zaútočil, ale najednou změnil plán a vedl útok jinak. Výsledkem bylo, že mu sekyra vypadla z rukou a spadla mu na palec u nohy. Sick se hlasitě rozesmál, ale hned si to rozmyslel, protože není radno urážet trpaslíka.
„Dobře, zkus to znovu a nezapomeň držet sekyru,“ prohodil se smíchem Sick.
Grufa ten posměch tak rozzuřil, že popadl sekyru a sekl. Sekyra letěla vzduchem jen to svištělo a pak mu přišla na mysl Sickova rada: Změň! Musíš překvapit sebe, pokud chceš překvapit soupeře! Sekyra se začala stáčet a Sick vyvalil oči. Trpaslík také vyvalil oči a pootočil topůrkem tak, že sekyra dopadla na Sickův pas naplocho. Sekyra dopadla do hlíny.
„To bylo fakt dobrý!“ pochválil ho ještě vyděšený Sick, který něco takového nečekal.
„Jo.“ Bafl jen Grufus a upřeně hleděl na svoji sekyru. „Jo.“
„Učíš se rychleji, než jsem čekal, málem´s mě zabil,“ pochválil jej opět Sick.
„Jo.“ Bafl zase Grufus a stále stál jako „zařezanej“. „Můžu se tě na něco voptat?“ zeptal se Grufus, „Proč jsem tě nezabil?“
Sick se jen ušklíbl a podal mu sekyru. „Do střehu, prcku!“ a dýky se mu zaleskly v rukách na ranním slunci.
Trénovali ještě dlouho a pak se znovu vydali na cestu. Bylo to nanejvýš zvláštní, ale zdálo se, že přátelství mezi nimi rostlo. Grufus se lepšil v boji a jeden druhého si stále více vážili. Byli slabí. Jak tak procházeli světem, nepatrní. Jakou mohli mít šanci na úspěch?

Bylo již téměř poledne, když se vydali znovu na cestu. Šli stále po stejné prašné cestě, ale ta byla stále více pokryta trávou. Šlo se jim tedy lépe. Krajina se pomalu mělnila. Procházely husté lesy, pláně, údolí, přelézali kopce a obcházeli strmé skály. Taková romantická procházka s přítelem.
Šli dlouho. Začalo se pomalu stmívat a Grufus se začal více zajímat o vhodné místo k přespání, než aby se staral, aby někam došli. A tak se stalo, že zacházeli stále hlouběji do lesa. Stromy byly stále blíže u sebe a téměř mezi každými byla pavučina. Z větví splývaly na zem různé nechutné rostliny a tvořily celé závoje. Když procházeli nějakým závojem, jako že procházeli téměř stále, vysypalo se jim za krk vždy celé stádo různé havěti.
„Aby to vzal elf!“ zanadával si Grufus. „Tady se nedá skoro ani projít, všude tma a pavučiny!“ a opět si tiše zanadával.
„Jo, mě se to nelíbilo už od tý cedule SKŘETÍ ŘÍŠE,“ poznamenal Sick s úšklebkem.
„Cože, tam byla ňáká cedula?“ zeptal se udiveně Gurfus.
„Jasně, nemáš voči!“ zasmál se ironicky svému vtipu Sick.
„Tak to bude veselý,“ posteskl si Grufus, což vypadalo, jako když funí nasupený divočák.
Šli stále dál a situace se minimálně nezlepšila. A co víc, začaly se tu ozývat nepříjemné zvuky. Bylo to samé šumění, vrzání, ale přitom vítr celý den ani nezafoukal. A než byl se člověk nadál, byli obklopeni skupinkou ohavných skřetů.
„No pozdravpánbů!“ pozdravil je Grufus ne málo vyvedený z míry.
Netrvalo dlouho a vedli je spoutané někam pryč. Sick se ukázal velice praktickým cestovatelem, protože se rozhodl, že lépe se chodí s rozvázanýma rukama, a tak si pouta přeřezal dýkou, kterou velice obratným pohybem skryl v dlani. Tuto výhodu Grufus neměl, protože jeho velkou sekyru do dlaně skrýt nemohl a tak mu ji zabavili.
Šli stále dále a šli celkem bez nehod, přestože by Grufus dal ruku do ledničky za to, že les je stále stejně hustý. Nakonec je přivedli na malou mýtinu, kde se povalovaly hromady odpadku, pokud se tomu dá takto optimisticky říkat. Prostě to tam vypadalo jako na smetišti. Skřeti je přivázali ke stromům, kde jim mělo dělat společnost pár starších zajatců, což se nedalo přehlédnout, protože kostry byly všude.
Noci ubývalo a skřeti se pomalu chystaly spát. Všude byl hrozný smrad a ticho. Když si to uvědomil Grufus, začal dělat povyk, aby jim alespoň spánek osladil, ale Sick jej okřikl, tak byl radši zticha.
„Mám plán, učil mě to jeden dost dobrej zloděj. Dávej pozor,“ pošeptal Sick Grufovi.
Trpaslík brejlil do tmy na Sicka jak jen to šlo, a tak mohl vidět nepatrný záblesk, jak mu dýka vypadla z rukávu. Sickova noha se vymrštila dozadu za strom a vykopla padající dýku přímo nahoru do větví. Tam to trochu zapraskalo a dýka spadla kousek od Grufa. Ten se tak vyděsil, že zanadával pěkně od podlahy.
„Hm, to je divný, ale aspoň vím, že tam sou větve,“ prohodil filosoficky Sick.
„Super, ale sou tady taky lidi, tedy trpaslíci!“ opravil se Grufus.
„Klííd!“ napomenul ho Sick.
Druhá dýka mu vyklouzla z rukávu a vyletěla dobrých deset stop do vzduchu. Přitom se rozmanitě točila, ale vypadalo to, že i ta rotace má svůj promyšlený řád. Dýky začala padat dolů a jak padala, Sick zavřel oči a jeho tvář se stáhla do bolestivého šklebu. Dýka se však zabodnula do pout, kde přesekla první smyčku provazu a ten rázem povolil celý.
„Dobrý!“ pochválil se Sick a sebral své dýky.
Grufus stál ještě s otevřenou pusou, jakoby zbaven zdravého vědomí a nezavřel ji ani když mu Sick přeřezal pouta.
Tak se radši ani neobtěžoval se zavíráním a potichu se se Sickem vypařili. Když bylo slunce přesně nad jejich hlavami, byli už dávno z lesa venku.



4. Problém


Tráva byla zelená a měkká, slunce svítilo a celkově se dnu nedalo nic vytknout. Grufus a Sick procházeli zrovna malým údolíčkem, když se před nimi objevila skupina sličných elfů.
„Elfouni!“ zabědoval Grufus, protože tento národ nikdy neměl žádný trpaslík v lásce. Ale nemějme strach, platilo to oboustranně.
Zůstali stát a dívali se na družinu, jak se pomalu vznešeně přibližuje.
„A den je zkaženej!“ poznamenal Grufus a Sick musel násilně potlačit jeho neodolatelnou touhu zdrhnout.
Družina se přiblížila a Sick začal vyjednávat.
„Jsme přátelé…“
„To sotva!“ zamručel Grufus a Sick jej musel dloubnout do žeber, aby byl zticha.
„potřebujeme pouze projít tímto územím a věřím, že budete natolik rozumní, že necháte zbědované pocestné projít.“ Dokončil větu Sick.
„Jsi přítelem tohoto trpaslíka?“ zeptal se pyšně elf a pohlédl shora na Grufa, který proti své vůli sevřel násadu sekyry.
„Moc jej neznám, ale …“ Sick se zapřemýšlel, „provádím jej vaším územím, neboť si jsem vědom vztahu vašich národů a nerad bych, abyste utrpěli nějakou škodu,“ oddechl si Sick, protože si myslel, že z toho vybruslil.
„Dobře,“ poznamenal elf, „pojďte se mnou.“
Grufus a Sick se tedy vydali za svým vůdcem. Nešli dlouho, ale zdálo se to jako věčnost, protože celou cestu nikdo nepromluvil. Nakonec přece jen dorazili do města. Bylo čisté a na vkus člověka krásné. Na vkus trpaslíka to bylo, jak se vyjádřil „hnusný místo“, ale jsem si jistý, že Grufus měl více než negativní předsudky, co se týče všeho elfského.
„Zůstanete tady,“ oznámil jim suše elf a odešel. Celá elfí jednotka však zůstala u hostů.
„Taky mě napadlo, že nikam neodejdu, když mě hlídá celá armáda,“ poznamenal drze Grufus a Sick to pouze tiše přijal.
„Ani za mák se mi to nelíbí,“ řekl Sick.
„Co se týče elfounů, nikdy by se mi nic nelíbilo,“ postěžoval si Grufus.
„Klid příteli, teď jistě příde ten bílej Ťulpas a pustí nás,“ prohodil optimisticky Sick.
„Jasně!“ uchechtl se Grufus.
Ale elf se opravdu vracel. Důstojně přistoupil k hostům a řekl: „Uvěznit!“
Bylo to sice stručné, ale výmluvné. A Grufus si nemohl pomoci, aby hlasitě nepolknul. Každého chytili dva elfové a vedli je někam pryč. Kam? Nebylo těžké si domyslet a než by do sta napočítal, byli oba ubytováni v zamřížovaných pokojích.
„Super, co bude teď? Nevidím zvonek na služebnictvo,“ pokusil se o vtip Grufus. „Možná bys mohl zkusit otevřít ty dveře těma svejma párátkama.“
„Jo jasně, elfskej zámek a dýkou!“ svěsil hlavu Sick.
„No jo, tak dobře, budeme sedět. A kdyby ti přišla dlouhá chvíle, můžeme pro změnu sedět.“ Opáčil naštvaně Grufus.
A tak dny ubíhaly a ani myš jim pod nohama nepřeběhla. Všude bylo nechutně čisto a ticho. Obzvlášť těžce to nesl Grufus, ale také se dočkal. Jednoho dne je totiž poctila návštěva.
Dveře cely se otevřely a ozvalo se: „Tak jdeme!“
„To by mě zajímalo kam!“ prohodil Grufus, ale šel, aby si to elfoun s tím odchodem nerozmyslel.
„Ten zrzavej na popravu a ty chlape, tebe možná Nejvznešenější pustí, pokud prokážeš dobrou vůli,“ takto zazněla odpověď a i Grufus si málem odchod rozmyslel.
Ale neměli na vybranou, a tak šli. Sicka popadli dva elfouni a odvedli ho před Nejvznešenějšího a Grufa vedli přímo na náměstí, kde jej již netrpělivě očekával popravčí špalek.
„Tak hlavu pěkně sem!“ informoval Grufa kat, který byl nezvykle vysokého vzrůstu. Grufus si jej dlouho prohlížel a pak mu to došlo, to nebyl elf, ale firbolg. Firbolgové byly zrůdy, které se živili převážně lidským, ale nepohrdli ani trpasličím, masem. Byly to zrůdy asi osm stop vysoké a jejich svaly byly jako z kamene. Trpaslík si mohl být jistý, že nejen hlavu, ale i celého vejpůl by jej přesekl jedním sekem. Úzkostlivě pohlédl na kata a opět hlasitě polkl, což bylo více než výmluvné.
„Položit hlavu!“ zařval firbolg.
Grufus neochotně položil hlavu na špalek. Najednou však vykřikl.
„Počkat! To musím vidět. Ještě jsem nikdy neviděl popravu!“ a opět hlavu zvednul.
„Jo, ale ty musíš hlavu položit, abych ti ju mohl useknout!“ vysvětloval firbolg.
„Tak já ju položim takhle!“ a lehl si na špalek na záda a díval se, jak nad ním kat zvedá sekyru.
„Hele,“ a kat sekyru opět položil, „nemůžu se na to soustředit, když na mě tak civíš!“
„Když mě to vopravdu zajímá!“ přiznal se Grufus.
Ohavný firbolg si tedy povzdechla, podíval se na trpaslíka, zakroutil nechápavě hlavou a sekl. Grufova hlava se odkutálela od špalku. Firbolg se otočil a odcházel, stále však nevěřícně kroutil hlavou nad zvědavostí některých trpaslíků.

Mezitím byl Sick propuštěn. Nejvznešenější mu dal milost a Sick si na něm ještě vymohl, aby si mohl odnést pozůstatky Grufova těla.
A tak světem putoval již pouze člověk s pytlem na zádech, kde klidně ležela Grufova hlava a tělo.


 

5. Nekromant

 

„Tak tohle je problém …“ pronesl si sám pro sebe Sick. Tak dobrýho felčara, že by zvládl uzdravit useknutou hlavu neznal. Někde dokonce slyšel, že se na to umírá … No jistě, Grufus je mrtvý a on musí najít někoho, kdo ho uživí. V tu chvíli ho napadlo, kam musí jít.

 

Putoval tři dny, spěchal, nespal, neodpočíval, jedl za chůze. Ten trpaslík byl možná malej, ale těžkej byl až dost a tak si Sick konečně oddychnul, když pytel konečně shodil z ramen. Stál právě před vysokou věží, na které byl nekromantskou řečí vytesáno:

 

Tret pertom de lam aserta vitasom

 

Sick samozřejmě nevěděl, co to znamená a možná to bylo pro něj dobře. U brány stála cedule s nápisem: Oživuji vyvolávám a usmrcuji živé, neživé i nemrtvé. Sick se zhluboka nadechl a odvážil se dotknout klepadla mohutných pokovaných dveří.

„Přejete si,“ ozvalo se ještě než stačil zaklepat. Sick se marně snažil zjistit odkud hlas přichází. Snad si z něj dělá nějaký skřítek v nedaleké trávě šprťouchlata… ale znělo to spíše jakoby ze dveří.

„Promiňte, ale s kým hovořím …“ začal zdvořile

„Promiňte, promiňte … že jste se mnou chtěl mlátit, za to se omlouvejte, myslíte si, že jsem nějaká palice, aby jste se mnou mohli tlouci jak se vám zachce. Všichni jste stejní“

Sick chvíli jen vyděšeně hleděl, ale pak pochopil, on mluvil s klepadlem u dveří!

„Promiňte jestli vás urazím, ale nejste tu od toho, aby se vámi tlouklo? Od toho přece klepadla jsou.“

„Klepadlo? Za co mně máš? Já nejsem žádné hloupé klepadlo. Já jsem zaměstnán jako ministr pro styk s veřejností u mistra Mostafa, před jehož věží právě stojíš.“

„Aha, promiň, já si tě spletl. Už ti někdo někdy řekl, že jsi velice podobný klepadlu?“

„Ty hlupáku, já nejsem to KLEPADLO, já jsem zakletý v něm, abych nemusel spát, jíst a vůbec odbíhat od práce, takhle mám přehled o každém, kdo vstoupí do věže.“

„Aha, a pustíš mne dovnitř.“

„V jaké věci za mistrem přicházíš?“

„Potřebuji oživit svého přítele.“

„Aha, ale já mám zakázáno pouštět dovnitř hlupáky, byť by měli sebelepší důvod.“

„A jak mám dokázat, že nejsem hlupák?“

„Položím ti několik otázek, pokud je odpovíš všechny správně, můžeš vejít…“

 

Klepadlo pokládalo Sickovi spoustu otázek a hádanek, když už mu došla fantazie, oznámil našemu hrdinovi, že může vejít, ale ještě před tím, než ho vpustilo dovnitř, poučilo ho, jak se má pře mistrem nekromantem chovat. Sick poslouchal pozorně. Dveře se otevřeli, člověk uchopil pytel a vešel. Do temného, ponurého předsálí.

„Vítejte, dostal jste se přes Edmunda? Gratuluji.“

„To myslíte to klepadlo.“

„No jistě, musíte ho omluvit, strašně rád si povídá a nemá s kým … jeho práce je jeho život, jestli mi rozumíte.“

Až teď se mohl Sick podívat s kým vlastně mluví. Měl co dělat, aby neupadl do mdlob. Před ním stál pěkně rostlý a vybělený kostlivec ve stejnokroji sluhy.

„Mistr Mostaf má právě příliš mnoho práce, počkejte prosím okamžik.“ Promluvila znovu lebka, zaklapala zuby a odešla.

Nečekal dlouho, brzy znovu vešel nemrtvý sluha a konstatoval, že může vejít. Vykročil tedy připraven na vše. Čekal desítky zakroucených spojených skleněných nádob s probublávající kapalinou, kosti, lebky, mrtvoly, nepořádek … Ale tohle nečekal vešel do kruhové místnosti, kterou po stěnách lemovaly regály poctivě seřazených a poskládaných knih. Uprostřed pracovny dominoval stůl a za ním seděl nekromant – mistr Mostaf, vypadal velice temeně přestože oblečení bylo prosté. Pokynul ke křeslu stojícímu před stolem. Sick se na něj usadil a odložil si pytel. Trochu se bál, aby nezašpinil krásně rudý koberec.

„Udělej si pohodlí, jistě jsi po tak dlouhé cestě unaven.“

„Děkuji, ehm jak víte, že jsem k vám vážil dlouhou cestu.“

„Já vím mnohé, třeba i to, že v tom pytli neseš hlavu a tělo jednoho trpaslíka … Grufus, že.“

„Ale jak…?“

„Grufus a ty, Sicku, hledáte knihu Sapiencia, aby jste zachránili trpasličí vesnici. Mohu vám pomoci.“

Sick už téměř čtyři dny nespal a v okamžiku, kdy sedl do pohodlného křesla se mu začali klížit víčka a měl co dělat, aby neusnul uprostřed rozhovoru.

„Vidím, že jsi unaven, Emil tě zavede do tvého pokoje, můžeš tady přespat a já se zatím podívám tady na tvého přítele …“ ukázal na pytel.

Na nikoho nevolal, ale přesně v tu chvíli, kdy dokončil větu, vešel do místnosti kostlivec, sluha.

„Prosím, následujte mne.“

Sick nic nenamítal, ze všeho nejvíc toužil po posteli. Zvedl se a ještě než odešel z pracovny, pronesl: „Mnohokrát vám děkuji.“

„Nemáš zač,“ odvětil nekromant a v okamžiku, kdy se dveře zavřeli to zopakoval: „Nemáš vůbec zač.“

 

Probudil se až k poledni, Emil stál nad ním a pobrukoval si nějakou píseň.

„Nevěděl jsem, že kostlivci umí zpívat …“

„Brzy se toho o kostlivcích dozvíš více než bys chtěl, mnohem více.“

Sick jeho poznámku vůbec nebral na vědomí a následoval ho dolů po schodem do nekromantovy pracovny. Mistr už na něj čekal.

„Dobré ráno,“ pozdravil Sick

„Dobré odpoledne,“ poopravil ho nekromant

„Jak to dopadlo s Grufem? Je naživu?“

„Ano, Grufus se pomocí mého umění nevrátil mezi živé.“

„Opravdu? To je úžasné. Kde je teď?“

„Hned ve vedlejší místnosti.“

„Mohu ho vidět.“

„Nejdřív projednáme platbu.“

„Platbu?“

„Jistě, za toto náročné oživení se obyčejně účtuji tisíc zlaťáků, ale u tebe udělám výjimku, zaplatíš mi pouze osm set. Za oživení. Za ubytování dalších dvě stě. Takže nám vyjde zase rovný tisíc.“

„Ale já nemám tisíc zlaťáků… tady mám čtyři, ale víc …“

„Ale to mne mrzí, víš co ukládají zákony naší země za nezaplacení dluhu?“

„Ale vy jste nic …“

„Otroctví tak to je. Nemyslel sis doufám, že svoje služby posykuji zadarmo?“

„No,… nejdřív ano.“

„Ale to je teď stejně jedno … potřebuji nové služebníky, Emil už se mi přímo rozpadá před očima.“

„Ale …“

„Nebojte se hoši, u mne není špatná služba a až umřete, oživím vás … není to pěkná vyhlídka.“

„Sorry, ale máme jiné plány. Umíš oživit i sám sebe?“ To se otevřeli dveře vedlejší místnosti a v nich stál Grufus se svojí kuší v ruce. Živý a zdravý. Spoušť cvakla, tětiva se rozezněla, šipka zapískala. Letěla přímo proti nekromantově hlavě, ale těsně před ním se zastavila a spadla na zem.

„To sis opravdu myslel, že mne dostaneš s touhle směšnou zbraní?“

„No,… nejdřív ano.“

Zatímco se nekromant bavil s Grufem udělal Sick dva obrovské skoky, kterými překonal stůl a přiložil svojí dýku ke krku vládce smrti.

„Myslím si, že teď se nám bude jednat mnohem líp.“ Pronesl vítězoslavně

 

„Ty sis opravdu myslel, že tě v tom nechám?“ zeptal se Sick Grufa, když vycházeli z věže

„Abych pravdu řekl, tak když jsem viděl sekyru, jak se blíží k mámu krku, tak jsem si myslel, že jo, ale když jsem se probral a měl hlavu na krku, tak jsem si zase myslel, že ne.“

„Aha, jenom jedno my vrtá hlavou, jakože toho tolik věděl o mě, tobě a našem poslání?“

„To já, já jsem mu to řekl.“ To nebyl hlas Grufa, ale tlumený a provinilý hlásek klepadla na dveřích.

„No dobře, ať to bylo jak chtělo, hlavně, že to dobře skončilo,“ řekl Sick a přehodil si pytel na druhé rameno, tentokrát byl mnohem těžší, byl v něm totiž … nejeden obrovský diamant.

 

 

6. Čarodějové

 

Grufus a Sick procházeli neznámou podivnou krajinou, kde větve stromů splývaly rovně k zemi jako zelené stuhy rozmazané jarním deštěm. Tráva byla těžká, takže s ní vítr nemohl pohnout. Její stébla byla ohnuta k zemi a tvořila tak jakési luční moře, jehož vlny se ze celé věky nepohnuly z místa. Ptáci zde nezpívali a vzduch byl těžký jako olovo.

Dva poutníci procházeli po této louce a po obou stranách jim stály tyto tajemné těžké lesy. Tráva jim šustila pod nohama jako papír, ale jiný zvuk se nikde neozval. Poutníci šli tiše a nepromluvili mezi sebou ani slova, jakoby nechtěli rušit tento dokonalý klid.

Vtom však je nějaká tajemná moc donutila se zastavit a když se Sick dobře podíval, zahlédl kdesi v dáli nepatrnou postavu. Byla tak daleko, že si mohli být jisti, že je nezpozorovala, ale přesto se zdálo, že o nich dávno všechno ví a dívá se na ně. Tento pocit v nich vzbudil nemalé rozčílení.

„Zase elfoun!“ zhodnotil situaci Grufus.

„To ne,“ odpověděl člověk, „něco mi říká, že to je někdo víc.“

Oba se zamysleli a snažili se zjistit, co je to za postavu, která je sleduje. A najednou je oslovil hlas. Byl to hlas mohutný, který se podobal hlasu bouře, ale přesto to byl hlas mírný a moudrý, který jim byl ochotný nabídnout všechny své služby. I když postava byla velice vzdálena, hlas vycházel z jejich bezprostřední blízkosti. Velice je vyděsila myšlenka, že snad vzniká již v jejich hlavách. Hlas pravil:

„Odvážný Grufe a dobrý Sicku. Vítám vás na svém území, území čarodějů. Vím co vás trápí a mohu vám pomoci až přijde čas. Nyní vás žádám, abyste neváhali a poctili nás svojí návštěvou.“ Když hlas dozněl, přistihli se oba cestovatelé, že jdou přímo za postavou, ale žádný z nich neviděl důvod, proč by ji neměli následoval.

Postava měla na sobě bílý plášť, který jí sahal až ke kotníkům, a přestože nevypadala staře, měla již bílé vlasy. V ruce držela dlouhou hůl, která byla zakončena nádherným smaragdem. Celá hůl byla ovinuta bílou rostlinou, která vypadala jako břečťan, ale zdálo se, že je pevně spojena právě s touto holí. Oči jejich průvodce byly jasné, ale přesto tajemné. Přesto jim nikdo nemohl upřít ten dobrácký pohled.

„Teď nás zase zavede do nějakýho  města a nechá nás zavřít,“ pošeptal Grufus Sickovi.

„Nebojte se, žádná města nemáme. Žijeme pouze čtyři čarodějové v této rozlehlé zemi. Moje jméno je Ortékus a jsem čarodějem mocného smaragdu. A vy jste mými hosty.“

Grufus se zastyděl a již nic neříkal. Šli dlouho až došli na pobřeží rozbouřeného jezera.

„Tady je můj domov,“ oznámil jim Ortékus a ukázal na skálu tak vysokou, že její vrchol nebylo dost dobře ani vidět. Skála stála uprostřed jezera a na samém jejím vrcholku stála jakási malá chatrč.

„Jo, ale doufám, že nebudem muset plavat!“ zarazil se Grufus.

Ortékus se zasmál a zvedl hůl nad jezero a z něj vystoupily kameny a sestavily se do úzké cestičky několik metrů nad hladinou, která vedla přímo k chatrči.

První šel Ortékus, hned za ním šel Sick a nakonec, opatrně po čtyřech, se plazil Grufus, který si neodpustil mnohé peprné nadávky.

Když vstoupili do chatrče, zjistili, že to není vůbec malá chatrč, ale uvnitř se podobala slušnému zámečku. Dostalo se jim výborného přivítání a pohoštění. A nálada panovala velice veselá. Když se hosté trochu podnapili, odvedl je Ortékus zpět na skálu.

„To bylo vynikající,“ pochvaloval si Grufus.

„Nyní, když tedy znáte důvod naší cesty, nemohl byste nám nějak pomoci?“ zeptal se Sick.

Čaroděj se zasmál a zvedl svoji hůl nad Grufa a Sicka a než se jeden nadál, ve smaragdu se zablesklo a oba se objevili v ohromné dřevěné kleci. Kolem klece se objevila ještě skupina bílých bojovníků.

„Tak a jsme zase v pěkné bryndě!“ postěžoval si trpaslík, když Ortékus zmizel jako pára nad hrncem.

„To teda jo,“ přisvědčil Sick.

Dlouho seděla tato dvojice v kleci a bíláci je pozorovali jako nějaká zvířata v zoologické zahradě. Ale po chvilce Grufa něco napadlo.

„S,s, Sicku, nespíš? Napadlo mě, jak se vocaď dostat!“ Chvíli se tiše domlouvali a pak se postavili k jedné straně klece a dívali se přímo na své strážce.

„Teď!“ vykřikl Grufus a oba se vrhli na opačnou stěnu klece. Náraz byl tak prudký, že se klec zakymácela a převrátila se a začala se kutálet dolů ze skály. Grufus i Sick si uvnitř připadali jako prádlo v pračce. Motali se dokola a mlátili se hlavami o všechny možné stěny. Nakonec klec narazila na nějaký balvan a roztříštila se o něj. Grufus a Sick zůstali ležet na místě jako mrtví.

„Uf,“ povídá Grufus.

„Áááá,“ nato Sick.

Nakonec jim nezbylo nic jiného, než se zvednout, protože se na ně hrnula tlupa bíláků. Připravili se na útok.

Stráž se přiřítila a začal nelítostný boj na tomto ohromném balvanu, neboť za ním již byla propast. Pro naše přátele to byla výhoda, protože každý mohl bojovat pouze s jedním soupeřem. Víc se jich na kámen totiž nevešlo. Grufus se bránil sekyrou, ale počínal si, jako by se nikdy nic nenaučil. Odrazil bílákův meč a sekl sekyrou tak nerozvážně, že bíláka minul, ale šťastnou náhodou sejmul jeho souseda, se kterým se pávě potil Sick. Ten když viděl, že má po legraci, rozhodl se půjčit si Grufova bíláka. Ten se již hnal na trpaslíka, který ještě zápasil se sekyrou, která zůstala zaseknutá v jednom bílákovi. Sickovi nedalo žádnou práci odstranit jednoho bíláka s mečem, protože meč je velice pomalá zbraň a s dýkami se nemůže měřit. Když takto vyřídili další dva nepřítele, zjistili, že zůstali sami. Toto zjištění je nemálo překvapilo, proto se šli raději podívat zpět do chatrče.

Ani tam se nikdo neskrýval, ale Sick tu našel zvláštní věc. Byla to koule, která vypadala jako skleněná. Grufus jen zakroutil hlavou a vzal mu ji z ruky a trvalo mu pěkně dlouho, než mu vysvětlil, že to není sklo, ale křišťál.

„Hele, to máš na to, že gyž chceš něco vidět, tak to tam uvidíš,“ jen to dořekl, objevila se v křišťálu jakási mlha, ve které nakonec uviděli jezero se skálou. Obraz se však pohyboval. Jezero zmizelo a objevily se hory. Hory byly vystřídány nekonečnou rovinou, ve které byla vyhloubena ohromná díra. V této díře nebo tunelu, nebo co to bylo, byla neproniknutelná tma, ale po chvíli se objevilo slabounké světélko, které se přibližovalo. A nakonec se objevila ohromná kniha osvětlená dvěma nehasnoucími loučemi.

„Sapientiae,“ vypravil ze sebe udivený Grufus. „Jdeme, znám cestu!“ a vyřítil se ven. Ovšem brzy zjistil, že kamenná cesta zmizela a že jsou obklopeni pouze divokou vodou.

„Co teď?“ zeptal se Sick.

„Půjčíme si trošku dřeva,“ odpověděl Grufus a než se Sick nadál, rozebral chatrč od základů.

„Nevěřil bys, jak je to zvenku křehký,“ prohodil Grufus a řítil se se stěnou chatrče k jezeru. A než se Sick nadál, ze stěny se stal celkem dobrý vor.

Tak se Grufus a Sick vydali znovu na cestu, ale tentokrát již věděli, kam jít.

 

« Autoři díla »

Krteček
 
 
Další díla autora:

Krteček se v našem časopisu doslova proslavil dvěma díly. Prvním z nich je sci-fi Tguč a druhým naopak fantasy Syn Matky.

Mat

Píše všechno a všude.

 

 

Autorství

Z velké části se jedná o Krtečkovo dílo, Mat napsal pouze dva díly z dvanácti (jmenovitě Nekromant a Dimenzionální skok) oproti Krtečkovým deseti (Grufovo poslání, Cesta, Skřeti, Problém, Čarodějové, Sapientiae, Draci, Firbolgové, Bludiště skal a Návrat, ufff ...). Alespoň víte na co se můžete těšit.