Černá růže

 

Příběh

 

Uvidíme, zdali vyroste strom stejně pokroucený, bude – li jej ohýbat stejný vítr.

 

Heatcliff (ve výborném románu Na větrné hůrce od Emily Bronteové)

 

 

Narmer1 scházel po schodech dolů do přízemí hostince. Doufal, že tam potká Yvonn, což bylo přinejmenším poněkud naivní. Jako většina zamilovaných se soustředil spíše na cíl než na cestu samu. Prostě se již viděl u ní, než aby přemýšlel nad tím, jak ji najde. Vědomí, jež se skrývalo za párem očí, které jej nepřímo pozorovaly bylo jeho chováním mírně pobaveno. Podobné stavy mu sice byly cizí, ale zároveň k nim cítilo hluboké porozumění. Nicméně je mělo rádo, připadaly mu osvěžující a svým způsobem krásné. Víte s city je to jako s uměním. Zdaleka ne každý, kdo jej obdivuje a chápe, je schopen jej též tvořit. No a vždy se najdou i nějací sběratelé.

Najednou Narmera uchvátila prudká bolest hlavy. Možná se budete pozastavovat nad výrazem uchvátila, ale já jej považuji za velmi výstižný. V té chvíli totiž mladý kouzelník ztratil kontrolu a vládu převzala bolest. Zasáhla ho jako blesk do temene a vnořila se až do temných hlubin jeho mozku. Celé tělo obzvláště pak srdce sevřel hrozný chlad. Svět se mu okamžitě rozložil ve statisíce miniaturních čtverečků, které se rozletěly na všechny strany jako střepy z roztříštěného zrcadla – přestal vidět. Okamžitě se zachytil zábradlí, aby neupadl. Podobné záchvaty pro něj nebyly nic nového, již si ani nepamatoval, kdy vlastně začaly. Provázely jej už od mládí, jen se ještě nikdy neozvaly tak silně…tak hrozně silně. Zatnul zuby a pomalu se sesouvaje na zem zuřivě objímal zábradlí. V celé místnosti se citelně ochladilo, na hladině vody co byla ve džberu stojícím u paty schodiště se vytvořil ledový škraloup. Cítil praskání dřeva…

 

„Rozbil jsi nám zábradlí.“

„Co…ehm…co prosím?“ Narmer si vůbec neuvědomoval, kde je, co se stalo, věděl jen, že ho bolí hlava…hrozně.

„Rozbil jsi nám zábradlí. Ale to nic, dědeček to spraví,“ ozval se znovu ten dětský hlásek, „Dokonce i Edgara oživil,“

Narmer zamrkal. Zrak se mu stále ještě úplně nevrátil. „Kdo je Edgar?“ Zeptal se.

„Rybička…zmrzl, ale dědeček říkal, že za to nemůžeš a že Tě to bolelo víc než jeho.“

Narmer znovu zamrkal. Před opuchlýma očima se mu pomalu začala vylupovat z nejasné mlhy malá místnost a hlavně vedle něj stojící děvčátko. Zvědavě jej pozorovalo svýma velkýma očima a tvářilo se přitom kouzelným způsobem. Bylo vlastně docela hezké, tedy až na ty zuby.

„Tak ses nám už probudil?“ Ozval se jiný mnohem starší hlas, „To je dobré znamení. Začínal jsem se již o tebe bát.“

Narmer otočil pomalu hlavu – zase ten všudypřítomný dědek! Chtěl vstát a co nejrychleji odejít, ale jakmile udělal jen náznak prudkého pohybu, zasáhla jej bolest tisícem šípů a on měl pocit, že právě přišel o hlavu.

„Ne tak zhurta, mládenče. Ještě nejsi z nejhoršího venku…ani zdaleka ne. Měl bys raději odpočívat. Dáš si trochu čaje?“

„Zbývá mi snad něco jiného?!“ Pomyslel si Narmer, ale protože byl slušně vychován, odpověděl pouze „Rád.“

Čaj byl horký a dobrý. Voněl bylinkami a s každým novým douškem se mu po těle rozlévaly horké utěšující vlny.

„Speciální receptura?“ Zeptal se s nelíčeným zájmem.

„Ano.“

„Má nějaké jméno?“

„Jistě, říkám mu Jižní oceán.“

„Velice výstižné, připadám si jako prosluněná pláž laskaná mořem.“Usmál se Narmer.

„Děkuji. To mne opravdu těší. Když jsem tě našel, byl jsi na tom moc zle, ale teď už zase začínáš získávat barvu,“ odpověděl vesele stařík. Jako obvykle se kolem něj linula aura silně nakažlivé vyrovnanosti a dobré nálady, avšak pod tím vším Narmer vycítil velké napětí. Něco tomu dědulovi působilo nemalé starosti.

„Zmiňoval jste se o mé…nehodě někomu?“ Zeptal se již mnohem vážněji. Nálada v místnosti se jako mávnutím kouzelného proutku změnila. Předpověď pro příští minuty hlásila nedůvěru. Narmer dobře věděl jaký postoj zachovává společnost vůči nemocným kouzelníkům – těm, kteří nedokázali ovládat své schopnosti ani sebe. Z jistého hlediska to bylo oprávněné, jelikož takové osoby byly časovanou bombou. Přesto teď z pochopitelných důvodů vůbec netoužil po setkání s davem či oficiálními představiteli města. Věděl, že musí vyhledat svého mistra. Měl velký strach.

„Ne a nemusíš se bát, nehodlám to ani udělat,“ odpověděl klidně stařík.

„Vážně?“

„Přikláním se k názoru, že je lepší pomáhat než trestat.“

„To…to říká i můj mistr.“ Zvláštní únava a tupá bolest hlavy Narmerovi zabraňovaly se soustředit. Pomalu ale opravdu velmi pomalu se posadil. Stařík mu na svůj věk s obdivuhodnou hbitostí přistavil k lůžku malý stolek, o nějž se mohl opřít. Než stačil kouzelník poděkovat, stál před ním další hrnek kouřícího čaje.

„Měl by sis ještě odpočinout, den je pořád velmi mladý.“ Přestože se Narmer ani nezmohl na námitky, tak se k němu stařík se šibalským úšklebkem naklonil a dodal: „Není proč spěchat, to děvče vstává stejně až k poledni.“

„Aha,“ odpověděl inteligentně kouzelník. ´Super. Vševědoucí dědek, to je to, co teďka nejvíc potřebuju,´ přidal si ironicky, avšak jen v myšlenkách.

„Slyšel jsem, že zkoumáš staré kroniky a spisy.“

´Mnohem kratší by bylo vyjmenovat to, co neslyšel.´ „Jistě.“

„Tak by tě možná mohlo zajímat, pár mých příběhů.“

„Nechci vás zklamat, ale zabývám se spíš o historií než ústní lidovou slovesností.“

„Na každém šprochu pravdy trochu.“

´No jo, ale kdo to má přebírat,´ pomyslel si Narmer, když však viděl tvář toho starého muže zušlechtěnou nadšením z toho, že si má zase s kým popovídat, rezignoval a odpověděl: „Proti tomu se nedá nic namítat.“

„Povídej, Poutníku, povídej,“ žadonila ona holčička, která byla až doposud překvapivě potichu.

„Jistě, jistě, ale musíme se nejdřív zeptat našeho hosta, co ho zajímá, hmm?“

„Můj mistr mi uložil zjistit, co nejvíce o knížecím rodě a založení města,“ rozpovídal se Narmer, jehož díky blahodárnému účinku čaje pomalu přestávala opouštět špatná nálada, a který také cítil, že tomu staříkovi něco dluží.

„To, že je Istren formálně svobodné město, i když každý ví, že v něm vládne kníže, o němž se žádný ze stálých obyvatel nahlas nezmíní, i kdybyste ho zabil; už beru jako takový místní folklór, ale…“ Narmer zmlkl v půli věty, jelikož zjistil, že se stařík zdvořile směje.

„Děje se něco?“

„Nic, jen to poslední slovo, které jsi, chlapče, řekl je v těchto krajích docela nebezpečné. Být tebou tak bych je moc nevyslovoval na veřejnosti nebo raději vůbec.“

„Dobře…ale víte, co je podivné? Všechny externí historické prameny zmiňující se o rané době založení Istrenu vypovídají, co se týče šlechtických rodů, výhradně o kněžně zatímco v těch několika málo velice kusých záznamech v městské kronice se píše pouze o knížeti a zakladateli.“ 

Stařec se skoro až bolestně usmál a pak chápavě přikývl.

„Zprvu jsem si myslel, že jsem se zabývám špatným rodem, a tak jsem prohledal kroniky všech okolních dynastií existujících v té době a došel jsem k názoru, že jsem se nemohl mýlit. Co ale ty městské záznamy? Přece neudělaly ze ženské chlapa?!“ Pokračoval Narmer zaníceně ve svém výkladu.

„Vysvětlení je, jak již to tak bývá, velice jednoduché. Ne, nespletl ses, ani městští historici neudělali chybu. Tomuto kraji tehdy opravdu vládla kněžna. Bylo to moc krásná žena a velice mocná čarodějka, avšak město založil její manžel.“

„To mne taky napadlo, ale jaktože se o něm vůbec nezmiňují ostatní prameny? Vždyť ani kronika města nám neposkytuje žádné informace…teda krom té, že existoval. Není tam dokonce ani jeho jméno!“

„Acheron byl velice plachý, celý život nevystoupil ze stínu své ambiciózní ženy, ale zato pěstoval nádherné růže. Nikdo to neuměl, tak jako on,“ vypravoval stařík zasněně.

„Acheron? Tak proto má Istren ve svém znaku černou růži?“

„Ano, to byl jeho nápad. Nikdo jiný před ním ani po něm je neuměl vypěstovat….Myslím ty pravé, které kvetou jenom v noci a…,“ stařík větu nedokončil, místo toho pohladil po vlasech děvčátko, jež je s vykulenýma očima poslouchalo.

„Vy o něm vyprávíte, jako byste ho znal.“

„Ne, to ne…ne osobně. Ostatně je to již mnoho let.“

Narmer se od srdce zasmál. Připadalo mu to jako dobrý vtip. „ Staletí,“ opravil staříka.

„Ano, ano. Ale o té kněžně znám jednu velice starou pověst. Je to sice smutný příběh, přesto si jej možná budeš chtít poslechnout, “ upřel na něj dědula psí pohled.

Narmer se znovu napil toho výtečného čaje a řekl přes svůj odzbrojující úsměv: „Rád.“

Stařík se zaradoval a viditelně ožil, rozpřáhl ruce v širokém a značně teatrálním gestu, jímž si zjednával klid u svého nepočetného publika. Pak se Narmerovi přímo a dlouze zahleděl do očí…vypadalo to jako by mu chtěl něco osobního sdělit ještě než začne vyprávět. Teprve poté zadeklamoval:

„Poslechni si tedy pověst o kněžně tohoto města, příběh stejně smutný jako poučný; příběh vyprávějící o velké ctižádosti, odhodlání, zaslepenosti, neštěstí, ale také lásce, naději a věrnosti jdoucí až za hrob; příběh dlouho spící a čekající tu na Tvé uši.

 

Balada o Istrenské paní

 

V dobách, kdy svět byl mladší než je nyní a mnoho z toho, co je dnes, ještě nebylo a mnohé z toho, co je nyní již nenávratně ztraceno, slavilo zlatý věk; dokončila jedna mladá čarodějka dílo svého otce, které jemu samotnému vzalo život. Byla velmi krásná a ještě mnohem více ctižádostivá. Ačkoliv zatím nedostudovala, pomýšlela již na vdavky, což bylo, je a bude u žen jejího druhu velice neobvyklé, jelikož děti by jí značně zkomplikovaly slibně se vyvíjející kariéru. Ona však nebyla obyčejná dívka svého druhu, její mysl se ubírala po odlišných cestách, které ale všechny vedly k jednomu cíli. Byla též v mnoha směrech jiná než její otec, a tak díky své jedinečnosti, vnímavosti, otevřenosti a vnějšímu zásahu, ale hlavně velké dávce štěstí dokázala to, na co mocný a slavný čaroděj nestačil. Mocní totiž často kalkulují se silami, které dalece přesahují běžné lidské chápání, sčítají důvody, příčiny, pravděpodobnosti, porovnávají schopnosti a přitom zapomínají na nejnevyzpytatelnější sílu na světě, která dokáže často mocně a nečekaně zvrátit jazýček na vahách osudu - štěstí

 

Najednou měl Narmer pocit, že se kamsi propadá, ačkoliv věděl, že stále sedí v té malé místnůstce a popijí teplý čaj. Slova pomalu ztrácela význam a slévala se do jednolitého proudu, který jej unášel někam do příběhu. Někde v hlubinách jeho mysli se otevřelo malé okénko, které se stalo vstupní branou. Neslyšel již jen pouhé vyprávění, ale cítil a hlavně viděl příběh

 

Na tváři mladé dívky se zračilo odhodlání, zapisovala si do deníku krásnými a souměrnými písmeny velice pečlivě slova, jež pro ni měla zásadní význam. Její nádherná  tvář, jež se v lecčem podobala oněm písmenům, byla poznamenána soustředěním, což jí dodávalo zvláštní kouzlo, které způsobovalo, že na ni byl  přímo rozkošný pohled. Našlo by se jistě mnoho mužů, kteří by ji byli schopni takto sedíc pozorovat celé hodiny…minimálně jeden.

Ona o tom samozřejmě neměla ani tušení, jelikož skutečná krása většinou neví o své kráse, navíc byla její mysl zcela zaměstnána těmi písmeny nebo spíše tím, co pomocí nich chtěla zaznamenat. Co by si asi mohlo takovéto rozvíjející se poupě zapisovat do deníku? Pocity? Ano, byly to pocity. Vášnivý otisk nějaké školní lásky či první dojmy z plesu? Špatně. Byly to sny, což by vysvětlovalo všude kolem se povalující čarodějnické knihy. Magie snů je totiž jedno z nejzáhadnějších, nejopomíjenejších a nutno dodat také nejsložitějších kouzelnických odvětví, které se však na Univerzitě ani neučí…šprtka to rozhodně nebyla.

 

Včera jsem se znovu setkala se svým pomocníkem. Je výborný! Naprosto skvěle se mi osvědčil. Jednu chvíli jsem téměř vážně uvažovala o tom, že si ho nechám i potom, co poslání splníme. Téměř vážně! Vím přece, že to není možné.

Včera jsme udělali velký kus práce…tedy hlavně díky jemu. S vlastním průvodcem po Říších astrálního prostoru je vše mnohem jednodušší. Nechápu proč to otec také nezkusil, musel přece o tomto způsobu vědět, jak ho mohl tak okázale ignorovat?! Bude to další z mnoha záhad, které mi nestačil osvětlit. Já ale jeho dílo dokončím a dokážu všem, že nebyl blázen. Cítím, že už jsme hodně blízko a můj průvodce mi to potvrdil. Někdy nemohu uvěřit, že se něco tak dokonalého zrodilo pouze  v mé hlavě a jeho existence je podmíněna jen trváním úkolu. Je krásný…svým způsobem. Má stříbrné vlasy, které v jasném světle přímo září a v matném vrhají krásné odlesky. Jeho pleť je bledá, skoro našedlá…trochu podobná zašlému mramoru, ale na dotek hřeje a horečnatě pulzuje. Nejzajímavější jsou však na něm jeho oči…dvě krásné kalně šedé všeobjímající tůně bez bělma či duhovek plné nekonečné hloubky. Musím si vždycky dávat pozor, abych mu do nich přímo nepohlédla a když už, tak jen krátce, protože jinak bych zase zažila ten pocit, že se v nich utápím a propadám kamsi do neznáma. Čas v takovéhle chvíli úplně přestane existovat…ale já si nemůžu dovolit se zasnít a ještě k tomu do vlastního snu! Musím splnit otcovo poslání, aby nezemřel zbytečně a já vím, že to dokážu…s jeho pomocí určitě ano. Jsem totiž dobrá, i on to říká. I když je jen mou vlastní představou, tak věřím, že je objektivní, protože si nedokážu představit nic objektivnějšího nežli on. Proto se musím soustředit na všechny podrobnosti tolik potřebné pro vyvolání. Dokonce jsem si nakreslila jeho malý obrázek, teda jenom s helmou, protože neumím malovat obličeje. Elisa ho našla a strašně se mi smála. Prý ví, že mám slabost pro drsné chlapy (taková pitomost!!!), ale že tohle je opravdová úchylnost. Naštěstí jsem jí ho hned vzala než mohla provést nějakou hloupost. Je strašně trapná, povrchní a vůbec pitomá! Nechápu, jak jsem se jí kdysi mohla svěřovat?! Jako kdyby byl svět jen o šatech a o klukách! Proč to sem vlastně píšu? Důležité je přece vyvolání. Musím se soustředit, navodit atmosféru a mít tu správnou náladu. Nesmím se nechat rozptylovat. Zapomněla jsem na něco? Jméno. Ano, bez jména by to nešlo. Všechno na něm je šedé…od kápě až po zbroj, jednotlivé části se liší pouze odstínem. Když jsem ho poprvé uviděla, tak mne napadlo říkat mu Šedivák, ale rychle jsem to zavrhla. Takové jméno se vůbec nehodí k jeho klidné vznešenosti, která je znát z každého jeho gesta. Navíc jsem se bála, že by už podruhé nepřišel, kdybych ho volala tím jménem. Pak jsem se podívala na jeho kápi, která mu lehce splývala z širokých ramen a napadlo mne něco mnohem lepšího…Šedoplášť. Ano, to bylo jednoznačně to pravé. Od té chvíle mi pomáhá a dnes to všechno skončí. Jsem si jistá, že se mi to podaří. Ano už dnes…

 

Nato dívka vstala od stolu, vzala deník a sedla si na postel. Napila se z poháru, kousla si jablka a pak vytáhla z tajné skrýše za nástěnným gobelínem pečlivě nakreslený obrázek. Byl na něm vysoký muž v nádherně zdobené zbroji a se dvěma zvláštními meči. Dívka rozdělovala svou pozornost střídavě mezi obrázek a deník, zhluboka dýchala…

 

Otevřela oči. Ano, byla tam. Opatrně se rozhlížela, tentokrát si málem myslela, že je znovu ve svém pokoji, ale nepochybně byla na správném místě…cítila to. Pokaždé je prostředí jiné. Dnes se podobalo jejich hradu, všechno bylo stejné a přesto tak jiné. Naučila se jednotlivé sféry rozlišovat. Naučila se toho již mnoho. Seděl naproti ní u jejího psacího stolu a něco do něj ryl dýkou. Helmu měl položenou na židli vedle sebe, nosíval ji jen zřídka, ale bral ji s sebou všude. Světlo svíček jemně tančilo po jeho stříbřitých vlasech a nabývalo v milionech odlesků zcela nových forem. Židle, stůl i pokoj, všechno mu bylo malé, musel sedět v krajně nepohodlné poloze. Dívenka nemohla potlačit pousmání, když se na nábytek dívala. Ani nejpevnějších z jejich štíhlých elegantních proutěných židlí by nemohla unést takovou váhu. Vždyť jen ta zbroj, jenž  svou masívností předčila všechny, které zatím viděla, musela jistě vážit víc než ona sama. Něco takového by obyčejný člověk nosit nemohl. Kdyby byli ve skutečném světě, židle by se již dávno se zoufalým skřípěním rozpadla, jenže tady ani nezavrzala, jelikož to byl Svět snů …v něčem mnohem skutečnější než ten náš.

Nezvedl hlavu od práce, ani nedal nijak jinak najevo, že ví o její přítomnosti. Pouze položil helmu na zem a mírně židli poposunul, jak se to dělává, když se chce někdo posadit. Brala to jako pozvání. Pohladila chladný kov jeho zbroje, připadal jí jako by žil.

„Budeme bojovat?“ Zeptala se, když si sedala.

„Ano.“

Dotkla se jeho tváře…byla horká. Přesunula ruku k pancíři kryjícímu jeho břicho, ucítila pod ním pohyb.

„Bolí to moc?“

„Ano.“

Šedoplášť měl v břiše červa, který mu požíral vnitřnosti, jež však záhy dorůstaly. Proto trpěl v nekonečném kolotoči bolesti způsobené zraněními a jejich hojením. Dívka se nikdy nedozvěděla, jak dlouho již ani proč tomu tak je. Věděla jen, že někdy je červ více aktivní a jindy zase odpočívá.

„Poslyš…jestli…jestli se necítíš dobře, tak to můžeme odložit.“

„Ne.“

„Nemusíš…“

„Dnes má tvůj otec narozeniny. V tento den své poslání začal a v tento den též skončí.“

„Jak to víš?“

„Vždy si opatřuji podstatné informace.“

Dívce málem vhrkly slzy do očí: „Já myslela, že je to důležité jen pro mě.“

Poprvé za celý rozhovor se na ní podíval, šedé tůně se zaleskly, a odpověděl: „To ses mýlila.“ Těžko říci, jestli si uvědomoval, jak jí tím přivedl do rozpaků. Jeho tvář zůstala neměnná. Vypadal jako socha, které mu někteří stavěli a pak se jim klaněli jako bohu. Byly mu podobnější více než on sám sobě.

Sklopila zrak na rytinu na dřevěné desce stolu, tvořil jí obrazec složený z mnoha trojúhelníků, které se navzájem mísily a překrývaly. Ani při nejlepší vůli nedokázala odhadnout jejich počet. Ten spletenec byl příliš matoucí, teď se jí dokonce zdálo, že tam zahlédla mihnout se nějaké kružnice. Raději se vrátila pohledem zpět k němu dříve, něž jí ty čáry začnou před očima tančit.

„Co je to?“

„Dar.“

„Pro mě?“

Sotva znatelně přikývl.

„Děkuji…je to krásné,“ řekla znovu v rozpacích.

„Geometricky dokonalé. Opatruj to a zapamatuj si to.“

„Bude to pro mne nějak důležité?“

„Nejdůležitější.“

 Snažila se přijít na využití těch obrazců. Samozřejmě, že by jí nedal něco, co by sloužilo pouze k estetickým účelům a nemělo praktické využití. Odporovalo by to jeho povaze. Zároveň to však nemohlo mít žádnou spojitost s dnešním dnem ani s posláním, to by jí to nevěnoval jako dar. Trošku již znala temné zákruty jeho myšlení a často je též obdivovala. Svět by byl přece tak nádherný, kdyby se k němu přistupovalo přísně logicky. Nedůvěřovala citům…mohou mást a snadno zradit…stejně jako lidé. Navíc vztahy jsou tak nesnesitelně složité, když se do nich míchají nežádoucí emoce. Například manželství jejich rodičů byl jednoznačně sňatek z rozumu…

„Strážce.“ Tím jediným slovem přerušil Šedoplášť neklidné proudy jejich myšlenek.

„Bude mít podobu bojovníka?“

„Ano. Navíc tě čeká na místě, kde nebudeš moci použít magii.“

„Ale jak mám bojovat s válečníkem bez pomoci svých kouzel?“

„Nijak. Utkám se s ním já.“

„Ale proč?!  Chci říct… všechny úkoly jsem zatím zvládla sama…tedy s tvou asistencí. Dnes se všechno rozhodne, nechci se jen dívat!“

„Já ho mohu porazit, ale jen ty jej můžeš zabít. Navíc budou dva, oba budeme mít plné ruce práce.“

„Dva?“

„On a Tvůj otec.“

Dívka se na něj překvapeně podívala a mírně se otřásla.

„Pokud prohraješ, tak mu patříš,“ řekl Šedoplášť tónem anglického majordoma ohlašujícího, že v salónu bude za pět minut servírovat čaj().

„Je ještě nějaká šance, že…?“

„Máš tělo?“

„Ne, už ho pohřbili. Nedokázala jsem to pozdržet.“

„Žehem?“

„Ano.“

„Pak ne. Ale měla by ses spíše soustředit na dnešek. Jistě by nechtěl, abys dopadla stejně. Navíc máš jedinečnou šanci to vše ukončit. Nepromarni ji.“

Dívka vypadala, že má slzy na krajíčku. Vzal ji něžně kolem ramen, což ostře kontrastovalo s drsností jeho v oceli navlečených rukou, vždyť to byly téměř medvědí tlapy. Položila si hlavu na hrudní plát, proti všem předpokladům nebyl vůbec studený. V jeho objetí se skoro ztrácela. Kdyby to viděl nějaký malíř, namaloval by nejspíš nádherný obraz – Spanilá dívka v objetí krásného rytíře. Jenomže jediná malířka v dohledu se opírala o mohutný detailně zdobený hrudní plát a do každého oka pustila po jedné horké slze. Dívala se přes ně na stříbřité vlasy volně mu spadající na ramena. Byl opravdu krásný – svým způsobem…

„Nemáš si co vyčítat.“

Vzpurně se odtáhla, avšak ne příliš daleko: „Nemusíš mě utěšovat.“

„Já vím. Mám následující plán…“

Ten sál byl obrovský, sice ne širší než loď největšího chrámu v univerzitním městě, ale za to rozhodně delší a vyšší – jeho strop tonul v mlze. Nikde nebyl prostor pro věřící jen všudypřítomné sloupy lemující stěny. Střed vyplňoval pruh neuvěřitelně rozlehlého prázdna. Celá ta scenérie působila neobyčejně depresivně. Člověk si zde připadal jako to nejmenší bezvýznamné zrnko písku v celém širém vesmíru. Sál brzy ztratil začátek a vypadal, že nemá ani žádný konec. Cesta lemovaná po obou stranách mohutnými sloupy se zdála být nekonečnou. Celá ta bombastická architektura měla jediný cíl – srazit příchozímu sebevědomí. Vždyť co by mohl zmoci proti síle, jež dokázala něco takového postavit? V mlze tam někde u nejasně tušeného stropu se občas zablesklo, atmosféra byla těžká, stíny se zdály delší, vše ostatní větší a člověk naopak mnohem menší. Přesto dívka kráčela s hlavou hrdě vztyčenou. Nenechala se zaskočit, byla varována. Jílec meče jí pod kápí studil do dlaně. Byla to pro ni neobvyklá zbraň, přestože ji v boji s ní dobře vycvičil. Neobvyklá zbraň pro neobvyklé situace. Měla zvláštní tvar, jednalo se vlastně spíše o šavli a byla vyrobena na míru. Šedoplášť se krom jiného dobře vyznal i v umění kovářském.

Dívka se nebála, její krok byl jistý. Existují situace2, kdy se veškerá budoucnost, toužení i obavy zhustí do jediného okamžiku; kdy veškeré nitky osudu musí projít jediným bodem, který rozhodne o všem. Každý minimálně jednou něco podobného zažije nebo mu to tak alespoň bude připadat. Tyto okamžiky mohou přitahovat černá mračna obav, nasazovat tmavé brýle při jakékoliv myšlence na ně, zjevovat se ve snech, zrychlovat dech a působit střevní potíže. Když však jednou konečně přijdou, nastoupí úleva. Dech se zklidní stejně jako žaludek a nervy, mysl se začne soustředit na jediný cíl – uspět. Tedy za předpokladu, že jste podobní jako ta dívka nebo já.

Zpočátku to nebylo znát, ale sál se postupně zužoval, jako by všechny jeho cesty měly vést k mramorovému schodišti. Na jeho prvním stupni stáli rytíři – dva. Žádný z nich se tedy neschovával ve stínech mezi sloupy. Byli vysocí a mohutně pancéřovaní. Ve světě, který si zvykla nazývat skutečným, by se někdo v takové zbroji nemohl ani hýbat, natož pak bojovat. Přesto ji svými zbraněmi pozdravili. První jí pokynul ten černý svou obrovskou sekerou, poté jej následoval modrý ladným pohybem meče. Až na tyto malé detaily si ale byli podobní jako vejce vejci – stejné rohaté přilby, stejný typ zbroje ježící se ostny na všechny strany, stejné rudé světlo vycházející z pod hledí přilbice.

Stáhla si kápi z hlavy, ani jeden z nich však nesklopil hledí ani nesejmul helmu. Představování, zdá se, nepatřilo k jejich společenským zvyklostem. Začala ustupovat, brzy se to změnilo v útěk. Rytíři ji následovali pomalým klidným krokem, přesto se neustále přibližovali. Strážce si pohrával s prostorem. Nejspíš na důkaz toho, že je zde pánem všeho. Kdyby to však byla skutečně pravda, nemusel by ji dokazovat. Mířila k nejbližším sloupům, když byla téměř u nich, tak se rychle otočila a mrštila po černém rytíři malou kulovitou věc. Ten ji bez obtíží v letu rozetnul svou sekerou, načež se ukázalo, že to byl váček s jemným prachem, který se okamžitě rozptýlil a mimo jiné mu vletěl i do očí. To však černé rytíře nijak viditelně nezneklidňovalo. Provedl na pohled téměř nedbalé gesto opancéřovanou rukou a prach se vrátil zpátky do váčku, který se zacelil a uletěl několik metrů zpět. Pak se svět začal znovu chovat podle zákonů vědy, pomocí níž by jej někteří rádi vysvětlili a váček pokračoval stejnou rychlostí ve své původní trajektorii. Rytíř se mu teď však již bez obtíží vyhnul, takže dopadl někam daleko za něj. Zaměstnal jej jen na pár vteřin, ale i to stačilo.

Zpoza nejbližšího sloupu se totiž s rychlostí blesku vyřítil Šedoplášť, vyhnul se ráně modrého rytíře a když se těsně míjeli, tak mu naopak jednu uštědřil. Ten poklesl na jedno koleno a z poraněného boku i nohy mu začala unikat slabá mlhavá záře. Šedoplášť  zatím, aniž by se zastavil či vůbec zpomalil, udeřil jako vichřice na černého rytíře. Byla to hrozná rána, využil při ní maximálně svého rozběhu, váhy a hlavně momentu překvapení, jelikož černý rytíř až doposud se zabývající váčkem jej zahlédl až v poslední chvíli, přesto ještě dokázal neuvěřitelně rychle zakontrovat sekerou. Pro dívku to byl jen okamžik. Zahlédla pouze mihnout se jakousi velkou šedou šmouhu, následoval jasný záblesk a pak ohlušující třesk. Sekera se rozlomila, černý rytíř upadl na zem, chvíli jel zády po podlaze a poté překvapeně zíral na zbytky své zbraně, jež mu zůstaly v rukou.

Modrý rytíř zatím též nezahálel a s šíleným řevem plným bolesti a vzteku se vrhl na dívku. Hodila po něm svou kápi a postavila se do bojového postavení. To jej mírně zarazilo, v žádném případě však neodradilo. Zranění jej výrazně zpomalovalo, ale i přesto byl stále na lidské poměry velice rychlý. Své údery však vedl spíše na sílu, jako by si byl tohoto handicapu vědom. Dívka nestačila dost rychle uhýbat a vzhledem ke své omezené fyzické síle i váze nemohla příliš efektivně vzdorovat. Navzdory tomu odrazila ránu, která ji měla přeseknout vejpůl, avšak ztratila přitom rovnováhu a upadla. Šavle jí vypadla z rukou. Modrý rytíř uznale pokývl a zároveň ji dal v tomto jediném mírně arogantním gestu najevo, že poslední ráně se nevyhne. Šedoplášť to zpozoroval, upustil od pronásledování černého rytíře, vydal krátký skřek podobný křiku raněného orla a rozběhl se k nim. Modrý rytíř mu věnoval pohrdlivý pohled typu „to nemáš šanci stihnout“, ale Šedoplášť se rovnou v běhu náhle přemístil přímo za něj. Modrý rytíř se navzdory svému zranění a překvapení stihl obrátit, avšak svými bojovými kvalitami nedosahoval černého rytíře a už vůbec ne Šedoplášťě. Ten jej nejenže probodl, ale ještě připíchl svým mečem k jednomu ze sloupů. Když velká černá čepel vnikala do kamene doprovázelo to strašlivé skřípění ani nemluvě o řevu modrého rytíře. Byl to prostě uširvoucí zvuk. Přesto oba zbývající bojovníci slyšeli dívčin výkřik:

„Nemůžu se vůbec pohnout, nějak mě paralyzoval.“

Černý rytíř se šíleně rozchechtal a mrštil po ní vší silou použitelnější část své sekery. Šedoplášť vytrhl střečkujícímu modrému rytíři jeho štít a dalším bleskovým přemístěním se postavil před ni. Následoval záblesk. Šedoplášť zavrávoral, sekera pronikla štítem, ale pak jí již nezbyla dostatečná razance na to, aby jeho zbroj víc než jen poškrábala. Zůstala zaklíněná ve zbytcích štítu, Šedoplášť ten kus nyní již nepotřebného železa odhodil. Když to uviděl černý rytíř vztekle zařval:

„Ztraceně, teď už asi vím, kdo jsi! Šedoplášť!!! Ta pitomá děvka neví, co dělá. Začínám toho mít tak akorát dost!“

Šedoplášť mu nijak neodpovídal pouze tasil svůj druhý meč a vyslal svým klidným téměř až nezúčastněným hlasem, který v dané situaci působil téměř komicky, k ležící dívce několik krátkých vět:

„Tohle je Strážce a začíná se bát. Víš, co máš dělat.“

„Ale jak…?!“

„Světlo.“

Černý rytíř dupnul pravou nohou do země a modrého meč se mu objevil v ruce. Nato se oba soupeři proti sobě rozběhli. Srazili se již mnohem obezřetněji než před tím avšak přesto nemálo prudce. Pokud by někdo podle jejich vzezření očekával těžkopádnou bitvu opancéřovaných kolosů, tak by se šeredně mýlil. Předvedli pravý opak – meče se míhaly v těžko postřehnutelném sledu, jedna šermířská finta střídala druhou. Souboj byl zhruba vyrovnaný. Oba soupeři si nechávali mohutné údery podpořené jejich démonickou mocí a své zvláštní schopnosti na horší časy.

Dívka se zatím pokoušela silou veškeré své vůle, alespoň maličko pohnout. Bezvýsledně.

„Co, sakra myslel tím světlem?!“ Pomyslela si. Modrý rytíř s sebou zatím bezmocně cukal připíchnutý na sloupu jako nějaký podivný brouk a nesnesitelně vřeštěl. Dokonce ani nohama nedosahoval na zem. Náhle pochopila, že se zmenšuje. Unikala z něj celými proudy matná duhová záře.

Černému rytíři mezitím viditelně docházely síly. Stále více se zadýchával a jeho útoky již také nebyly tak přesné a elegantní jako na začátku. Šedoplášť to zpozoroval a změnil taktiku, pokoušel se svého nepřítele vyprovokovávat ke zbrklým a zbytečným výpadům a sám šetřil síly. Používání zvláštních schopností je zřejmě oba značně vyčerpávalo. Vzhledem k výbušnému temperamentu jeho soupeře se mu však tato taktika docela dařila a začínal pomalu leč jistě získávat převahu. Proto se černý rytíř uchýlil k zoufalému řešení. Sevřel prsty levé ruky v pěst a něco zavřeštěl. Sloupy v celém sále se začaly naráz bortit. Byly velice vysoké a tak doslova všude kolem nich náhle poletovalo kamení.

Sloup, na kterém byl připíchnut modrý rytíř, celý popraskal a jemu se konečně podařilo se osvobodit, čímž se proud unikající záře dostal blíže k ležící dívce. Avšak obrovská masa kamene, jež to způsobila, se začala povážlivě naklánět směrem k ní. V úděsu vykřikla. Šedoplášť to zpozoroval a udělal pohyb, jako by se za ní chtěl přemístit, ale nic se nestalo. Místo toho, s tváří bolestí zkřivenou pohlédl na svůj bok. Poklesl na jedno koleno. Červ. Černý rytíř nemoha uvěřit tomu štěstí zformoval veškeré své zbývající síly do jediného úderu…na místo, na které Šedoplášť tak bolestně a zklamaně zíral. Třesk a záblesk, jež následovaly byly asi nejhlučnější a nejjasnější za celý boj.

Dívka, která tomu všemu bezmocně přihlížela, zažila nejspíš nejhorší zděšení ve svém dosavadním životě. Něco se v ní zlomilo, poprvé řekla to, na co se před tím neodvažovala ani myslet. Hlesla to neslyšně, avšak každým nervem jejího těla to křičelo…jediné slovo:

„Lásko!!!!!!!!“

Absolutně nevědouc jak, v nastalém šoku pohnula nohou. Ta se tak dostala přímo do hlavního proudu matné záře unikající z modrého rytíře, jež se zoufale a naprosto bezvýsledně snažil někam odplazit. Zaplavila jí přímo lavina obrovské a nespoutané démonické síly, jíž se nebylo možno nepoddat…i kdyby to sama nechtěla. Cítila v sobě moc…ne… MOC(!),  jakou nebylo možno slovy popsat. S zuřivě něšťatnošťastným (vše dohromady) frenetickým řevem doslova proletěla sálem až ke schodům. Při tom se vyhýbala padajícím kamenům, a to vše v rychlosti, o jaké se jí dříve ani nesnilo. Vidění se jí kompletně změnilo a zaostřilo, její srdce naplnily emoce z nejhlubšího nitra duše, pro které lidský jazyk nemá ani jméno, jelikož drtivá většina zástupců tohoto druhu by nikdy v životě nepřipustila, že je má. Prožívala jistý druh temné a velice zhoubné extáze.

Ani jeden z bojujících démonů si jí však nevšímal. Měli svých starostí dost. Černý rytíř právě nevěřícně hleděl na svůj zlomený meč, jeho jasně modré úlomky ležely všude kolem. Šedoplášť mu ladným pohybem usekl ruku těsně u zápěstí. Bylo to snadné. Jeho soupeř rezignoval na jakoukoliv obranu. Nevytryskl žádný proud maně duhového světla. Černý rytíř byl prakticky jen zbroj. Proto byl také téměř nezničitelný…téměř. V magických předmětech i bytostech proudí jisté žíly energie a Šedoplášť měl schopnost je vidět. Provedl několik rychlých bezpečnostních tnutí. Zbavil svého nepřítele zbytků obou paží a některých chráničů. To vše pomalu, chladně, klidně, z rozvahou a promyšleně. Černý rytíř jej jen téměř nezúčastněně pozoroval a mluvil:

„Jsi opravdu dobrý…nejlepší z těch, co jsem zatím potkal. Nezjistitelný sférami, proto ses mohl nepozorovaně přidat k té holce, když vstupovala do chrámu. Lámání zbraní, přemisťování…ty jsi asi vážně Šedoplášť. Věděl jsem, že jí někdo pomáhá, ale…(bolestný vzdech – to víte, když Vám někdo jedinou ranou amputuje ruku, tak se to bez toho neobejde).“

Šedoplášť mlčel, respektoval jediné právo všech poražených, a to vykecat se. Napřímil se k poslednímu úderu…

„Těšilo mne.“

…krátce na to kývl a bodl. Vedl řez vertikálně skrz hlavní žílu. Prakticky rytíře rozpáral. Čepel se s děsivým kovovým skřípěním probojovávala nahoru, což nebylo nic ve srovnání se zvuky, které doprovázely vysychání žíly. Není to snadné k něčemu přirovnat, poněvadž to nemá v lidském světě ekvivalent. Snad mučení tisíců lidí a zvířat, to vše najednou a pořádně zesílené. Některé pověsti říkají, že tak oslavují všechny jeho oběti démonovu smrt. To jsou však většinou jen náboženské představy. Pravdu nikdo z lidí nezná…nikdo se jich neptal.

Černý rytíř jakoby zkameněl, pak se po celém zbytku jeho zuboženého těla se rozletěly drobné prasklinky, jež velice rychle rostly. Nakonec se rozpadl na prach.

Modrému rytíři se podařilo zastavit svůj proces zmenšování stejně jako unikání záře. Mnohem méně úspěšný však byl ve shánění nějaké zbraně. Vytáhnout si z rány Šedoplášťův velký černý meč se ještě nedovažoval, jelikož další gejzír záře riskovat rozhodně nechtěl. Proto se zuřivě leč o to bezvýsledněji snažil vypáčit ze zničeného štítu v boji ještě možná docela použitelný úlomek sekery. Nakonec ten kus železného šrotu rozčileně zahodil. Klečel na kolenou a usilovně přemýšlel, jak nejlépe využít poslední zbytky své síly. Najednou mu něco zvedlo hledí přilbice. Zahlédl špičku šavle3. Rudé světlo pohaslo a objevila se tvář starého a ztrápeného muže.

„Dcerunko,…“

Šavle putovala někam nahoru, pryč z jeho zorného pole. Ruka, jež jí vládla, se napřáhla k úderu.

„Dcerunko! Ty nevíš…Já si to vybral dobrovolně!...“

Šavle dopadla. Bylo to šikovné úsporné seknutí. Dívka dělala čest svému výcviku. Neexistovala slova, která by ji mohla zastavit…ne v tomto stavu.

Hlava odletěla kamsi do neznáma. Tělo s sebou ještě několikrát zaškubalo a pak explodovalo v záplavě matně duhového světla.

 

Tma. Únava. Hlas…známý a klidný. Světlo…stříbřité vlasy vrhají milióny odlesků na vše kolem a dotýkají se její tváře. Ty velké a silné ruce ji teď neobyčejně něžně hladí všude po těle. Co se to skrývá v šedivých hlubinách těch dvou přízračných tůní, jež se na ní upírají? Starost? Jsou vůbec schopny nějakého citu? Ano, jistěže ano…citů, pro které nemá lidský rod jméno.

„Nevypadáš zraněná.“

„Ani nejsem…cítím  se dobře…, což je dost divné.“

„Ani ne, jsi v šoku, ale jinak pravděpodobně v pořádku. Vstaň, prosím.“

„Proč?“

„Zvítězili jsme.“

Pomohl jí na nohy. Udělala několik vrávoravých kroků. Galantně jí nabídl rámě.

„Šavle.“

„Už ji nebudeš potřebovat. Vedla sis lépe než skvěle. Jsem na Tebe pyšný.“

„Díky, moc to pro mě znamená. Víš, myslela jsem, že Tě zabil.“

„To by mu červ nedovolil. Má mne přece ´mučit až do konce času a možná ještě déle´. Byla by to velmi hloupá kletba, kdyby mi umožnila spáchat sebevraždu hrdinskou smrtí nebo dostat se k červu pouhou ranou mečem. Musím uznat, že je to nejmocnější a nejzáludnější tvor, kterého tu můžeš potkat…samozřejmě hned po mně. Tvá cesta,“ ukázal na schody.

Když zahlédl její pohled odpověděl:

„Úkol je splněn, tam leží Tvá odměna.“

„Ty se mnou nepůjdeš?“

„Je to jen Tvá cesta a Tvá odměna. Zasloužíš si ji.“

Vstoupila na první schod. Úkol je splněn. Ta chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala, konečně přišla, tak proč necítím žádnou ale vůbec žádnou radost či úlevu?!

„Uvidím tě ještě někdy?“

„Ano.“

„Bude mi potěšením.“

„Nebude.“ Rázným gestem zamítl všechny její nevyřčené otázky: „Žij šťastně a moudře a nezapomeň na mne ani na můj dar, budeš jej jednou potřebovat.“

„Nezapomenu…nikdy.“

Raději se otočila, aby neviděl v jejích očích slzy a nemusela jemu ani sama sobě vysvětlovat, proč tak pateticky žvaní. Postupovala vzhůru…velmi pomalu…schod po schodu. Zvítězila jsem. Splnila jsem všechny zkoušky, překonala veškeré nástrahy. Ať si už jako mou závěrečnou zkoušku kouzelničtí mistři vymyslí cokoliv, nebude to nic ve srovnání s tímhle. Zachránila jsem rodinnou čest a prokázala jsem své kvality. Mám přece všechny důvody se radovat, tak proč brečím?!!! Slzy se jí koulely po tváři čím dál hustěji. Vodopád hrozil prolomením hrází každým okamžikem.

Poslání je dokončeno. Dvě osoby, na nichž mi v životě záleží nejvíce, už nikdy neuvidím. Šedoplášť nemluvil do větru, to on nedělá…též nikdy. Sakra, tohle je ale hořké vítězství. Muselo to přece tak dopadnout. Věděla jsem to…ale nějak mi to nedošlo.

Osušila si slzy a ohlédla se. Pořád tam stál, teď již hluboko pod ní. Tak vyrovnaný, díval se na ní tím svým uklidňujícím pohledem. Představoval stabilitu, skálu, o níž se mohla opřít…klidné moře pro její rozháranou duši. Věděl vůbec, že by se nejraději vykašlala na všechna poslání a odměny a seběhla tam dolů za ním? Krucinál, já jsem ale pitomá!!!

„Bylo mi ctí s Tebou pracovat,“ řekla nakonec.

„Mně též. Jsi výjimečná žena.“

Na to se otočila a co nejrychleji vyběhla poslední schody. Cestou si opakovala pouze dvě slova:

„Nikdy víc…nikdy víc…nikdy víc.“

 

Vystoupila již nad mraky. Byla unavená…velice unavená. Našla, co jiného než bránu – bílou se zlatým kováním v podobě rostlin, jež místo květů měly diamanty. Ne, že by něco vyloženě očekávala, ale to, co objevila, ji nijak nepřekvapilo. Takové schody v tak megalomanském chrámu ani nemohly mít jiný cíl. Zlaté rostliny se před ní vlnily jako nějací hadi. Snad měly napodobovat louku, jak se na ní tráva klátí ve větru…snad, neměla chuť to zjišťovat. Nikde nebyl ani náznak kliky či klepadla. Začala před branou přecházet, přitom si pečlivě všímala druhů rostlin i barev diamantů. Tuhle hádanku již znala. Rozluštila ji ještě na samém začátku poslání. Konečně našla dvě vyhovující. Pomalu mezi ně vsunula prsty – prošly povrchem brány bez sebemenšího odporu jako by tam ani nebyl – pak ruce, až nakonec rostliny rozhrnula a vstoupila. Nezmizela, brána teď ukazovala dívku kráčející mezi vlnícími se květinami.

Chrám dole se zatím začal hroutit, mraky ztmavly, budova se otřásala a podlaha praskala. Šedoplášť do ní zarazil větší ze svých dvou mečů, vytáhl odkudsi ze záhybů svého pláště knihu, pohodlně se opřel a začal si číst. Jedna obzvláště hrozivě se rozevírající puklina zatím vyrazila přímo k němu. Vycházelo z ní rudé světlo, meč se zakymácel a málem v ní zmizel. Šedoplášť se rozkročil, vrátil jej do pochvy, věnoval významný pohled svému boku a pak otočil stránku. Puklina se dále rozevírala jako tlama nějaké stvůry, pomalu se mu začaly rozjíždět nohy. Červ v jeho boku se vztekle zavlnil a přemístil je oba pryč. Šedoplášť nesnášel plýtvání energií, obzvláště ne tou svou.

 

Věděla, že je u cíle. Ta místnost totiž byla v naprostém rozporu vůči všemu, co jí zde předcházelo. Bylo na první pohled jasné, že ji v tomto světě tvořila zcela odlišná vůle. Z větší části se skládala z polic s knihami, vypadala jako provizorní kuchyň zřízená v obrovské knihovně. Starý muž právě zavřel jeden objemný svazek a vracel jej zpět na místo, když přicházela.

„Aha, už jsi tady. Věru jsi neztrácela čas.“

Dívka se sklonila a poklekla na jedno koleno tak, jak to dělávají rytíři.

„Vstaň, prosím. Nikdy jsem nechtěl, aby se mi ostatní klaněli.“

„Mnoho horších vyžadovalo to, co největší odmítá?“ usmála se mírně ironicky dívka.

„Nejsem největším kouzelníkem v dějinách…přinejmenším jedním z nejlepších to ano, ale největším? Ne, nikdy jsem neaspiroval na podobný titul. Ostatně na takových úrovních se již rozdíly stírají. Každý je v něčem dobrý…opravdu dobrý. Možná ani žádný nejlepší neexistuje a my si jej jen vymysleli pro naši vrozenou soutěživost. Tebe ale jistě nezajímají mé stařecké žvásty. Přišla jsi, vysvobodila mne a obětovala tomu velmi mnoho…možná příliš. Nevím, zdali Ti to budu schopen někdy splatit. Má moc je nyní značně omezena a ani nikdy nebyla taková, jak se praví v pověstech.“

„Chtěla bych radu,“ řekla pomalu dívka.

„Pak jsi velice moudrá,“ odpověděl příjemně překvapený stařík., „A věz, že Ti jich poskytnu tolik, kolik budeš chtít.“

Maličko se pousmála a pak spustila: „Vím, že jste se zabýval hledáním talentů…který čaroděj z nás mladých bude nejmocnější?“

„Řekl bych, že jsem byl posledních tisíc let tak trochu mimo dění veškerenstva ve vězení.“

„A co ty knihy? Máte tu tituly staré ani ne půl století.“

„Nosí mi je sem přítel…Šedoplášť.“

Vytřeštila oči.

„Věř mi, že ten JE skutečný…víc než by si mnozí přáli.“

Chvíli mlčeli a hleděli do prázdna, jež bylo náhle těžší než ten nejobjemnější foliant.

„Vím, nač myslíš,“ řekl stařec, aby přeťal ticho, „on si chodí, kam chce, ale já jsem nemohl opustit tento prostor…dokud jsi mne nevysvobodila.“

„A můj otec o něm nevěděl?!“

„Tvůj otec nevěděl spoustu věcí, dokud mu je Šedoplášť neprozradil.“

Dívka se pevně zachytila madla křesla, měla pocit, že padá. Byla unavená – velmi unavená, ale kdesi v jejím nitru začala planout nová síla – vztek. Moc démonů jen tak snadno nevyprchá, obzvláště ne takovýchto.

„Tak…tak proč nevyužil jeho pomoc?“

„Protože, obávám se, věděl, s kým má tu čest.“

Mlčela, jen ještě více sevřela madla, až jí klouby na rukou zbělely.

„ O čemž já nemám samozřejmě tušení, že?“

„Ani v nejmenším.“

„Protože jsem jenom hloupá ženská?!“

„Ne, jsi prostě příliš mladá.“

„Aha, ale na to, abych vás osvobodila, jsem stará dost,“odsekla jízlivě.

„Vidíš, to je právě jeden z důvodů, proč si nejsem jist, jestli se chci vůbec vracet. Svět je dnes úplně jiný než ten starý, co jsem znával. Lidé jsou tak zbrklí, tak brutální, tak odlišní od elfů či jiných ras. Již roky se jim zde marně snažím porozumět,“ odpověděl sklesle. Vypadal najednou tak starý a zoufalý. Vstala a vzala jej za ruku:

„Mistře, jste největší čaroděj, jaký kdy žil. Podstoupila jsem strašnou námahu a hrozné nebezpečí, zabila jsem vlastního otce, jen abych vás odtud dostala. To všechno pro vaši moudrost, pro to, co představujete. Svět vás potřebuje!“

Nevypadal, že by to pomohlo.

„Kouzelníci vašeho ctného řádu jsou dnes téměř rozprášeni. Můj otec byl poslední velmistr. Mnoho z nich trpělo a zemřelo…“

„Pro svou vlastní pýchu.“Pustil její ruku a složil hlavu do dlaní.

„Já přece žádný řád nezaložil. Vymysleli si jej dva fanatici asi dvě stě let po mém zmizení. To, co poté následovalo, byla katastrofa. Překroutili mé myšlenky, rozpoutali šílenou ideologickou válku, narušili křehkou rovnováhu a vůbec způsobili nenapravitelné škody. Nechci s nimi nic mít.“

Její oči teď připomínaly dva veliké kaštany. Nebyla schopna nic říct, jen na sucho polkla. Vzal ji znovu za ruku a podíval se do těch holubičích očí se vší naléhavostí, jakou byl schopen zmobilizovat:

„Já nic nepředstavuji a nemám žádnou moudrost. Vlastním jen mnoho otázek a daleko méně odpovědí, ale jedno mne život naučil. Nesnaž se hledat lék na bolesti světa, jen vše zhoršíš a sama za to draze zaplatíš.“

Stále ten kaštanový pohled. Byla skutečně velmi krásná. I on to cítil, i když by něco takového znát vůbec neměl. Přes skaliska tisíciletí jej na kratičký okamžik přenesla do nezkrotných krajin mládí. Byl to jen záchvěv vzpomínky, přesto jí byl za něj nesmírně vděčný.

Pořád se dívala v šoku před sebe, jen její nádherná ústa se zkřivila do pohrdlivé grimasy:

„Jsi slaboch.“

Nedal na sobě znát, jak hluboce jej to ranilo.

„Velikost talentu ještě nezaručuje kvality charakteru. Obávám se, že to platí, jak pro mne i pro Dermotta.“

„Ty se celý život jen obáváš.“

„Mít velký dar znamená obrovskou zodpovědnost. Každý čin má své následky,…které mohou být dalekosáhlé. Nikdy jsem nechápal, co ode mne vlastně všichni chtějí, co očekávají? Mistře sem, mistře tam, mistře spaste svět. Jak asi?! A…“

„Který kouzelník z nás mladých bude nejmocnější?“

„Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit…“

„Který mág?!“

„Jsi si jistá, že to chceš vědět? Jde spíše o břemeno…“

„Je to má odměna, nemůžeš mi jí odepřít! Mám na ni právo!!“

„Dobře, poslechni si tedy věštbu….,“ řekl rezignovaně a začal deklamovat.

 

Magické půtky neštěstí plodí,

z nich dva mocní mágové se zrodí,

jež uvrhnou na všechny stín.

Dermotte odejde a já s ním,

když mnohé začne sloužit jim.

 

Jeden je den a druhý noc

a taková i jejich moc.

Jeden se snaží prospět nám,

druhý se zhlédl v sobě sám.

Jeden je radost, druhý žal,

jeden je kníže, druhý král.

 

„Ehm…nešlo by to jasněji a bez veršů?“

„Ne, za mých času se to tak dělalo. Jinak to prostě neumím.“

„Ale jak je poznám?“

„Netřeba komentovat, poznáš. Jeden se zrodí až za stovky let a na druhého, na vlas starého jako ty sama, doslova narazíš.“

„Ale který je který?“

 „To nikdo neví, není to totiž ještě jednoznačně určeno. Budoucnost není slovník, mladá dámo.“

„A jakpak to, starý pane?“

„Jednoduše. Oba si v sobě nesou předpoklad obého. Každý z nich může být lesk i stín, kouzlem z růže nebo z vůně kopretin.“

„Ale co když se oba stanou tím samým?“

„Nemožné. Život toho staršího zásadně ovlivní osudy mladšího.“

„Takže možnost volby má jen ten první?“

„Nemůžeme si zvolit to, čím jsme, pouze způsob, jak to budeme naplňovat. Avšak tvůj vrstevník je ještě velmi mladý a na začátku své cesty, kterou mohou do značné míry ovlivnit i vnější okolnosti, jimž bude vystaven. Myslím, že tuším, co chceš udělat, a vůbec se mi to nelíbí. Domnívám se však, že nemám právo pokoušet se ti v tom bránit a nakonec je možné, že toho vznikne i leccos dobrého. Ale zkus si, prosím, aspoň představit, tu obrovskou odpovědnost, která s tím souvisí. Uvědomuješ si vůbec, jak vysokou hru hraješ?“

„Ty se asi hrozně rád posloucháš, že?“

„Prosím?!“

„Dar aselan4!“ Odsekla, vstala a odcházela skrz regály s knihami někam pryč, přičemž  u toho začala pomalu průsvitnět a rozplývat se až úplně zmizela. Stařík se ještě dlouho díval směrem kudy odešla, přestože se nacházel ve světě, kde směr nebyl vůbec důležitý5.

„K němu se ženeš spíš ty,“ řekl smutně, ale v místnosti krom knih již nebylo nikoho, kdo by mu naslouchal.

 

Probuzení. Probuzení je vždy zvláštní. Jen málo lidí má pro něj cit, jen málo lidí si jej dokáže vychutnat. Je to přechod mezi  dvěma světy. Jeden jste již opustili a do druhého teprve vcházíte. Dívku zalilo ostré světlo, příliš mnoho světla. Oči se bránily takovémuto nátlaku a vypovídaly službu. Postupně se však začaly přizpůsobovat a ze zářící mlhy se vylouply nejasné komtury jejího pokoje.

„Slečinka si plánuje dnes přispat? Ne, že by to nějak vadilo, milostpaní. Dneska totiž nikam nemusíte.“

Dívka cítila nesmírné sucho v ústech, přejela si po rozpukaných rtech a začala se poohlížet po něčem k pití. Nejlépe, aby to byla ovocná šťáva. Neměla ráda víno hned po ránu, i když dnes by byla vděčná i za něj. Cítila se hrozně rozlámaná a absolutně ignorovala žvanění služky, což byl zvyk, jež prostě již patřil k lidem jejího společenského postavení.

„Slečinko?! Co jste to u bohů vyváděla?!“

Vstala a šla se podívat, proč služka tak příšerně vřeští, až ji z toho zabolela hlava.

„Co se děje?“ otázala se přísně.

Služebná neodpověděla, jen neustále roztřeseně ukazovala na desku jejího pracovního stolu…

                               ve které byla vyryta hustá spleť čar, v níž by někteří mohli vidět důmyslnou sestavu kruhů a trojúhelníků.

 

 

Pokračování příště ...


Poznámky

1. Pamatujete si jej ještě? Hrdina, co se naposled objevil v kapitole třetí. --zpět do textu--

2. Jistě takové znáte --zpět do textu--

3. Ona to sice nebyla tak úplně šavle, jen typ zbraně, jenž se jí velice podobá. Šedoplášť jej vymyslel sám a ještě se neobtěžoval dát mu jméno. Ale věřím, že to nyní není zrovna to nejdůležitější. Vy byste chtěli vědět, jak to bude pokračovat, že? --zpět do textu--

4. V té době velmi oblíbená kletba přejatá ze staré elfštiny. V původním znění – Dar aselan sfinx – dala by se přeložit jako ekvivalent  nám známého Táhni k čertu! --zpět do textu--

5.Nepřikládal bych mu větší význam než třeba v našem světě barvě. Naopak v Říších snů (vnitřní Sfairos) měla barva nebo např. vůně mnohem podstatnější orientační smysl. --zpět do textu--

Město <<<

-strana 7-

« Autor sešitu »

Augustus
 
 

Další díla autora:

Autor píše poezii (Bílý sešit, Žlutý sešit, sešit Rok) i prózu, ale jeho články najdete téměř po celém časopisu.