Příběh
Uvidíme, zdali
vyroste strom stejně pokroucený, bude – li jej ohýbat stejný
vítr.
Heatcliff (ve výborném
románu Na větrné hůrce od Emily Bronteové)
Narmer1
scházel po schodech dolů do přízemí hostince. Doufal, že tam
potká Yvonn, což bylo přinejmenším poněkud naivní. Jako většina
zamilovaných se soustředil spíše na cíl než na cestu samu.
Prostě se již viděl u ní, než aby přemýšlel nad tím, jak ji
najde. Vědomí, jež se skrývalo za párem očí, které jej nepřímo
pozorovaly bylo jeho chováním mírně pobaveno. Podobné stavy mu
sice byly cizí, ale zároveň k nim cítilo hluboké porozumění.
Nicméně je mělo rádo, připadaly mu osvěžující a svým způsobem
krásné. Víte s city je to jako s uměním. Zdaleka ne každý, kdo
jej obdivuje a chápe, je schopen jej též tvořit. No a vždy se
najdou i nějací sběratelé.
Najednou Narmera uchvátila prudká bolest hlavy.
Možná se budete pozastavovat nad výrazem uchvátila, ale
já jej považuji za velmi výstižný. V té chvíli totiž mladý
kouzelník ztratil kontrolu a vládu převzala bolest. Zasáhla ho
jako blesk do temene a vnořila se až do temných hlubin jeho
mozku. Celé tělo obzvláště pak srdce sevřel hrozný chlad. Svět
se mu okamžitě rozložil ve statisíce miniaturních čtverečků,
které se rozletěly na všechny strany jako střepy z roztříštěného
zrcadla – přestal vidět. Okamžitě se zachytil zábradlí, aby
neupadl. Podobné záchvaty pro něj nebyly nic nového, již si ani
nepamatoval, kdy vlastně začaly. Provázely jej už od mládí, jen
se ještě nikdy neozvaly tak silně…tak hrozně silně. Zatnul zuby
a pomalu se sesouvaje na zem zuřivě objímal zábradlí. V celé
místnosti se citelně ochladilo, na hladině vody co byla ve
džberu stojícím u paty schodiště se vytvořil ledový škraloup.
Cítil praskání dřeva…
„Rozbil jsi nám zábradlí.“
„Co…ehm…co prosím?“ Narmer si vůbec neuvědomoval,
kde je, co se stalo, věděl jen, že ho bolí hlava…hrozně.
„Rozbil jsi nám zábradlí. Ale to nic, dědeček to
spraví,“ ozval se znovu ten dětský hlásek, „Dokonce i Edgara
oživil,“
Narmer zamrkal. Zrak se mu stále ještě úplně
nevrátil. „Kdo je Edgar?“ Zeptal se.
„Rybička…zmrzl, ale dědeček říkal, že za to
nemůžeš a že Tě to bolelo víc než jeho.“
Narmer znovu zamrkal. Před opuchlýma očima se mu
pomalu začala vylupovat z nejasné mlhy malá místnost a hlavně
vedle něj stojící děvčátko. Zvědavě jej pozorovalo svýma velkýma
očima a tvářilo se přitom kouzelným způsobem. Bylo vlastně
docela hezké, tedy až na ty zuby.
„Tak ses nám už probudil?“ Ozval se jiný mnohem
starší hlas, „To je dobré znamení. Začínal jsem se již o tebe
bát.“
Narmer otočil pomalu hlavu – zase ten
všudypřítomný dědek! Chtěl vstát a co nejrychleji odejít, ale
jakmile udělal jen náznak prudkého pohybu, zasáhla jej bolest
tisícem šípů a on měl pocit, že právě přišel o hlavu.
„Ne tak zhurta, mládenče. Ještě nejsi
z nejhoršího venku…ani zdaleka ne. Měl bys raději odpočívat. Dáš
si trochu čaje?“
„Zbývá mi snad něco jiného?!“ Pomyslel si Narmer,
ale protože byl slušně vychován, odpověděl pouze „Rád.“
Čaj byl horký a dobrý. Voněl bylinkami a s každým
novým douškem se mu po těle rozlévaly horké utěšující vlny.
„Speciální receptura?“ Zeptal se s nelíčeným
zájmem.
„Ano.“
„Má nějaké jméno?“
„Jistě, říkám mu Jižní oceán.“
„Velice výstižné, připadám si jako prosluněná
pláž laskaná mořem.“Usmál se Narmer.
„Děkuji. To mne opravdu těší. Když jsem tě našel,
byl jsi na tom moc zle, ale teď už zase začínáš získávat barvu,“
odpověděl vesele stařík. Jako obvykle se kolem něj linula aura
silně nakažlivé vyrovnanosti a dobré nálady, avšak pod tím vším
Narmer vycítil velké napětí. Něco tomu dědulovi působilo nemalé
starosti.
„Zmiňoval jste se o mé…nehodě někomu?“ Zeptal se
již mnohem vážněji. Nálada v místnosti se jako mávnutím
kouzelného proutku změnila. Předpověď pro příští minuty hlásila
nedůvěru. Narmer dobře věděl jaký postoj zachovává společnost
vůči nemocným kouzelníkům – těm, kteří nedokázali ovládat své
schopnosti ani sebe. Z jistého hlediska to bylo oprávněné,
jelikož takové osoby byly časovanou bombou. Přesto teď
z pochopitelných důvodů vůbec netoužil po setkání s davem či
oficiálními představiteli města. Věděl, že musí vyhledat svého
mistra. Měl velký strach.
„Ne a nemusíš se bát, nehodlám to ani udělat,“
odpověděl klidně stařík.
„Vážně?“
„Přikláním se k názoru, že je lepší pomáhat než
trestat.“
„To…to říká i můj mistr.“ Zvláštní únava a tupá
bolest hlavy Narmerovi zabraňovaly se soustředit. Pomalu ale
opravdu velmi pomalu se posadil. Stařík mu na svůj věk s
obdivuhodnou hbitostí přistavil k lůžku malý stolek, o nějž se
mohl opřít. Než stačil kouzelník poděkovat, stál před ním další
hrnek kouřícího čaje.
„Měl by sis ještě odpočinout, den je pořád velmi
mladý.“ Přestože se Narmer ani nezmohl na námitky, tak se k němu
stařík se šibalským úšklebkem naklonil a dodal: „Není proč
spěchat, to děvče vstává stejně až k poledni.“
„Aha,“ odpověděl inteligentně kouzelník. ´Super.
Vševědoucí dědek, to je to, co teďka nejvíc potřebuju,´ přidal
si ironicky, avšak jen v myšlenkách.
„Slyšel jsem, že zkoumáš staré kroniky a spisy.“
´Mnohem kratší by bylo vyjmenovat to, co
neslyšel.´ „Jistě.“
„Tak by tě možná mohlo zajímat, pár mých
příběhů.“
„Nechci vás zklamat, ale zabývám se spíš o
historií než ústní lidovou slovesností.“
„Na každém šprochu pravdy trochu.“
´No jo, ale kdo to má přebírat,´ pomyslel si
Narmer, když však viděl tvář toho starého muže zušlechtěnou
nadšením z toho, že si má zase s kým popovídat, rezignoval a
odpověděl: „Proti tomu se nedá nic namítat.“
„Povídej, Poutníku, povídej,“ žadonila ona
holčička, která byla až doposud překvapivě potichu.
„Jistě, jistě, ale musíme se nejdřív zeptat
našeho hosta, co ho zajímá, hmm?“
„Můj mistr mi uložil zjistit, co nejvíce o
knížecím rodě a založení města,“ rozpovídal se Narmer, jehož
díky blahodárnému účinku čaje pomalu přestávala opouštět špatná
nálada, a který také cítil, že tomu staříkovi něco dluží.
„To, že je Istren formálně svobodné město, i když
každý ví, že v něm vládne kníže, o němž se žádný ze stálých
obyvatel nahlas nezmíní, i kdybyste ho zabil; už beru jako
takový místní folklór, ale…“ Narmer zmlkl v půli věty, jelikož
zjistil, že se stařík zdvořile směje.
„Děje se něco?“
„Nic, jen to poslední slovo, které jsi, chlapče,
řekl je v těchto krajích docela nebezpečné. Být tebou tak bych
je moc nevyslovoval na veřejnosti nebo raději vůbec.“
„Dobře…ale víte, co je podivné? Všechny externí
historické prameny zmiňující se o rané době založení Istrenu
vypovídají, co se týče šlechtických rodů, výhradně o kněžně
zatímco v těch několika málo velice kusých záznamech v městské
kronice se píše pouze o knížeti a zakladateli.“
Stařec se skoro až bolestně usmál a pak chápavě
přikývl.
„Zprvu jsem si myslel, že jsem se zabývám špatným
rodem, a tak jsem prohledal kroniky všech okolních dynastií
existujících v té době a došel jsem k názoru, že jsem se nemohl
mýlit. Co ale ty městské záznamy? Přece neudělaly ze ženské
chlapa?!“ Pokračoval Narmer zaníceně ve svém výkladu.
„Vysvětlení je, jak již to tak bývá, velice
jednoduché. Ne, nespletl ses, ani městští historici neudělali
chybu. Tomuto kraji tehdy opravdu vládla kněžna. Bylo to moc
krásná žena a velice mocná čarodějka, avšak město založil její
manžel.“
„To mne taky napadlo, ale jaktože se o něm vůbec
nezmiňují ostatní prameny? Vždyť ani kronika města nám
neposkytuje žádné informace…teda krom té, že existoval. Není tam
dokonce ani jeho jméno!“
„Acheron byl velice plachý, celý život
nevystoupil ze stínu své ambiciózní ženy, ale zato pěstoval
nádherné růže. Nikdo to neuměl, tak jako on,“ vypravoval stařík
zasněně.
„Acheron? Tak proto má Istren ve svém znaku
černou růži?“
„Ano, to byl jeho nápad. Nikdo jiný před ním ani
po něm je neuměl vypěstovat….Myslím ty pravé, které kvetou jenom
v noci a…,“ stařík větu nedokončil, místo toho pohladil po
vlasech děvčátko, jež je s vykulenýma očima poslouchalo.
„Vy o něm vyprávíte, jako byste ho znal.“
„Ne, to ne…ne osobně. Ostatně je to již mnoho
let.“
Narmer se od srdce zasmál. Připadalo mu to jako
dobrý vtip. „ Staletí,“ opravil staříka.
„Ano, ano. Ale o té kněžně znám jednu velice
starou pověst. Je to sice smutný příběh, přesto si jej možná
budeš chtít poslechnout, “ upřel na něj dědula psí pohled.
Narmer se znovu napil toho výtečného čaje a řekl
přes svůj odzbrojující úsměv: „Rád.“
Stařík se zaradoval a viditelně ožil, rozpřáhl
ruce v širokém a značně teatrálním gestu, jímž si zjednával klid
u svého nepočetného publika. Pak se Narmerovi přímo a dlouze
zahleděl do očí…vypadalo to jako by mu chtěl něco osobního
sdělit ještě než začne vyprávět. Teprve poté zadeklamoval:
„Poslechni si tedy pověst o kněžně tohoto města,
příběh stejně smutný jako poučný; příběh vyprávějící o velké
ctižádosti, odhodlání, zaslepenosti, neštěstí, ale také lásce,
naději a věrnosti jdoucí až za hrob; příběh dlouho spící a
čekající tu na Tvé uši.
Balada o Istrenské paní
V dobách, kdy svět byl mladší než je nyní a mnoho
z toho, co je dnes, ještě nebylo a mnohé z toho, co je nyní již
nenávratně ztraceno, slavilo zlatý věk; dokončila jedna mladá
čarodějka dílo svého otce, které jemu samotnému vzalo život.
Byla velmi krásná a ještě mnohem více ctižádostivá. Ačkoliv
zatím nedostudovala, pomýšlela již na vdavky, což bylo, je a
bude u žen jejího druhu velice neobvyklé, jelikož děti by jí
značně zkomplikovaly slibně se vyvíjející kariéru. Ona však
nebyla obyčejná dívka svého druhu, její mysl se ubírala po
odlišných cestách, které ale všechny vedly k jednomu cíli. Byla
též v mnoha směrech jiná než její otec, a tak díky své
jedinečnosti, vnímavosti, otevřenosti a vnějšímu zásahu, ale
hlavně velké dávce štěstí dokázala to, na co mocný a slavný
čaroděj nestačil. Mocní totiž často kalkulují se silami, které
dalece přesahují běžné lidské chápání, sčítají důvody, příčiny,
pravděpodobnosti, porovnávají schopnosti a přitom zapomínají na
nejnevyzpytatelnější sílu na světě, která dokáže často mocně a
nečekaně zvrátit jazýček na vahách osudu - štěstí…
Najednou měl Narmer pocit, že se kamsi propadá,
ačkoliv věděl, že stále sedí v té malé místnůstce a popijí teplý
čaj. Slova pomalu ztrácela význam a slévala se do jednolitého
proudu, který jej unášel někam do příběhu. Někde v hlubinách
jeho mysli se otevřelo malé okénko, které se stalo vstupní
branou. Neslyšel již jen pouhé vyprávění, ale cítil a hlavně
viděl příběh…
Na tváři mladé dívky se zračilo odhodlání,
zapisovala si do deníku krásnými a souměrnými písmeny velice
pečlivě slova, jež pro ni měla zásadní význam. Její nádherná
tvář, jež se v lecčem podobala oněm písmenům, byla poznamenána
soustředěním, což jí dodávalo zvláštní kouzlo, které
způsobovalo, že na ni byl přímo rozkošný pohled. Našlo by se
jistě mnoho mužů, kteří by ji byli schopni takto sedíc pozorovat
celé hodiny…minimálně jeden.
Ona o tom samozřejmě neměla ani tušení, jelikož
skutečná krása většinou neví o své kráse, navíc byla její mysl
zcela zaměstnána těmi písmeny nebo spíše tím, co pomocí nich
chtěla zaznamenat. Co by si asi mohlo takovéto rozvíjející se
poupě zapisovat do deníku? Pocity? Ano, byly to pocity. Vášnivý
otisk nějaké školní lásky či první dojmy z plesu? Špatně. Byly
to sny, což by vysvětlovalo všude kolem se povalující
čarodějnické knihy. Magie snů je totiž jedno z nejzáhadnějších,
nejopomíjenejších a nutno dodat také nejsložitějších
kouzelnických odvětví, které se však na Univerzitě
ani neučí…šprtka to rozhodně nebyla.
Včera jsem se znovu setkala se svým
pomocníkem. Je výborný! Naprosto skvěle se mi osvědčil. Jednu
chvíli jsem téměř vážně uvažovala o tom, že si ho nechám i
potom, co poslání splníme. Téměř vážně! Vím přece, že to není
možné.
Včera jsme udělali velký kus práce…tedy hlavně
díky jemu. S vlastním průvodcem po Říších astrálního prostoru je
vše mnohem jednodušší. Nechápu proč to otec také nezkusil, musel
přece o tomto způsobu vědět, jak ho mohl tak okázale ignorovat?!
Bude to další z mnoha záhad, které mi nestačil osvětlit. Já ale
jeho dílo dokončím a dokážu všem, že nebyl blázen. Cítím, že už
jsme hodně blízko a můj průvodce mi to potvrdil. Někdy nemohu
uvěřit, že se něco tak dokonalého zrodilo pouze v mé hlavě a
jeho existence je podmíněna jen trváním úkolu. Je krásný…svým
způsobem. Má stříbrné vlasy, které v jasném světle přímo září a
v matném vrhají krásné odlesky. Jeho pleť je bledá, skoro
našedlá…trochu podobná zašlému mramoru, ale na dotek hřeje a
horečnatě pulzuje. Nejzajímavější jsou však na něm jeho oči…dvě
krásné kalně šedé všeobjímající tůně bez bělma či duhovek plné
nekonečné hloubky. Musím si vždycky dávat pozor, abych mu do
nich přímo nepohlédla a když už, tak jen krátce, protože jinak
bych zase zažila ten pocit, že se v nich utápím a propadám kamsi
do neznáma. Čas v takovéhle chvíli úplně přestane existovat…ale
já si nemůžu dovolit se zasnít a ještě k tomu do vlastního snu!
Musím splnit otcovo poslání, aby nezemřel zbytečně a já vím, že
to dokážu…s jeho pomocí určitě ano. Jsem totiž dobrá, i on to
říká. I když je jen mou vlastní představou, tak věřím, že je
objektivní, protože si nedokážu představit nic objektivnějšího
nežli on. Proto se musím soustředit na všechny podrobnosti tolik
potřebné pro vyvolání. Dokonce jsem si nakreslila jeho malý
obrázek, teda jenom s helmou, protože neumím malovat obličeje.
Elisa ho našla a strašně se mi smála. Prý ví, že mám slabost pro
drsné chlapy (taková pitomost!!!), ale že tohle je opravdová
úchylnost. Naštěstí jsem jí ho hned vzala než mohla provést
nějakou hloupost. Je strašně trapná, povrchní a vůbec pitomá!
Nechápu, jak jsem se jí kdysi mohla svěřovat?! Jako kdyby byl
svět jen o šatech a o klukách! Proč to sem vlastně píšu?
Důležité je přece vyvolání. Musím se soustředit, navodit
atmosféru a mít tu správnou náladu. Nesmím se nechat
rozptylovat. Zapomněla jsem na něco? Jméno. Ano, bez jména by to
nešlo. Všechno na něm je šedé…od kápě až po zbroj, jednotlivé
části se liší pouze odstínem. Když jsem ho poprvé uviděla, tak
mne napadlo říkat mu Šedivák, ale rychle jsem to zavrhla. Takové
jméno se vůbec nehodí k jeho klidné vznešenosti, která je znát
z každého jeho gesta. Navíc jsem se bála, že by už podruhé
nepřišel, kdybych ho volala tím jménem. Pak jsem se podívala na
jeho kápi, která mu lehce splývala z širokých ramen a napadlo
mne něco mnohem lepšího…Šedoplášť. Ano, to bylo
jednoznačně to pravé. Od té chvíle mi pomáhá a dnes to všechno
skončí. Jsem si jistá, že se mi to podaří. Ano už dnes…
Nato dívka vstala od stolu, vzala deník a sedla
si na postel. Napila se z poháru, kousla si jablka a pak vytáhla
z tajné skrýše za nástěnným gobelínem pečlivě nakreslený
obrázek. Byl na něm vysoký muž v nádherně zdobené zbroji a
se dvěma zvláštními meči. Dívka rozdělovala svou pozornost
střídavě mezi obrázek a deník, zhluboka dýchala…
Otevřela oči. Ano, byla tam. Opatrně se
rozhlížela, tentokrát si málem myslela, že je znovu ve svém
pokoji, ale nepochybně byla na správném místě…cítila to. Pokaždé
je prostředí jiné. Dnes se podobalo jejich hradu, všechno bylo
stejné a přesto tak jiné. Naučila se jednotlivé sféry
rozlišovat. Naučila se toho již mnoho. Seděl naproti ní u jejího
psacího stolu a něco do něj ryl dýkou. Helmu měl položenou na
židli vedle sebe, nosíval ji jen zřídka, ale bral ji s sebou
všude. Světlo svíček jemně tančilo po jeho stříbřitých vlasech a
nabývalo v milionech odlesků zcela nových forem. Židle, stůl i
pokoj, všechno mu bylo malé, musel sedět v krajně nepohodlné
poloze. Dívenka nemohla potlačit pousmání, když se na nábytek
dívala. Ani nejpevnějších z jejich štíhlých elegantních
proutěných židlí by nemohla unést takovou váhu. Vždyť jen ta
zbroj, jenž svou masívností předčila všechny, které zatím
viděla, musela jistě vážit víc než ona sama. Něco takového by
obyčejný člověk nosit nemohl. Kdyby byli ve skutečném světě,
židle by se již dávno se zoufalým skřípěním rozpadla, jenže tady
ani nezavrzala, jelikož to byl Svět snů …v něčem mnohem
skutečnější než ten náš.
Nezvedl hlavu od práce, ani nedal nijak jinak
najevo, že ví o její přítomnosti. Pouze položil helmu na zem a
mírně židli poposunul, jak se to dělává, když se chce někdo
posadit. Brala to jako pozvání. Pohladila chladný kov jeho
zbroje, připadal jí jako by žil.
„Budeme bojovat?“ Zeptala se, když si sedala.
„Ano.“
Dotkla se jeho tváře…byla horká. Přesunula
ruku k pancíři kryjícímu jeho břicho, ucítila pod ním pohyb.
„Bolí to moc?“
„Ano.“
Šedoplášť měl v břiše červa, který mu požíral
vnitřnosti, jež však záhy dorůstaly. Proto trpěl v nekonečném
kolotoči bolesti způsobené zraněními a jejich hojením. Dívka se
nikdy nedozvěděla, jak dlouho již ani proč tomu tak je. Věděla
jen, že někdy je červ více aktivní a jindy zase odpočívá.
„Poslyš…jestli…jestli se necítíš dobře, tak to
můžeme odložit.“
„Ne.“
„Nemusíš…“
„Dnes má tvůj otec narozeniny. V tento den své
poslání začal a v tento den též skončí.“
„Jak to víš?“
„Vždy si opatřuji podstatné informace.“
Dívce málem vhrkly slzy do očí: „Já myslela,
že je to důležité jen pro mě.“
Poprvé za celý rozhovor se na ní podíval, šedé
tůně se zaleskly, a odpověděl: „To ses mýlila.“ Těžko říci,
jestli si uvědomoval, jak jí tím přivedl do rozpaků. Jeho tvář
zůstala neměnná. Vypadal jako socha, které mu někteří stavěli a
pak se jim klaněli jako bohu. Byly mu podobnější více než on sám
sobě.
Sklopila zrak na rytinu na dřevěné desce
stolu, tvořil jí obrazec složený z mnoha trojúhelníků, které se
navzájem mísily a překrývaly. Ani při nejlepší vůli nedokázala
odhadnout jejich počet. Ten spletenec byl příliš matoucí, teď se
jí dokonce zdálo, že tam zahlédla mihnout se nějaké kružnice.
Raději se vrátila pohledem zpět k němu dříve, něž jí ty čáry
začnou před očima tančit.
„Co je to?“
„Dar.“
„Pro mě?“
Sotva znatelně přikývl.
„Děkuji…je to krásné,“ řekla znovu
v rozpacích.
„Geometricky dokonalé. Opatruj to a zapamatuj
si to.“
„Bude to pro mne nějak důležité?“
„Nejdůležitější.“
Snažila se přijít na využití těch obrazců.
Samozřejmě, že by jí nedal něco, co by sloužilo pouze
k estetickým účelům a nemělo praktické využití. Odporovalo by to
jeho povaze. Zároveň to však nemohlo mít žádnou spojitost
s dnešním dnem ani s posláním, to by jí to nevěnoval jako dar.
Trošku již znala temné zákruty jeho myšlení a často je též
obdivovala. Svět by byl přece tak nádherný, kdyby se k němu
přistupovalo přísně logicky. Nedůvěřovala citům…mohou mást a
snadno zradit…stejně jako lidé. Navíc vztahy jsou tak
nesnesitelně složité, když se do nich míchají nežádoucí emoce.
Například manželství jejich rodičů byl jednoznačně sňatek
z rozumu…
„Strážce.“ Tím jediným slovem přerušil
Šedoplášť neklidné proudy jejich myšlenek.
„Bude mít podobu bojovníka?“
„Ano. Navíc tě čeká na místě, kde nebudeš moci
použít magii.“
„Ale jak mám bojovat s válečníkem bez pomoci
svých kouzel?“
„Nijak. Utkám se s ním já.“
„Ale proč?! Chci říct… všechny úkoly jsem
zatím zvládla sama…tedy s tvou asistencí. Dnes se všechno
rozhodne, nechci se jen dívat!“
„Já ho mohu porazit, ale jen ty jej můžeš
zabít. Navíc budou dva, oba budeme mít plné ruce práce.“
„Dva?“
„On a Tvůj otec.“
Dívka se na něj překvapeně podívala a mírně se
otřásla.
„Pokud prohraješ, tak mu patříš,“ řekl
Šedoplášť tónem anglického majordoma ohlašujícího, že v salónu
bude za pět minut servírovat čaj().
„Je ještě nějaká šance, že…?“
„Máš tělo?“
„Ne, už ho pohřbili. Nedokázala jsem to
pozdržet.“
„Žehem?“
„Ano.“
„Pak ne. Ale měla by ses spíše soustředit na
dnešek. Jistě by nechtěl, abys dopadla stejně. Navíc máš
jedinečnou šanci to vše ukončit. Nepromarni ji.“
Dívka vypadala, že má slzy na krajíčku. Vzal
ji něžně kolem ramen, což ostře kontrastovalo s drsností jeho
v oceli navlečených rukou, vždyť to byly téměř medvědí tlapy.
Položila si hlavu na hrudní plát, proti všem předpokladům nebyl
vůbec studený. V jeho objetí se skoro ztrácela. Kdyby to viděl
nějaký malíř, namaloval by nejspíš nádherný obraz – Spanilá
dívka v objetí krásného rytíře. Jenomže jediná malířka v dohledu
se opírala o mohutný detailně zdobený hrudní plát a do každého
oka pustila po jedné horké slze. Dívala se přes ně na stříbřité
vlasy volně mu spadající na ramena. Byl opravdu krásný – svým
způsobem…
„Nemáš si co vyčítat.“
Vzpurně se odtáhla, avšak ne příliš daleko:
„Nemusíš mě utěšovat.“
„Já vím. Mám následující plán…“
Ten sál byl obrovský, sice ne širší než loď
největšího chrámu v univerzitním městě, ale za to rozhodně delší
a vyšší – jeho strop tonul v mlze. Nikde nebyl prostor pro
věřící jen všudypřítomné sloupy lemující stěny. Střed vyplňoval
pruh neuvěřitelně rozlehlého prázdna. Celá ta scenérie působila
neobyčejně depresivně. Člověk si zde připadal jako to nejmenší
bezvýznamné zrnko písku v celém širém vesmíru. Sál brzy ztratil
začátek a vypadal, že nemá ani žádný konec. Cesta lemovaná po
obou stranách mohutnými sloupy se zdála být nekonečnou. Celá ta
bombastická architektura měla jediný cíl – srazit příchozímu
sebevědomí. Vždyť co by mohl zmoci proti síle, jež dokázala něco
takového postavit? V mlze tam někde u nejasně tušeného stropu se
občas zablesklo, atmosféra byla těžká, stíny se zdály delší, vše
ostatní větší a člověk naopak mnohem menší. Přesto dívka kráčela
s hlavou hrdě vztyčenou. Nenechala se zaskočit, byla varována.
Jílec meče jí pod kápí studil do dlaně. Byla to pro ni neobvyklá
zbraň, přestože ji v boji s ní dobře vycvičil. Neobvyklá zbraň
pro neobvyklé situace. Měla zvláštní tvar, jednalo se vlastně
spíše o šavli a byla vyrobena na míru. Šedoplášť se krom jiného
dobře vyznal i v umění kovářském.
Dívka se nebála, její krok
byl jistý. Existují situace2,
kdy se veškerá budoucnost, toužení i obavy zhustí do jediného
okamžiku; kdy veškeré nitky osudu musí projít jediným bodem,
který rozhodne o všem. Každý minimálně jednou něco podobného
zažije nebo mu to tak alespoň bude připadat. Tyto okamžiky mohou
přitahovat černá mračna obav, nasazovat tmavé brýle při
jakékoliv myšlence na ně, zjevovat se ve snech, zrychlovat dech
a působit střevní potíže. Když však jednou konečně přijdou,
nastoupí úleva. Dech se zklidní stejně jako žaludek a nervy,
mysl se začne soustředit na jediný cíl – uspět. Tedy za
předpokladu, že jste podobní jako ta dívka nebo já.
Zpočátku to nebylo znát, ale sál se postupně
zužoval, jako by všechny jeho cesty měly vést k mramorovému
schodišti. Na jeho prvním stupni stáli rytíři – dva. Žádný
z nich se tedy neschovával ve stínech mezi sloupy. Byli vysocí a
mohutně pancéřovaní. Ve světě, který si zvykla nazývat
skutečným, by se někdo v takové zbroji nemohl ani hýbat, natož
pak bojovat. Přesto ji svými zbraněmi pozdravili. První jí
pokynul ten černý svou obrovskou sekerou, poté jej následoval
modrý ladným pohybem meče. Až na tyto malé detaily si ale byli
podobní jako vejce vejci – stejné rohaté přilby, stejný typ
zbroje ježící se ostny na všechny strany, stejné rudé světlo
vycházející z pod hledí přilbice.
Stáhla si kápi z hlavy, ani jeden z nich však
nesklopil hledí ani nesejmul helmu. Představování, zdá se,
nepatřilo k jejich společenským zvyklostem. Začala ustupovat,
brzy se to změnilo v útěk. Rytíři ji následovali pomalým klidným
krokem, přesto se neustále přibližovali. Strážce si pohrával
s prostorem. Nejspíš na důkaz toho, že je zde pánem všeho. Kdyby
to však byla skutečně pravda, nemusel by ji dokazovat. Mířila
k nejbližším sloupům, když byla téměř u nich, tak se rychle
otočila a mrštila po černém rytíři malou kulovitou věc. Ten ji
bez obtíží v letu rozetnul svou sekerou, načež se ukázalo, že to
byl váček s jemným prachem, který se okamžitě rozptýlil a mimo
jiné mu vletěl i do očí. To však černé rytíře nijak viditelně
nezneklidňovalo. Provedl na pohled téměř nedbalé gesto
opancéřovanou rukou a prach se vrátil zpátky do váčku, který se
zacelil a uletěl několik metrů zpět. Pak se svět začal znovu
chovat podle zákonů vědy, pomocí níž by jej někteří rádi
vysvětlili a váček pokračoval stejnou rychlostí ve své původní
trajektorii. Rytíř se mu teď však již bez obtíží vyhnul, takže
dopadl někam daleko za něj. Zaměstnal jej jen na pár vteřin, ale
i to stačilo.
Zpoza nejbližšího sloupu se totiž s rychlostí
blesku vyřítil Šedoplášť, vyhnul se ráně modrého rytíře a když
se těsně míjeli, tak mu naopak jednu uštědřil. Ten poklesl na
jedno koleno a z poraněného boku i nohy mu začala unikat slabá
mlhavá záře. Šedoplášť zatím, aniž by se zastavil či vůbec
zpomalil, udeřil jako vichřice na černého rytíře. Byla to hrozná
rána, využil při ní maximálně svého rozběhu, váhy a hlavně
momentu překvapení, jelikož černý rytíř až doposud se zabývající
váčkem jej zahlédl až v poslední chvíli, přesto ještě dokázal
neuvěřitelně rychle zakontrovat sekerou. Pro dívku to byl jen
okamžik. Zahlédla pouze mihnout se jakousi velkou šedou šmouhu,
následoval jasný záblesk a pak ohlušující třesk. Sekera se
rozlomila, černý rytíř upadl na zem, chvíli jel zády po podlaze
a poté překvapeně zíral na zbytky své zbraně, jež mu zůstaly
v rukou.
Modrý rytíř zatím též nezahálel a s šíleným
řevem plným bolesti a vzteku se vrhl na dívku. Hodila po něm
svou kápi a postavila se do bojového postavení. To jej mírně
zarazilo, v žádném případě však neodradilo. Zranění jej výrazně
zpomalovalo, ale i přesto byl stále na lidské poměry velice
rychlý. Své údery však vedl spíše na sílu, jako by si byl tohoto
handicapu vědom. Dívka nestačila dost rychle uhýbat a vzhledem
ke své omezené fyzické síle i váze nemohla příliš efektivně
vzdorovat. Navzdory tomu odrazila ránu, která ji měla přeseknout
vejpůl, avšak ztratila přitom rovnováhu a upadla. Šavle jí
vypadla z rukou. Modrý rytíř uznale pokývl a zároveň ji dal
v tomto jediném mírně arogantním gestu najevo, že poslední ráně
se nevyhne. Šedoplášť to zpozoroval, upustil od pronásledování
černého rytíře, vydal krátký skřek podobný křiku raněného orla a
rozběhl se k nim. Modrý rytíř mu věnoval pohrdlivý pohled typu
„to nemáš šanci stihnout“, ale Šedoplášť se rovnou v běhu náhle
přemístil přímo za něj. Modrý rytíř se navzdory svému zranění a
překvapení stihl obrátit, avšak svými bojovými kvalitami
nedosahoval černého rytíře a už vůbec ne Šedoplášťě. Ten jej
nejenže probodl, ale ještě připíchl svým mečem k jednomu ze
sloupů. Když velká černá čepel vnikala do kamene doprovázelo to
strašlivé skřípění ani nemluvě o řevu modrého rytíře. Byl to
prostě uširvoucí zvuk. Přesto oba zbývající bojovníci slyšeli
dívčin výkřik:
„Nemůžu se vůbec pohnout, nějak mě
paralyzoval.“
Černý rytíř se šíleně rozchechtal a mrštil po
ní vší silou použitelnější část své sekery. Šedoplášť vytrhl
střečkujícímu modrému rytíři jeho štít a dalším bleskovým
přemístěním se postavil před ni. Následoval záblesk. Šedoplášť
zavrávoral, sekera pronikla štítem, ale pak jí již nezbyla
dostatečná razance na to, aby jeho zbroj víc než jen poškrábala.
Zůstala zaklíněná ve zbytcích štítu, Šedoplášť ten kus nyní již
nepotřebného železa odhodil. Když to uviděl černý rytíř vztekle
zařval:
„Ztraceně, teď už asi vím, kdo jsi! Šedoplášť!!!
Ta pitomá děvka neví, co dělá. Začínám toho mít tak akorát
dost!“
Šedoplášť mu nijak neodpovídal pouze tasil
svůj druhý meč a vyslal svým klidným téměř až nezúčastněným
hlasem, který v dané situaci působil téměř komicky, k ležící
dívce několik krátkých vět:
„Tohle je Strážce a začíná se bát. Víš, co máš
dělat.“
„Ale jak…?!“
„Světlo.“
Černý rytíř dupnul pravou nohou do země a
modrého meč se mu objevil v ruce. Nato se oba soupeři proti sobě
rozběhli. Srazili se již mnohem obezřetněji než před tím avšak
přesto nemálo prudce. Pokud by někdo podle jejich vzezření
očekával těžkopádnou bitvu opancéřovaných kolosů, tak by se
šeredně mýlil. Předvedli pravý opak – meče se míhaly v těžko
postřehnutelném sledu, jedna šermířská finta střídala druhou.
Souboj byl zhruba vyrovnaný. Oba soupeři si nechávali mohutné
údery podpořené jejich démonickou mocí a své zvláštní schopnosti
na horší časy.
Dívka se zatím pokoušela silou veškeré své
vůle, alespoň maličko pohnout. Bezvýsledně.
„Co, sakra myslel tím světlem?!“ Pomyslela si.
Modrý rytíř s sebou zatím bezmocně cukal připíchnutý na sloupu
jako nějaký podivný brouk a nesnesitelně vřeštěl. Dokonce ani
nohama nedosahoval na zem. Náhle pochopila, že se zmenšuje.
Unikala z něj celými proudy matná duhová záře.
Černému rytíři mezitím viditelně docházely
síly. Stále více se zadýchával a jeho útoky již také nebyly tak
přesné a elegantní jako na začátku. Šedoplášť to zpozoroval a
změnil taktiku, pokoušel se svého nepřítele vyprovokovávat ke
zbrklým a zbytečným výpadům a sám šetřil síly. Používání
zvláštních schopností je zřejmě oba značně vyčerpávalo. Vzhledem
k výbušnému temperamentu jeho soupeře se mu však tato taktika
docela dařila a začínal pomalu leč jistě získávat převahu. Proto
se černý rytíř uchýlil k zoufalému řešení. Sevřel prsty levé
ruky v pěst a něco zavřeštěl. Sloupy v celém sále se začaly
naráz bortit. Byly velice vysoké a tak doslova všude kolem nich
náhle poletovalo kamení.
Sloup, na kterém byl připíchnut modrý rytíř,
celý popraskal a jemu se konečně podařilo se osvobodit, čímž se
proud unikající záře dostal blíže k ležící dívce. Avšak obrovská
masa kamene, jež to způsobila, se začala povážlivě naklánět
směrem k ní. V úděsu vykřikla. Šedoplášť to zpozoroval a udělal
pohyb, jako by se za ní chtěl přemístit, ale nic se nestalo.
Místo toho, s tváří bolestí zkřivenou pohlédl na svůj bok.
Poklesl na jedno koleno. Červ. Černý rytíř nemoha uvěřit tomu
štěstí zformoval veškeré své zbývající síly do jediného úderu…na
místo, na které Šedoplášť tak bolestně a zklamaně zíral. Třesk a
záblesk, jež následovaly byly asi nejhlučnější a nejjasnější za
celý boj.
Dívka, která tomu všemu bezmocně přihlížela,
zažila nejspíš nejhorší zděšení ve svém dosavadním životě. Něco
se v ní zlomilo, poprvé řekla to, na co se před tím neodvažovala
ani myslet. Hlesla to neslyšně, avšak každým nervem jejího těla
to křičelo…jediné slovo:
„Lásko!!!!!!!!“
Absolutně nevědouc jak, v nastalém šoku
pohnula nohou. Ta se tak dostala přímo do hlavního proudu matné
záře unikající z modrého rytíře, jež se zoufale a naprosto
bezvýsledně snažil někam odplazit. Zaplavila jí přímo lavina
obrovské a nespoutané démonické síly, jíž se nebylo možno
nepoddat…i kdyby to sama nechtěla. Cítila v sobě moc…ne…
MOC(!), jakou nebylo možno slovy popsat. S zuřivě
něšťatnošťastným (vše dohromady) frenetickým řevem doslova
proletěla sálem až ke schodům. Při tom se vyhýbala padajícím
kamenům, a to vše v rychlosti, o jaké se jí dříve ani nesnilo.
Vidění se jí kompletně změnilo a zaostřilo, její srdce naplnily
emoce z nejhlubšího nitra duše, pro které lidský jazyk nemá ani
jméno, jelikož drtivá většina zástupců tohoto druhu by nikdy
v životě nepřipustila, že je má. Prožívala jistý druh temné a
velice zhoubné extáze.
Ani jeden z bojujících démonů si jí však
nevšímal. Měli svých starostí dost. Černý rytíř právě nevěřícně
hleděl na svůj zlomený meč, jeho jasně modré úlomky ležely všude
kolem. Šedoplášť mu ladným pohybem usekl ruku těsně u zápěstí.
Bylo to snadné. Jeho soupeř rezignoval na jakoukoliv obranu.
Nevytryskl žádný proud maně duhového světla. Černý rytíř byl
prakticky jen zbroj. Proto byl také téměř nezničitelný…téměř.
V magických předmětech i bytostech proudí jisté žíly energie a
Šedoplášť měl schopnost je vidět. Provedl několik rychlých
bezpečnostních tnutí. Zbavil svého nepřítele zbytků obou paží a
některých chráničů. To vše pomalu, chladně, klidně, z rozvahou a
promyšleně. Černý rytíř jej jen téměř nezúčastněně pozoroval a
mluvil:
„Jsi opravdu dobrý…nejlepší z těch, co jsem
zatím potkal. Nezjistitelný sférami, proto ses mohl nepozorovaně
přidat k té holce, když vstupovala do chrámu. Lámání zbraní,
přemisťování…ty jsi asi vážně Šedoplášť. Věděl jsem, že jí někdo
pomáhá, ale…(bolestný vzdech – to víte, když Vám někdo jedinou
ranou amputuje ruku, tak se to bez toho neobejde).“
Šedoplášť mlčel, respektoval jediné právo
všech poražených, a to vykecat se. Napřímil se k poslednímu
úderu…
„Těšilo mne.“
…krátce na to kývl a bodl. Vedl řez vertikálně
skrz hlavní žílu. Prakticky rytíře rozpáral. Čepel se s děsivým
kovovým skřípěním probojovávala nahoru, což nebylo nic ve
srovnání se zvuky, které doprovázely vysychání žíly. Není to
snadné k něčemu přirovnat, poněvadž to nemá v lidském světě
ekvivalent. Snad mučení tisíců lidí a zvířat, to vše najednou a
pořádně zesílené. Některé pověsti říkají, že tak oslavují
všechny jeho oběti démonovu smrt. To jsou však většinou jen
náboženské představy. Pravdu nikdo z lidí nezná…nikdo se jich
neptal.
Černý rytíř jakoby zkameněl, pak se po celém
zbytku jeho zuboženého těla se rozletěly drobné prasklinky, jež
velice rychle rostly. Nakonec se rozpadl na prach.
Modrému rytíři se podařilo zastavit svůj
proces zmenšování stejně jako unikání záře. Mnohem méně úspěšný
však byl ve shánění nějaké zbraně. Vytáhnout si z rány
Šedoplášťův velký černý meč se ještě nedovažoval, jelikož další
gejzír záře riskovat rozhodně nechtěl. Proto se zuřivě leč o to
bezvýsledněji snažil vypáčit ze zničeného štítu v boji ještě
možná docela použitelný úlomek sekery. Nakonec ten kus železného
šrotu rozčileně zahodil. Klečel na kolenou a usilovně přemýšlel,
jak nejlépe využít poslední zbytky své síly. Najednou mu něco
zvedlo hledí přilbice. Zahlédl špičku šavle3.
Rudé světlo pohaslo a objevila se tvář starého a ztrápeného
muže.
„Dcerunko,…“
Šavle putovala někam nahoru, pryč z jeho
zorného pole. Ruka, jež jí vládla, se napřáhla k úderu.
„Dcerunko! Ty nevíš…Já si to vybral
dobrovolně!...“
Šavle dopadla. Bylo to šikovné úsporné
seknutí. Dívka dělala čest svému výcviku. Neexistovala slova,
která by ji mohla zastavit…ne v tomto stavu.
Hlava odletěla kamsi do neznáma. Tělo s sebou
ještě několikrát zaškubalo a pak explodovalo v záplavě matně
duhového světla.
Tma. Únava. Hlas…známý a klidný.
Světlo…stříbřité vlasy vrhají milióny odlesků na vše kolem a
dotýkají se její tváře. Ty velké a silné ruce ji teď neobyčejně
něžně hladí všude po těle. Co se to skrývá v šedivých hlubinách
těch dvou přízračných tůní, jež se na ní upírají? Starost? Jsou
vůbec schopny nějakého citu? Ano, jistěže ano…citů, pro které
nemá lidský rod jméno.
„Nevypadáš zraněná.“
„Ani nejsem…cítím se dobře…, což je dost
divné.“
„Ani ne, jsi v šoku, ale jinak pravděpodobně
v pořádku. Vstaň, prosím.“
„Proč?“
„Zvítězili jsme.“
Pomohl jí na nohy. Udělala několik vrávoravých
kroků. Galantně jí nabídl rámě.
„Šavle.“
„Už ji nebudeš potřebovat. Vedla sis lépe než
skvěle. Jsem na Tebe pyšný.“
„Díky, moc to pro mě znamená. Víš, myslela
jsem, že Tě zabil.“
„To by mu červ nedovolil. Má mne přece ´mučit
až do konce času a možná ještě déle´. Byla by to velmi hloupá
kletba, kdyby mi umožnila spáchat sebevraždu hrdinskou smrtí
nebo dostat se k červu pouhou ranou mečem. Musím uznat, že je to
nejmocnější a nejzáludnější tvor, kterého tu můžeš
potkat…samozřejmě hned po mně. Tvá cesta,“ ukázal na schody.
Když zahlédl její pohled odpověděl:
„Úkol je splněn, tam leží Tvá odměna.“
„Ty se mnou nepůjdeš?“
„Je to jen Tvá cesta a Tvá odměna. Zasloužíš
si ji.“
Vstoupila na první schod. Úkol je splněn. Ta
chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala, konečně přišla, tak
proč necítím žádnou ale vůbec žádnou radost či úlevu?!
„Uvidím tě ještě někdy?“
„Ano.“
„Bude mi potěšením.“
„Nebude.“ Rázným gestem zamítl všechny její
nevyřčené otázky: „Žij šťastně a moudře a nezapomeň na mne ani
na můj dar, budeš jej jednou potřebovat.“
„Nezapomenu…nikdy.“
Raději se otočila, aby neviděl v jejích očích
slzy a nemusela jemu ani sama sobě vysvětlovat, proč tak
pateticky žvaní. Postupovala vzhůru…velmi pomalu…schod po
schodu. Zvítězila jsem. Splnila jsem všechny zkoušky, překonala
veškeré nástrahy. Ať si už jako mou závěrečnou zkoušku
kouzelničtí mistři vymyslí cokoliv, nebude to nic ve srovnání
s tímhle. Zachránila jsem rodinnou čest a prokázala jsem své
kvality. Mám přece všechny důvody se radovat, tak proč
brečím?!!! Slzy se jí koulely po tváři čím dál hustěji. Vodopád
hrozil prolomením hrází každým okamžikem.
Poslání je dokončeno. Dvě osoby, na nichž mi
v životě záleží nejvíce, už nikdy neuvidím. Šedoplášť nemluvil
do větru, to on nedělá…též nikdy. Sakra, tohle je ale hořké
vítězství. Muselo to přece tak dopadnout. Věděla jsem to…ale
nějak mi to nedošlo.
Osušila si slzy a ohlédla se. Pořád tam stál,
teď již hluboko pod ní. Tak vyrovnaný, díval se na ní tím svým
uklidňujícím pohledem. Představoval stabilitu, skálu, o níž se
mohla opřít…klidné moře pro její rozháranou duši. Věděl vůbec,
že by se nejraději vykašlala na všechna poslání a odměny a
seběhla tam dolů za ním? Krucinál, já jsem ale pitomá!!!
„Bylo mi ctí s Tebou pracovat,“ řekla nakonec.
„Mně též. Jsi výjimečná žena.“
Na to se otočila a co nejrychleji vyběhla
poslední schody. Cestou si opakovala pouze dvě slova:
„Nikdy víc…nikdy víc…nikdy víc.“
Vystoupila
již nad mraky. Byla unavená…velice unavená. Našla, co jiného než
bránu – bílou se zlatým kováním v podobě rostlin, jež místo
květů měly diamanty. Ne, že by něco vyloženě očekávala, ale to,
co objevila, ji nijak nepřekvapilo. Takové schody v tak
megalomanském chrámu ani nemohly mít jiný cíl. Zlaté rostliny se
před ní vlnily jako nějací hadi. Snad měly napodobovat louku,
jak se na ní tráva klátí ve větru…snad, neměla chuť to
zjišťovat. Nikde nebyl ani náznak kliky či klepadla. Začala před
branou přecházet, přitom si pečlivě všímala druhů rostlin i
barev diamantů. Tuhle hádanku již znala. Rozluštila ji ještě na
samém začátku poslání. Konečně našla dvě vyhovující. Pomalu mezi
ně vsunula prsty – prošly povrchem brány bez sebemenšího odporu
jako by tam ani nebyl – pak ruce, až nakonec rostliny rozhrnula
a vstoupila. Nezmizela, brána teď ukazovala dívku kráčející mezi
vlnícími se květinami.
Chrám dole se zatím začal hroutit, mraky ztmavly,
budova se otřásala a podlaha praskala. Šedoplášť do ní zarazil
větší ze svých dvou mečů, vytáhl odkudsi ze záhybů svého pláště
knihu, pohodlně se opřel a začal si číst. Jedna obzvláště
hrozivě se rozevírající puklina zatím vyrazila přímo k němu.
Vycházelo z ní rudé světlo, meč se zakymácel a málem v ní
zmizel. Šedoplášť se rozkročil, vrátil jej do pochvy, věnoval
významný pohled svému boku a pak otočil stránku. Puklina se dále
rozevírala jako tlama nějaké stvůry, pomalu se mu začaly
rozjíždět nohy. Červ v jeho boku se vztekle zavlnil a přemístil
je oba pryč. Šedoplášť nesnášel plýtvání energií, obzvláště ne
tou svou.
Věděla, že
je u cíle. Ta místnost totiž byla v naprostém rozporu vůči
všemu, co jí zde předcházelo. Bylo na první pohled jasné, že ji
v tomto světě tvořila zcela odlišná vůle. Z větší části se
skládala z polic s knihami, vypadala jako provizorní kuchyň
zřízená v obrovské knihovně. Starý muž právě zavřel jeden
objemný svazek a vracel jej zpět na místo, když přicházela.
„Aha, už
jsi tady. Věru jsi neztrácela čas.“
Dívka se
sklonila a poklekla na jedno koleno tak, jak to dělávají rytíři.
„Vstaň,
prosím. Nikdy jsem nechtěl, aby se mi ostatní klaněli.“
„Mnoho
horších vyžadovalo to, co největší odmítá?“ usmála se mírně
ironicky dívka.
„Nejsem
největším kouzelníkem v dějinách…přinejmenším jedním
z nejlepších to ano, ale největším? Ne, nikdy jsem neaspiroval
na podobný titul. Ostatně na takových úrovních se již rozdíly
stírají. Každý je v něčem dobrý…opravdu dobrý. Možná ani žádný
nejlepší neexistuje a my si jej jen vymysleli pro naši vrozenou
soutěživost. Tebe ale jistě nezajímají mé stařecké žvásty.
Přišla jsi, vysvobodila mne a obětovala tomu velmi mnoho…možná
příliš. Nevím, zdali Ti to budu schopen někdy splatit. Má moc je
nyní značně omezena a ani nikdy nebyla taková, jak se praví
v pověstech.“
„Chtěla
bych radu,“ řekla pomalu dívka.
„Pak jsi
velice moudrá,“ odpověděl příjemně překvapený stařík., „A věz,
že Ti jich poskytnu tolik, kolik budeš chtít.“
Maličko se
pousmála a pak spustila: „Vím, že jste se zabýval hledáním
talentů…který čaroděj z nás mladých bude nejmocnější?“
„Řekl bych,
že jsem byl posledních tisíc let tak trochu mimo dění
veškerenstva ve vězení.“
„A co ty
knihy? Máte tu tituly staré ani ne půl století.“
„Nosí mi je
sem přítel…Šedoplášť.“
Vytřeštila
oči.
„Věř mi, že
ten JE skutečný…víc než by si mnozí přáli.“
Chvíli
mlčeli a hleděli do prázdna, jež bylo náhle těžší než ten
nejobjemnější foliant.
„Vím, nač
myslíš,“ řekl stařec, aby přeťal ticho, „on si chodí, kam chce,
ale já jsem nemohl opustit tento prostor…dokud jsi mne
nevysvobodila.“
„A můj otec
o něm nevěděl?!“
„Tvůj otec
nevěděl spoustu věcí, dokud mu je Šedoplášť neprozradil.“
Dívka se
pevně zachytila madla křesla, měla pocit, že padá. Byla unavená
– velmi unavená, ale kdesi v jejím nitru začala planout nová
síla – vztek. Moc démonů jen tak snadno nevyprchá, obzvláště ne
takovýchto.
„Tak…tak
proč nevyužil jeho pomoc?“
„Protože,
obávám se, věděl, s kým má tu čest.“
Mlčela, jen
ještě více sevřela madla, až jí klouby na rukou zbělely.
„ O čemž já
nemám samozřejmě tušení, že?“
„Ani
v nejmenším.“
„Protože
jsem jenom hloupá ženská?!“
„Ne, jsi
prostě příliš mladá.“
„Aha, ale
na to, abych vás osvobodila, jsem stará dost,“odsekla jízlivě.
„Vidíš, to
je právě jeden z důvodů, proč si nejsem jist, jestli se chci
vůbec vracet. Svět je dnes úplně jiný než ten starý, co jsem
znával. Lidé jsou tak zbrklí, tak brutální, tak odlišní od elfů
či jiných ras. Již roky se jim zde marně snažím porozumět,“
odpověděl sklesle. Vypadal najednou tak starý a zoufalý. Vstala
a vzala jej za ruku:
„Mistře,
jste největší čaroděj, jaký kdy žil. Podstoupila jsem strašnou
námahu a hrozné nebezpečí, zabila jsem vlastního otce, jen abych
vás odtud dostala. To všechno pro vaši moudrost, pro to, co
představujete. Svět vás potřebuje!“
Nevypadal,
že by to pomohlo.
„Kouzelníci
vašeho ctného řádu jsou dnes téměř rozprášeni. Můj otec byl
poslední velmistr. Mnoho z nich trpělo a zemřelo…“
„Pro svou
vlastní pýchu.“Pustil její ruku a složil hlavu do dlaní.
„Já přece
žádný řád nezaložil. Vymysleli si jej dva fanatici asi dvě stě
let po mém zmizení. To, co poté následovalo, byla katastrofa.
Překroutili mé myšlenky, rozpoutali šílenou ideologickou válku,
narušili křehkou rovnováhu a vůbec způsobili nenapravitelné
škody. Nechci s nimi nic mít.“
Její oči
teď připomínaly dva veliké kaštany. Nebyla schopna nic říct, jen
na sucho polkla. Vzal ji znovu za ruku a podíval se do těch
holubičích očí se vší naléhavostí, jakou byl schopen
zmobilizovat:
„Já nic
nepředstavuji a nemám žádnou moudrost. Vlastním jen mnoho otázek
a daleko méně odpovědí, ale jedno mne život naučil. Nesnaž se
hledat lék na bolesti světa, jen vše zhoršíš a sama za to draze
zaplatíš.“
Stále ten
kaštanový pohled. Byla skutečně velmi krásná. I on to cítil, i
když by něco takového znát vůbec neměl. Přes skaliska tisíciletí
jej na kratičký okamžik přenesla do nezkrotných krajin mládí.
Byl to jen záchvěv vzpomínky, přesto jí byl za něj nesmírně
vděčný.
Pořád se
dívala v šoku před sebe, jen její nádherná ústa se zkřivila do
pohrdlivé grimasy:
„Jsi
slaboch.“
Nedal na
sobě znát, jak hluboce jej to ranilo.
„Velikost
talentu ještě nezaručuje kvality charakteru. Obávám se, že to
platí, jak pro mne i pro Dermotta.“
„Ty se celý
život jen obáváš.“
„Mít velký
dar znamená obrovskou zodpovědnost. Každý čin má své
následky,…které mohou být dalekosáhlé. Nikdy jsem nechápal, co
ode mne vlastně všichni chtějí, co očekávají? Mistře sem, mistře
tam, mistře spaste svět. Jak asi?! A…“
„Který
kouzelník z nás mladých bude nejmocnější?“
„Nikdy jsem
nechtěl nikomu ublížit…“
„Který
mág?!“
„Jsi si
jistá, že to chceš vědět? Jde spíše o břemeno…“
„Je to má
odměna, nemůžeš mi jí odepřít! Mám na ni právo!!“
„Dobře,
poslechni si tedy věštbu….,“ řekl rezignovaně a začal
deklamovat.
Magické
půtky neštěstí plodí,
z nich dva
mocní mágové se zrodí,
jež uvrhnou
na všechny stín.
Dermotte
odejde a já s ním,
když mnohé
začne sloužit jim.
Jeden je
den a druhý noc
a taková i
jejich moc.
Jeden se
snaží prospět nám,
druhý se
zhlédl v sobě sám.
Jeden je
radost, druhý žal,
jeden je
kníže, druhý král.
„Ehm…nešlo
by to jasněji a bez veršů?“
„Ne, za
mých času se to tak dělalo. Jinak to prostě neumím.“
„Ale jak je
poznám?“
„Netřeba
komentovat, poznáš. Jeden se zrodí až za stovky let a na
druhého, na vlas starého jako ty sama, doslova narazíš.“
„Ale který
je který?“
„To nikdo
neví, není to totiž ještě jednoznačně určeno. Budoucnost není
slovník, mladá dámo.“
„A jakpak
to, starý pane?“
„Jednoduše.
Oba si v sobě nesou předpoklad obého. Každý z nich může být lesk
i stín, kouzlem z růže nebo z vůně kopretin.“
„Ale co
když se oba stanou tím samým?“
„Nemožné.
Život toho staršího zásadně ovlivní osudy mladšího.“
„Takže
možnost volby má jen ten první?“
„Nemůžeme
si zvolit to, čím jsme, pouze způsob, jak to budeme naplňovat.
Avšak tvůj vrstevník je ještě velmi mladý a na začátku své
cesty, kterou mohou do značné míry ovlivnit i vnější okolnosti,
jimž bude vystaven. Myslím, že tuším, co chceš udělat, a vůbec
se mi to nelíbí. Domnívám se však, že nemám právo pokoušet se ti
v tom bránit a nakonec je možné, že toho vznikne i leccos
dobrého. Ale zkus si, prosím, aspoň představit, tu obrovskou
odpovědnost, která s tím souvisí. Uvědomuješ si vůbec, jak
vysokou hru hraješ?“
„Ty se asi
hrozně rád posloucháš, že?“
„Prosím?!“
„Dar aselan4!“
Odsekla, vstala a odcházela skrz regály s knihami někam pryč,
přičemž u toho začala pomalu průsvitnět a rozplývat se až úplně
zmizela. Stařík se ještě dlouho díval směrem kudy odešla,
přestože se nacházel ve světě, kde směr nebyl vůbec důležitý5.
„K němu se
ženeš spíš ty,“ řekl smutně, ale v místnosti krom knih již
nebylo nikoho, kdo by mu naslouchal.
Probuzení. Probuzení je vždy zvláštní. Jen málo
lidí má pro něj cit, jen málo lidí si jej dokáže vychutnat. Je
to přechod mezi dvěma světy. Jeden jste již opustili a do
druhého teprve vcházíte. Dívku zalilo ostré světlo, příliš mnoho
světla. Oči se bránily takovémuto nátlaku a vypovídaly službu.
Postupně se však začaly přizpůsobovat a ze zářící mlhy se
vylouply nejasné komtury jejího pokoje.
„Slečinka si plánuje dnes přispat? Ne, že by to
nějak vadilo, milostpaní. Dneska totiž nikam nemusíte.“
Dívka cítila nesmírné sucho v ústech, přejela si
po rozpukaných rtech a začala se poohlížet po něčem k pití.
Nejlépe, aby to byla ovocná šťáva. Neměla ráda víno hned po
ránu, i když dnes by byla vděčná i za něj. Cítila se hrozně
rozlámaná a absolutně ignorovala žvanění služky, což byl zvyk,
jež prostě již patřil k lidem jejího společenského postavení.
„Slečinko?! Co jste to u bohů vyváděla?!“
Vstala a šla se podívat, proč služka tak příšerně
vřeští, až ji z toho zabolela hlava.
„Co se děje?“ otázala se přísně.
Služebná neodpověděla, jen neustále roztřeseně
ukazovala na desku jejího pracovního stolu…
ve které byla
vyryta hustá spleť čar, v níž by někteří mohli vidět důmyslnou
sestavu kruhů a trojúhelníků.
Pokračování příště ...
Poznámky
1. Pamatujete
si jej ještě? Hrdina, co se naposled objevil v kapitole třetí.
--zpět do textu--
2.
Jistě takové znáte
--zpět do textu--
3.
Ona
to sice nebyla tak úplně šavle, jen typ zbraně, jenž se jí
velice podobá. Šedoplášť jej vymyslel sám a ještě se neobtěžoval
dát mu jméno. Ale věřím, že to nyní není zrovna to
nejdůležitější. Vy byste chtěli vědět, jak to bude pokračovat,
že?
--zpět do textu--
4. V té době velmi oblíbená kletba přejatá ze
staré elfštiny. V původním znění –
Dar aselan sfinx – dala by se přeložit jako ekvivalent nám
známého Táhni k čertu!
--zpět do textu--
5.Nepřikládal bych mu větší význam než třeba
v našem světě barvě. Naopak v Říších snů (vnitřní Sfairos) měla
barva nebo např. vůně mnohem podstatnější orientační smysl.
--zpět do textu--
Město
<<<-strana
7-