Vytvořte si vlastní historii
Nejen Římané se
snažili ovládnout celý známý svět, měli hned několik soupeřů.
Tím největším z nich bylo bájné Kartágo - vládce moří. Ovšem
nejen obchodem a námořními bitvami si snažili vydobýt slávu a
bohatství. To dokázal Hanibal, když se svou armádou
nejrůznějších národností překročil Alpy, aby atakoval hrdý Řím
ze severu. Karágiňci svou železnou morálkou mohou konkurovat i
římským vojákům. Schyluje se k bitvě. K bitvě u Trasimenského
jezera. Římský konzul Gaius Flaminius povzbuzuje své vojáky:
"Dnešní den bude plný krve. Jen vy, vaše meče, štíty a čest
rozhodne o tom, či krve bude prolito více. Zda hrdinných
římských vojáků bránících svoji vlast, či mocichtivých a
proradných přivandrovalců ohrožujících vaše domovy, ženy a děti.
Pozvedněte své zbraně a bojujte! Bojujte se ctí, aby jste byli
se ctí vzpomínáni!"
K sevřeným
římským šikům se nesměle blíží asi poloviční Punská armáda.
Nejdřív opatrné oťukání oštěpy ... a už se rozbíhá jízda ...
někteří pěšáci jsou nekompromisně zválcovány již prvním drtivým
útokem. Vypadá to, že právě toto místo bude nejdůležitější.
Říman posílají další oddíl těžké kavalérie. Jenže Hanibal se se
zbytkem svých vojáků schovává v nedalekém lese, v týlu
nepřítele. A právě v této chvíli zavelel útok! Punská armáda
obkličuje Římany a někteří z nich propadají panice. Flaminius
však není žádný hlupák. Brzy proráží obklíčení a ustupuje se
svými vojáky, aby mohl zkonsolidovat své síly. Už je vše mnohem
férovější. Dvě obrovské armády pochodují proti sobě. Klidní a
odhodlaní zvítězit. Jen římští pěšáci jsou ještě stále trochu
udýchaní z toho chvatného úprku. Nicméně to nebrání v tom, aby
jim zbytky dechu vyrazily přibližující se hrozivé kontury.
Sloni! Morálka vojáků rázem poklesá. Římský konzul zvedne hlavu
a zakřičí nejvíc jak dokáže: "Hanibale, ty hovado. Sloni tu
nemají bejt. Ty cheatuješ!!"

Tak takto by
mohl vypadat popis prologu a začátku jedné z velikých bitev
starověkého Říma, tak jak ji zpracovali vývojáři z Creative
Assembly se své dlouho očekávané hře Rome ze série bitevních
strategií Total War. O mém vztahu k této specifické větvi
strategických her mohu říci jen jedno. Shoguna jsem jen viděl,
Medievala jsem hrál s ohromným potěšením a na Rome jsem se
nehorázně těšil (řekněme, že to pro mne byla jedna z
nejočekávanějších her tohoto roku).

Než se rozpovídám o samotné hře, krátce vám
popíši herní módy, které vám hra nabízí. Prvním a hlavním je
kampaň, ve které se vtělíte do role hlavy jedné ze tří
nejvýznamnějších římských rodin, které se od sebe vzájemně,
kromě startovní pozice, prakticky vůbec neliší. Plníte vůli
senátu, vdáváte dcery a ženíte syny, uzavíráte aliance a
vyhlašujete války, stavíte města a cvičíte vojsko a to vše na
půvabně animované a vykreslené mapě tehdy známého světa. Když se
potkají dvě vojska, jejichž názor na budoucí vývoj světa se
diametrálně liší, začne bitva, kterou si můžete nechat
vypočítat, nebo si ji poctivě odbojujete sami.
Druhým a dle mého názoru neméně zajímavým
módem jsou historické bitvy, kterých ve hře naleznete celkem
deset. Není to moc, ale pokud je chcete všechny dohrát na
nejtěžší obtížnost, věřte, že vám to zabere asi čtyřikrát víc
času než průměrná akční hra. Před každou bitvou vám autoři sdělí
historické pozadí a výchozí pozice. Následně se rozběhne bitva,
kterou však sami neovládáte, naopak třeba pět minut koukáte, jak
vám počítač vysvětluje, jaké triky použili oba vojevůdci a nutí
vás dívat se na to, do jaké šlamastiky se dostala vaše armáda
(například ono obklíčení u Trasimenského jezera z počátku
recenze). Až pak se dostáváte ke slovu vy.
Samotné bitvy jsou zpracovány velice věrně,
alespoň dle mých chabých historických znalostí a encyklopedie
Největší bitvy antiky a středověku. I když se samozřejmě musí brát ohled na
hráče, takže nic není tak realistické, jak na první pohled
vypadá. Například vyloženým zklamáním pro mne byla bitva v Teutuburském lese, kde jsem se dočkal místo potyček v temném a
nebezpečném háji procházky římských legionářů po starověké
obdobě dálnice v aleji. Až později jsem si uvědomil, jak
komplikované by bylo hrát i vytvořit bitvu v hustém porostu.

O grafice hry
se snad ani nemusím zmiňovat, tu vidíte na okolních obrázcích.
Stačí říci, že ne skvělá a velice často budete zoomovat, byste
si užili bitvu "na vlastní kůži". Některé grafické efekty se
velice povedly (salva šípů, rozrážení šiků Římanů slony), na
jiné autoři trochu pozapomněli (hroucení zdí při obléhání
hradu), ale celkově je vzhled hry naprosto skvělý. Vyčítat
vývojářům, že všichni jejich panďuláčci vypadají jako klony,
určitě nemůžeme, poněvadž se se stejným přístupem setkáváme i
například v akčních hrách, kde je zobrazovaných postav řádově
tisíckrát méně.
Ale buďme
upřímní, grafika je pouze pozlátku pro komerční hráče, mnohem
důležitější je samotné zpracování bitev. To je naprosto
fenomenální. Zapomeňte na pravidla hry, zapomeňte na pročítání
manuálu, tohle je Totální válka, tady platí pravidla stejná jako ve
skutečném světě. Jste opravdový vojevůdce a jediné, čím se od
římského konzula lišíte, je fakt, že se na bitvu můžete podívat
z ptačího pohledu a můžete k tomu křoupat brambůrky. S tímto
pocitem úzce souvisí ovládání, které si leze libovolně
předefinovat, ale zvyknete si poměrně brzy i na základní
nastavení. Zatímco ze strategické části se stal menší otesánek,
do kterého se vešly všechny ingredience z předchozích Total Warů
dotažené k dokonalosti a některé nové, již ne tak skvěle
domyšlené, bitevní část se dle mého názoru oproti Medievalu
zjednodušila, nemluvíme tu však o obtížnosti, která zůstala
standardně vysoká, ale o samotném ovládání a taktických
možnostech. Nedovoluji si tvrdit, že to byl krok správným
směrem, či naopak, to ukáže až čas a ohlasy hráčů, tohle
recenzent nemůže poznat.
A pokud už
mluvíme o obtížnosti, nemohu se nezmínit o jednom zajímavém
paradoxu. Na lehkou obtížnost je Rome: Total War hratelný i pro
méně zkušené hráče. I relativně silnějšího soupeře porazíte bez
bitevních triků, taktiky, strategie, či dokonce logiky.
Jednoduše přetáhnete svoje vojáky a zaútočíte na nepřítele.
Vznikne pěkná mela, za které většinou vyjdete vítězně. Nicméně
je to ohromná nuda. Funguje to u jiných her. U Age of Cosi
neděláte v podstatě nic jiného, ale tyto hry jsou na to
vytvořeny. Rome je stvořen pro taktizování a stražení pastí, až
na střední, či těžké obtížnosti poznáte opravdovou krásu této
hry, nicméně takto nasazenou laťku překoná tak jeden hráč z
pěti. Ostatní čtyři prohrají pár bitev, dají si lehčí obtížnost
a zanedlouho (až se okouká grafika) hru znechuceni a znuděni
odinstalují, jen málokdo se prokouše zpět do vyšších obtížností,
kdy začíná opravdová zábava. Že jste tohle v žádném herním
časopisu nečetli? Jak by ano, herní redaktoři uvažují trochu
jinak a jsou v sedmém nebi, že konečně uplatní své dlouholeté
zkušenosti a taktické choutky, nepovažují za nutné sdělit
veřejnosti, že tato hra bude pro většinu mainstreamu naprosto
nestravitelná.

Já sám jsem měl
na střední obtížnost v prvních bitvách slušné potíže, ale mohu
vám potvrdit, že neprožijete na poli počítačových her lepší
pocit, než když na hard zaženete na útěk dvakrát tak velikou
armádu. V tu chvíli mne ovládl mnohem silnější pocit vítězství a
uspokojení, než při dohrání všech akčních her dohromady. V ten
okamžik jsem pochopil, proč je historie plná válek.
Tak trochu v
kontrastu s komplexní propracovaností této gamesy se vyjevuje
nemožnost ovládat námořní bitvy. Zřejmě k tomuto kroku
přistoupili autoři z toho důvodu, že by museli modelovat další
jednotky (lodě), dodělávat celou škálu grafických efektů (voda,
potápění lodí) a navíc značně poupravit herní systém, poněvadž
velet lodi je přeci jen něco jiného než rozkazovat centurii
legionářů. Ale zamrzí to, vždyť mnohé významné bitvy byly
svedeny na moři.
Mohl bych vám
zde popsat několik bitevních strategií, osvětlit principy boje,
ohodnotit nevýrazný soundtrack, opěvovat zpracování obléhání
měst, zacitovat několik římských císařů, ale nebudu. Teď už
víte, zda je pro vás Rome: Total War ta správná hra. A pokud
ano, bude vás bavit na dlouhou a dlouhou dobu. Pokud ne, budete
se jen trápit, radši si počkejte na LOTR: BoME.
