Tráva byla zelená a měkká, slunce svítilo a celkově se dnu
nedalo nic vytknout. Grufus a Sick procházeli zrovna malým
údolíčkem, když se před nimi objevila skupina sličných elfů.
„Elfouni!“ zabědoval Grufus, protože tento národ nikdy neměl
žádný trpaslík v lásce. Ale nemějme strach, platilo to
oboustranně.
Zůstali stát a dívali se na družinu, jak se pomalu vznešeně
přibližuje.
„A den je zkaženej!“ poznamenal Grufus a Sick musel násilně
potlačit jeho neodolatelnou touhu zdrhnout.
Družina se přiblížila a Sick začal vyjednávat.
„Jsme přátelé…“
„To sotva!“ zamručel Grufus a Sick jej musel dloubnout do
žeber, aby byl zticha.
„potřebujeme pouze projít tímto územím a věřím, že budete
natolik rozumní, že necháte zbědované pocestné projít.“
Dokončil větu Sick.
„Jsi přítelem tohoto trpaslíka?“ zeptal se pyšně elf a
pohlédl shora na Grufa, který proti své vůli sevřel násadu
sekyry.
„Moc jej neznám, ale …“ Sick se zapřemýšlel, „provádím jej
vaším územím, neboť si jsem vědom vztahu vašich národů a
nerad bych, abyste utrpěli nějakou škodu,“ oddechl si Sick,
protože si myslel, že z toho vybruslil.
„Dobře,“ poznamenal elf, „pojďte se mnou.“
Grufus a Sick se tedy vydali za svým vůdcem. Nešli dlouho,
ale zdálo se to jako věčnost, protože celou cestu nikdo
nepromluvil. Nakonec přece jen dorazili do města. Bylo čisté
a na vkus člověka krásné. Na vkus trpaslíka to bylo, jak se
vyjádřil „hnusný místo“, ale jsem si jistý, že Grufus měl
více než negativní předsudky, co se týče všeho elfského.
„Zůstanete tady,“ oznámil jim suše elf a odešel. Celá elfí
jednotka však zůstala u hostů.
„Taky mě napadlo, že nikam neodejdu, když mě hlídá celá
armáda,“ poznamenal drze Grufus a Sick to pouze tiše přijal.
„Ani za mák se mi to nelíbí,“ řekl Sick.
„Co se týče elfounů, nikdy by se mi nic nelíbilo,“
postěžoval si Grufus.
„Klid příteli, teď jistě příde ten bílej Ťulpas a pustí
nás,“ prohodil optimisticky Sick.
„Jasně!“ uchechtl se Grufus.
Ale elf se opravdu vracel. Důstojně přistoupil k hostům a
řekl: „Uvěznit!“
Bylo to sice stručné, ale výmluvné. A Grufus si nemohl
pomoci, aby hlasitě nepolknul. Každého chytili dva elfové a
vedli je někam pryč. Kam? Nebylo těžké si domyslet a než by
do sta napočítal, byli oba ubytováni v zamřížovaných
pokojích.
„Super, co bude teď? Nevidím zvonek na služebnictvo,“
pokusil se o vtip Grufus. „Možná bys mohl zkusit otevřít ty
dveře těma svejma párátkama.“
„Jo jasně, elfskej zámek a dýkou!“ svěsil hlavu Sick.
„No jo, tak dobře, budeme sedět. A kdyby ti přišla dlouhá
chvíle, můžeme pro změnu sedět.“ Opáčil naštvaně Grufus.
A tak dny ubíhaly a ani myš jim pod nohama nepřeběhla. Všude
bylo nechutně čisto a ticho. Obzvlášť těžce to nesl Grufus,
ale také se dočkal. Jednoho dne je totiž poctila návštěva.
Dveře cely se otevřely a ozvalo se: „Tak jdeme!“
„To by mě zajímalo kam!“ prohodil Grufus, ale šel, aby si to
elfoun s tím odchodem nerozmyslel.
„Ten zrzavej na popravu a ty chlape, tebe možná
Nejvznešenější pustí, pokud prokážeš dobrou vůli,“ takto
zazněla odpověď a i Grufus si málem odchod rozmyslel.
Ale neměli na vybranou, a tak šli. Sicka popadli dva elfouni
a odvedli ho před Nejvznešenějšího a Grufa vedli přímo na
náměstí, kde jej již netrpělivě očekával popravčí špalek.
„Tak hlavu pěkně sem!“ informoval Grufa kat, který byl
nezvykle vysokého vzrůstu. Grufus si jej dlouho prohlížel a
pak mu to došlo, to nebyl elf, ale firbolg. Firbolgové byly
zrůdy, které se živili převážně lidským, ale nepohrdli ani
trpasličím, masem. Byly to zrůdy asi osm stop vysoké a
jejich svaly byly jako z kamene. Trpaslík si mohl být jistý,
že nejen hlavu, ale i celého vejpůl by jej přesekl jedním
sekem. Úzkostlivě pohlédl na kata a opět hlasitě polkl, což
bylo více než výmluvné.
„Položit hlavu!“ zařval firbolg.
Grufus neochotně položil hlavu na špalek. Najednou však
vykřikl.
„Počkat! To musím vidět. Ještě jsem nikdy neviděl popravu!“
a opět hlavu zvednul.
„Jo, ale ty musíš hlavu položit, abych ti ju mohl useknout!“
vysvětloval firbolg.
„Tak já ju položim takhle!“ a lehl si na špalek na záda a
díval se, jak nad ním kat zvedá sekyru.
„Hele,“ a kat sekyru opět položil, „nemůžu se na to
soustředit, když na mě tak civíš!“
„Když mě to vopravdu zajímá!“ přiznal se Grufus.
Ohavný firbolg si tedy povzdechla, podíval se na trpaslíka,
zakroutil nechápavě hlavou a sekl. Grufova hlava se
odkutálela od špalku. Firbolg se otočil a odcházel, stále
však nevěřícně kroutil hlavou nad zvědavostí některých
trpaslíků.
Mezitím byl Sick propuštěn. Nejvznešenější mu dal milost a
Sick si na něm ještě vymohl, aby si mohl odnést pozůstatky
Grufova těla.
A tak světem putoval již pouze člověk s pytlem na zádech,
kde klidně ležela Grufova hlava a tělo.
5. Nekromant
„Tak tohle je problém …“ pronesl si sám pro sebe Sick. Tak
dobrýho felčara, že by zvládl uzdravit useknutou hlavu
neznal. Někde dokonce slyšel, že se na to umírá … No jistě,
Grufus je mrtvý a on musí najít někoho, kdo ho uživí. V tu
chvíli ho napadlo, kam musí jít.
Putoval tři dny, spěchal, nespal, neodpočíval, jedl za
chůze. Ten trpaslík byl možná malej, ale těžkej byl až dost
a tak si Sick konečně oddychnul, když pytel konečně shodil
z ramen. Stál právě před vysokou věží, na které byl
nekromantskou řečí vytesáno:
Tret pertom de lam aserta vitasom
Sick samozřejmě nevěděl, co to znamená a možná to bylo pro
něj dobře. U brány stála cedule s nápisem: Oživuji vyvolávám
a usmrcuji živé, neživé i nemrtvé. Sick se zhluboka nadechl
a odvážil se dotknout klepadla mohutných pokovaných dveří.
„Přejete si,“ ozvalo se ještě než stačil zaklepat. Sick se
marně snažil zjistit odkud hlas přichází. Snad si z něj dělá
nějaký skřítek v nedaleké trávě šprťouchlata… ale znělo to
spíše jakoby ze dveří.
„Promiňte, ale s kým hovořím …“ začal zdvořile
„Promiňte, promiňte … že jste se mnou chtěl mlátit, za to se
omlouvejte, myslíte si, že jsem nějaká palice, aby jste se
mnou mohli tlouci jak se vám zachce. Všichni jste stejní“
Sick chvíli jen vyděšeně hleděl, ale pak pochopil, on mluvil
s klepadlem u dveří!
„Promiňte jestli vás urazím, ale nejste tu od toho, aby se
vámi tlouklo? Od toho přece klepadla jsou.“
„Klepadlo? Za co mně máš? Já nejsem žádné hloupé klepadlo.
Já jsem zaměstnán jako ministr pro styk s veřejností u
mistra Mostafa, před jehož věží právě stojíš.“
„Aha, promiň, já si tě spletl. Už ti někdo někdy řekl, že
jsi velice podobný klepadlu?“
„Ty hlupáku, já nejsem to KLEPADLO, já jsem zakletý v něm,
abych nemusel spát, jíst a vůbec odbíhat od práce, takhle
mám přehled o každém, kdo vstoupí do věže.“
„Aha, a pustíš mne dovnitř.“
„V jaké věci za mistrem přicházíš?“
„Potřebuji oživit svého přítele.“
„Aha, ale já mám zakázáno pouštět dovnitř hlupáky, byť by
měli sebelepší důvod.“
„A jak mám dokázat, že nejsem hlupák?“
„Položím ti několik otázek, pokud je odpovíš všechny
správně, můžeš vejít…“
Klepadlo pokládalo Sickovi spoustu otázek a hádanek, když už
mu došla fantazie, oznámil našemu hrdinovi, že může vejít,
ale ještě před tím, než ho vpustilo dovnitř, poučilo ho, jak
se má pře mistrem nekromantem chovat. Sick poslouchal
pozorně. Dveře se otevřeli, člověk uchopil pytel a vešel. Do
temného, ponurého předsálí.
„Vítejte, dostal jste se přes Edmunda? Gratuluji.“
„To myslíte to klepadlo.“
„No jistě, musíte ho omluvit, strašně rád si povídá a nemá
s kým … jeho práce je jeho život, jestli mi rozumíte.“
Až teď se mohl Sick podívat s kým vlastně mluví. Měl co
dělat, aby neupadl do mdlob. Před ním stál pěkně rostlý a
vybělený kostlivec ve stejnokroji sluhy.
„Mistr Mostaf má právě příliš mnoho práce, počkejte prosím
okamžik.“ Promluvila znovu lebka, zaklapala zuby a odešla.
Nečekal dlouho, brzy znovu vešel nemrtvý sluha a
konstatoval, že může vejít. Vykročil tedy připraven na vše.
Čekal desítky zakroucených spojených skleněných nádob
s probublávající kapalinou, kosti, lebky, mrtvoly, nepořádek
… Ale tohle nečekal vešel do kruhové místnosti, kterou po
stěnách lemovaly regály poctivě seřazených a poskládaných
knih. Uprostřed pracovny dominoval stůl a za ním seděl
nekromant – mistr Mostaf, vypadal velice temeně přestože
oblečení bylo prosté. Pokynul ke křeslu stojícímu před
stolem. Sick se na něj usadil a odložil si pytel. Trochu se
bál, aby nezašpinil krásně rudý koberec.
„Udělej si pohodlí, jistě jsi po tak dlouhé cestě unaven.“
„Děkuji, ehm jak víte, že jsem k vám vážil dlouhou cestu.“
„Já vím mnohé, třeba i to, že v tom pytli neseš hlavu a tělo
jednoho trpaslíka … Grufus, že.“
„Ale jak…?“
„Grufus a ty, Sicku, hledáte knihu Sapiencia, aby jste
zachránili trpasličí vesnici. Mohu vám pomoci.“
Sick už téměř čtyři dny nespal a v okamžiku, kdy sedl do
pohodlného křesla se mu začali klížit víčka a měl co dělat,
aby neusnul uprostřed rozhovoru.
„Vidím, že jsi unaven, Emil tě zavede do tvého pokoje, můžeš
tady přespat a já se zatím podívám tady na tvého přítele …“
ukázal na pytel.
Na nikoho nevolal, ale přesně v tu chvíli, kdy dokončil
větu, vešel do místnosti kostlivec, sluha.
„Prosím, následujte mne.“
Sick nic nenamítal, ze všeho nejvíc toužil po posteli. Zvedl
se a ještě než odešel z pracovny, pronesl: „Mnohokrát vám
děkuji.“
„Nemáš zač,“ odvětil nekromant a v okamžiku, kdy se dveře
zavřeli to zopakoval: „Nemáš vůbec zač.“
Probudil se až k poledni, Emil stál nad ním a pobrukoval si
nějakou píseň.
„Nevěděl jsem, že kostlivci umí zpívat …“
„Brzy se toho o kostlivcích dozvíš více než bys chtěl,
mnohem více.“
Sick jeho poznámku vůbec nebral na vědomí a následoval ho
dolů po schodem do nekromantovy pracovny. Mistr už na něj
čekal.
„Dobré ráno,“ pozdravil Sick
„Dobré odpoledne,“ poopravil ho nekromant
„Jak to dopadlo s Grufem? Je naživu?“
„Ano, Grufus se pomocí mého umění nevrátil mezi živé.“
„Opravdu? To je úžasné. Kde je teď?“
„Hned ve vedlejší místnosti.“
„Mohu ho vidět.“
„Nejdřív projednáme platbu.“
„Platbu?“
„Jistě, za toto náročné oživení se obyčejně účtuji tisíc
zlaťáků, ale u tebe udělám výjimku, zaplatíš mi pouze osm
set. Za oživení. Za ubytování dalších dvě stě. Takže nám
vyjde zase rovný tisíc.“
„Ale já nemám tisíc zlaťáků… tady mám čtyři, ale víc …“
„Ale to mne mrzí, víš co ukládají zákony naší země za
nezaplacení dluhu?“
„Ale vy jste nic …“
„Otroctví tak to je. Nemyslel sis doufám, že svoje služby
posykuji zadarmo?“
„No,… nejdřív ano.“
„Ale to je teď stejně jedno … potřebuji nové služebníky,
Emil už se mi přímo rozpadá před očima.“
„Ale …“
„Nebojte se hoši, u mne není špatná služba a až umřete,
oživím vás … není to pěkná vyhlídka.“
„Sorry, ale máme jiné plány. Umíš oživit i sám sebe?“ To se
otevřeli dveře vedlejší místnosti a v nich stál Grufus se
svojí kuší v ruce. Živý a zdravý. Spoušť cvakla, tětiva se
rozezněla, šipka zapískala. Letěla přímo proti nekromantově
hlavě, ale těsně před ním se zastavila a spadla na zem.
„To sis opravdu myslel, že mne dostaneš s touhle směšnou
zbraní?“
„No,… nejdřív ano.“
Zatímco se nekromant bavil s Grufem udělal Sick dva obrovské
skoky, kterými překonal stůl a přiložil svojí dýku ke krku
vládce smrti.
„Myslím si, že teď se nám bude jednat mnohem líp.“ Pronesl
vítězoslavně
„Ty sis opravdu myslel, že tě v tom nechám?“ zeptal se Sick
Grufa, když vycházeli z věže
„Abych pravdu řekl, tak když jsem viděl sekyru, jak se blíží
k mámu krku, tak jsem si myslel, že jo, ale když jsem se
probral a měl hlavu na krku, tak jsem si zase myslel, že
ne.“
„Aha, jenom jedno my vrtá hlavou, jakože toho tolik věděl o
mě, tobě a našem poslání?“
„To já, já jsem mu to řekl.“ To nebyl hlas Grufa, ale
tlumený a provinilý hlásek klepadla na dveřích.
„No dobře, ať to bylo jak chtělo, hlavně, že to dobře
skončilo,“ řekl Sick a přehodil si pytel na druhé rameno,
tentokrát byl mnohem těžší, byl v něm totiž … nejeden
obrovský diamant.
6. Čarodějové
Grufus a Sick procházeli neznámou podivnou krajinou, kde
větve stromů splývaly rovně k zemi jako zelené stuhy
rozmazané jarním deštěm. Tráva byla těžká, takže s ní vítr
nemohl pohnout. Její stébla byla ohnuta k zemi a tvořila tak
jakési luční moře, jehož vlny se ze celé věky nepohnuly
z místa. Ptáci zde nezpívali a vzduch byl těžký jako olovo.
Dva poutníci procházeli po této louce a po obou stranách jim
stály tyto tajemné těžké lesy. Tráva jim šustila pod nohama
jako papír, ale jiný zvuk se nikde neozval. Poutníci šli
tiše a nepromluvili mezi sebou ani slova, jakoby nechtěli
rušit tento dokonalý klid.
Vtom však je nějaká tajemná moc donutila se zastavit a když
se Sick dobře podíval, zahlédl kdesi v dáli nepatrnou
postavu. Byla tak daleko, že si mohli být jisti, že je
nezpozorovala, ale přesto se zdálo, že o nich dávno všechno
ví a dívá se na ně. Tento pocit v nich vzbudil nemalé
rozčílení.
„Zase elfoun!“ zhodnotil situaci Grufus.
„To ne,“ odpověděl člověk, „něco mi říká, že to je někdo
víc.“
Oba se zamysleli a snažili se zjistit, co je to za postavu,
která je sleduje. A najednou je oslovil hlas. Byl to hlas
mohutný, který se podobal hlasu bouře, ale přesto to byl
hlas mírný a moudrý, který jim byl ochotný nabídnout všechny
své služby. I když postava byla velice vzdálena, hlas
vycházel z jejich bezprostřední blízkosti. Velice je
vyděsila myšlenka, že snad vzniká již v jejich hlavách. Hlas
pravil:
„Odvážný Grufe a dobrý Sicku. Vítám vás na svém území, území
čarodějů. Vím co vás trápí a mohu vám pomoci až přijde čas.
Nyní vás žádám, abyste neváhali a poctili nás svojí
návštěvou.“ Když hlas dozněl, přistihli se oba cestovatelé,
že jdou přímo za postavou, ale žádný z nich neviděl důvod,
proč by ji neměli následoval.
Postava měla na sobě bílý plášť, který jí sahal až ke
kotníkům, a přestože nevypadala staře, měla již bílé vlasy.
V ruce držela dlouhou hůl, která byla zakončena nádherným
smaragdem. Celá hůl byla ovinuta bílou rostlinou, která
vypadala jako břečťan, ale zdálo se, že je pevně spojena
právě s touto holí. Oči jejich průvodce byly jasné, ale
přesto tajemné. Přesto jim nikdo nemohl upřít ten dobrácký
pohled.
„Teď nás zase zavede do nějakýho města a nechá nás zavřít,“
pošeptal Grufus Sickovi.
„Nebojte se, žádná města nemáme. Žijeme pouze čtyři
čarodějové v této rozlehlé zemi. Moje jméno je Ortékus a
jsem čarodějem mocného smaragdu. A vy jste mými hosty.“
Grufus se zastyděl a již nic neříkal. Šli dlouho až došli na
pobřeží rozbouřeného jezera.
„Tady je můj domov,“ oznámil jim Ortékus a ukázal na skálu
tak vysokou, že její vrchol nebylo dost dobře ani vidět.
Skála stála uprostřed jezera a na samém jejím vrcholku stála
jakási malá chatrč.
„Jo, ale doufám, že nebudem muset plavat!“ zarazil se
Grufus.
Ortékus se zasmál a zvedl hůl nad jezero a z něj vystoupily
kameny a sestavily se do úzké cestičky několik metrů nad
hladinou, která vedla přímo k chatrči.
První šel Ortékus, hned za ním šel Sick a nakonec, opatrně
po čtyřech, se plazil Grufus, který si neodpustil mnohé
peprné nadávky.
Když vstoupili do chatrče, zjistili, že to není vůbec malá
chatrč, ale uvnitř se podobala slušnému zámečku. Dostalo se
jim výborného přivítání a pohoštění. A nálada panovala
velice veselá. Když se hosté trochu podnapili, odvedl je
Ortékus zpět na skálu.
„To bylo vynikající,“ pochvaloval si Grufus.
„Nyní, když tedy znáte důvod naší cesty, nemohl byste nám
nějak pomoci?“ zeptal se Sick.
Čaroděj se zasmál a zvedl svoji hůl nad Grufa a Sicka a než
se jeden nadál, ve smaragdu se zablesklo a oba se objevili
v ohromné dřevěné kleci. Kolem klece se objevila ještě
skupina bílých bojovníků.
„Tak a jsme zase v pěkné bryndě!“ postěžoval si trpaslík,
když Ortékus zmizel jako pára nad hrncem.
„To teda jo,“ přisvědčil Sick.
Dlouho seděla tato dvojice v kleci a bíláci je pozorovali
jako nějaká zvířata v zoologické zahradě. Ale po chvilce
Grufa něco napadlo.
„S,s, Sicku, nespíš? Napadlo mě, jak se vocaď dostat!“
Chvíli se tiše domlouvali a pak se postavili k jedné straně
klece a dívali se přímo na své strážce.
„Teď!“ vykřikl Grufus a oba se vrhli na opačnou stěnu klece.
Náraz byl tak prudký, že se klec zakymácela a převrátila se
a začala se kutálet dolů ze skály. Grufus i Sick si uvnitř
připadali jako prádlo v pračce. Motali se dokola a mlátili
se hlavami o všechny možné stěny. Nakonec klec narazila na
nějaký balvan a roztříštila se o něj. Grufus a Sick zůstali
ležet na místě jako mrtví.
„Uf,“ povídá Grufus.
„Áááá,“ nato Sick.
Nakonec jim nezbylo nic jiného, než se zvednout, protože se
na ně hrnula tlupa bíláků. Připravili se na útok.
Stráž se přiřítila a začal nelítostný boj na tomto ohromném
balvanu, neboť za ním již byla propast. Pro naše přátele to
byla výhoda, protože každý mohl bojovat pouze s jedním
soupeřem. Víc se jich na kámen totiž nevešlo. Grufus se
bránil sekyrou, ale počínal si, jako by se nikdy nic
nenaučil. Odrazil bílákův meč a sekl sekyrou tak nerozvážně,
že bíláka minul, ale šťastnou náhodou sejmul jeho souseda,
se kterým se pávě potil Sick. Ten když viděl, že má po
legraci, rozhodl se půjčit si Grufova bíláka. Ten se již
hnal na trpaslíka, který ještě zápasil se sekyrou, která
zůstala zaseknutá v jednom bílákovi. Sickovi nedalo žádnou
práci odstranit jednoho bíláka s mečem, protože meč je
velice pomalá zbraň a s dýkami se nemůže měřit. Když takto
vyřídili další dva nepřítele, zjistili, že zůstali sami.
Toto zjištění je nemálo překvapilo, proto se šli raději
podívat zpět do chatrče.
Ani tam se nikdo neskrýval, ale Sick tu našel zvláštní věc.
Byla to koule, která vypadala jako skleněná. Grufus jen
zakroutil hlavou a vzal mu ji z ruky a trvalo mu pěkně
dlouho, než mu vysvětlil, že to není sklo, ale křišťál.
„Hele, to máš na to, že gyž chceš něco vidět, tak to tam
uvidíš,“ jen to dořekl, objevila se v křišťálu jakási mlha,
ve které nakonec uviděli jezero se skálou. Obraz se však
pohyboval. Jezero zmizelo a objevily se hory. Hory byly
vystřídány nekonečnou rovinou, ve které byla vyhloubena
ohromná díra. V této díře nebo tunelu, nebo co to bylo, byla
neproniknutelná tma, ale po chvíli se objevilo slabounké
světélko, které se přibližovalo. A nakonec se objevila
ohromná kniha osvětlená dvěma nehasnoucími loučemi.
„Sapientiae,“ vypravil ze sebe udivený Grufus. „Jdeme, znám
cestu!“ a vyřítil se ven. Ovšem brzy zjistil, že kamenná
cesta zmizela a že jsou obklopeni pouze divokou vodou.
„Co teď?“ zeptal se Sick.
„Půjčíme si trošku dřeva,“ odpověděl Grufus a než se Sick
nadál, rozebral chatrč od základů.
„Nevěřil bys, jak je to zvenku křehký,“ prohodil Grufus a
řítil se se stěnou chatrče k jezeru. A než se Sick nadál, ze
stěny se stal celkem dobrý vor.
Tak se Grufus a Sick vydali znovu na cestu, ale tentokrát
již věděli, kam jít.