Blížila se půlnoc. Věc zcela jistě nemnoho
zajímavá. Kdyby se ovšem, počínaje dnešní půlnocí, nezačaly
utvářet nové dějiny světa, planety Země a možná i Vesmíru.
Noc z 31. na 1.1.2010 byla kouzelná. Alespoň
Romanovi se tak zdála. Nad vesničkou Koroužné, ležící kdesi
v nížině, obklopenou kopci zelených lesů, které však nyní
pokrývala bílá sněhová peřina, trávil s rodinou příchod
Nového roku. Vesnice, jako taková, nebyla, co se velikosti
týče, nijak rozlehlá. Pár stavení, lemující úzkou silnici,
sloupy elektrických drátů, zahrádky starousedlíků a na konci
vesnice stál vedle telefonní budky malý baráček s vývěsním
štítem nad vchodovými dveřmi – Potraviny.
Ale Roman byl rád, že žije právě zde. Byl to
velký milovník přírody, klidu a pohody. A Koroužné mu tento
jeho životní styl umožňovalo. Roman byl takový klidný
chlápek, pohodář, který byl s životem spokojený a bral ho
takový, jaký je. Jeho životní motto znělo: „Když nejde o
život, jde o h…“… Ano, přesně můj člověk…
Ručičky hodinek se souběžně přehoupnuly na
dvanáctku. Tak. To byl tedy ten zlomový moment. To byla
chvíle od které se začal počítat rok 2010. Velká, vteřinová
ručička pokračovala nevzrušeně dál po své ose, ale ostatní
dvě se ani nehnuly. Nastala půlnoc.
Roman
zkontroloval čas pro jistotu ještě na velkých kuchyňských
hodinách, které ukazovaly digitálními číslicemi 23:58.
Chvíli zaváhal, ale jelikož jeho podvědomý obestíral mlžný
závoj několika skleniček vína, ke kterým se u něj v Koroužné
podávaly i dobré chlebíčky, příliš se nad tím nezalamoval.
„Tak můžeme.“ Obrátil se ke své rodině, tvořené jeho ženou
Jarmilou a dvěma dcerami, Katkou a Hankou, které již notnou
dobu postávaly vedle něj s nachystanými čistými sklenkami
pro první novoroční přípitek. Kuchyní se ozvala rána od
natlakovaného uzávěru šampaňského vína a jelikož Roman
s láhví nijak před tím nemanipuloval, vznesla se z jeho
hrdla jenom průhledná pára, která kuchyni rychle zaplnila
podmanivou vůní lihoviny. Rodina se přemístila do obývacího
pokoje, kde potichu hrála širokoúhlá televize a ozařovala
tak protější bílou stěnu, ke které byla přistavena pohodlná
sedací souprava z tmavě modré tkaniny. Všichni se usadili
k obrovnanému stolu, každá Romanova dcerka si nesla pyšně
svoji skleničku s vínem a nesměle ucucávaly. Roman objal
Jarmilu, políbil ji na tvář a řekl: „Pohoda, miláčku…“
A Jarmila věděla, ji má rád a že se za chvíli
půjdou projít vesnicí, pozdravit se se sousedy a odpálit
svůj ohňostroj. Položila si mu hlavu na rameno a společně
sledovali silvestrovský program noční televize. Vesnicí se
začínaly ozývat rány a v oknech se odrážel první barevný
třpyt domácí pyrotechniky, kterou počínaje půlnocí začali
lidé odpalovat. „Tati, půjdeme se podívat ven a zapálíme i
ty naše?“ žadonila Katka a Hanka, která již zase začala
v křesle vedle sedačky usínat řekla ospale: „Já bych taky
šla, jinak usnu.“ „Tak jo holky, já dopiji to víno.“
Zahleděl se Roman na skleničku, kterou držel v levé ruce, „A
půjdeme.“
Tak nějak slavili Silvestra lidé po celé
zemi. O dvě hodiny později v Evropské části Ruska a o
několik hodin později potom dále od hranic České republiky,
v Japonsku, Číně, Austrálii a konec konců i Americe. Nic
zvláštního se přeci nestalo. Bylo již pár minut po půlnoci a
přesto se již událo něco, co brzy zasáhne celý svět. Hanka
s Katkou se dočkaly svého ohňostroje a Roman s Jarmilou
krásného vstupu do nového milénia. Vesnice Koroužná pomalu
upadala do obvyklého nočního klidu a mezi světly ohňostrojů
zazářila i docela malá padající hvězda, jejíž dráha po
chvíli na černé obloze zmizela. Roman si toho úkazu všiml,
ale než na zvláštní jev stačil upozornit Jarmilu, záře
zmizela…
Na oběžné dráze Země právě jedna
z telekomunikačních družic, přenášejících televizní signál
z jednoho konce světa na druhý, zachytila nevelké těleso,
které se kolem ní prohnalo velkou rychlostí. Je čistě možné,
že neveliký asteroid, kterých každý den proletí a následně
shoří v atmosféře stovky, by družice ani nezpozorovala.
Kámen o průměru zhruba 4,5 metrů, družici však minul jen o
necelého půl kilometru. Nadpozemská rychlost, kterou se hnal
k zemskému povrchu, měla i na takovou vzdálenost svůj
účinek. Poškodil družici, obíhající kolem Země, a na několik
málo minut vyhodil signál, který přenášela. Divák u
televizní obrazovky musel chvilkové šumění své televize
nějak vydržet. Kdyby jen věděl, co bylo jeho příčinou…
Asteroid prolétl atmosférou, ale celý
neshořel. Jeho jádro, které bylo tak zmrzlé, že mělo i
k teplotě tání polonia daleko, celé neshořelo. Část
asteroidu se dostala přes atmosféru dál a čekala jí několik
minut dlouhá cesta k zemskému povrchu, než dopadne…
Angus Youngh, který právě seděl v jednom
rakouském městě na zápraží a koukal na hvězdy, si právě
všiml, padajícího asteroidu, který na černém podkladu
prosincové noci vykouzlil přenádhernou osu padající hvězdy.
„Pane jo,“ Pomyslil si Angus, když záblesk zmizel. „Asi
přijdu do pekla…“ Alkohol, kterým se celý večer posilňoval,
mu naprosto omámil všechny smysly. Místo, aby si přál nějaké
přání, které by mu meteorit zcela určitě nesplnil, řekl
první, co mu přišlo na jazyk.
Možná… Ne, zcela určitě si ani neuvědomil, že
je spolu s 475 lidmi na světě, jediným, kdo viděl na vlastní
oči původce toho, co lidstvo a vůbec celou planetu Zemi
postihne, v měsících a letech příštích.
Z meteoru zbyla pouze malá část, jen kámen o
pár centimetrech krychlových. Střet s zemskou atmosférou ho
trochu zpomalil, ale stále se pohyboval dost velkou
rychlostí. Těleso padalo k zemi jen krátkou dobu a po pár
minutách jeho pouť ukončila až zvlněná hladina Středozemního
moře. Snad osud dopustil, že ten malý kámen z vesmíru,
dopadl právě na naši planetu a právě do vody, pouze pár
kilometrů západně od západního pobřeží Itálie.
Rozpoznat padající těleso ještě před jeho
dopadem bylo takřka nemožné. Zkrátka se z čista jasna
hladina v okruhu několika metrů náhle divoce rozstříkla a
pod hladinu vnikl obrovskou rychlostí kámen z vesmíru,
původce budoucího zhoubného zániku lidstva. Meteor klesal
však stále dál. Teď ale zpomaloval stále výrazněji, jelikož
odpor vody nebyl již tak zanedbatelný jako odpor vzduchu.
Hloubka v této části moře byla zhruba 350 metrů. Kámen
propadající se stále hlouběji do temnající se hloubky,
zanedlouho dopadl na dno. Spíš se do dna zabořil. Neměl však
již takovou kinetickou energii, a tak se dostal jen kousíček
pod vrchní vrstvu usazeného sedimentu. Okolo místa se vznesl
malý bahnitý oblak, který hned nato slehl a usadil se zpět.
Následně se pod vodou rozhostil opět klid. Tak posvátný,
jaký tu do té doby panoval…
Američanům žijícím na východním pobřeží
krátce po půlnoci začaly šumět televize, přenášející signál
televize MTV. Událost vzbudila v některých lidech obavy,
zdali nemají porouchanou televizi a dokreslovala v jejich
hlavách katastrofické scénáře, jak budou moci hned jak
skončí volno zavolat opraváře, pokud se to do té doby
nevyřeší samo. Jiní přepnuli na další kanál a po chvíli
zkoušeli televizi přepnout. Jiní také přepnuli na další
kanál, ale jeho pořady si jim zalíbily natolik, že zpět už
nepřepínali. Za pár minut se však signál obnovil a tato
událost si vyžádala pouze ranní zprávu v několika rádiích a
konečně i vyjádření MTV, že vedení za výpadek nemůže, ale
omlouvá se za něj.
Diego si posunul svojí čepici víc do čela,
dopil v jedné menší hospůdce na pobřeží Středozemního moře,
pivo a vydal se do přístavu. Tam na něho čekala jeho
rybářská loď, bezpečně ukotvená několika silnými lany. Diego
uvolnil od slané vody promáchaná lana z kotvících držáků a
přehoupl se přes bok své několika metrové rybářské lodi.
Chvíli posečkal v kabině, poslouchal rádio a uvařil si
černou, silnou kávu. Čekal do šesti hodin na Pokiho, což byl
jeho parťák, se kterým každé ráno vyrážel na moře za
obživou.
Venku bylo chladno, ale nefoukal vítr, takže
byl přístav, chráněný od volného moře, zcela bez vln.
Diegovi hodinky ještě ani neukázali šestou, když se do lodi
přiřítil Poki. Svůj tradiční proužkovaný svetr už měl od
neustálého praní zcela vybledlý, ale stále se na něm dala
rozpoznat zelená barva proužků na bílém podkladě. „Čau,
můžem?“ zeptal se a prošel kabinou k protější stěně. Jednou
ruku zasunul do přihrádky mobilní telefon s navigací GPS
v jednom a druhou rukou si obratně vytáhl ze zavřeného
balíčku cigaretu a vložil si ji do úst, aniž by cokoliv
upustil. Než si ji stačil zapálit, motor již vesele běžel a
loď se zvolna úzkým kanálem pohybovala směrem na volné moře.
Kdesi v hloubce 350 metrů se mezitím ze
zbytku meteoru začaly odlamovat její části, které byly
průletem atmosférou vážněji poškozeny. Obal komety byl
tvořen horninou neurčitého původu a složení. Jádro bylo
složeno z ledu. Ano, vody, H2O, což je ve vesmíru sloučenina
více než vzácná. Jádro a vlastně celá kometa byla zmražena
na teplotu, která byla úměrná několika tisíciletým
ochlazováním v mezihvězdném prostoru. Trvalo poměrně dlouho,
než se ledová část komety rozpustila a nabyla okolní teploty
mořské vody. Rozpadl se skalnatý obal, jádro, které drželo
tvar tělesa a několik desítek centimetrů pod písečným dnem
se do okolí postupně začaly uvolňovat nebezpečné částice
z ledového jádra. Mikroskopické částice byly organického
původu, pocházející z jiné, naší civilizací dosud nepoznané
planety.
Poki s Diegem jezdili na ryby každý den, byla
to rutina, která je zpočátku uspokojovala. Vždyť to byla asi
tak frekventovaná a častá profese, jakou je zemědělství ve
střední Evropě. Po pár letech si ale oba dva uvědomili, že
jsou to pouze výdělky na přežití. V létě jsou úlovky
častější a větší, v zimě žijí z toho, co v létě ušetřili.
Při svých každodenních ranních plavbách hráli „papír ball“
což je hra, kterou si již kdysi dávno chtěli nechat někde
patentovat, nakonec usoudili, že to není dobrý nápad,
jelikož podobnou zábavou si krátí čas jistě spoustu školáků,
kteří chtějí zabít nudu podobně jako oni. Před deseti lety,
když začínali, to byla ještě činnost, kterou dost často
provozovali. Teď to bylo jen stereotypní poslouchání rádia a
čtení novin, na které si vždy ráno u místní trafiky na
nábřeží počkali. Vždy, když některý z nich navrhl hru „papír
ball“, druhý se jen usmál a dál listoval novinami. To, že za
pár dní budou Diego s Pokim prvními, kdo dá zprávu o
nebezpečném viru, napadající ryby, si nemysleli ani
v nejmenším.
„Jak se dneska máme, šéfe?“ zeptal se Poki,
když vyskočil na palubu a zapálil si cigaretu. Byla sobota
17.6.2001, asi půl roku po pádu meteoru se zhoubným virem.
Poki byl mladší než Diego. Nepatřila mu loď, jen se dělili o
výdělky. „Dneska nic moc, Lili mi dala zase podmíráka, ale
to je u ní už skoro tradice. Nevím, jak točí dopoledne, když
jsme pryč.“ „To netočí, protože všichni, kdo k ní chodí,
jezdí s náma na vodu.“ Dodal Poki. „Máš recht.“ „Joe už
vyrazil, jsi tu o patnáct minut pozdě.“ „Všiml jsem si, že
už tady tu svojí kocábku nemá.“ Řekl Poki a významně si
potáhl z cigarety. „Stejně hovno chytí, má ty sítě snad
úplně děravý nebo co.“ Dodal a zadíval se na Diega, který
již držel noviny na stránce 2, což byly barevné reklamy.
„Zvedni tu svojí prdel a zařaď rychlost, nebo dnes
neodplujem! Nevím, na co čekáš!“ popohnal svého kamaráda
Poki. „Hele, ty mě moc neser, čekal jsem snad už dost
dlouho. Zítra tady budeš jako první a budeš mě vítat s dobře
vychlazeným pivem v ruce.“ Poki se zazubil a Diego vstal,
otočil klíčkem na palubní desce, chopil se kormidla a pomaly
počal svojí loď vyváděl lodějnicí na volnou vody. Poki
chvíli něco kutil se svým mobilem, pak ho vztekle hodil mezi
papíry a ostatní krámy na dřevěnou desku pod matnými skly na
boku lodi. „Kráva jedna…“
Za pár chvil spustil Diego echolot, posadil
se na lavici, ve stínu kajuty a sem tam mrknul na jeho
displej, kde se míhala znázorněná rybí hejna a zobrazovala
se hloubka, kterou mají pod sebou. 57 metrů. Pomyslel si
Diego. Skoro žádné ryby, ale co, dokud nedoplujem k South
Pointu, sítě nemá cenu spouštět.
Loď brázdila vodu Středozemního moře. Za ty
dlouhá léta už Diego věděl, kudy mají plout, kde se dá čekat
slušný úlovek, kde sítě váznou ve skalách a také, kde je
rádiový signál. Nikdy neodbočili z trasy, a nepluli tam, kde
se nedaly chytat rádiové vlny. Bez rádia by se přeci unudili
k smrti…
U South Pointu spustili sítě a zmírnili chod
motoru. 20 uzlů by mělo stačit. Ano, ryby se pěkně
pochytají, žádná nevyklouzne, jen se propadne do hlouby
tažené sítě a pěkně protáhne její síťovinu. Diego se opět
začetl do novin, Poki si zapálil další cigaretu. Obvyklá
podoba dne na vodě. Rádio hrálo na plné obrátky. Poki už
dlouho přemýšlel nad tím, kdyby si do kajuty koupili malý
magneťáček na kazety, možná i CD, aby mohli poslouchat i
svoji oblíbenou hudbu, tvrdý rock, a ne jenom ty stejně
trapně se opakující melodie popového škváru…
Bylo pomaly devět hodin, Loď Joe Danteho je
právě míjela a vezla celkem slušný úlovek, krevet garnátů,
sem tam z hromady vykoukly i tykadla velkého humra. Ryby
měli již pečlivě vytřízené vedle. Velké makrely v jedné
vaničce, cípalové, oblíbená pochoutka místních, ve vaničce
druhé. Sem tam se po palubě válel nějaký platýs a malí
rejnoci skvrnití, kteří se chytili pravděpodobně přímo ze
dna. Joe zvedl hlavu od čištění ryb a se svým pomocníkem
přátelsky pokynuli směrem k Diegovi, ten si popostrčil svojí
kšiltovku dál do týla ale hned ji dal zpět. Slunce bylo již
dost vysoko a nebýt chladného mořského vánku, nebylo by na
lodi k vydržení…
Palemida obecná z řádu sleďovitých, plula u
dna. Očima slídila po drobných rybkách, jakými se živí.
Pohybovala se pomalu, byla již nasycená z nočního lovu,
drobným zpestřením by však nepohrdla. Náhle její tělo
obepnula drsná síť. Palemida vyrazila zběsile do strany, ale
nebylo již úniku. Propadala se stále hlouběji dozadu, kde se
již tísnili mraky podobných ryb, které čeká stejný osud.
Palemida nebyla jediná svého druhu, co se
chytila do sítě rybáře Diega Gasa. Zmítala se a snažila se
uniknout až do chvíle, kdy Diego elektrickým jeřábem síť
nezvedl nad hladinu a nevysypal její obsah na palubu. Jeho
úlovkem bylo i několik langust, i když se na jejich lov
nespecializoval. Poki hned přispěchal na pomoc a s sebou
vzal i několik velkých nožů a kádí na ryby a jejich
vnitřnosti. „Docela slušný, nemyslíš?“ Zeptal se. „Ale jo,
úlovek ujde. Je ale půl desátý, na tržnici už bude plno. Je
sobota, spousta lidí s přípravou oběda nečeká, až se dostaví
poslední loď, která nemohla vyjet dřív, kdyby si tady ten,
neválel šunky doma…“ „Ale no tak...“ Odvětil Poki, nevěděl
ale co k tomu dodat. Otevřel si chlazenou colu, kterou sebou
vždy vláčí uvázanou na laně mezi vlnami celou cestu. Posadil
se na dřevěnou stoličku, nasadil si rukavice a dal se do
kuchání.
Ryb nebylo málo, asi stovka cípalů, několik
makrel, pár tresek, palamid a jeden pstruh mořský, který ale
neměl ani dvě kila. Docela slušný, pomyslel si Diego, a hned
popadl první rybu spolu s velkým nožem a počal nudnou
rutinní práci, kterou chtěl mít už co nejdříve z krku.
Za
čtvrt hodiny zbyla z ryb na palubě polovina. Vykuchané
filety, zbavené hlav pokrývaly dna obřích kýblů a Poki sem
tam nabral do žlutého lavoru mořskou vodu a spláchl z paluby
rybí vnitřnosti a krev. U práce většinou nemluvili, Diego se
však pochvíli napřímil, utřel si zpocené čelo a pohlédl na
Pokiho. „Podívej, tahle palamida pořád dejchá.“ Poki pokrčil
rameny. „Nikdy sem neviděl rybu, která by tak dlouho
dejchala. Řekl bych, že se na mě dívá.“ Pronesl Diego a
jelikož si nebyl váhy svých slov stoprocentně jistý, dodal.
„Dal bych nevím, co, za to, že mě pozoruje. Vědět tak, co se
jí v tý slizký hlavě odehrává.“ Poki si zapálil cigaretu a
Diego se letmo podíval na hodinky. Hned však spočinul svýma
očima na palamidě, která nehnutě ležela mezi zbylými rybami
a hleděla přímo na něj. Žábry se jí neustále pohybovaly,
jako by nikdy neopustila svoje vodní prostředí. Diego nechal
úvah a pravou rukou po ní šáhl. Palamida byla ale stále
nehybná jako dosud, zdálo se dokonce, že je malinko ztuhlá.
Když se jí však už Diego snažil nožem odříznout hlavu,
mrskla sebou tak nečekaně, že ho to polekalo. Ryba se mu
zakousla do malíku a dál sebou prudce škubala. Diego se toho
nenadálého zvratu polekal a nepřemýšlíc nad svým jednáním po
rybě sekl nožem. Čepel ale sklouzla po šupinatém těle a
zařízla se až na Diegově zápěstí. Diego zaklel, položil rybu
na zem a několika ranami ji doslova ubodal. Rychle si
zápěstí s palamidou dal mezi kolena a čekal, až stisk
palamidiných čelistí ochabne, ale marně. Musel postižený
prst z její tlamy silou vypáčit. Palamida neměla ostré a
dlouhé zuby, Diego měl pouze ztrhnutou a podrápanou kůži.
Z rány na zápěstí však tekla krev, která již pod Diegovýma
nohama tvořila malou rudou louži.
Podobných ryb, jako mrtvá palamida, plavalo
na tomto území stovky. Byly infikovány neznámým parazitem ze
zbytků meteoru. Mikroskopičtí živočichové byli dokonale
zmraženi po dlouhou dobu, kdy meteor putoval vesmírem.
Trvalo asi půl roku, než se jádro zcela rozpustilo. Pak se
obnovily životní funkce neznámého parazita a ten se začal
nekontrolovatelně šířit do okolí. V první fázi napadl právě
palamidy, jelikož jsou to ryby, které se zdržují převážně u
dna. Drsným pilovitým hrotem pak naruší svalovinu ryby a
dostane se jim do masa. Tam se vyživuje masem a naklade
vajíčka. Po několika týdnech se z vajíček vylíhnou noví
jedinci. Vývoj probíhá pomalu, vylíhlí parazité dospějí až
za jeden až dva měsíce. Slaná voda jim nevadí, i když žili
původně ve vodě sladké. Vzhledem ke svým rozměrům si mezi
molekulami vody mohou vybírat jen ty bez přídavné složky
soli.
Minul měsíc a z několika jedinců vznikly
tisíce nových. To, čím se od běžných mikroskopických
organismů, tvořící mořský plankton odlišovali, byl malý
váček podivné chemické sloučeniny. Látku parazité vypustili
vždy, když nakladly vajíčka, aby zajistila jejich ochranu.
Průhledná tekutina však pronikla do masa palamid.
Prostoupila až do mozku a míchy. Tam proběhl složitý
chemický proces, který zapříčiní to, že má ryba tendenci
útočit na vše v okolí, ocitne-li se na vzduchu. A také jeden
podstatný detail. Žaberní lupínky ryb jsou odolné vůči
vzduchu a umožňují jim přežít i několik hodin na vzduchu bez
sebemenších následků na jejich zdraví.
Pokračování příště...