Černá růže

Úsvit

Nový den přicházel v Istrenu pomalu, jako by podezříval noc, že její ústup je jen klamný, že jej chce vlákat do nějaké léčky. Postupoval obezřetně, od domu k domu. Právě se zrodil a nebyl si zrovna moc jistý sám sebou. Zaléval stavby jednu po druhé svým světlem a rozpouštěl stíny. S ránem v Istrenu nikdo nespěchal, nebylo jako ostatní města horečnatě se probouzející s každým novým úsvitem. Všude byl cítit klid, mír a jakési uvolnění. Místní obyvatelé rozhodně nepovažovali východ slunce za nějakou samozřejmost, ráno zde bylo malým obřadem, vždyť kdo jim mohl zaručit, že se po soumraku ještě někdy vrátí? Že tma opustí své místo a bude ještě někdy světlo. Město zatím ještě podřimovalo, ale změna už byla znát. Panovala v něm mnohem povznesenější nálada. Pro každého, kdo v něm nějakou dobu žil byl úsvit malým zázrakem. Noc byla přemožena a musela ustoupit, i když slíbila, že se vrátí. Pro jednou však světlo zvítězilo a s ním všichni lidé. Bylo co oslavovat.

Děti se seskupily před hospodou, aby mohly poslouchat vyprávění starého může. Nebyly tu jen ony. Toto ráno si vyšla před hospodu protáhnout se i Caitlin. Když prováděla pravidelné ranní cviky nutné k tomu, aby udržela své tělo zocelené bojovým výcvikem v optimální kondici, zaposlouchala se do hovoru dětí. Nebyl to ani tak hovor jako spíš vzájemné překřikování neodmyslitelně spojené s neustálým strkáním. Prostě čilý ruch obvyklý všude tam, kde se sejde skupinka usmrkanců. Starý muž zatím mlčel.

„Poutníku,“ zahučel jeden chlapec, „vyprávěj nám o Pánu můr.“

„Ne, to jsou povídačky dobrý tak na strašení holek,“ protestoval jiný.

„To teda nejsou. Táta říkal, že chodí v noci ulicemi města!“

„Jo a vodnáší malý děti, hehe!“

„Nechte toho, já chci slyšet něco hezkého!“ pištěla jakási copatá holčička.

„Náhodou jo a když mu pohlédneš do tváře, spatříš tam smrt!“

„Ne – e!“

„Jo – o! Podle toho má přece jméno!!“

„Nechte toho, já chci slyšet poutníkáááááá!!!“ Copaté holčičky bývají často velmi neodbytné. Navíc obvykle mívají jednu docela nepříjemnou schopnost, umějí šíleně ječet – opravdu hrozně.

Děti poněkud zklidněné touto přírodní formou požární sirény tázavě hleděly na poutníka. Na něm bylo, aby je rozsoudil. Chvíli je skoro zasněně pozoroval a pak pravil:

„Jemu by se líbilo, jak o něm mluvíte…“ pak najednou, jako by se vzpamatoval. „To ale rozhodně není příběh vhodný pro dnešní ráno…“

„Ale Pána můr má podle pověsti přemoci Dívka anděl a ta musí být něco hezkého!“ Malí přemoudřelí chlapečci bývají často také velmi neodbytní. Navíc bývá docela dost obtížné se proti jejich neustálým otázkám konstruktivně bránit.

„Z tebe bude minimálně právník nebo spisovatel, blbečku!“ pomyslela si opodál stojící Caitlin.

„Kdo je to Dívka anděl? Já bych o ní chtěla slyšet, prosííím, próóósííííím,“ přidala se copatá holčička a její hlas byl znovu nebezpečně blízko kvílení.

„Nebudu vám vyprávět o něčem, co se ještě nestalo,“ řekl Poutník mimořádně klidným a vyrovnaným hlasem po chvilce mlčení.

„Ale….Ale…Ale!“ ozývaly se ze všech stran pisklavé hlásky.

„Ne, nebudu. Poslechněte si raději další dobrodružství trpaslíka Korgana¹, “ stařec pronesl tato slova klidně leč rezolutně. Děti se kupodivu ihned uklidnily. Trpaslík Korgan byl přece jedním z jejich nejoblíbenějších hrdinů, a to přestože měl ve zvyku spolčovat se s různými polomágovskými tartmany². S napětím čekaly na jeho další příhody, jen ten chlapec, co chtěl tolik slyšet o Pánu můr, mlčel a vyzývavě si Poutníka měřil pohledem. Stařec na něj se zaujetím pohlédl. Bylo to krásné dítě, všechno jak má být, postavička, tvářičky, vlásky , jen na očích mu něco nehrálo… byly v nich celé věky. To nebyly oči dítěte.

Caitlin chvíli poslouchala, ale dobrodružství rozverného trpaslíka ji nijak nezaujala. Namířila si to zpátky do hospody, její kroky byly rázné a spěšné, celá se třásla. Ten dětský rozhovor v ní obnovil vzpomínku na včerejší noční událost, na příhodu, na niž chtěla zapomenout. Ať už tam v temnotách viděla cokoliv, byla si jistá, že to nebylo nic dobrého.

„Nejvyšší čas z tohohle zatracenýho města vypadnout,“ procedila tiše mezi zuby.

„Vynikající nápad! Jenom prchej nemilovaná ženo, možná unikneš a prodloužíš tak svou agonii,“ ozval se kdesi za ní nějaký výsměšný hlas. Byl rozhodně dětský, ale nezvykle chladný, zněl jako cinkání kovu o kov. Zděšeně se otočila, jelikož si neuvědomila, že by ji  někdo mohl slyšet a pak…ta slova jí zasáhla až v samé hloubi duše.

„Možná, že to není úplně nejhorší řešení,“ pokračoval malý chlapec a díval se na ni  přitom tak, jak by se žádné dítě nikdy dívat nemohlo. „Život se přece skládá z drobných radostí. Vezmi ho a prchejte odsud, dokud je ještě čas. Možná pochopíš věci, které ti až doposud unikaly a možná pak i něco najdeš.“

„Kdo jsi,“ hlesla.

„Tvůj osud!“ zasmál se chlapeček a doslova…DOSLOVA… zmizel. Caitlin stála na tom místě jako přimražená, dokud ji  tak nenašel Edmund.

*  *  *

 Narmer se probudil s mírnou bolestí hlavy. Dosud slyšel doznívat svůj vlastní křik, který se jakoby ztrácel v dáli v nitru jeho lebky.

„Už se ti to zase zdálo?“ ozval se poněkud krákavý hlas. Dotaz zazněl jakoby odnikud. Narmerovi se teprve teď začal pomalu vracet zrak, tedy vnímání barev a prostoru, jeho vnitřní oko však bylo stále slepé. Místnost luxusního hostinského pokoje pomalu nabývala své podoby sestavováním z mnoha miniaturních čtverečků obrazu. Vypadalo to jako nějaká obskurní skládanka. Narmer ji však nedokázal vnímat dostatečně na to, aby se nad její zvláštností mohl podivovat. Byl duší stále ještě někde jinde.

„ Zima, zima, zima….,“opakoval v neustálém třasu. Objevovalo se to znovu a znovu. Pulsovalo mu to v mysli, i když teď už efekt pomalu odezníval. Stále ji však viděl, tu elfku i ten záblesk a její náhlý pád. Pořád slyšel křik novorozence mísící se s jejím úpěnlivým voláním, které pak tak záhy utichlo. Jemně sebou trhla jako po bodnutí od nějakého létavého hmyzu a vydechla jenom „Ach.“ Z její tváře zmizel jakýkoliv výraz a poté už jen padala a padala…Nedalo by se říci, že se prostě svalila na zem jako pytel brambor. Bylo v tom cosi tragického, jako by ji něco opouštělo. Viděl sám sebe jako malý křičící uzlíček letící někam do neznáma. Potom jej zachytila ruka barvy leštěného mramoru a zahalila ho temnota prosycená nepopsatelným chladem. K tomu všemu slyšel ten děsivý zvuk, hlas tisíců znějících jako jeden, hluboký, výsměšný, hrůzný.

„ Ten samý sen?“ zeptal se znovu havran. Mluvit na něj, to byl nejspolehlivější způsob jak Narmera úplně probudit.

„Ano,“ odpověděl hluše. Ležel na posteli ve svém dobře známém pokoji a stále ještě zrychleně dýchal celý zalitý studeným potem. Tohle doznívání snu bylo jedno z nejhorších. Snažil se nalézt nějakou šťastnou myšlenku, která by to vše definitivně zahnala. Bude myslet na Yvonn, ano na Yvonn. Skrčil se do takřka prenatální polohy a přitáhl si přikrývku těsněji k tělu. Jen kdyby šlo nějak rozehnat ten chlad. Narmer byl odjakživa velmi zimomřivý, mrazu se přímo děsil.

„Je to čím dál horší co?“ zeptal se soucitně havran. Povzbuzovaní mu evidentně moc nešlo. Narmer jej však nevnímal. Viděl před sebou usměvavou Yvonn, která se ho ptá, na co myslí. Cítil, jak se jeho blankyt proplétá s plachou září jejích holubičích očí a v tom jediném dlouhém pohledu – objetí se tiše a něžně mazlí. V myšlenkách se vrátil do okamžiku, kdy zjistil, že je za určitých okolností možné milovat se i bez dotyků, stejně jako je možné rozumět beze slov. Ne, že by tím chtěl plně nahradit starý dobrý fyzický kontakt, ono by to asi ani dost dobře nešlo, ale rozhodně to mělo svůj půvab. Pak se v šeru na té chladné ulici propletly jejich ruce³ jeho srdce naplnilo horko a…

„Jestlipak ses nám nezamiloval?“ zakrákal pobaveně černý pták.

Hostinský pokoj se nyní už nadobro vrátil se všemi výhodami i nevýhodami, které mohla směle poskytnout tato realita.

„Zatracenej havran!!! Má být přece odštěpkem mé duše. To jsem opravdu takovej protivnej kořen?!!“ pomyslel si Narmer. Avšak bylo mu podivně lehko, teplo z jeho těla nezmizelo. Málokdy pozitivní snění tak rychle a dobře zabralo. Yvonn byla účinnější než vzpomínka na jeho první kouzlo. Zatím si plně neuvědomoval, co to znamená, věděl jen, že za ní musí zajít. Vstal a seslal na sebe Lazebníka, jelikož kouzelník se prostě nesnižuje k tomu, aby se česal nebo si snad upravoval pomačkané šaty. Použití adekvátního zaklínadla bylo mnohem stylovější a Narmer si na styl potrpěl.

Pohlédl zkusmo do zrcadla, aby zkontroloval výsledek svého magického snažení. Nebylo to třeba, v tomto ohledu se totiž mohl na své schopnosti zcela spolehnout, nicméně to Narmer dělal rád. Poskytovalo mu to onu nadnášející radost pramenící ze sebedůvěry a pocitu uspokojení. Na druhou stranu bylo pravdou, že k tomu, aby se stal uznávaným čarodějem, bylo třeba trochu víc, než výborně ovládat sebezkrášlující kouzla. Už, už chtěl vyrazit, když…

„Ani nevíš, kde bydlí,“ řekl mírně pobaveně havran.

 ***

Yvonn seděla na posteli v jednom ze svých „náhradních“ pokojíků, hlavu měla položenou na kolenou a dívala se na protější stěnu. Malebný modře zářící květinový vzor, který tvořil převážnou část výzdoby, ji však pramálo zajímal. Vlastně jej ani nevnímala. To bylo nezvyklé, velmi často a velmi ráda pozorovala ty němé stěny a nechávala se jakoby unášet tichou řekou plnou velkých modrých květů, které ve tmě tak skromně zářily. Byla to doslova pastva pro oči. Dnes byl však zvláštní den, nemohla vůbec dospat. Samozřejmě i nyní nechávala své oči pást se na té obdivuhodné scenérii, ale myšlenky jí neustále utíkaly jinam. S pilností včel se pořád vracely k událostem včerejšího dne - či  spíše noci. Dny v Istrenu obvykle nestály za řeč, noci to bylo něco jiného. Yvonn s podivem zjistila, že se celá třese. V očích jí jiskřilo, hořely plamenem neutuchajícího nadšení. Zřetelně slyšela vlastní zrychlený dech, ale nevěnovala tomu přílišnou pozornost. Byla zcela v zajetí onoho velmi zvláštního a také velmi silného pocitu tlaku v hrudi. Takového, který napovídal, že vaše srdce má evidentně v záměru s nově nabytými křídly v brzké době opustit své místo, i když dobře víte, že vám samozřejmě nic podobného nehrozí. Pocity tohoto druhu obvykle časem odezní⁴, avšak když jste v jejich moci, nelze se vymanit.  Křišťálová růže v její ruce zběsile rudla a pak se zase rozzářila všemi možnými i nemožnými barvami. Bylo to neklamným dokladem toho, že lidé mívají většinou smíšené pocity. Ještě před malou chvilkou Yvonn obdivovala její repertoár barev hýřící tolika různými druhy odstínů a jemných nádechů, že to ani slovy nelze říci. Růže byla skutečně schopna vyjádřit emotivní stav svého držitele do nejmenších detailů i se všemi drobnými nuancemi, o kterých neměl jejich nositel zpravidla ani tušení. Bohužel to byla paleta srozumitelná pouze pro zasvěceného čtenáře, ale Yvonn nepochybovala, že se jím dříve či později stane. Nyní se však vrátila ke svým myšlenkám – vzpomínkám. Ostatně bylo nač vzpomínat. Včera večer jí Narmer vyznal lásku svým zcela neobyčejným tak trochu elfím způsobem⁵ a Smrtihlav jí daroval nejnádhernější šperk, jaký kdy viděla. Navíc ji pověřil úkolem, čímž jí prakticky uznal za právoplatného člena Kartelu. Milenky byly totiž v tomto nanejvýš záhadném společenstvu považovány za něco podřadného, a to i kdyby patřily k těm nejvyšším vůdcům. Řád ctil užitečnost. Všeobecná hrůza ze Smrtihlava členům sice nedovolovala dávat jí to otevřeně najevo, ale přesto to cítila. Nyní se však mělo všechno změnit.

Ach, Smrtihlav. Nikdy k nikomu necítila větší obdiv, strach a namlouvala si, že i lásku. Představoval moc v nejčistší podobě, jakou kdy viděla. Znala mnoho respektovaných mužů. Kdyby se všichni shromáždili, pak by pravděpodobně zcela zaplnili prostornou vstupní halu domu, ve kterém zrovna přespávala. Představila si ten dav. Bylo jich tak mnoho, ale žádný se mu nemohl rovnat, a to včetně Narmera. Žádný z nich by se mu nemohl postavit. Všechny by přemohl a možná, že i najednou. Yvonn o tom byla přesvědčena. Znala tu moc a viděla ji v akci. Ač byl Narmer výjimečný muž i kouzelník, přece jenom s magií teprve začínal. Snažil se to sice obratně skrývat, ale Yvonn to velmi brzy poznala. Měla na podobné věci velmi dobrý zrak, cvičený vynikajícím učitelem. Věděla, že by nemohl vzdorovat té staleté síle ani jejímu smutku. Cítila se teď trochu provinile, když si na Smrtihlava vzpomněla. Co by asi dělal, kdyby o Narmerovi věděl, kdyby věděl, že na něj pořád myslí, zuřil by či ještě víc posmutněl? Nebo by snad již konečně navštívil její ložnici?

Myšlenka či spíše vzpomínka poletovala kolem její hlavy jako neodbytná můra bušící svými jemnými křídly na okno se dobývala dovnitř. Chvíli přemítala oddalujíc rozhodnutí, které již stejně padlo, pak pootevřela dvířka svého vědomí a vpustila ji tam. Zavřela oči. Na jejích sametových křídlech se vrátila skrze písky času do doby, kdy byla mnohem mladší. Musela se sama nad sebou pousmát. Byla tehdy takový nevyvedený, zato velmi svéhlavý pulec. Společně s několika sobě podobných podnikala různá ztřeštěná dobrodružství. Potulovaly se po městě po setmění, tančily v lese při měsíčku a představovaly si jaképak jsou asi víly. Byly zrovna dospělé⁶, ctily pouze svobodu a žádná pravidla. Byly prostě na nejlepší cestě do neštěstí, které na sebe samozřejmě nikdy nedává dlouho čekat. Bylo by to od něj přece nezdvořilé, nemyslíte?

Pobíhala tehdy se svou nejlepší kamarádkou ulicemi města. Tančily na liduprázdných náměstích a výskaly z pouhé radosti ze života. Užívaly si bezstarostnosti, jelikož jen velmi zřídka někoho potkaly. A když už jim nějaký bláznivý člověk nedbalý zákona zkřížil cestu, rychle se zase stáhl, jelikož si myslel, že viděl Noční tvory. Ano, tak přirozeně se nocí pohybovaly. Vypadaly skutečně jako víly, tak krásné, roztančené a nevšímavé. Jinak v potemnělém Istrenu nebylo možno narazit na živou duši. Ehm…tedy na živou rozhodně ne, co se týče těch mrtvých, ti spíše narazili na vás.

Yvonn si jej všimla první. Vynořil se ze stínu protější budovy a kráčel rovnou k nim. Ani v nejmenším se nesnažil nějak maskovat nebo snad krýt. Šel přímo majestátně, hrdě a zpříma. Měl vysokou a nepochybně i štíhlou postavu, byť byl celý zahalen v lehký černý plášť s vysokým límcem. Bledá a pohublá tvář zářila do tmy hrozivě vyrovnaným klidem. Tmavé vlasy pečlivě uhlazené dozadu byly tak perfektně učesány, že působily dojmem obsidiánové helmy. V očích, jež pomalu leč jistě začínaly dostávat purpurový nádech, se zračil hlad⁷. Zkrátka upír jako vymalovaný. Jsem však přesvědčen, že na obrázku byste jej viděli rozhodně raději. Musel být buď hodně starý nebo velmi konzervativní (možná obojí), jelikož vyznával onu dávnou klasickou formu vampyrismu.

Jeho efektní nástup měl na obě dívky paralyzující účinek. Stály jako přimražené, neschopny sebemenšího pohybu. Hleděly na něj stejně fascinovaně jako oběť na hada chystajícího se k útoku. On však nevypadal, že by něco podobného v nejbližších chvílích plánoval.  Pohyboval se pomalu a klidně – s jakousi grácií. Když přišel až k nim, maličko se pousmál a odhalil přitom zuby.

„Dnes se nebude utíkat?“ zeptal se tónem někoho, kdo se přišel po ránu (pro něj bylo technicky vzato po ránu) proběhnout do městského parku.

Na to stiskla Yvonn její kamarádka ruku a tiše řekla: „ Utíkej! O mě se neboj, oni žerou jenom panny. Běž!“

Yvonn se ani nepohnula, zato upír ano.

„Žerou?!“ trhl sebou a vypadal mírně šokovaně. Po tváři mu přeběhlo slabé zacukání.

„Milá dámo, máte o nás věru zvláštní představy. Nehledě na to, že si, bohové vědí proč, myslíte, že Vás onen prostý fakt, že jste včera skotačila ve stohu se ševcovským tovaryšem, může nějak ochránit. Hledat v tomto městě pannu! Znáte snad tvora, který by se takto dobrovolně odsoudil k smrti hladem?“

Dívka neodpověděla, vlastně na to neměla ani čas, neboť již během upírovy poslední věty utíkala s Yvonn co možná nejrychleji pryč.

„Ach to mládí křehoučké…neposlouchá,“řekl naoko shovívavě upír, který již čím dál hůře maskoval, jak se chvěje žízní. Poté se změnil v obrovského netopýra a bez obtíží obě dívky dohnal.

Yvonn něco narazilo do zad. Přepadla dopředu a na tvrdé zemi udělala několik kotrmelců. Přes tupou bolest rozlévající se jí po celém těle se znovu pokusila vstát. Náhle ucítila jakoby ji něco nehmotného pohladilo po ramennou a tamtéž to začalo do ní vnikat. V podobě silného mravenčení se jí to rozlilo do každičkého svalu (vyjma srdce) v celém těle a ty okamžitě paralyzovalo. Nemohla se vůbec pohnout. Hlavu měla otočenou stranou, přesto věděla, že se nad ní sklání upír.

„ŠŠŠ maličká,

nebude to bolet.

Jen to tak píchne…jako včelička

a pro duši nastane čas na odlet.

Já humánně zabíjím,

proto nemusíš se bát.

O krev Tvou Tě bezbolestně připravím,

nejsem žádný sadistický vrah.

Bude to pěkná čistá rána,

jsem takřka řemeslný kat.

Smrt je jen stínem ve tváři mého pána,

jak už jsem řekl, nemusíš se bát,“

šeptal jí tiše a slastně do ucha, když jí hladil po vlasech. Pak je odrhnul, aby se jí již konečně mohl zakousnout do krku a náhle strnul…asi spatřil její rodinné tetování. Okamžitě ji pustil, za jiných okolností by si Yvonn myslela, že polekaně. Po malé chvilce zjistila, že se může opět volně hýbat. Pomalu vstávala a přitom slyšela nebo měla alespoň pocit, že slyšela, jak upír neustále opakuje jediné slovo – koblihy. Nejistě se otočila. Upír tam stále byl. Strojeně se na ni usmál, tentokrát se stisknutými rty. Dlouhými prsty jí na několika místech oklepal špínu z šatů a dokonce se snažil látku, jež rozhodně nebyla určena k válení po zemi, porovnat. Moc mu to nešlo, neuměl totiž adekvátní kouzla. Dělal nervózní trhané pohyby a vůbec působil dojmem někoho, kdo se jen stěží přemáhá. Yvonn si v jeho očích všimla strachu…ne vypadalo to spíš jako děs. Bylo to velmi zvláštní.  Celou dobu se bála nějak výrazněji pohnout, přestože podvědomě cítila, že už jí nic nehrozí.

S vynaložením veškerých svých vnitřních sil se upír znovu usmál a rádoby nonšalantně řekl: „ Tak jsme se pobavili, dámy, a vzhledem k tomu, že se vlastně nikomu nic nestalo bychom mohli na celou tuto poněkud trapnou epizodku zapomenout, že?“ V jeho hlase zněl těžko postřehnutelný leč přesto znatelný náznak naděje.

„ No a když už jsme u toho, nemusely byste se o tom NIKDE příliš zmiňovat,“ dodal. „ Měla byste u mě službičku. Ostatně stejně bylo Vaší povinností upozornit na Váš… universální statut, má paní,“ řekl Yvonn, když jí jemně vytahoval slámu z vlasů. Naposled se křečovitě usmál a pak je pro sebe tak typickým, i když nyní poněkud zrychleným krokem opustil. Yvonn ještě dlouho hleděla směrem, kam odešel. Pokoušela se něco rozeznat v tom všeobjímajícím šeru, ale nepodařilo se jí to. Temnota nedávala žádné odpovědi. Zatřásla kamarádkou, která byla až do této chvíle v jakémsi zvláštním transu či bezvědomí a společně prchaly domů.

Jestli si myslíte, že po této události přešla Yvonn chuť na hlouposti, tak se šeredně mýlíte. Většina alespoň trochu normálních lidí by se po podobném zážitku patrně již nikdy neodvážila vystrčit v noci nos z domu a neusnula by jinak než ověšena česnekem a svatými symboly, tak jak to nadosmrti dělávala její kamarádka. Ne tak Yvonn. V té jen tato „malá epizodka“ utvrdila pocit vlastní nedotknutelnosti.  Měla přece universální statut? Ani v nejmenším netušila, co to znamená, avšak znělo jí to nádherně. Nebyla žádné obyčejné děvče, ale Yvonn s universálním statutem. Navíc jí ten upír oslovil „má paní“. Byla však také produktem přemrštěně hrdé výchovy své matky, která jí odmalička vštěpovala, že je něco výjimečného a naprosto jedinečného. Když se pak sama začala přesvědčovat spíše o opaku, pociťovala silnou potřebu si tuto domnělou skutečnost dokázat. Vynikala sice mezi ostatními svou krásou, což z ní však ve svém důsledku činilo jen obyčejnou krásku. Dokázala sice neobyčejně šikovně jednat s muži, což z ní však pro změnu činilo zase jen obyčejnou koketu. Neměla ani urozenou krev, neměla vlastně nic krom svého rodinného znamení. Jenže většina děvčat z hrdých kupeckých rodin mocně toužících po vznešených titulech měla třeba dědičnou pihu nebo tak něco⁸. Takže to vlastně nebyla až taková výhra. Nicméně žádná z nich určitě neměla…eee… jak se to jmenuje…ano, universální statut.

Posílena slovy, kterým vlastně vůbec nerozuměla⁹, se vydala na Thallameyn, nejmagičtější noc v celém roce, a že v Istrenském kalendáři bylo zvláštních nocí opravdu mnoho( Istreňané totiž měřili čas na noci ne na dny jako jiní lidé). Tato však mezi nimi měla zcela mimořádné postavení. Byla to noc založení města i velké tragédie, kdy bylo málem celé zničeno. Jestli se někdo opovážil producírovat se někdy venku po setmění, tak o svátku Stínů si to zaručeně rozmyslel. Jak už jsem však napsal, Yvonn nebyla jen tak někdo, tedy někdo asi ano (pořád lepší než něco, že), ale s velkým N. Alespoň si to o sobě myslela. Proto jí nečinilo obzvláštní potíže na rozdíl od většiny normálních (pro někoho jako ona to znamená spíš průměrných) obyvatel Istrenu vyrazit se na tajemství Thallameynu podívat.

Vyšla z domu krátce po setmění a zamířila přímo k lesům. Nic jí v tom nebránilo. Ačkoliv bylo město Istren obehnáno poměrně vysokými a solidními hradbami, jeho brány obvykle zůstávaly v noci otevřené. Nehlídala tam dokonce ani stráž. Nebylo ostatně ani proč, když v této oblasti jej mohli napadnout tak „maximálně“ netvoři, kteří by se však s něčím podobným vůbec nenamáhali, obzvláště když měli otevřeno. Chodili si sem jako domů. Oni zde vlastně byli doma, svým způsobem samozřejmě. Město Istren totiž ve skutečnosti žilo spíše ze svého nočního osazenstva, jež bylo možná ještě početnější než jeho „řádní“ obyvatelé, ale které se také většinou skrývalo ve stínech a vůbec se chovalo mnohem tišeji než lidé. Proto jich mohla Yvonn tolik nevědomky minout, když běžela ulicemi. Dozvěděla se o nich až mnohem později. To však nyní není vůbec důležité, rozhodně ne tolik jako živé vzpomínky. Yvonn právě opustila městskou bránu otevírajíc své srdce chladné noci, aniž by si uvědomovala, jak může být něco takového nebezpečné. Na druhou stranu, co krásného není nebezpečné? Každá růže má přece trny. Byla velmi jasná noc a ona nastavovala tváře měsíčnímu svitu. Potěšila se pohledem na hvězdy, ale ani ty ji nemohly příliš zdržet na její plánované cestě směrem k lesu. Když k němu konečně dorazila, zastavila se a chvíli se jen kochala tou úžasnou scenérií. Všechno bylo tak podivně zvláštní…stejně známé a přesto tolik jiné…záhadné. Pamatovala si všechna ta místa. Ano, sem chodila s kamarádkami na borůvky, tady našla ten největší hřib svého života a pod tamtím stromem dostala svůj první polibek. Ale teď to bylo jiné, jako by všechny její vzpomínky na tato místa patřily do jiného světa. Rozdíl nespočíval v detailech – vždyť po chvilce pátrání našla i ten pahýl větve, co se pod ní zlomila, když si jednou hrála na schovávanou – ale spíše v duši tohoto místa…v tom jak se stromy zvláštně nakláněly, jako by dýchaly, a v tom, jak ji vždycky ovanul chlad, když přišlo něco jako výdech…v tom, jak se světlo podivně lámalo mezi kmeny stromů, paprsky nelétaly rovně a rychle jako šípy, ale spíše se po lese pomalu plazily jako nějací mdlí hadi. Yvonn si byla jistá, že zahlédla strom, který byl v nepravidelných spirálách obtočen paprskem světla, jenž vypadal, jako by se snažil vyšplhat nahoru. Pomalu kráčela lesem, lapena tou záhadně lákavou atmosférou, která svým specifickým způsobem měnila snad i vzduch. Zhluboka se nadechla. Bylo v něm něco na pomezí mezi chutí a vůní, kterou nedokázala nijak blíže popsat ani k ničemu přirovnat, jelikož nic podobného nikdy necítila. Tolik se tento svět lišil od toho jejího, důvěrně známého. Ovládnuta zvědavostí šla pomalu dál do nitra lesa. Přeskakovala podivně uzlovité spletence kořenů a uhýbala beztvarým stínům a stínům stínů, které se po ní natahovaly.

„Tady měla být přece cesta, krucinál!“ pomyslela si, ale cesty někam zmizely. Právě se kousek od její hlavy proplazil tenký paprsek světla v podobě stříbrného hada. Ačkoli nezahlédla jeho konec ani začátek, měla silný pocit, jako by odněkud prchal. A támhle jsou další a další…všechny, jak se zdálo, opouštěly jednu určitou část hvozdu. Teď již si byla jistá tím, co dříve považovala pouze za smyslový klam. Světlo šlo z lesa ven a ne z venku do lesa, jak tomu bylo za normálních okolností.

„To je ale bezva dobrodružství,“ pomyslela si, „ škoda, že se nemám s kým o tyhle zážitky podělit.“

Bez sebemenšího zaváhání vyrazila směrem, odkud, jak se domnívala, přicházely paprsky. Rozlévala se tam tma jako horká čokoláda, jež přetekla z šálku. Byla to prazvláštní tma, úplně převálcovala tu obyčejnou a také zářící hady, kteří nestačili utéct. Rozpouštěli se v ní jako mléko v kávě. Odrážela světlo, a proto byl její povrch lesklý. Yvonn se jí lehounce dotkla – byla hořká. Raději před ní ustoupila. Nevěděla, co dál, když tu najednou si všimla jedné zvláštnosti na zdejších stromech. Na první pohled to nebylo patrné, ale teď se o tom již nedalo pochybovat. Všechny se nakláněly jedním směrem.

„Ony pláčou!“ pochopila po chvíli.

Dotkla se kůry jednoho z nich. Chudáček, vypadal, jako by se měl každým okamžikem zlomit. Taková na něm spočívala tíha. Přesto se snažil stát co nejvíce vzpřímeně, jak mohl. Byla v tom jakási hrdost. Strom se nakláněl, dřevo se namáhalo a vydávalo dlouhý melodický sten. Když se do něj zaposlouchala, rozeznala v něm jakýsi vzdáleně znějící šepot větvoví, ve kterém se jako by  ztrácel nějaký hlas, dá – li se to vůbec hlasem nazvat.

…nechť truchlí celý kraj…

Víc nezaslechla – jen nezřetelné útržky, z nichž porozuměla pouze jednomu. S pocitem vzrušeného zmatku se pustila kůry stromu a šepot v její hlavě utichl. Pak začala vnímat tu zvláštní melodii. Spočívala takřka na hranici lidského slyšení a jen lehce ji občas neobyčejně dráždivým způsobem překročila. Byla jako vlna, která se s pravidelnou nepravidelností převaluje přes okraj. Yvonn vyrazila směrem, odkud se domnívala, že přichází. Velmi dobře si uvědomovala, že si jeho správností nemůže být nijak jistá, ale zároveň nějakým nevysvětlitelným způsobem věděla, že tam leží zdroj té podivně krásné hudby. Ostatně tak to tady bylo se vším. Běžela podél roztahující se čokoládové tmy, aniž by se musela bát, že jí bude pohlcena. Šířila se pro ni příliš pomalu. Všechno tu vůbec bylo nějaké zpomalené – od světla přes vítr až po tmu. Přesto si dávala pozor, oním specifickým způsobem totiž tušila, že něčemu zde může důvěřovat a něčemu zase ne. Postupovala velmi rychle, les jí nekladl sebemenší překážky, i když měla neodbytný pocit, že by chtěl. Nyní již s určitostí věděla, že se přibližuje, neboť melodie se neustále zesilovala. Skládala se z dlouhých hlubokých tónů píšťaly, ve kterých bylo tolik bolesti, lásky a žalu, až Yvonn vhrkly slzy do očí. Chvíli jen tak stála a poslouchala. Poté, když zjistila, že ji temnota již málem obklopila, rychle vyrazila. Chvíli potom doběhla na malou mýtinku. Stromy se zde již nenakláněly, pouze se navzájem svíraly v korunách. Uprostřed paloučku stála černá postava hrající na píšťalu. Byla celá zahalená do dlouhé kápě, která na zádech plynule přecházela v bublající potoky temnoty ze všeho nejvíce připomínající horkou čokoládu, jež se rozlévala do všech směrů. Yvonn našla zdroj temnoty i hudby. Všimla si, že se postava pohybuje, velmi pomalu kráčela lesem a hrála si svou smutnou píseň. Byla tak sugestivní, plná příběhů, osudů, nadějí a idejí. V dívce chvíli zápasil pláč s neodbytnou zvědavostí, sžíravou touhou vědět, kdo nebo co se skrývá v té kápi a proč a co a jak a tisíce jiných věcí. Obsah písně, která neměla a nemusela mít slova, se jí začal objevovat před očima. Byl to jeden a zároveň tisíce obrazů najednou, různě se jí chrlily do očí z okrajů i středu zorného pole a vzájemně se překrývaly. Nebyly to však jen pouhé obrazy ale obsahovaly dokonce i sluchové, hmatové,čichové a emocionální vjemy. To všechno najednou a jaksi naprosto nesystémově splácané dohromady. Přesto byla ke svému údivu schopna tu podivnou směsku vnímat a určitým způsobem se v ní i orientovat. To vše samozřejmě za použití smyslů, o nichž ani nevěděla, že je má, a které ani pravděpodobně neměly v jejím dobře známém světě žádné jméno. Rozeznávala jakýsi dominantní motiv. Byl tam nějaký hrad, oheň, boj a křik.

Všechno to však bylo příliš namáhavé. Dívka již dnes byla přesycena neobvyklých vjemů. Nakonec v jejím malém vnitřním souboji zvítězila zvědavost. Nějak podvědomě cítila, že zjištění čehokoliv o osobě v kápi bude mnohem jednodušší než rozluštění celého toho tajemného obrazu, který ji navíc tolik děsil. Prudkým potřesením hlavou a několikerým zamrkáním se zbavila představ a vyběhla k černé postavě. Šel z ní divný chlad, když ji uchopila za rukáv kápě, bylo jí, jako by strčila ruku do z léta do zimy. Přesto ten chlad nepůsobil tak úplně fyzicky.

Postava se zastavila, přestala hrát a otočila k ní hlavu. V hlubinách kapuce se objevila zvláštní tvář, jež by se dala nejlépe popsat jako obličej smrtelně bledého mladíka s velmi tmavými vlasy, výrazným obočím, jemným knírem a bradkou.

„Tak jsi mne našla, Yvonn,“ řekl hlasem tisíců znějícím však jako jeden.

Poznámky autora

1. Je přímo podivuhodné, jak mají někteří autoři se zjevným nedostatkem invence v oblasti jmen ve zvyku pojmenovávat své trpasličí postavy Korgan. – pozn. autora s nedostatkem invence v oblasti jmen. ---zpět do textu---

2. Pokud nevíte, na co narážím, tak si přečtěte Matovu povídku Poutník smrtí. Což ve výsledku znamená, že abyste si plně vychutnali jednu blbost, musíte vlastně přečíst dvě. Jo, jo, tak už to chodí, když si jdou pisálci vzájemně na ruku. ---zpět do textu---

3. A popletly zadky, jelikož ať už jste člověk nebo elf, držíte se za normálních okolností jen a pouze za ten vlastní. ---zpět do textu---

4. Pokud nejde o zástavu. V takovém případě sice odezní také, ale bohužel i s vámi. ---zpět do textu---

5. Ryze elfím! Navíc ani ne příliš originálním. Tento rádoby kouzelníček totiž v ranějším věku přečetl mnoho romantických balad předních elfích bardů. Když proto vyléval srdíčko Yvonn, bylo to jako byste recitovali např. Shakespearovy sonety někomu, kdo je vůbec nezná. Velmi efektivní. Nicméně u takzvaných „moderních“ holek, bych tento způsob nedoporučoval. Na tomto kolbišti uspějete spíše s kruhem v nose a dready, nikoli s poezií. ---zpět do textu---

6. Zajímavé je,že tato poměrně zábavná představa má sklony napadat člověka v prakticky jakémkoli věku. Vlastně již od svého probuzení k vědomí bývá dítě obvykle přesvědčeno, že právě teď nabylo dokonalého rozumu, který je schopen vše posoudit a často také odsoudit. Když je pak dříve či později rozum zklame, strašně se vyděsí a uteče se schovat za máminu sukni – ve starším věku pak za vědecký nebo náboženský dogmatismus. Jak vidno, někdo z dětských dupaček nikdy nevyroste. To však není důvod se mu smát, spíš skoro závidět. Zajisté  si totiž pamatujete, jak nádherně prostý byl život za máminou sukní.---zpět do textu---

7. Technicky vzato žízeň, ale vzhledem k faktu, že hlad je pouze převlečená žízeň, což by pro upíry mělo platit dvojnásob, jsem dospěl k názoru, že je to vlastně jedno. ---zpět do textu---

8. Například kávovou skvrnu velikosti mexického dolaru ---zpět do textu---

9. Slova mají vskutku úžasnou sílu a když se nad nimi zamyslíme, tak nám zajisté nebude dlouho trvat, než přijdeme na to, že největší sílu mají právě ta slova, kterým lidé vůbec nerozumějí.. Mohou si za ně totiž dosadit to, co jim vyhovuje,.  Hlavně když je jim mírně naznačeno, co tak zhruba mají dosazovat. Zářným příkladem je kouzelné slůvko „ transparentní“ – oblíbený to výraz mnoha politiků.  Zaslechl jsem politický projev, ve kterém zaznělo asi stokrát, a když jsem se pak ptal mnoha lidí, jež hodnotili tento erudovaný proslov veskrze kladně, ukázalo se, že nemají ani páru o tom, co znamená erudovaný natož pak transparentní. Když jsem jim poté významy obou slov vysvětlil, byli docela zklamáni, jelikož v tomto novém světle nepůsobila zdaleka tak vznešeně. Vlastně jsme se shodli na tom, že ta řeč byla o ničem. ---zpět do textu---

-strana 4-

Autor článku

Další autorova díla: