Černá růže

 

Vzpomínky

 

Nemůžeš žít šťastně, aniž bys byl moudrý, čestný a spravedlivý, ani moudře, čestně a spravedlivě, když nejsi šťastný.

Epikuros    

 

 

Yvonn se probrala. Vzpomínky se rozutekly a ta zvláštní nálada, jejíž byla ještě před chvílí zajatkyní, s nimi někam odplula. Řízené snění, to byla jedna z mnoha věcí, které se od Smrtihlava naučila. Tahle takřka mágovská metoda jí mimo jiné umožňovala vrátit se ve svých vzpomínkách do téměř libovolného času. Třeba tam, kde vznikl ten jejich neobvyklý vztah. Nikdy nepoznala nikoho, kdo by byl tak trpělivý, citlivý, něžný a…a…tak zvláštní.

Objevoval se v mnoha podobách, od nádherného vysokého elfa přes oblak můr až po těžko postřehnutelný stín. Nejčastěji však vypadal jako onen štíhlý a pobledlý mladík, tedy tak, jak jej viděla poprvé. Postupem času došla k názoru, že to je jeho skutečná podoba, jelikož ty ostatní na sebe brával jen na velmi omezenou dobu. Vždycky jí na toto tvrzení odpovídal s tajemným úsměvem: „Ne tak docela“

Milovala ta jejich zvláštní setkání. Když jen kvůli ní se změnil ve vysokého světlovlasého elfa, nejkrásnějšího tvora mužského pohlaví, jakého kdy viděla, a oni tančili ve stříbřitém měsíčním světle. Byly to tance plné kouzel, při kterých se jen zcela výjimečně dotkli nohama země. Vždycky křičela strachy a radostí, když jí vyhazoval vysoko do vzduchu a znovu chytal do náručí. Byl až neuvěřitelně silný, ale jeho ruce i oči překypovaly něhou. Mnohokrát se nechala unést svými sny (ona byla totiž přesně ten typ) a přála si, aby to tak zůstalo napořád nebo alespoň na dlouho. Vždy se jí dostalo stejné odpovědi:

„Podstata mé moci to vylučuje.“

Hlavní potíž se Smrtihlavem spočívala v tom, že příliš často cestoval mimo Istren, a i když byl zde, tak mu mnoho času zabralo plnění povinností faktického pána města. Vždy se však vrátil s nějakým zajímavým příběhem, co se mu stal nebo který slyšel v dalekých krajích. Uměl velmi poutavě vyprávět, často se při tom doprovázel na nějaký nástroj a občas i básnil. Yvonn tušila, že si toho většinu vymýšlí, ale to jí vůbec nevadilo. Ráda jej poslouchala, avšak ještě raději se od něj učila kouzlům. Po pravdě řečeno jí právě tato záliba přinášela nejvíc trápení. Učila se (s jejím přístupem k věci se prostě nedá mluvit o studiu) magii již několik let a zatím se jí nepodařilo seslat JEDINÉ, byť třeba to nejjednodušší zaklínadlo. Smrtihlav ji však utěšoval, že kouzlení je činnost nadmíru složitá, proto nemůže očekávat výsledky ihned. Teorii, na niž si ani její mistr nijak zvlášť nepotrpěl, důsledně flákala. Vlastně spolu jen chodili po lese, on jí vykládal jakési zmatené teorie, kterým stejně nerozuměla, a ukazoval kameny nebo květiny a ptal se jí, co cítí či co vidí. Jenže ona viděla jen kytky a šutry a cítila jen, že má hlad a je jí zima. To jej velmi mrzelo a Yvonn také, nechtěla zklamat sebe ani jeho.  Tolik toužila být výjimečná. Doposud byla jen Yvonn, malá holka z malého města. To se nyní ale mělo změnit. Určitě! Něžně pohladila černou skříňku, kam dala kámen.Ve skutečnosti to byla krabička od pamlsků1, kterou ještě během noci natřela na černo. Bylo to tak mnohem stylovější. Nějak jí nepřipadalo správné, aby byl takový zvláštní kámen uložen v bílé skříňce pomalované růžovými srdíčky. I když jemu by asi bylo jedno, i to kdyby někdo na stěnu této krabičky nakreslil kosočtverec. Říkalo se mu Požírač duší a jediné, co mu nebylo na okolním světě jedno, byly duše.  

 

 

*    *    *

 

 

Mnozí na slovo vzatí odborníci se domnívají, že netvoři nemohou mít sny, jelikož nemají duši. Není to pravda. Jsou totiž netvoři a netvoři a též odborníci a odborníci, samozřejmě, že všichni na slovo vzatí. Tento netvor něco jako sny měl, i když to, co zrovna zakoušel, by se nedalo nazvat spánkem.  Převaloval se ve svém studeném sarkofágu ze strany na stranu, ale se svým tělem ve skutečnosti nebyl. Potuloval se po oněch zvláštních krajinách, které nejsou fantazií ani snem. Cestoval něčím, co by nejspíš moderní alchymisté nazvali astrální sférou. Vstoupil tam, kde se dějí příběhy, ty co se staly, ty co se právě stávají i ty, které se teprve stanou nebo nějaké úplně jiné – neskutečné2.

 

Nebe bylo blankytně modré, nehyzdil je ani jediný mráček. Slunce se ze své nebeské dráhy příjemně usmívalo a za jiných okolností by se řeklo, že bude velmi pěkný den. Jenže to, jestli je den pěkný určují hlavně okolnosti, které dnes nebyly věru příznivé. Tedy jak pro koho. Dobyvatelé začali den poměrně dobře. Hned ráno získali vnější bránu, kterou již vyhladovělí obránci nebyli schopni adekvátně hájit. Krátce před polednem pak poprvé vtrhli do města, a to za celkem zanedbatelných ztrát. Špatně organizované a nepříliš efektivní oddíly domobrany se zhroutily. Nastal zmatek.

„Pánové, město je vaše,“ řekl obřadně vojevůdce a vrátil se zpět do stanu. Někdy je třeba přivřít oči a někdy zas je úplně zavřít. Ostatně jeho vojáci byli také hladoví a už poměrně dlouho nedostali žold. Nebýt příslibů tučných prémií, nikdo by jejich již tak podlomenou morálku neudržel. Jemný větřík hladil důstojníky po tvářích, jejich prémie se rozkládaly v údolí pod nimi. Na několika místech z nich již dokonce stoupal dým. Někteří nenechavci, zdá se, ani nevyčkali oficiálního povolení.

„Což se jim nevyplatí, někteří obránci pravděpodobně stále ještě urputně bojují. Hlavní nápor je však stejně smete,“ pomyslel si důstojník, který organizoval útok. Tedy jestli se takové řezničině dá říkat útok.

 

Město hořelo. Dalo by se říci, že se lidé chovali jako zvířata, ale bylo by to krajně zavádějící. Zvířata stejného druhu se obvykle nezabíjejí navzájem a už vůbec k tomu nepoužívají oheň. Spíše ztratili svou lidskost a jelikož to byli jenom lidé, mnoho jim toho nezbylo. V té vší hrůze a zmatku utíkala vyděšená dívka. Pronásledovali ji dva žoldnéři vedení heslem: Zítra hlady umřu nebo zmrznu, dnes si ale vrznu3. Každopádně toto děvče nesdílelo nadšení obou žoldnéřů pro jejich životní filosofii. Zoufale se snažilo utéci, i když mělo jen malou naději. I kdyby se jí podařilo svým nynějším pronásledovatelům uniknout, tak by stejně s největší pravděpodobností vpadla do rány někomu jinému. Město se skvělými fortifikacemi a jen velmi omezeným počtem východů se může stát dle okolností dvěma věcmi: svatyní bezpečí či téměř dokonalou pastí. Jak už jsem napsal, každá mince má dvě strany. Ta pravá legrace(?!) začíná teprve tehdy, když se začíná otáčet, tedy za předpokladu, že si o tom pouze čtete. Vraťme se však k dívce. Vypadala skutečně jako nějaké vyplašené zvířátko, byla naprosto zmatená a zoufalá. Už nemohla běžet. Zahnula za roh a přitiskla se ke stěně. Ovanul jí nepopsatelný chlad a ona se zděšením zjistila, že to nebyla stěna. Tělem jí pulsoval mráz, který jako by nepřicházel zvenčí ale zevnitř. Na malou chvíli ji absolutně ochromil. Byl by to udělal strach, ale ten se jaksi nestačil rozhodnout jestli to bude kvůli tomu strašnému chladu nebo proto, že do uličky právě vběhli žoldnéři. Z úžasem zjistila, že ji nevidí. Stáli na dosah ruky od ní a jen se zmateně rozhlíželi. Ten menší jednou dokonce upřel pohled přímo na ni, ale díval se tak nějak skrz. Všimla si, že je něčím zahalena. Něčím, co nemohla vidět, ale za to mohla vnímat. Když natáhla ruku, mohla se toho téměř dokonale průhledného povlaku dotknout. Byl hebký jako samet. Uvolnila se, připadala si bezpečně. Nějakým svým šestým smyslem totiž cítila, že jí nic nehrozí. Vždy věřila svým instinktům, na rozdíl od lidí ji nikdy nezklamaly. Částečně podle intenzity chladu ale hlavně díky své výtečné intuici poznala, že těsně za ní někdo stojí. Opatrně se otočila. Byl to mladík, tedy mladík jen na první pohled. Z jeho bledé bezvěké tváře se dalo jen stěží usuzovat, kolik je mu let. Právě ta tvář na něm byla nejzvláštnější. Tolik se toho v ní zračilo a tušila, že ještě více skrývá. Připadala jí jako tvář smrti…ehm…tedy smrti, která by se měla alespoň jednou za čas učesat a když už bude v tom tak možná i pořádně oholit. Upravila mu límeček4  vypadal, že jej to velmi překvapilo. Chtěla na něj promluvit, ale ještě než stačila otevřít ústa,  přejel jí prsty po rtech. V tom gestu bylo cosi něžně odmítavého. Něco obsahujícího úpěnlivou prosbu i hrozbu. Obojí zároveň. Měl zvláštní ruce, měly barvu, hladkost i tvrdost mramoru a přesto byly živé, šířily v ní pocit vzrušivého mravenčení kdekoli se jí dotkly. Pak jí složil prsty na čele v nějakém zvláštním znamení. Dělila svou pozornost mezi ně a jeho oči. Ty se na ni maličko usmály – živoucí oči v mrtvé tváři. Probouzel v ní samozřejmě strach, ale také ještě něco mnohem silnějšího…zvědavost. Potom jí vzal za ruku a vedl jí pryč. S údivem zjistila, že i když už jí nezahaluje jeho černý plášť, je stále pro své okolí neviditelná. Vedl jí ven z města. Svým neocenitelným šestým smyslem nějak vytušila, že nesmí vydat ani hlásku jinak vše pokazí. Raději nemyslela na to, co by se pak mohlo stát. Vedl ji ven z města, které bylo právě pleněno, ven z pekla a skrz peklo5. Viděla jak jsou všude kolem ní lidé vražděni a znásilňováni jen tak…naprosto zbytečně a nesmyslně. Některé z nich znala a běžně potkávala na ulici. Nemohla ani vzdechnout, přestože všechno v ní chtělo křičet. Nemohla ani zavřít oči, jelikož pak by mohla zakopnout a přerušit tak jejich letmé spojení dlaní, které bylo zajisté též velmi důležité.

Tak prošla městem hrůzy a něco z ní v něm zůstalo…něco, co by dejme tomu mohlo vypadat jako ona ve věku deseti let a mávalo by jí to na cestu…něco, co už nemohlo žít v tomto světě, který právě poznala, a proto zůstalo ve světě vzpomínek, o kterém si myslela, že jej zná. Znát je však relativní pojem.

Nevěděla, jak se dostali na lesní mýtinu, oči měla totiž zalité slzami. Nevěděla ani jak přesně opustili město, ani proč do nich nikdo cestou nevrazil, když míjeli tolik lidí. Nebylo to nyní vůbec důležité. Její srdce přetékalo pocity, jež nemohlo unést…viděla tolik divoké zuřivosti, bezmocného vzteku a TOLIK utrpení – zbytečného. Najednou jí prolétla hlavou myšlenka jako blesk, spalujícím žárem znovu probudila mozek a se silou tisíce poplašných zvonečků se jí rozlila po těle, kde zasáhla každý sval.

„ Moji rodiče …můj…!!!“

„Ne.“

„Musíme zpátky…“

„Ne!“

„Jsou tam v…!…Jsou…?“ výkřik se změnil v půli v otázku až bojácně tichou.

„Ano.“

„I můj…?“

„Ano.“

Po celou dobu toho zvláštního rozhovoru a ještě dlouho potom nezaznělo to slovo. Dokonce ani v myšlenkách. Kdyby totiž bylo jakkoli vyřčeno, museli byste si jej připustit, což zatím ještě nebylo možné.

Plakala, plakala strašně a dlouho. Byl trochu v rozpacích, věděl, že by jí měl utěšit, ale potíž byla v tom, že nevěděl jak. V jeho světě neexistovala útěcha stejně jako tam nebylo mnoho věcí. Zato tam měly své místo věci jiné, které skýtaly nevídané možnosti, jako například vyvedení dívky z právě vypalovaného města. Stále ještě ji měl částečně ve své moci. Soustředil se a vyslal k ní určitou energií, pomocí níž pak pozměnil harmonii jistých proudů energií v jejím těle a ona upadla do hlubokého spánku. Spánek léčí.

Nechal jí v klidu pochrupovat a zaměřil se na bouří zmítané město. Jednalo se o velmi zvláštní bouři – bouři emocí. Člověk je často podceňuje a potlačuje, přičemž netuší, jaká se v nich skrývá síla. Mohou se nás zmocnit a zbavit nás vůle nebo naopak nám ji neobyčejně posílit. Tohle ví kdekdo, ale jen velmi malé množství osob už si uvědomuje z toho plynoucí důsledky. Slabý muž v sobě ve vzteku či v zoufalství může nalézt ohromující energií, se kterou srazí mnohem silnějšího soupeře. Mozek, kterému hrozí bezprostřední nebezpečí, uvažuje přinejmenším dvakrát rychleji6. Emoce jsou téměř nevyčerpatelné studnice síly vyrůstající až odkudsi ze zrádných hlubin našeho bytí a už pouhou svou existencí mohutně ovlivňující nás i naše okolí. Ve světě prosáklém magií to platí dvojnásob. Říká se, že je talent vynímečný. Není to tak docela pravda, tato vlastnost totiž spočívá spíše v jeho intenzitě. Téměř každý umí číst a porozumět knihám, ale jen málokdo (tedy nepoměrně menší skupina lidí) je umí psát a vymýšlet. Stejně tak jen opravdu málokdo dokáže seslat kouzlo, avšak skoro každý se může stát takovému seslání prostředníkem. Z čistě magického hlediska je každý z nás vodič, což znamená, že občas vede a jindy je zas veden.

Proudy emocí ve městě byly opravdu mohutné. Dalo se zde nalézt vše – strach, nenávist, vztek, závist, běs, vynímečně i láska …prostě vše. Tvořily je tisíce mozků a srdcí beznadějně uzavřených ve hrůzné atmosféře kritické situace. Lidé přejímali obvyklé role útočníků a obětí, jelikož když selže rozum, nastupuje na jeho místo dril.7 A nad tím vším se jako líné velryby převalovaly ony pro běžné oko nepostřehnutelné proudy. Smrtihlav jejich konce stáhl k sobě na mýtinu, kde je začal soustředěně pohlcovat. V podobě tmavých mraků se stávaly součástí nekonečné temnoty jeho pláště.

Kouzelníci se vždy báli používání magie emocí. Byla nespoutatelná, proto se jí též říkalo divoká. Jen málo chytrých odvážlivců či bláznů se vydalo po této cestě. Nikdo to však ještě nezkoušel v takovém měřítku. Pravděpodobně je něco podobného ani ve snu nenapadlo, měli totiž obvykle dost starostí sami se  sebou. Ostatně emotivní síla obyčejného jedince byla nicotná, avšak tatáž energie tisíců znásobená kritickou situací a sama sebou byla STRAŠLIVÁ…stejně jako cena, kterou se za ni muselo zaplatit.

 

Zatím někde v blízkém městě hořel dům. Když hoří oheň, tak se obvykle něco vaří nebo peče. V tomto případě se v domě pekli dva lidé. Uhořet zaživa je prý strašná smrt, ale u nich dvou to, zdá se, bylo jiné. Tulili se k sobě v tichém uspokojení – jejich dcera byla v bezpečí. Necítili žádnou bolest, jejich zoufalství, strach i hněv někam odešly. Prožili si dlouhý a plný život. Pociťovali pouze smíření.

Na jiném místě tohoto města byl jeden mladík právě přišpendlen kopími ke zdi. Bylo mu necelých dvacet let, což je ten nejpříhodnější věk pro lásku a hrdinství. Věděl, že je jeho milá v bezpečí a navíc necítil žádnou bolest. Umíral s úsměvem na rtech.

A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Byly to sice jen střípky beznadějně utopené ve velké mozaice tragédie celého města, ale byly víc než nic…mnohem víc. Když nemůžete zastavit lavinu, tak alespoň zachraňujte drobnosti a zkuste z toho i něco získat. Takové bylo myšlení tvora, jenž nyní jen s vypětím všech sil udržel vzpřímený postoj. Jeho tělo totiž sužoval plamen. Nebylo na něm znát žádné fyzické poškození, což však nic neměnilo na faktu, že byl právě zaživa upálen, připíchnut pomocí několika kopí ke zdi a ještě mnoho dalších nepříjemných věcí.

Dívka se probrala. Na malou chvilku si mohla vychutnat zvláštní klid a smír, jenž jí obklopoval. Šířil se od něj stejně jako chlad. Takový mrazivý klid, který zabijí cosi ve vaší duši. Že by soucit?…Nyní však byly silnější vzpomínky.

„Moji…můj…Jak…pro co teď budu žít?“ zaštkala.

Pohlédl na ni úkosem a zamračil se. Stál stále na tom samém místě, jeho plášť nyní působil podivně těžkým až skoro plným  dojmem, ač si mohla být jista, že svůj objem určitě nezměnil.

„Nosíš v sobě dceru. Bude zdravá a velmi…krásná,“ řekl temně.

„Cože?“

„Tady.“ Přistoupil k ní a položil jí ruku na břicho. Bylo to jako by jí ovanula ledová vichřice, ale zároveň s tím se jí po celém těle rozběhly drobné impulsy příjemně dráždivého vzrušení. Pohlédla mu do očí. Byla v nich nekonečná temnota, ona již se však nebála. Jako každý člověk krátce po probuzení byla i ona ještě plná dojmů ze svého spánku. Stále jí patřily8. Pořád si vzpomínala na to, jak cítila umírat své rodiče a jeho…v míru a bez bolesti. Byla to smrt, jako by si mnoho lidí určitě přálo. Taková smrt je luxus – vlastně štěstí…nepociťovala z toho smutek a vůbec jí to nepřipadlo zvláštní. Ona je ale stále tady a musí…, i když to bude těžké. Ne proto, aby na ní mohli být pyšní, nevěřila tomu, že ji teď odněkud pozorují. Musela, protože byla jejich dcera, což nemohla ani nechtěla popřít a oni se prostě nevzdávali…nikdy. Byla silná, dívka zůstala v tom zkrvaveném městě, z ní se stala žena.

Osušila si slzy a všimla si též, že se na ní stále dívá…tak zvláštně a upřeně, bylo těžké ten pohled vydržet.

„Jsem asi směšná,co?“

„Ne, spíš obdivuhodná,“ řekl klidně aniž by jí jen na chvilinku přestal probodávat pohledem.

„Proč…proč se na mně tak díváte?“

„Jen se někomu podobáš, někomu – koho jsem znal,“ odpověděl velmi pomalu, avšak bez sebemenšího záchvěvu v hlase.

„Málem bych vám zapomněla poděkovat.“

„Nevadí, mně nikdo neděkuje. Ono ostatně ani není zač,“ řekl posměšně.

„Ale je! Zachránil jste mne a pomohl jste…a já ani nevím, jak se vám odvděčit.“

Otočil se a mávl rukou: „Na tom přece nesejde.“

„Ale ano! Naše rodina nikdy nezůstala nikomu nic dlužna. Mám…,přemýšlela nahlas „…jediné, co mám je má dcera,“ řekla nakonec pevně.

Ve zlomku vteřiny se otočil a vrhl na ni překvapený pohled.

„ Dám vám svou dceru.“

„Ty bys ji dala mně?! Mně?! Víš vůbec, kdo já jsem?!!!

Ta poslední otázka plná podezření byla natolik hrozivá, že podvědomě o dva kroky ustoupila.

„Ne, ale vím, že nejste zlý…“

Můžeš mi tedy říct, jaký vlastně jsem?!!“ s podezřením se již mísila i zřetelná ironie. Stále ustupovala.

„Jste jenom hrozně nešťastný. Byl byste jiný, kdyby vás měl někdo rád…“

Mlč!“

„…vychovám ji dobře, bude laskavá…vždycky jsem chtěla dceru jménem Yvonn.“

Zarazil se, to jméno jej zasáhlo jako blesk. ,Nevěřím na osud, ale jestli nějaký je, tak mne právě vyzývá – a já ho přece nemohu zklamat, ne? Hmm…je to jen otázka vůle´

Yvonn.“

Otočil se a začal přemýšlet. Drobné nitky faktů a pravděpodobností se začaly spojovat, postupně do sebe zapadaly, až vznikla úplně nová nit – plán. Ten byl velmi opatrně až delikátně vpleten do další složité konstrukce, vystavěné, jak už to tak bývá, na docela jednoduchém základě. Vznikla tak síť, do níž se mohl kdokoli zaplést – i on sám.

Dobře…staniž se. Půjdeš tímto směrem. Narazíš na tábor dalších přeživších uprchlíků. Povedeš je dál na sever, najdete město jménem Istren a tam se usídlíte. Za dvacet let přijdu, ale budu vás neustále pozorovat…“

Pak znovu položil ruku na její břicho a něco zašeptal. Cítila jako by jí ho probodlo ledové kopí. Život někde tam uvnitř se pohnul. Potom jí něco zastudilo v ruce. Byl to zvláštní velice podivně zdobený zvoneček. Vypadal velmi zašle, ale v ruce se jí chvěl, nebo se jí snad chvěla ruka z té mrazivé síly proudící přímo z jeho srdce?! Věděla, že zvony mají srdce a toto bylo bezesporu velmi…specifické.

Kdybys potřebovala pomoc či se ocitla v ohrožení, tak zazvoň. Užívej jej však s rozmyslem. Není to žádná hračka. Teď jdi! Chci být sám.“

Dívka zmateně odběhla, vůbec netušila, jak má vést lidi. Nebyla však tak hloupá, aby se jej teď na něco ptala. Přesto ale nemohla nalézt ani jediný důvod, proč by ji měli poslouchat. Byla přeci jen obyčejná holka.

„Už nikdy víc, jsi označená,“ozval se krákavý hlas. Na Smrtihlavově rameni přistál velký černý havran prohlížeje si ji zkoumavým pohledem.

A tak dívka odběhla. Lidé ji zpočátku opravdu nebrali vážně, tedy dokud nepoznali, že je zvláštní. Normálnímu děvčeti přece galantně na zazvonění nepřiběhne nabídnout své služby vlkodlak. A žádná obyčejná holka by jej zcela určitě nevyužila ke zjednání si autority. Duše některého člověka může skrývat skoro nestvůrnou tvrdost, stejně jako v některém z netvorů lze nalézt až podivně lidskou podlézavost.

 


Poznámky autora

 

1. Takové se prodávaly na trhu a nesly název Překvapení. Vtip spočíval v tom, že jste v každé z krabiček mohli najít jinou kombinaci sladkostí a nebo také nic. Takže jste mohli být téměř vždy překvapeni.Poslední sada dokonce obsahovala lístečky s vtipy a různými pozitivně reklamními hesly.Konkrétně v téhle byl jeden zmačkaný, co hrdě nesl následující text: Osvoboď se od chmur. Ham! Kdyby Yvonn tušila, co vlastně do té krabičky dala, a měla ten správně zvrhlý smysl pro humor, věděla by, že nemohla najít lepší úložiště.He, he. ---zpět do textu---

 

2. Když se to však vezme kolem a kolem, co je to vlastně skutečnost? Umíte na tuto otázku spolehlivě odpovědět? ---zpět do textu---

 

3. Tomu se říká teorie krajního optimismu. Ať už si myslíte o škarohlídství co chcete, tak věřte, že nic podobného by krajní pesimista nikdy neudělal. Vycházel by pravděpodobně z představy, že z té hezké dívčiny, kterou pronásleduje, se při jeho smůle určitě vyklube ošklivej chlap, proto nemá cenu se honit. Jak vidno, každá mince má dvě strany. ---zpět do textu---

 

4. Ano, existují osoby, zejména mezi ženami, které jsou i v takové situaci schopné někomu upravovat límeček. Lidská mysl je totiž neomezená - i ve své omezenosti samozřejmě. Nevidím v tom však nic špatného. Když už nezáleží na ničem, tak proč by nemohlo záležet třeba na takovém límečku? Zemřít s čistým límcem sice není totéž jako s čistým štítem, ale pořád lepší než nic, ne?  ---zpět do textu---

 

5.Ono to ani jinak nejde. Z nejhoršího se musíme vždy dostat přes to nejhorší. Zní to sice beznadějně, ale je to pořád lepší než zůstat a zažít to úplně nejhorší. ---zpět do textu---

 

6. Hlavní otázka efektivity spočívá v tom, čím se vlastně zabývá. Jestli je plně zaměstnán nebezpečím samotným či možnostmi, jak z něj ven. To už je však spíše záležitostí chladnokrevnosti. ---zpět do textu---

 

7. Škoda, že to nefunguje i obráceně. Nicméně se není čeho bát. Společnost nám poskytuje pomocí – školy, pohádek, výchovných rad starších členů rodiny, neméně výchovných pořadů v televizi a bůhví čeho ještě – nepřeberné množství scénářů a vzorů chování, které by nás měly v každodenním životě spolehlivě uchránit před problémy spojenými s riskantním používáním vlastní hlavy. ---zpět do textu---

 

8. Jen blázni se zbavují vlastních snů. Na druhou stranu to dělá každý…každé ráno. Tak proč ne já či vy? Nebo se snad chcete přidat k tomu strašlivě fádnímu stádu, jež jde vždy proti proudu? Je totiž hrozně neoriginální snažit být stále originální. ---zpět do textu---

 

 

Autor článku