Černá růžeRůže „Nikdy nevěř světlu v očích ženy, to jen slunce prosvítá skrz její dutou hlavu.“
Oblíbené přísloví Xallivaria, první jej však vyřkl Šedoplášť, který jej však aplikoval v mírně upravené formě. Jeho platnost totiž rozšířil téměř na všechny krom sebe.
Yvonn se skutečně hned při první příležitosti vytratila. Její motivy však byly úplně jiné, než si Narmer myslel. Byly dokonce takové, jaké by si jen stěží dokázal představit. Dlouho se rozmýšlela, velmi dlouho. Dnešní večer byl přece tak nádherný. Seděla teď v malé komůrce naprosto stranou hluku linoucího se od výčepu. V každém hostinci ve městě měla vyhrazenou podobnou místnost. Každá žena se přece někde potřebuje přepudrovat, ujistit se, že je stále neodolatelná, neboť nejdůležitější je, aby tomu věřila ona sama. Bohaté ženy si pak mohou dopřát luxus soukromí a Yvonn byla bohatá, platila hotově – bez smlouvání. Zhlížela se právě ve velkém zrcadle a ujišťovala se, že je stále krásná. Tak krásná, jako tehdy, když ji poprvé uviděl, ON. To je zvláštní, vzpomněla si na Narmera. Ještě s nikým se necítila tak dobře. Ani s NÍM. Byl to velmi krásný večer, ale teď na to nemůže myslet. Někdo na ni totiž čeká, někdo, kdo se již dlouho neukázal. Zmocňovalo se jí vzrušení, proudilo od krku až ke konečkům prstů. Už to cítí…ano cítí tu moc. Byla jako záblesk či pohyb na okraji zorného pole. Zněla jako sotva slyšitelný hlas, takový, o kterém si člověk nemůže být jistý, jestli se mu jen nezdál. Tiché volání, jež pouze lechtalo všechny smysly. Znala to volání, rozuměla mu. Říkalo pouze jediné slovo, jedno jméno… „ YYYYYYYvvvvvvvvvvvvvooooooooooooonnnnnn!!!!!!!!!!!!!!!!!“ Proč je tu najednou tak chladno? Místnost byla přece vyhřátá. Viděla, jak se její dech mění v páru. Volání bylo sotva slyšet, o to víc však bylo cítit, o to bylo úpěnlivější. Yvonn čekala. Ráda se nechávala prosit. Chlad ji hladil po vlasech a lechtal na krku. Zavřela oči, stále čekala. Ledové prsty se jí rozbíhaly po celém těle, třásla se, bylo to příjemné. Tak příjemné. Slastně otevřela oči a řekla to slovo na které se celou dobu čekalo – jediné jméno… „ Smrtihlave,“ měla to ráda, strašně moc. Přímo ho milovala, ten pocit moci nad neuchopitelnou silou. Vědomí, že nemůže vstoupit, dokud není pozván, dokud jej ONA nepozve: „ Pojď dál!“ Volání se stáhlo stejně jako chlad, neviditelné prsty zmizely. Seděla v napjatém očekávání toho, co se stane – stejně jako poprvé, přestože to zažila již tolikrát. Nedělo se však nic. Místo šepotů a pocitů tu bylo hluché ticho, naprosté nic. A pak…FÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ…s nečekanou prudkostí, která jí opravdu vyděsila, se do místnosti nahrnuly můry. Po tom tichu to znělo skoro jako úder palicí. Rojily se odevšad, veliké můry se znamením smrti na zádech. Zuřivě se hnaly doprostřed místnosti, kde vytvořily sloup. Divoce se točící sloup těl a křídel hemžící se lebkami. S hrůznou precizností se pomalu začaly tavit a měnit do tvaru postavy. Šumění křídel utichalo tím více, čím více postava nabývala tvaru. Nakonec všechny můry zmizely a na místě sloupu stála osoba zcela zahalená v černé kápi. Z temnoty jejích záhybů Yvonn sledovaly dvě pozorné a velmi smutné oči. Neviděla je, spíše jen tušila, zato velmi intenzívně. „Dlouho ses neukázal!“ „Dlouho?!…Jak pro koho,“ zněla klidná odpověď. Smrtihlav měl hluboký melodický hlas, dalo by se říct, že krásný. Yvonn jeho slova občas poslouchala jen tak, jak plynula, bez ohledu na obsah. „Promiň, zapomněla jsem, že pro tebe čas moc neznamená,“ řekla, dívajíc se stranou. Nějak nemohla snést pohled těch smutných očí – ne dnes. Cítila se podivně provinile kvůli Narmerovi. Bylo to zvláštní, ze svých předchozích románků žádné výčitky svědomí neměla. „Nevadí…něco jsem ti přinesl,“ přistoupil k ní – jestli se dá říct přistoupil o někom, kdo se při pohybu vůbec nedotýká země – a vtiskl jí do dlaně malý studený předmět. Byla to křišťálová brož mistrně vytvarovaná do podoby růže. Původně se v jejích okvětních lístcích mísila černá s rudou a studila v ruce jako kus ledu, avšak jakmile ji Yvonn na chvíli podržela v dlaních, zprůsvitněla, zahřála se a pak začala hrát několika různými barvami. Byla překrásná. „Mění barvu a tvar podle povahy a pocitů majitele. Je v tom určitý systém, ale nemusíš se bát, jen velmi málo osob na tomto světě jej umí číst. I tobě bude dlouho trvat, než se to naučíš. Do té doby ji můžeš využít jako elegantní šperk.“ „ A pak?“zeptala se Yvonn nemohouc odtrhnout oči od ozdoby, jejíž květ dříve jakoby povadlý se nyní rozvinul v celé své kráse. „ To je přece jednoduché. Je mnohem snazší lhát sobě i komukoli jinému, než růži. Nikdy tě nezradí a vždy o tobě vypoví pravdu, což je velmi užitečné. Je to jeden z nejlepších nástrojů sebepoznání a zatajování.“ „ Zatajování?“ řekla poněkud překvapeně Yvonn. „ No jistě, pokud se ti podaří obelstít růži, tak dokážeš zmást téměř kohokoli. Staneš se pro své okolí zavřenou knihou se záhadným nápisem, ze které si budou moci přečíst jen to, co jim sama dovolíš,“ zněla mírně pobavená odpověď. „Nádherný dar,“ pomyslela si. Takový, který předčil veškerá očekávání. Měla z něj obrovskou radost, chtěla Smrtihlavovi nějak vyjádřit svou vděčnost. Věděla, že by měla. Prudce se otočila a stáhla mu kápi z hlavy. Chystala se jej políbit, ale pronikavý chlad, jenž vyzařoval, ji zarazil. Pak udělala druhou chybu, podívala se mu do očí. Zračil se v nich nekonečný mráz a nekonečný smutek – mrazivý smutek – poznání, a nebylo v nich ani stopy po výčitce. Nic o tom, že je s Narmerem viděl. Jen vším pronikající chlad, neznamenající však odstup, spíš bolest a smrt. Hlesla jenom: „Díky,“ posadila se a otočila zpět k zrcadlu. Překvapilo ji, že v něm nikoho nevidí, přestože podle chladu si byla jistá, že Smrtihlav stále stojí za ní. Ohledla se, pořád tam byl, v zrcadle však zahlédla pouze sebe a prázdnou místnost. Prostě se neodrážel. Bylo to podivné a matoucí, jelikož ještě před chvílí sledovala jeho postupné zhmotňování z můr právě jen v zrcadle. Ohlédla se znovu a s hrůzou zjistila, že za ní nikdo nestojí. Když se však otočila zpět, čekalo ji děsivé překvapení. Smrtihlav ji soustředěně pozoroval přímo ze zrcadla. Nebylo to zrovna moc příjemné. Yvonn neznala nikoho, kdo by vydržel jeho upřený pohled. „Nedívej se tak na mě,“ řekla nervózně. „Dívat se..,“ odpověděl odraz v zrcadle „ …a nic nevidět,“ ozvalo se za ní. Yvonn zírala na lesklé sklo v ozdobném rámu a znovu v něm viděla jen sebe a prázdnou místnost. Byla však pevně odhodlána se znovu neohlédnout, nechtěla se pořád otáčet jako nějaký větrník. Stejně si myslela, že by to nepomohlo. Tušila, co by pravděpodobně viděla. „Věříš svým očím?“ zazněla otázka kdesi za jejími zády. Nervózně sebou škubla, vůbec nepochopila otázku. Na svém krku ucítila dvě ledové ruce a ve vlasech mrazivý dech. „ Jen zůstaň tak, jak jsi,“ tichý hluboký hlas jí vibroval hlavou a měla silný pocit, že se jí na uchu tvoří jinovatka „Věříš jen jim?“ „Ano…ehm…totiž ne,“ vyhrkla dosti rozpačitě. „Proč?“ „Nevím,“ zněla ještě zmatenější odpověď. „Třeba proto, že ti tvé uši napověděly, že stojím za tebou? Protože ti tvůj hmat říká, že se tě dotýkám?“ Smrtihlav zabořil tvář do jejích vlasů a nasál jejich vůni. Potom slastně vydechl a Yvonn měla pocit, že jí hlavu zasáhla sprška ledového sněhu. „ Protože oči neříkají všechno?“ „Ano.“ „A věříš svému rozumu? Jenom jemu?“ „Ano,“ odpověděla Yvonn. Až doposud to brala jako naprostou samozřejmost. Nechápala, proč by měla věřit něčemu jinému, teď už si však nebyla tak jistá. „Zrak…lidé ho velmi přeceňují. Často nenávidí od pohledu a hledají lásku na první pohled, přičemž zapomínají na to, že mají čtyři další smysly. Smysly pro to, co se mu vymyká.“ „Ale rozum…“ chtěla namítnout Yvonn. „Ach, ano…ten lidé také přeceňují,“ uzavřel diskusi Smrtihlav a sledoval dál svýma smutnýma očima dívku, která zjevně nic nepochopila. „Řekni mi, co vidíš,“ zavrčel a sevřel její tváře svýma ledovýma rukama tak, že se nemohla vůbec pohnout, „ tedy, když pominu tu místnost,“ dodal již mírněji. „Sebe,“ vyjekla vyděšeně Yvonn. „A dál?!“ „Nic, jen sebe.“ Smrtihlav se díval na dívku, jejíž hlavu držel ve svých dlaních. Nevypadala, že by něco chápala. Nevypadala, že by měla něco pochopit. Byla jen zmatená a vystrašená. To by mohlo pro dnešek stačit. Třeba se jí vyjasní později, až si vše nechá projít hlavou. „Nemuč mě prosím,“ zasténala a on si uvědomil, že ji stále ještě drží ve svém ledovém sevření. „Dobře,“ řekl hluše, ustoupil o několik kroků a stáhl se do svého pláště. „Proč jsi vlastně přišel?“ „Neřekl jsem to? Bude sněm, je to výborná příležitost. Vezmu tě s sebou, chtěla jsi přece vidět ostatní?“ „ A jak mě uvidí oni?“ zeptala se temně Yvonn. „Co je to za otázku?!“ „Jako tvoji děvku?“ pokračovala bolestně. „Sama dobře víš, že nic takového nejsi,“ odpověděl dotčeně. „Já vím, nejsem ani to,“ řekla hořce s palčivým vědomím toho, že se jí nikdy jako ženy nedotkl. „Nepřišla ještě ta pravá chvíle, načasování je důležité,“ mírně se naklonil, jako by jí sděloval nějaké tajemství. „Krom toho,“pokračoval již normálně „ jsem si jist, že se na tebe nikdo nebude dívat skrz prsty, obzvláště, když tam půjdeš se mnou.“ „Nechci být ničí přívěšek!“ „Ach, ta její ctižádost,“ pomyslel si. Pak si začal v duchu s někým povídat, s někým, kdo zde nebyl…již hodně dlouho: „Je krásná jako ty i stejně prudká, dokonce má tvou ctižádost, avšak nejsi to ty. Je to zvláštní, dívám se na tebe, mluvím s tebou, ale ty tu nejsi. Je těžké tomu věřit…tak těžké.“ Jak tak mlčenlivě pozoroval Yvonn, poznal pramen jejího smutku a věděl, že mám moc jej rozehnat. Byla tak mladá, nedospělá, rozháraná duše chvějící se potlačovaným hněvem. Pyšná – zpupně měřící okolní svět svým nedorostlým rozumem, nedočkavá a….a živá. Pocítil touhu dát jí další dar, takový, který jí udělá větší radost než ta růže. Zamyslel se nad tím, začal kombinovat. Složité nitky faktů, okolností a pravděpodobností se pomalu rozplétaly, až některé konce splynuly. Vznikla úplně nová nit – nápad, plán. Rozhodl se. Shodil kápi na zem a… „ Mám pro tebe úkol, Yvonn,“ řekl úplně jiným hlasem. Byl velmi hluboký, dokonce tolik, že by tak nemohl mluvit žádný člověk. Nepodobal se ani skřekům divoké zvěře. Působil spíše jako tisíc lidských hlasů zvláštně rozostřených a snížených o několik oktáv. Tisíc hlasů znějících jako jeden. Smrtihlav jej používal jen vyjímečně, ačkoliv byl tento Hlas pro něj mnohem přirozenější než jeho „lidská“ varianta, kterou mluvil před chvílí. Dalo by se říci, že to byl jeho skutečný hlas. „Ten úkol je velice delikátní a spěchá. Když jej splníš, vysloužíš si vděčnost samotného Šedoplášťě,“ pokračoval. Vypadal teď úplně jinak, mnohem působivěji. Světlo svíček se odráželo na jeho leskle černém dračím krunýři a tonulo v bledosti jeho mramorové pleti. Vlasy mírně zcuchané padaly v temných pramenech na ramena a byly sepnuty tou nejpodivnější čelenkou, jakou kdy Yvonn viděla. Otočila se, poklekla a hlasem plným vzrušení hlesla: „ Ano, můj pane.“ „Jeden můj protivník se skrývá ve městě, je nyní nemocný a velice slabý,“mluvil dál jakoby nebyl vůbec přerušen. „Najdeš jeho dům, vplížíš se do něj a tento kámen,“vložil jí do ruky něco malého a velmi studeného, „ ukryješ někde v blízkosti nemocného. Musí ležet pokud možno co nejblíže k němu, ale zároveň by měl být dobře schovaný, aby nebyl nalezen. Budeš ten dům navštěvovat, kontrolovat pozici kamene a stav nemocného. Každou změnu pečlivě zaznamenáš a budeš mě pravidelně informovat.“ „Ano, můj pane. Smím se ale zeptat, kdo je tak důležitý?“ „Velmistr Remius, mezi čaroději známý jako Třicítka. Stará se o něj jistý alchymista Theodorich.“ „Nezklamu důvěru ve mně vloženou,“ řekla pečlivě vyslovujíc každé slovo jako by to bylo nějaké zaklínadlo. „To doufám,“ zněla velmi chladná odpověď. Poté se otočil, znovu se zahalil do své kápě a zmizel zanechávaje ji jejím myšlenkám. Chlad se ztratil stejně rychle jako se objevil. Místnost byla najednou podivně prázdná, plná pustého vzduchu zbaveného nádechu něčí přítomnosti. Yvonn ještě dlouho klečela a dívala se do prázdna. Přehrávala si celý rozhovor v hlavě, nechávala jednotlivá slova ve vzpomínkách plynout, aby mohla poslouchat to, jak znějí. Klečela dlouho než šla spát, napjatá vzrušená – šťastná.
-strana 3-
|
Autor článku |