´Černá růžeSoumrak
Květy zakryjí všechno, dokonce i hroby. Rainer Maria Rilke
Na město Istren padal soumrak. Nebylo to však žádné pomalé umírání dne. Noc nepřicházela pokradmu, ale hlásila se o své právo rychle. Zdejší západ slunce byl velice krátký, zlatý kotouč rychle klesal za obzor. Stíny se prodlužovaly, rozšiřovaly a jako nějaká obrovská kaňka černého inkoustu protékaly ulicemi, zaplavovaly domy, pohlcovaly střechy a všechno přikrývaly černým pláštěm tmy. Poslední vždy mizela věž staré hlásky, nejzápadnější budovy ve městě. Až i ji celou zahalila tma, ohlásil ponocný zatroubením konec dne. I dnes se schylovalo k takovému neobyčejnému, a přesto všednímu soumraku, jaké se na severu dějí každý den. Ponocný odložil svůj roh k okraji stolu, aby ho měl po ruce, až bude muset hlásit. Slušní lidé se ukládali do postelí, nebo už dávno spali. Městské stráže končily svou pravidelnou obhlídku a ulice se postupně vylidnily. Jen blázni a dobrodruzi setrvávali venku po setmění a i ti druzí jen v početných skupinkách a ozbrojeni. Istren bylo jedním z nejseverněji ležících sídlišť, poslední výspa civilizace před Šedými horami a divočinou. Jako město žijící stejnou měrou z legálního i černého obchodu bylo zákonitě neustále plné různých pochybných existencí, ale místní obyvatelé věděli, že v temných stínech noci mohou číhat mnohem nebezpečnější tvorové než zloději či vrahové. Stejně jako každý večer, tak i dnes si lidé chystali svíce a lucerny, ale vždy zhasnuté. V době soumraku ve městě nesvítilo ani jediné světélko. Nesmělo. V době, kdy se den lámal v noc, udržovali měšťané krátkou chvilku absolutní tmy a absolutního ticha. Byl to starý zvyk. Tak starý, že už si nikdo ani nepamatoval jeho účel. Nepojila se k němu žádná legenda, snad i ta už byla zapomenuta. Přesto si ho nikdo nedovolil porušit. Cizinci se mu obvykle vysmívali, ale pokud chtěli být ve městě tolerováni, museli jej respektovat. Theodorich sledoval, jak plamínek svíce divoce tančí. V pokoji byl průvan. Otevřeným oknem sem pronikal chladný větřík z ulice. Nemocný na lůžku se nervózně převalil a přerývaně vzdychl. Theodorichův pohled se na chvíli stočil k němu. Jak vypadal křehce a zranitelně, byl tak pobledlý, že by v něm svého kdysi veselého přítele ani nepoznal. Jen lebka potažená kůží, propadlé tváře a oči v hrůze se upínající někam do neznáma. „Jen klid, zase bude dobře!“ řekl si pro sebe. Nemocný se sice ještě několikrát převalil, ale Theodorich tomu již nevěnoval pozornost. Plně se soustředil na záhadné karty rozložené na stole do podivného obrazce. Přesunul několik posledních zbývajících tak, aby vytvořily kruh, v jehož středu stála svíce a pod ní spočívala jedna jediná karta. Záhadnými se karty mohly zdát především proto, že se přesunovaly na dané místo samy, stačilo ukázat. Theodorich se jich za celou dobu ani nedotkl. Všechny byly obráceny aversem (přední strana) dolů a ležely jakoby v klidném očekávání věcí příštích. Nezasvěcenému se to těžko popisuje, jelikož „obyčejní“ lidé nedisponují tolika smysly jako on nebo já a pravděpodobně ani nikdy nezažili nic podobného, ale Theodorich nějak cítil, že se karty těší na chvíli, kdy budou použity. Byla to však klidná radost pozbývající jakékoli netrpělivosti. Naprostá vyrovnanost síly, která v určitých případech zjevovala minulost, přítomnost i budoucnost, ho uklidňovala. Dávala mu sílu činit těžká rozhodnutí. Taková, jako bylo například toto…. „Ano, teď,“ řekl si, když měl pocit, že slunce je nad obzorem v nejvhodnější poloze. V jeho pokojíku bylo totiž okno na západ. Pomalu, avšak jistě obrátil první karty. Začal v západní čtvrti kruhu a pomocí obou rukou rovnoměrně pokračoval oběma směry. Magické karty se s jakousi přirozenou důstojností pomalu obracely, zjevujíce pokaždé jiné znamení. Kruh se začal hemžit barevnou změtí obrazů a symbolů, které by každému normálnímu člověku připadaly jako naprostý galimatyáš, ne tak Theodorichovi. On byl totiž alchymista. Dokonale ovládal tajná pravidla, podle kterých se dal číst každý jednotlivý symbol v závislosti na své poloze v obrazci, barvě a pořadí mezi ostatními. Vypadal nyní velmi tajemně a skoro až hrozivě, jak tam seděl ve slabém světle svíčky, mhouřil oči a neustále si něco brumlal pod svým mohutným plnovousem. To, co viděl, ho zneklidňovalo. Vykládal z karet celý svůj dlouhý život, ale sestava, která mu právě vznikala pod rukama, byla naprosto…vyjímečná! Abyste mi rozuměli, každá sestava je jedinečná, avšak tohle bylo něco naprosto nevídaného. Nikdy se s něčím podobným nesetkal a ani o tom neslyšel, což ho dost zneklidňovalo, jelikož po tak dlouhé alchymické praxi byl zvyklý na to, že ve svém oboru již minimálně slyšel snad o všem. A karty byly jeho obor!!! Už zbývá jen poslední…ta nejdůležitější. Leží si pod svící v samém středu kruhu tak klidně a samozřejmě, jako by tam byla odjakživa …jako by vlastně vůbec o nic nešlo. Musel se pousmát. Theodorich velmi dobře věděl a též výrazně cítil, že si je vědoma své důležitosti. Provedl letmé gesto, které již před tím používal pro obracení karet. Tedy… bylo to spíše znamení kartám, že se mají obrátit. Nic. Zopakoval gesto, tentokrát výrazněji. Zase nic. Provedl gesto znovu s veškerým důrazem své vůle a umem, jenž získal letitou praxí. Žádná odezva. Jak to?!!!! Slunce zatím na své melancholické pouti doputovalo téměř úplně za obzor. „Musím to stihnout během západu slunce,“ problesklo mu hlavou. Tušil, že riskuje, ale doposud si neuvědomil, jak. Jenže stejně dobře věděl, že bez poslední karty je celá sestava zbytečná. „Muusííííííííííííííííííííím!!!!!!!“ vložil celou sílu všeho svého zoufalství, naděje a odhodlání do jediného gesta. Centrální karta se pohnula a pak se začala nezvykle pomalu a se zjevným odporem otáčet. Na kratičkou chvíli zahlédl znamení, jež nesla, než ono samo vyskočilo z obrázku a v podobě zmatené můry, několikrát splašeně zamávalo křídly a následně se vrhlo do plamene svíce, který s hlasitým vyprsknutím zhasl. „Motýl? Nechápu!“ vykřikl šokovaný Theodorich, jako by mu snad klidně ležící karty mohly nějak napovědět. Bylo to zbytečné, bylo již po obřadu. „Áaaaaaaaaaaaaaaaaaach,“ nemocný na lůžku se vzepjal a dlouze a velmi bolestně vzdychl.
* * *
Prázdná ulice se pomalu utápěla ve všeobjímající tmě. Ta se rozlévala všude jako řeka. Jejímu mohutnému přívalu nešlo odolat. Poslední zbytky světla se v ní utápěly jako maličké cáry bílého papíru v moři černého inkoustu. Naposledy pableskovaly, než se neúprosná hladina nad nimi definitivně zavřela. V nastálé temnotě se pak něco probudilo a pohnulo. V nicotě se objevilo něco. A to něco žilo svým vlastním životem. Nemělo to zatím žádný tvar, ale již to mělo vůli. Zatím to existovalo jen jako určitá část tmy. Konkrétní podobu to dostalo až s příchodem světla, které měšťané začali rozžíhat ve svých domovech. Je největší slabinou temnoty, že může být definována pouze skrze světlo, stejně jako světlo může být definováno pouze skrze temnotu. Proto ani jedno ve svém věčném boji nikdy definitivně nezvítězí. Město Istren se však v naprosté lhostejnosti vůči této pravdě odělo bohatým hávem tisíce zlatých perliček loučí, svíček a luceren. Na dříve prázdné ulici nyní stála postava v kápi černé jako noc. Otočila se a dlouze..opravdu velmi dlouze hleděla směrem k západní části města.
* * *
Narmer s velkou úlevou zaznamenal, že už je možno rozsvítit světlo a ledabyle vypadajícím, avšak ve skutečnosti pečlivě nacvičeným a soustředěným pohybem ruky rozžal svou svíci. Tyhle „černé hodinky“ neměl rád, ale místní obyvatelé bohužel byli v tomto ohledu nekompromisní. Na svůj poměrně mladý věk procestoval už mnoho zemí a navštívil hodně měst, avšak v žádném z nich se nesetkal s tak pevnou vírou v tradice, a co víc, s jejich tak důsledným dodržováním. Istreňané si nedělali přílišné starosti s překračováním zákonů, oni totiž měli své vlastní, a porušit je, to pro ně bylo cosi nemyslitelného. Přitom Narmerovi připadala stará, dobrá, všeobecně uznávaná společenská pravidla mnohem logičtější. Jen tak pro srovnání. Co je lepší: nepokradeš nebo nerozsvítíš v době soumraku světlo? Který z těchto dvou zákonů má větší opodstatnění? Beze sporu ten první, avšak vysvětlit něco takového obyvatelům města Istren bylo něco zhola nemožného. „Na něco myslíš nebo se jen tak moudře tváříš?“ vyrušil jej jakýsi velmi příjemný hlas. Byla to Yvonn, jeho nejnovější objev. Okamžitě pustil město Istren a jeho podivné obyvatele z hlavy. Kdo by se také zabýval pověrami nějakých balíků, když se může bavit s dívkou, jakou je Yvonn. „Co bys řekla?“ odpověděl s úsměvem a upřel na ni pohled svých tmavě modrých, mandlových očí. Tohle vždycky fungovalo. Nikdo z lidí neměl tak krásné oči, Narmer byl totiž elf. „Nevím,“ zazněla odpověď spolu se zajiskřením v oku barvy horké čokolády. „Zkus si tipnout.“ „Dobře…no…řekla bych, že spíš to první, čaroději.“ „Tentokrát máš pravdu, ale musím tě zklamat. Většina čarodějů dělá po většinu svého života spíš to druhé.“ „A copak to bylo?“ Tak tahle otázka zněla přímo laškovně. „Víš, že už ani nevím?“ řekl stejným tónem a zalil svůj úsměv vínem, aniž by s ní však na vteřinku ztratil oční kontakt. Caitlin ty dva sledovala se zřejmou nevolí. Jak málo času stačilo té děvce, aby si ho úplně omotala kolem prstu. Copak Narmer neví, že do téhle díry jela hlavně kvůli němu? Nemohla si pomoci, ale měla pocit, že to ví …a je mu to jedno. „Muži jsou parchanti!“ Edmund galantně dolil její pohár a mlčky ho posunul směrem k ní. Bylo to jednoduché gesto, ale skrývalo v sobě mnoho útěchy. Zlatý, neocenitelný kavalír Edmund! Edmund, který všechno pravděpodobně věděl, a přesto tvrdnul v této díře hlavně kvůli ní. Edmund, který se chtěl stát rytířem a netušil, že už jím v srdci dávno je. Edmund, který ji právě teď vyzval k tanci. Edmund, který věděl, že to ví, a přesto, nebo možná právě proto se na ni chápavě usmíval. A jí je to jedno. Nejenom muži jsou parchanti. Jeden z námezdních zbrojnošů od vedlejšího stolu náhle uchopil děvče roznášející pivo a zatočil se s ním v kole tak prudce, až se pěnivý mok rozstříkl na všechny strany. Což by ani tak nevadilo, kdyby pivo nedolétlo až k Narmerově stolu a pořádně jej nepolilo. Čaroděj si oklepával politý rukáv a přemýšlel, kterým kouzlem toho neobratného chlapa asi obšťastní. Měl na výběr hned několik možností. Mohl mu například přičarovat oslí uši, prasečí rypák nebo něco podobného. To jsou však finty staré jako magie sama, triky, o kterých si vyprávějí už i malé děti. Narmer chtěl toho idiota zesměšnit nějakým úplně novým originálním způsobem. Zatímco se však rozmýšlel, předešla jej Yvonn . Kriticky si prohlédla vlastní politý rukáv, něžně pohladila látku svých bohatě zdobených šatů a poté zpražila výtržníka velmi přísným pohledem. Její oči tak silně připomínající svou barvou a vřelostí horkou čokoládu najednou ztvrdly jako suky v kůře nějakého velmi starého stromu. Když je pak maličko přivřela, působily dojmem, že se protáhly a přiostřily jako trny legendární Istrenské růže. Ten pohled vypovídal, že umí být i pěkně zlá, když chce. Naprosto nečekaná však byla reakce okolí. V podstatě nebyl důvod se zlobit. Taková věc se v hospodě stává poměrně často, a proto by jí logicky nikdo neměl věnovat přílišnou pozornost. Ne tak v tomto případě. Celé početné osazenstvo knajpy ztichlo…ráz naráz… jakoby hovor někdo přeťal dýkou. Nemotora pustil děvče, které se zakviknutím pro svůj věk tak charakteristickým uteklo, a stihl ještě zakopnout o židli, než se mu podařilo posadit. V nastalé tísnivé atmosféře se něco usadilo ve vzduchu, něco, co zabraňovalo volně dýchat – bylo to ticho. Narmer si nikdy předtím tak silně neuvědomil, jak může být ticho, tedy vlastně nic, těžké. Nebo to byl strach, který se do po předchozím rozhovoru osiřelého prostoru vylil? Ano, po živé zábavě tu teď přejal vládu mrtvý strach a mrtvé ticho. Marně se hostinská snažila prolomit jeho hradbu poklonkováním a omluvami, když spěšně utírala politý stůl. V objetí všudypřítomného strachu zněl její hlas zlověstně stísněně. Yvonn nechala onen pocit vibrovat dlouhé vteřiny v prostoru jako jakýsi němý výkřik, aby jej pak ukončila jediným elegantním gestem. „Hudba!“ zvolala blahosklonně a zároveň hodila zlatku směrem k muzikantům. Ještě než dukát dopadl na zem, začali hrát. Byla to nějaká bezvýznamná odrhovačka, avšak k celkovému zlepšení atmosféry velmi přispěla. Banda zbrojnošů od sousedního stolu v čele s provinilcem urychleně vyklidila pole a početné osazenstvo hostince se začalo znovu bavit mezi sebou. Látka přetrženého hovoru byla znovu scelena, avšak zůstala v ní jizva postranních pohledů a zastřeného šepotu. „Nepůjdeme na chvilku ven?“ zeptala se ho Yvonn a podpořila svůj návrh neobyčejně milým úsměvem. Narmer okamžitě pochopil, že si od toho slibuje úplné uklidnění situace. „Výborný nápad,“ nezbývalo mu než souhlasit. Stejně již delší dobu toužil po tom, být s ní někde venku v šeru sám. Ona je prostě skvělá. Během svého doposud krátkého života poznal spousty holek, vždycky se na něj lepily kvůli jeho výrazné kráse a exotickému elfímu původu, ale žádná se jí nemohla ani v nejmenším rovnat. Byla totiž nejen neobyčejně půvabná, ale měla též styl. Dokonale vyjadřovala význam slova šmrnc, aspoň pro Narmera. Například to, jak vyřešila onu trapnou situaci v hospodě. Měla chování vévodkyně. Určitě také byla urozeného původu. Její vyjadřování, finanční zázemí a výjimečné postavení ve městě naprosto vylučovalo možnost, že by byla „jen obyčejným“ člověkem. Narmer o tom nepochyboval, i když o jejím rodě nevěděl prakticky nic. Ta tajemnost jej znervózňovala i přitahovala zároveň. Příjemně dráždila jeho zvědavost a představivost, dvě vlastnosti, které měl nejraději – jak u sebe, tak u jiných. Ale hlavní důvod, proč s ní chtěl tolik být, spočíval v onom prostém faktu, že z toho měl radost. Ve svém krátkém životě toužil s mnoha ženami spát, avšak s žádnou potom snídat, neměli by si o čem povídat. Jenže s Yvonn mohl klidně klábosit o ničem, což byl případ tohoto večera, nebo jen tak mlčet. Donedávna netušil, jak krásné může být s někým prostě mlčet. Právě proto s ní teď vyrazil do chladné tmy a zcela mimořádně mu bylo celkem jedno, zdali se budou líbat, povídat si, mlčet, anebo se s ní pomiluje. Chtěl být prostě s ní. Uvědomoval si, že je to hloupé, ale bylo to tak. Caitlin byla čím dál rozmrzelejší. Žárlivost je strašná věc. Nebýt té trapné epizody, šla by nejspíš s Edmundem tančit, ale bez hudby to jaksi nejde. „Vidíš tu mrchu? Ona si to užívá! Je snad nějaká vládkyně či co?“ šeptla během onoho dusivého ticha „To není normální,“ zhodnotila reakci lidí. „To opravdu není,“ připustil Edmund. „Nepatří k Síti?“ „Jo, na to vem jed,“ řekla úsečně. „Jdu za nima.“ „Nemyslím, že je to dobrý nápad. Narmer se o sebe umí…,“ Edmund měl vtíravý pocit, že mluví do zdi. Nebo spíš, že se baví se vzduchem, neboť Caitlin se už zatím vrhla do sledování do sebe zahleděné dvojice. „Půjdu s tebou,“ řekl si spíše pro sebe, mávl na obsluhu a nechal na stole několik lesklých mincí. Nebylo příliš složité je sledovat. Všichni měli oči jen pro ně a oni zase jen pro sebe. Caitlin si sama s trpkostí musela přiznat, že jsou nádherný pár. Jak báječně se k sobě hodili. Téměř dokonalý pár – až na to, že on je elf a ona člověk. Rasové zákony však nyní ty dva pramálo zajímaly. Právě se líbali a něžně objímali. Milenecký šepot se mísil se zvuky nedaleké hospody. Nenamáhali se ani odejít dost daleko! Nemohla se na to už dívat. Připadala si jako špicl. Co tím chce vlastně dokázat?! Najednou její oči cvičené cechem zlodějů odhalily další postavu. Ten muž měl nepochybně stejný nápad. Stál ve stínu na protější straně ulice a velmi zaujatě mladou dvojici sledoval. Byl poměrně vysoký a oblečený v plášti tak dokonale černé barvy, že vypadal, jako by byl zahalený v temnotě. Viděla z něj vlastně jen obličej – velmi bledý, rámovaný temnými prameny vlasů a ostře kontrastující s černým knírkem a bradkou. Měl velmi zvláštní výraz ve tváři, takový Caitlin ještě nikdy v životě neviděla. Vtáhla se více do stínu, aby ji nespatřil. Přesto na ni pohlédl – naprosto klidně, jako by již dlouho věděl, že tam stojí. Caitlin zjistila, že nejpodivnější jsou na něm jeho oči. Dvě hluboké temné tůně, v nichž se zrcadlil nekonečný smutek a zahlédla tam ještě něco…smrt… ano smrt…SVOJI SMRT!!! Instinktivně ustoupila ještě o krok a narazila zády na nemilosrdně neústupnou zeď. Namlouvala si, že ji nemůže vidět. Stojí přece ve tmě. Namlouvala si to tím urputněji, čím méně tomu věřila. Chtěla utéct, strašně moc to chtěla, ale nemohla se vůbec pohnout. Ty oči jako by se do ní vpalovaly a se svým charakteristickým smutkem jí sdělovaly tu krutou pravdu. Smrt, smrt, smrt, smrt, smrt!!!!!!! Neustále se zvětšovaly, až už viděla jen je. Živoucí oči v mrtvém obličeji. A smrt byla všude. Poletovala kolem ní a tiskla se na ni, jako by tím chtěla říct: Však jsem tvoje,tvoje S M RT. Vykřikla. Někdo ji chytil za rameno. Křičela ještě víc. Byl to Edmund. Úleva!!! Vyčerpaně se mu zhroutila do náručí.
* * *
Byli zpět v hospodě. Caitlin se ještě ze svého hrůzného zážitku úplně nevzpamatovala. Teď pila horké víno opřená o Edmunda, který skutečně dokázal dát člověku pocit bezpečí. Zlatý, neocenitelný Edmund, držel ji za ruku a utěšoval beze slov. Byla ráda, že za ní šel. „Ti žoldnéři byli po zuby ozbrojení a měli již hodně vypito. Vypadali nebezpečně, tak jsme šli raději za vámi. Co kdyby je napadla nějaká hloupost,“ vysvětloval klidně Edmund. Ani nevěděl, z čeho má menší radost. Jestli z toho, že tak bezostyšně lže, či z toho, že mu to tak jde. Narmerův pohled sklouzl zpět na Caitlin. „Takto jsem ji našel. Rozdělili jsme se. Musela zažít něco strašného,“ řekl Edmund starostlivě. „ Stín. Stín muže v černém…ve tváři měl smrt,“ řekla tupě zírajíc před sebe. Poprvé od té události promluvila. Její vlastní hlas jí zněl strašně cize. Avšak víno již začalo pomalu působit. Zalévalo ji vlnami tepla, které pronikly až do konečků prstů a zaháněly chlad. Pomalu a postupně si znovu uvědomovala sama sebe, vracela se sobě. „Nejsem blázen!“ ohradila se ostře, když zachytila starostlivé pohledy ostatních. Seděli teď v jednom z placených salónků, stranou hospodského hluku, kde mohli mít soukromí. „ Jenom jsi viděla ducha,“ shrnul celou věc Narmer. Znělo to spíš jako diagnóza. Nevypadal, že by jí příliš věřil. „Mnoho zdejších lidí ho vidělo,“ řekl unaveným hlasem jakýsi stařík. Pohledy všech se upřely k němu. Nesl plnou náruč dřeva, které se právě chystal přiložit do krbu. Všichni jej znali. Prakticky pořád se motal v hospodě, považovali jej za blízkého příbuzného hostinské, kterým s největší pravděpodobností i byl. Nikdo jej nenutil pracovat, avšak on to stejně dělal. Vypomáhal tolik, kolik mu jeho staroba dovolila, ale nejvíc času trávil s lidmi v šenku. Poslouchal, co si povídají, nebo jim vyprávěl vlastní příběhy. Prakticky patřil k hospodě, byl všeobecně oblíben jako osobitá figurka zdejšího kraje a obzvláště děti jej měly rády. Teď pomalu a rozvážně přikládal do krbu. Podivné bylo, že ho nikdo neslyšel přicházet. „Co to znamená?“ zeptal se se zájmem Narmer znalý starobylé kouzelnické tradice (nebo snad pověry?) přikládající zahlédnutí ducha mystický, až osudový význam. Byl velmi zvědavý na to, jak si tuto všeobecně rozšířenou víru přizpůsobili Istreňané k obrazu svému. „To, že se nemáte v noci promenádovat po městě,“ řekl velmi vážně stařec. Promnul si bolavé koleno a s nesrozumitelným bručením se šoural pryč. Bylo více než jasné, že na případné jejich další otázky nebude odpovídat. „Tohle říkají na všechno. Nechoďte v noci ven,“ pronesl přezíravě Narmer, když stařík odešel „zajímalo by mě,“ pokračoval, „ proč je to tak důležité.“ „ Omluvte mě,“ hlesla zamyšleně Yvonn a odběhla. „ Půjdu spát,“ řekla dutě Caitlin. Dnešní den toho na ni bylo trochu moc. „ Doprovodím tě,“ nabídl galantně Edmund. Neodmítla, nedokázala se ještě vzdát pocitu bezpečí, který jí dodával. A tak odešli oba. Spolu. Když byli v jejím pokoji, Edmund zůstal. Nějak to přirozeně vyplynulo. Milovali se. To také nějak přirozeně vyplynulo. Ona již dlouho potřebovala teplou náruč a on prostě neodolal. Ráno se oba probudili s pocitem viny. Ona, protože jej, respektive jeho náruč využila a nedokázala přestat myslet na Narmera, což bylo vůči němu sprosté vzhledem k tomu, co všechno pro ni udělal. A on si vyčítal, že neodolal. Narmer prožil poměrně prázdný večer. Když odešli Edmund s Caitlin, byl docela rád. Těšil se, že budou s Yvonn pokračovat tam, kde přestali, až se vrátí. Jenže ona nepřišla. Proč, to mohl jen hádat. Možná ji Caitlin vyděsila. Možná…možná se jí to s ním tam venku líbilo mnohem méně než jemu a pak jen využila příležitosti, jak se nenápadně ztratit. Každopádně jej zde zanechala velmi roztouženého, což by se nemělo dělat žádnému chlapovi. Napadla jej nepěkná myšlenka, že to provedla schválně, že si s ním jen tak hraje. I to je možné. Těžko říct. Ona je tak tajemná. Najednou uslyšel tichý šum spojený s máváním křídel. Ani ne tak slyšel, jako spíš cítil. Záhy poté mu přistál na rameni velký černý pták. Byl to jeho havran. Kouzelníci měli velmi často podobné pomocníky a přátele, vlastně jediné přátele. Někteří, jako například jeho mistr, zašli dokonce mnohem dál tvrzením, že být skutečným čarodějem znamená být sám. „Kdepak ses toulal?“ zeptal se ho káravě, neboť jeho údajně pravá a jediná opora se celý večer někde toulala a byla k nedosažení. „Sledoval jsem jiného havrana…“ odpověděl pták poněkud skřípavým hlasem. „No teda,“ odfrkl Narmer „ nemám tě ještě ani tejden a už se ti zapalujou lejtka.“ Je něco podobného u magických havranů vůbec možné? Nebyl si jist. Bude se na to muset zeptat svého mistra, až jej znovu uvidí. „Mýlíš se, byl to kouzelnický havran, něčí přítel,“ hájil se klidně pták. „No a?“ „Byl stejného pohlaví, jestli ti jde o tohle. Důvod proč jsem ho sledoval byl, že mi připadal poněkud zvláštní,“ zněla už docela rozhořčená odpověď. „Zvláštní?! Tohle je Istren, tady je všechno zvláštní!“ Narmera již pomalu opouštěla trpělivost. Víno mu začínalo stoupat do hlavy a dnešní zkažený večer mu k dobré náladě také nijak nepřispěl. „Měl velmi silnou auru, silnější než já …silnější než TY.“ „Blbost,“ uzavřel Narmer diskusi bouchnutím číší o stůl. O kouzelníkových přátelích je přece známo, že vlastní jen zlomek moci, kterou vládne jejich pán. Nedokázal si představit sílu, jakou by musel mít kouzelník, jemuž ten údajný havran patří. Byla by strašlivá. Těžko říct, co ten idiot vlastně viděl. Asi měl vlčí mlhu a on bude mít zítra kocovinu. Nevadí. Dnešní den byl hrozný. Yvonn mu zdrhla, Caitlin dostala hysterický záchvat a nakonec mu ten vypelichanec, co se vydává za jeho přítele, oznámí, že viděl havrana, který je lepším kouzelníkem než on. No, to se musí zapít, jinak by to asi nerozchodil. Raději ho poslal podívat se za Caitlin, jestli je v pořádku. Bylo to celkem zbytečné, je u ní přece Edmund. Jenže Narmer potřeboval jenom nějakou záminku k tomu, aby mohl přijít. Nechtěl být sám, ne dnešní večer. Padala na něj úzkost. Ale navrátivší havran mu diskrétně sdělil, že by ty dva rozhodně neměl rušit. Narmer pochopil. Tak Caitlin a Edmund. No, to se musí zapít. Vzal láhev a odpotácel se k výčepu. Zdejší zábava jej však nijak nepřitahovala. Nějaký statný tovaryš, těžko říci k jakému patřil cechu, odsud právě odnášel ječící a nepříliš se bránící děvče. Narmer ji poznal. Byla to ta dívka, kterou předtím roztáčel onen nemotorný zbrojnoš. Ječela úplně stejně, stejně nepříjemně. Nepochybně mířili na slamník. Dnes večer bude asi jediný, kdo si nevrzne. No, to se musí zapít. Něžně k sobě přivinul poloprázdnou láhev a pomalu se potácel po schodech nahoru ke svému pokoji. „Jde mi to dobře na to, že jsem na mol,“ pochválil se, „no, to se musí zapít!“ Boj se zámkem na dveřích předem vzdal a raději použil přemisťovací kouzlo. Svalil se na postel, naprosto překvapen, že mu vyšlo a on se nezhmotnil někde na střeše. No, to se musí zapít. Ani si nezul boty. No, to se musí zapít. Poté usnul jako dřevo pod starostlivou péčí svého havrana.
-strana 2- |
Autor článku Další autorova díla:
|