Syn Matky KNIHA I Kapitola 1. a taky poslední Planeta byla pokrytá zelení a vzduch voněl po vanilce. Vedle mne protékal zurčící potůček a na nádhernou kytku si sedla včelka. Mezi listy prosvítalo světlo slunečních paprsků a vytvářelo na zemi kolen mě pavučinu světlých míst. Bylo to jako prasátka od zrcátek. Zrovna si jedno sedlo na včelku. Vzduch se zvlnil a do očí mě bodla oslnivá záře, v které jsem jen matně rozpoznal lidskou postavu. Začal jsem plakat. Vždyť jsem se sotva narodil. Postava se ke mně přiblížila a uchopila mě do náruče. Byla to žena, matka? Možná, ale mě se nelíbila. Kytka se včelkou se ztratila a skála nás oba pohltila. Objevil jsem se na něčem. Fuj, je to studený a mokrý. A kam se poděla kytička se včelkou? Ležel jsem tam asi velice dlouho. Vím, že mi byla hrozná zima, že jsem byl celý mokrý a že ke mně dopadlo něco, co na jednom konci svítilo a šel z toho hrozný smrad, pokud dovolíte mírně expresivní vyjádření. Pak jsem asi usnul, to si přirozeně nepamatuji. Je však docela možné, že jsem neusnul, ale že jsem upadl do bezvědomí. To víte, byl to hrozný šok. Když jsem se probudil, uviděl jsem nějaké divné lidi. Moc se mi nelíbili, ale oni mě asi zachránili, tak bych jim měl být možná vděčný. Všichni jsou oblečeni do nějakých roztrhaných oděvů a myslím si, že jsou pravděpodobně špinaví. Hnusí se mi ten pohled. Všem se kouří od úst. Nevím, čím by to mohlo být, protože mě se nekouří. Vedle mě leží nějaká plechovka. Jo, to mi připomnělo, že mám žízeň a hlad. Nevím, možná, že uvnitř by se mohlo něco najít. Možná si nemyslíte, že to je dobrý nápad, ale já mám již opravdu hlad. Jsem jen pár hodin starý a musím jíst častěji, než vy. Možná bych se mohl zeptat toho pána, zda by mi nemohl pomoci vyřešit problém mého stravování. Au, to mohlo bolet. Ten pán právě uhodil jednu rozcuchanou slečnu. Očividně ji to rozčílilo, protože na něj vysypala snad celou slovní zásobu slov, která já neznám. Možná bych se mohl něco přiučit. Teď jsem rád, že jsem toho pána nepožádal první, co kdybych skončil podobně! Hrozná představa. Chudák slečna. jejich konverzace očividně se ubírá poněkud zvláštním směrem, protože ten pán v černé bundě ji právě chytil za vlasy. Nebylo to žádné pohlazení, tak si myslím, že ji to muselo velice bolet. Proč jí něco takového dělá, když se jí to očividně nelíbí? Možná bych mu to mohl říci, třeba si toho ten pán nevšimnul. Dobře, zkusím to. „Haló, pane! Slečnu to patrně bolí, možná byste mohl z dialogu vypustit prvky fyzických střetů. Každopádně, když chceme vést úspěšnou konverzaci, je velice vhodné začít úklo...“ Usmál jsem se na toho pána, ale on mé námitky k jeho osvědčené metodě přesvědčování očividně nevzal příliš vážně. Možná to bude tím, že nechtěl přijmout radu ve věci zásadní od tak mladého člověka. Každopádně se mě pokusil přiučit několik lekcí z jeho osvědčených metod. Hodil mi velice zajímavý předmět. Myslím si, že to mohl být nějaký kotlík na vaření, ale nedokáži si vysvětlit, nač by mi měl být, tak jsem jej chytil a plně rozhodnut tento nedostatek napravit jsem si jej začal prohlížet. Opravdu netuším, na jakou činnost bych jej mohl využít. Byl děravý. Po chvíli jsem své úsilí vzdal a rozhodl jsem se mu jej vrátit, aby jej nepostrádal. Hodil jsem jej tomu muži, jenže on jej zasáhl do hlavy a nato se odkutálel někam do rohu. Měl jsem sto chutí říci tomu dobrému muži, že je mi to strašně líto a že již nikdy mu nebudu házet předměty, když jeho pozornost bude upoutána k jinému objektu. Ovšem myslím si, že by to byla marná snaha, něco vysvětlovat, protože ten muž ihned po úderu usnul. Zvláštní, já bych spíše řekl, že by jej to mělo vzbudit. Očividně tu panují jiné zvyky. Nu což, tak počkáme, až se vzbudí a pak se mu patřičně omluvím. A hele, slečna jde ke mně, to jsem zvědav, jak se asi jmenuje. Vypadá to, že budu mít brzy kamaráda. A když se to vezme kolem a kolem, co kdybych jí navrhl, abychom se podívali někam do přírody. Tyto začouzené zdi navozují depresivní atmosféru. Ale jestli nebude chtít, tak můžeme jít třeba jen tak večer se podívat na západ slunce. A mohli bychom vzít s sebou toho pěkného pána. Ta slečna se nade mnou sklonila, a pak se odkryly její zuby. To byla hrůza. Černé, křivé, místy chyběly. Udělalo se mi mdlo. Vzala mě do náruče a někam mě odnesla. Bylo to nepříjemné, neboť její kabát byl načichlý jakýmsi hořkým zápachem. Jsem si jistý, že jsem jej už někde cítil, kde to však bylo? Už vím, vzpomínám si. Tak smrděl ten malý žlutý kousek, který ke mně spadl než jsem usnul. Nelíbil se mi ten zápach a už vůbec se mi nelíbilo, že jsem jej v tomto světě cítil na každém kroku. Teď přišla slečna k jiné slečně. Mohla by mě představit. Vlastně teď si uvědomuji, že jsem se nepředstavil. Jak se vlastně jmenuji? Pravda, jméno mi ještě nikdo nedal. Mohl bych to navrhnout této slečně. Ale proč mluví tak nahlas? Je to nepříjemné. Příliš se mnou hází a … Au, to byla ale rána. Možná bych jí měl říct, aby se mnou zacházela trosku lidsky. Takto mě odhodit někam do kopřiv. Myslím si, že to neudělala schválně, tak jí tedy odpouštím. Ale jsem pěkně špinavý od bláta. Mohla by mi to přemáchnout v nějakém křišťálovém potůčku. To by nemuselo být tak špatné. Po takové době opět čisté oblečení. Zkusím se jí zeptat. „Slečno, prosím vás, nemohli bychom se jít někam projít a u potůčku čistého své šatstvo esteticky zdokonaliti?“ Pohlédla na mě, jako by mi nechtěla rozumět. Myslím, že měla na dnešek již nějaké plány. Zastyděl jsem se nad svojí neomaleností. Možná, že bych se mohl omluvit. Každopádně by to bylo ode mě slušné. „Promiňte, ale nechtěl jsem vás obtěžovat. Myslel jsem však, že bychom si mohli také popovídat o mém původu a o jméně, které budu ode dnešního dne chránit před hanou, která by jej mohla poskvrnit.“ Myslím si, že jsem to řekl opravdu přesvědčivě a z toho usuzuji, že mi mohlo být alespoň odpovězeno. Místo toho jsem byl odměněn odměřeným pohledem, ve kterém se zračilo nemálo údivu. Přišel jsem tedy až ke slečně a celou žádost jí zopakoval. Neměla se k odpovědi a nakonec jsem obdržel jen kopanec do břicha, což jí při mé výšce 49 centimetrů nedělalo žádné problémy. Nechci před vámi vypadat jako suchar, ale já mám velice dobře stavěné tělo. Přesto to byla rána, která mi vyrazila dech. Chvíli jsem se zmítal v křečích a pak jsem ji uviděl. Byla mladá, krásná a před sebou vezla kočárek. Uvnitř jsem uviděl, bylo to směšné, již asi dvouroční dítě a vezlo se v kočárku. Já bych se nikdy nenechal takto ponížit a nechal se vést jako malé dítě. Postavil jsem se na svých dosud jen krátkých nožkách a odešel jsem získat nějaké informace o světě, kde jsem se ocitl. Byl jsem však zachycen již zmíněnou slečnou a odtáhnut zpět do té malé místnosti. Ach jo, vypadá to, že nemá příliš vhodnou náladu pro tak důležitou konverzaci. Připadal jsem si, jako bych něco špatného učinil, poněvadž jsem byl předán tomu pánovi a ten mě začal opět bít. Mám štěstí, že ten pán a ta slečna mají tak malou sílu. Po chvíli se mi již začal trest zdát nepřiměřený, a tak jsem jim to oznámil. Za tuto drzou připomínku jsem byl opět udeřen. Začal jsem se tedy bránit. Byl jsem si vědom toho, že jsem jistě v právu. Když jsem uhodil toho pána, dopadl na zem a opět usnul. Asi si to rozmyslel. Slečna patrně také, protože tu stála nade mnou jako solný sloup. Zajímavé poměry. Když se ten pán probudil, svázal mě řetězem a začal mě bít kamenem do obličeje. Dostal jsem na něj zlost. Něco takového by si neměl dovolovat na novorozence. Dál si nic nepamatuji. Asi jsem opět omdlel. Když jsem se probudil, byl jsem zohavený, moje kůže byla rozedraná a na mnoha místech jsem stále krvácel. Všiml jsem si také, že nemám oči. Docela mě to vyděsilo, ale nic jsem nemohl dělat. Uvědomil jsem si, že jediné, co cítím, je nenávist…
-strana 2- |
Autor článku Stav seriálu: Další pokračování jsou již napsané a budou uváděny v dalších aktualizacích (celkem má dílo tři knihy - nebojte se co kniha to 2 - 4 stránky)
|