Syn bez Matky KNIHA II Kapitola 1. a taky poslední Jaro bylo v plném květu, příroda se zelenala a ptáci krásně zpívali. Vesničané pracovali na polích a zpívali si lidové písně. Všude vládla pohoda. Na námětí byli prodavači a snažili se prodat své zboží. Lidé dnes byli veselí, ale… Opuštěnými uličkami města procházel zvláštní člověk. U ničeho se nezastavoval, pouze stále šel. Byl to zvláštní člověk. Byl celý zahalený v černém roztrhaném plášti a přes hlavu měl přetaženou kápi, takže mu nebylo vidět do obličeje. Najednou jej něco zaujalo. Na chvíli se zastavil a sklonil hlavu až k zemi. Chvíli setrval v nehybné poloze a pak se opět postavil a pokračoval v rozvážné chůzi. Byl to on, Syn. Jeho oči mu nyní dokonale nahrazoval jiný smysl. Byl to čich. Pachy mu říkaly, kde je nejméně lidí a tudy on procházel. Vtom vyšla z domu nějaká žena. Zvědavě se zadívala na Syna a to byla největší chyba, které se mohla dopustit. Synova ohyzdná tvář se v černé kápi zkřivila. změnil směr a vydal se k ženě. Strnula hrůzou. „Co si přejete?“ vykoktala ze sebe. „Dobrý den přeji.“ Nato ženě odhalil tvář s prázdnými očními důlky a s odkrytými pruhy masa v místech, kde chyběla kůže. Ženě se zastavil dech. Synova ruka se natáhla k jejímu hrdlu, objala je a sevřela. Žena vydala jakýsi chrčivý zvuk a z úst se jí začala řinout krev. Krev stékala Synovi na ruku. pustil ženu a ta se bezvládně zhroutila. Krev z ruky si otřel o roztrhaný plášť a pokračoval v cestě, jako by se nic nestalo. Ano, to byl Syn. Běda tomu, kdo se s ním setkal. Černá postava šla dál a její pověst ji předcházela. Již nikoho nepotkal. Ulice byly tiché a prázdné. Za městskými branami Syn opustil cestu a vydal se do hustého černého lesa, kterého se každý bál a který byl opředen mnoha hrůznými pověstmi. Syn se prodíral hustým hvozdem a pomalu postupoval vpřed. K večeru se zastavil na malé mýtině. Bylo to ideální místo na nocování. Syn se chvíli skryl v křoví a počkal,až padne tma. Netrvalo to dlouho a začalo se stmívat. Synova pozornost byla úctyhodná. Stále čekal a neušel mu jediný pohyb okolí. Brzy se na paloučku objevila mladá srnka. Syn se k ní přiblížil tak tiše a klidně, že by se jej i tma lekla, kdyby si ho všimla. Přiblížil se k srně zezadu, položil jemně svoji ruku na její šíji, něco uklidňujícího jí pošeptal a než se srnka nadala, stiskl jí hrdlo a ona padla do měkké trávy. Syn zběžně povečeřel, slušně poděkoval hostiteli a odešel. Temnota jej pohltila a Syn s ní tak dokonale splynul, že by nebylo v silách smrtelníka, aby jej spatřil. Druhý den, když se Syn blížil k hradbám malého městečka, dostalo se mu vřelého přivítání. Skupina vojáků mu vyjela naproti a zahradila mu cestu. „Co hledáš v našem městě?“ zeptal se ho mladý muž, nejspíše velitel vojáků. „Sssmrt!“ zazněl z černého prostoru kápě tichý nezvučný hlas. Všem vojákům přejel mráz po zádech. První se vzpamatoval velitel. „Pokud hledáš svoji, tak to nemusíš chodit tak daleko!“ a vítězoslavně se ohlédl po svých lidech. Ti se posměšně začaly smát. Syn již nic neřekl. Vydal jen jakýsi syčivý zvuk, který všechny přítomné přesvědčil, že je již velice rozhněván. A vtom se to stalo. Z jeho hlavy sklouzla černá kápě a všem se odhalila tvář Smrti. „Útok! Útok!“ zavelel zoufale mladý muž a kolem Syna se vytvořil kruh jezdců. Když však koně uviděli znetvořenou tvář, shazovali jezdce a dávali se na útěk. Netrvalo to dlouho a zbyli tu pouze lidé se zbraněmi v rukách. Všechny zbraně mířily na Syna. Ten udělal pár dokonale plynulých kroků, které by mu mohl závidět každý taneční mistr, a tímto způsobem obešel všechny vojáky a každého obdařil úsměvem. Pak se zastavil a nastalo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul a jen se díval na Syna. Syn je začal obcházet. Na každého se znovu nejprve usmál, a pak mu jemně stiskl hrdlo. Lidé padali k zemi, ale nikoho nenapadlo zaútočit na toho milého člověka. Někteří vojáci se před smrtí na něj také usmáli, jakoby to bylo nějaké dobrodiní, které jim prokázal. Po chvíli již zůstal pouze Syn. Nečekal na nic. Klidně si nasadil kápi a rozvážným krokem se vydal do města. Byl krásný den a i Syn měl dnes dobrou náladu. Snad byla jeho nenávist na chvíli ukojena. Dokonce měl tak dobrou náladu, že se rozhodl zajít mezi lidi. Procházel ulicemi a identifikoval různé pachy. Bylo jich tu nespočetně. A tu zaslechl rozhovor dvou starších žen. „Slyšela´s to? Prej za naším králem přišla ňáká ženská a říkala, že chce vládu.“ „Vopravdu? To sou mi dnes poměry. Ty lidi sou ale voprsklý, že jo?“ „No jo, ale vona se nenechala ani zatknout, prej našemu panu králi zabila i vojáky. A všechny!“ „Nepovídejte!“ „No jo, však von pan král je z toho taky nešťastnej.“ „To se není čemu divit, že jo, chudák, musí honit toho S…“ „Neříkejte to, von to je prej strašnej kriminálník, ale ta ženská, prej měla sílu jako dvacet chlapů. No jo“ „To snad ani nemůže bejt. Ale vona Vymetalka byla taky pěkná sekyra. Dysi po mě hodila jabkem, dyž sme jí kradli zelí, a to sem měla boulu ještě za tejden.“ „Šak dyby to byla Vymetalka, tak se vůbec nedivim, ale vona to prej byla králova matka. Takle mu to řekla. Prej: Já sem vaše matka.“ „Asi to neměla v hlavě vpořádku, co myslíte?“ „No nemohla, protože prej říkala, že je z jinýho světa, ale vypadala jako normální ženská, to říkala stará Proška.“ „Z jinýho světa? Co si ty lidy taky nevymyslej.“ „Jo a prej chce vládnout. A takle si dovolovala na našeho pana krála. Šak ju prej vyhnal. Rozkázal jí, aby se klidila, ale vona, že stejně že až příde její čas, tak že bude vládnout. Vyhrožovala prej válkou nebo co.“ „Válkou říkáte? To sou dneska lidi. Pořád by se jen rvali a co chudáci babičky? Na ně nikdo nepomyslí. Jak mi k tomu příjdeme?“ „Svatá pravda. Od rána do noci dřeme, nemáme možnost si ani popovídat a voni by jen válčili.“ Syn se pro sebe usmál a odešel, protože se rozhovor začal stáčet stranou. Celá ta věc jej zneklidňovala. I kdyby na ní bylo jen za mák pravdy, mohlo by to znamenat, že se Matka přece jen vrátila. Tato myšlenka jej naplnila novou vlnou nenávisti. Rozhodl se, že krále vyhledá. A tak se Syn potuloval městem. Nikdo si ho nevšímal a on si nevšímal nikoho. Pomalu se proplétal mezi místními domorodci, kteří zmateně pobíhali po ulici. Lidé měli na sobě tenké černé vesty z různých druhů kůží a téměř všichni muži kouřili tisy. Syn nemohl nic z toho vidět, ale jeho čich jej přesně informoval, co má který člověk na sobě. Vyhledával si tedy cestu místy, kde byl zápach kůží a tisy nejslabší. Uličky byly velice úzké a velice přelidněné. Ovšem vždy na křižovatce dvou cest zvolil Syn tu širší a čistější, a tak se pomalu ale jistě dostával do středu města, kde předpokládal, že najde sídlo Krále. Vtom ucítil něco, co jej velice zaujalo. Byli to koně. Syn se sehnul k prašné cestě a jeho čich hledal další důkaz pro jeho domněnku. Brzy jej našel. Opravdu tu kdysi projeli koně a byli dva. Mohl to být kočár. Syn se vydal po pachu těchto zvířat a stále směřoval do středu města. Po chvíli jej zastavil člověk a Syn si domyslel, že již bude u cíle. „Co si račte přát?!“ otázal se hrubě člověk. „Chci mluvit s Králem!“ vydal ze sebe chrčivý zvuk Syn a dával si pozor, aby jeho kápě byla stažena hluboko do obličeje. „Co mu chcete!“ „Rád mě uvidí. Nesu mu dobré zprávy, ale vám nic neřeknu!“ „Tak to je mi líto, pane.“ člověk, očividně vrátný, se chystal se otočit, ale… Než se otočil, zahlédl v kápi část ohavného obličeje. Jeho tep se zrychlil a Synova ruka vystřelila vpřed. Zasáhla hrdlo a jeho tenké prsty je začaly objímat. „Zavedeš mě ke Králi, hned!“ „Dobře,“ zasípal přidušeně vrátný. Syn se pomalu vydal za strážným. Nebylo těžké ho sledovat, nejspíš byl celou noc zavřen někde u koní a člověku, tedy Synovi, by se neztratil ani v kupce sena. Míjeli skupinky vojáků, jejichž zbroj jasně zvonila. Nakonec se ozvalo zavrzání kliky a skřípot dveří. Byli na místě. A netrvalo to dlouho a Syn stál před Králem.
„Kdo jsi, cizinče, a co si přeješ?“ zeptal se zvučným hlasem Král. „Jsem Syn.“ ozval se syčivý zvuk z temnoty kápě. Všem se zatajil dech. Ticho přerušil až hlas Krále. „Stráže! Na místě jej usmrťte!“ Syn si povzdychl, ale nemohl nic dělat. Mírně tedy natočil hlavu stranou a pozorně se zaposlouchal. Ozval se slabý šelest a Synova ruka se vymrštila dopředu. V tu chvíli se v ní objevilo kopí. Syn zakroužil dlouhým kopím nad hlavou a zastavil se na místě. Naslouchal. Ve vzduchu byl slyšet šramot nohou, které se k němu přibližovali. Konečně. Jeden voják udělal neopatrný pohyb svým kopím a rozvířil vzduch. Syn je zachytil a rázným trhnutím mu je vytrhl z ruky. Kopí se vymrštilo a zarylo se protějšímu vojákovi do břicha. V tu chvíli se na Syna vrhli i ostatní vojáci. Syn s tím počítal. Rozhodl se využít svoji tajnou zbraň. Z hlavy mu sklouzla černá látka a objevila se tvář. Mezi vojáky nastala chvíle překvapení. Ale Syn nečekal. Vrhl se k nejbližšímu vojákovi a jeho vlastní kopí mu vrazil do břicha tupým koncem. Ve chvíli se ocitl mimo kruh. Z jedné strany jej bránila zeď a ze druhé jeho rychlost. Syn přiběhl ke zdi a s mohutným křikem se vrhl zpět proti útočníkům. Ti takovou reakci nečekali, a tak zadní řady pronásledovatelů doslova převálcovaly ty přední, které se prudce zastavily. Vytvořila se směsice rukou a nohou a nikdo nemohl s jistotou říci, která je vlastně jeho. Jak se Syn přiblížil, rozeťal vzduch jeden meč. Syn se zastavil a soustředil se na zvuk. Jeho ruka automaticky vyletěla dopředu a uchopila jinou ruku. Byl v ní jílec meče. Syn ruku zadržel, naklonil se k jejímu majiteli a řekl něco jako syčivé „Děkuji,“ a vzal si meč z již bezvládné ruky. Voják padl s rozdrceným hrdlem. Tou dobou se již z hromady začala vyprošťovat další těla a začala na Syna dotírat. Nad Syna se zvedla paže s těžkým mečem. Syn se k ní otočil a rychle k ní přiskočil. Výraz ve vojákově tváři ztvrdl. Syn z něj vytrhl svůj meč a opět uskočil. Vojákova rána dopadla s neztracenou razancí, ovšem ne na hlavu Syna, ale na dlažbu. Meč zazvonil a vypadl majiteli z ruky, ten se skácel na něj. V tu chvíli již padali vojáci jeden přes druhého. Syn je obcházel a jejich rány nechával vejít v niveč, zatímco svoje vedl s úzkostlivou přesností. Poslední voják se dal na útěk. Syn se zastavil a jeho obličej se zkřivil. Někdo by v tom mohl vidět úsměv, ale těžko říct. Syn si nasadil kápi a dobře vyrovnal její okraje. Když byl hotov, vzal svůj meč a mrštil jej na druhý konec síně. Prchající přestal prchat a jeho kolena se podlomila. Syn se vydal pomalým krokem ke Králi, který se třásl na trůnu. „Králi,“ oslovil jej chrčivým hlasem a Král vyjekl hrůzou, neboť si byl jist, že je na řadě on, „přišel jsem ti udělat nabídku.“ „Dobře, jaké máte podmínky?“ vypravil ze sebe roztřeseným hlasem Král. „Ty mě přestaneš pronásledovat a já tě zbavím Matky.“ Král otevřel ústa úžasem a pak nejistě přikývl. Byla to tak velkorysá nabídka, že se až obával lsti. „Přijímám. Ale proč jste tak velkorysý!“ „Nevykládej si to špatně. Ne že bych ti chtěl ukázat dobrou vůli, ale spíš tě nenávidím o něco míň, než Matku. Ty budeš až na druhém místě…“
-strana 3- |
Autor článku Stav seriálu: Další pokračování jsou již napsané a budou uváděny v dalších aktualizacích (celkem má dílo tři knihy - nebojte se co kniha to 2 - 4 stránky)
|