Černá růže

 

Město

 

Se Smrtonoši je to jako s cibulí. Mají vrstvy…a čím se dostáváte hlouběji,tím víc se Vám z toho chce brečet. 

                                                                                 Shrek

 

Ralf seděl v jedné z temných kobek podzemní části Istrenu a mrzutě se přehraboval v různých lejstrech. Přestože sem nedosáhl ani jediný sluneční paprsek, věděl, že venku už je den, a nebyl z toho nijak nadšen. Ralf byl totiž upír. Zastával názor, že slušný zástupce jeho druhu by měl ve dne spát, aby pak byl dostatečně čilý pro noční radovánky. Pocházel z velmi starého a váženého upírského rodu a nevěděl, že by tomu bylo u nějakého jeho předka jinak. Jen on tady musí sedět a dělat přesčasy, za něž mu pravděpodobně nikdo nezaplatí. A proč vlastně? Jelikož stál na pomyslném vrcholu, respektive velmi nízko pod vrcholem. Jako jeden z vládců města Istren a kancléř Kartelu měl poměrně rozsáhlou pravomoc, což se sebou neslo i dost neurčitou pracovní dobu. Zaměstnával prakticky sám sebe, lpěla na něm odpovědnost. Vlastně vykonával ještě jednu funkci, jeho postavení mělo vyvažovat moc knížete Smrtihlava, aby ve městě nepřerostla v nadvládu absolutní. Tvořil spolu s Pánem krys něco jako opozici…tedy politickou opozici a konstruktivní samozřejmě. Což v praxi znamenalo, že se s ním vždy snažil nějak slušně dohodnout. Nebyl přeci sebevrah, ne? Dokázal si ve svém složitém postavení zachovat tvář a respekt a přesto prokázat vůči němu určitou loajalitu. A to byla právě vlastnost, které si Smrtihlav velmi cenil. Proto vůbec nechápal, proč dostal na starost dozor nad tou protivnou žábou Yvonn. Neměl pro ni žádnou slabost na rozdíl od něj nebo třeba Pána krys. Ralf byl totiž krom jiného i homosexuál. Na upíra dost neobvyklé, i když je pravdou, že jde o mnohem frivolnější druh než jsou lidé. Většina z nich není žádným určitým způsobem sexuálně vyhraněná. Proto jim příliš nezáleží na tom, s kým tráví noci, hlavně, když se ve dne mohou vrátit do své rakve. Ne tak Ralf, ten byl, pokud bychom jej posuzovali podle upířích měřítek a v rámci jeho orientace, docela cudný. Navíc neměl ženy příliš v lásce, spousta skutečně skvělých mužů si jej totiž kvůli nim ani nevšimla, což ho hluboce zraňovalo. No a s Yvonn, jakkoli mu byla sama o sobě nesympatická, měl spojenou ještě jednu velmi nepříjemnou vzpomínku.

Byl tehdy mnohem mladší, impulzivnější a jako většina mladých kypěl touhou změnit svět. Též měl utkvělou představu, tak charakteristickou pro tento věk, že právě on a jeho generace to dokáží. Již odmalička projevoval vyjímečné schopnosti a vynikal nad ostatními svého druhu, jak inteligencí, tak pílí. Věděl to o sobě, a proto si krom jiného přinesl s sebou do Istrenu i svou jinošskou aroganci. Pobyl zde zhruba měsíc, když mu došla trpělivost a on se rozhodl, že je nutno provést ve správě této zatuchlé díry radikální změny a bude pro všechny zúčastněné nejlepší, jestliže se tohoto úkolu zhostí on…jako nový vládce města. Upíři rozhodně patří k těm nejmocnějším bytostem, jež obývají tento svět, a tak se jej nikdo ani nepokoušel zastavit. Ostatně hnal se chodbami jako vichřice – hrozivý severák, který smete vše, co mu stojí v cestě…tedy až na trojhlavého psa.

Ralf už viděl ve svém životě mnoho nestvůrností: od telete majícího hlavy dvě; přes dva lidi sdílející jednu společně až po jiné lidi, kteří po poměrně jednoduchém sečném zákroku neměli palici žádnou. Nikdy se však nesetkal s mluvícím psem, který by je měl hned tři a každou s vlastním rozumem. Tedy jestli se dá nazvat rozumným něco, co se neustále jen hádá1.

Ralf se maličko zarazil ve svém rozletu, hlasitě chrápající pes totiž zabíral valnou většinu chodby. Mohl se sice proměnit v mlhu a v klidu pokračovat dál, ale nechtěl se do Hlavní kanceláře krást jako nějaký zloděj.

„Ne, pokud vstoupit, tak se vší parádou,“ pomyslel si a hlasitě si odkašlal. Jedno víčko levé hlavy se pomalu zvedlo a odhalilo hnědé, netečné oko. Takto zblízka se zdálo ještě větší než ve skutečnosti bylo. Ralfovi připadalo skoro jako kopací míč. Také měl velkou chuť do něj kopnout., naskytl se mu však zajímavý pohled. Zatímco druhé dvě hlavy dále tvrdě spaly, ta třetí, které náleželo ono míčovité oko, se zvedla dlouze zívla a široce se usmála. Slušní drakopsi a upíři obvykle ve společnosti někoho jiného nikdy nezívají ani se široce neusmívají. Obě tyto procedury totiž souvisejí s odhalením zubů, což, věřte mi, není zrovna nejpříjemnější pohled. Samotného Ralfa, ač by to ve své mladické pýše nepřiznal, rázem všechny nápady spojené s kopáním přešly. Navíc dospěl k zajímavé úvaze na téma, proč se těmto stvořením říká drakopsi. Nikdy mu to nedávalo smysl, věděl totiž, že nemají s draky zhola nic společného. Nicméně je obecně známo, že draci jsou obzvláště nebezpeční svým pověstným dechem, kterým dokáží zahubit vše, co se k nim dostane příliš blízko. Toto stvoření zase vládlo ústním aroma, které by s jistotou přimělo většinu přiblíživších se tvorů omdlít anebo přinejmenším hodit šavli.

„Přejete si?“ přerušilo Ralfovy úvahy psisko. Ne nadlouho, jeho bělostně zářivý úsměv jej totiž inspiroval k myšlenkám úplně jiného typu. Vedl k dohadům, kolik má to zvíře z člověka a kolik z jeho čtyřnohého miláčka. Každé malé dítě přece ví, že když se pes směje, není na tom nic veselého. Ralf však nebyl žádné děcko, proto se nenechal zastrašit a odpověděl stejnou mincí.

„Smrtihlava, potřebuji s ním mluvit,“ řekl co nejmrazivěji a dal si záležet, aby byly dobře vidět špičáky. Záměrně také vynechal knížecí titul pána města, aby zdůraznil své nezávislé postavení. Na čokla však, zdá se, ani jedno z toho nijak zvlášť nezapůsobilo.

„V jaké záležitosti? “ snažil se tvor nasadit oficiální tón. Moc mu to nešlo, na jeho obhajobu je však nutno uvést fakt, že když jste pes, kterému se celkem špatně mluví i za normálních podmínek,  když vám do toho dvojhlasně nechrápají vaše ostatní hlavy, tak si udržíte důstojnost jen velice těžko.

„To tě nemusí zajímat.“

„Právě že jo. Jak jinak byste se asi seřadili v Čekárně?“

„V čekárně?“

„No…si myslíte, že jste tady dneska sám? Ba ne, ve všem musí bejt pořádek…ordnung – nebo tak něco. Vezmete si pěkně lístek a…“

„Lístek?“ vyhrkl v rozporu se svou výchovou zaskočený upír. Připadlo mu to sice poněkud nezdvořilé, avšak stejně si nebyl jist, zdali etiketa zná prohřešek přerušení psa uprostřed věty.

„Pardon,“ odvětil hafan a stiskl mohutnou tlapou jednu dlaždici, ta se poněkud propadla a stěna napravo od něj se rozplynula. Odhalila tak nevelký výklenek, který byl z velké části pokryt malými skobami na nichž visely různé papírové ceduličky. Krom nich tam stály ještě velké zdobené přesýpací hodiny. Všechen písek již byl v jejich dolní části, čas, který měly odměřit, už asi dávno vypršel. Když to momentálně bdící hlava zjistila, něco zavrčela, dloubnutím svého dlouhého čenichu probudila druhou a sama se uložila ke spánku. Ralf tomu nevěnoval příliš velkou pozornost. Mnohem více jej zaujaly jednotlivé ceduličky, stálo na nich například ŽÁDOST O ZVÝŠENÍ PLATU nebo PŘEDLOŽENÍ HLÁŠENÍ či ŽÁDOST O UVOLNĚNÍ ZE SLUŽBY a spousta jiných.

„UUUUaaaaa,“ zaznělo zívnutí, „přejete si?“

„Můžete mi laskavě říct, kde je kníže Smrtihlav?“

„Můžete mi,VY, říct, jaký je smysl života?“

„Jak to mám, k sakru, vědět?! Mimochodem, očekávám odpověď na svou otázku!“ řekl upír tak autoritativně, jak jen mohl.

„Dal jste si ji sám!“ zněla štěkavá odpověď.

Zatímco se Ralf rozmýšlel, jestli to má brát jako urážku či ne, případně jak by mohl toho nanejvýš drzého čokla potrestat, pes v klidu pokračoval:

„Vidím, že se nemůžete rozhodnout. Mohu Vám poskytnout malou radu? …Ne neděkujte, od toho tu ostatně jsem. Vás odhaduju, tak na STÍŽNOST, avšak na druhou stranu zase máte evidentně naspěch, a proto by bylo lepší doporučit OZBROJENÝ PUČ. Byl byste totiž první na řadě.“

„Já ale neplánuji žádný převrat,“ lhal zaskočený Ralf, který začínal mít pocit, že se mu situace pomalu vymyká z rukou.

„To vůbec nevadí. Umožní vám to předběhnout ostatní, pak si dělejte co chcete, jemu je to v celku jedno. Stejně by vás asi musel dříve či později přijmout,“ řekla hlava a lišácky na něj mrkla.

Ralf stěží udržel vážnou tvář, což pochopí každý, kdo někdy viděl psa lišácky mrkat2.

„Dobře…,“ chtěl projevit dobrou vůli upír.

„HA!!“ vyštěkla hlava tak náhle až sebou Ralf překvapením trhl. „Ta pitomá kráva, co má míň rozumu než kočka, to zase podělala! Teď nemám šichtu já!“ zlověstně zavrčela s pohledem upřeným na hodiny. Poté dloubnutím svého dlouhého čenichu probudila tu třetí a uložila se ke spánku než mohl upír nějak zaprotestovat.

„UUUUaaaa…,“zívla poslední hlava, „Přejete si?“

„Může mi někdo z vás byrokratů říct, kde najdu toho vyšinutého despotického magora?!!!“ rozčílil se Ralf.

„Vy asi myslíte Smrtihlava, že?“ ozvalo se za ním. Stála tam nepříliš vysoká postava celá zahalená v černé kápi. Upíři nebývají příliš vnímaví na drobné změny teplot obzvláště na ty, co vedou spíše k ochlazení, proto si jí Ralf hned nevšiml.

„Prosím? A…ano, jak jste to poznal?“

„Přece vím, co jsem zač, ne?“ odpověděl tázaný svým hlubokým melodickým hlasem tak příjemně, že věta vyzněla zcela opačně. Tedy jeho slova byla sladká jako sklenice medu obsahující však bezpočet malých kovových ostnů, které by se nedaly popsat jinak než jako ostré a připravené drásat. Ralf z něj ještě cítil všechny ty nepříjemné věci, co by se staly tomu, kdo by se na onu prvotní sladkost chytil.

„Můžete mne následovat do mé pracovny?“

„Zajisté…ehm …ale co ti v čekárně? Chci říct,…nebude to nespravedlivé?“ zeptal se poněkud zaraženě upír. Nikdy by to samozřejmě nepřiznal, ale najednou se mu přijít první na řadu nijak zvlášť nechtělo. Vlastně si pohrával s myšlenkou, že by přišel zítra, pokud budou úřadovat.

„Právě naopak, chtěl jste přece OZBROJENÝ PUČ,“ odpověděl Smrtihlav podávaje mu v bledé ruce ceduličku. Ralf právě uvažoval nad tím, jak by mu co nejlépe vysvětlil, že mezi chtít a vybrat si je jeden zásadní rozdíl, když tok jeho myšlenek přerušilo zjištění pro něj ještě zásadnějšího charakteru. Na ceduličce byly místy rudé skvrny.

„Je od krve,“ pronesl těžce Ralf. Jako upír to samozřejmě poznal – hned po prvním dotyku.

„Musím se vám omluvit, že jsme vás uvedli tak trochu v omyl,“ řekl Smrtihlav a Ralf cítil, jak se někde z temných hlubin kápě na něj upřely dvě černé oči. Jejich pohled jako by nebyl z tohoto světa. „Nebyl jste dnes úplně první na řadě.“

Upír chtěl něco pádného odpovědět, ale právě vstoupili do Čekárny. Ralf nikdy neměl potíže s vyjadřováním, spousta mágů, upírů a jiných bytostí chválila jeho ostrý jazyk. Nyní se mu však nedostávalo slov. Tato místnost byla svým způsobem odzbrojující. Měla architektonickou koncepci dlouhé chodby působící dojmem nekonečnosti. Celou ji pokrýval dokonale hladký černý obsidián. Nikde nebylo vidět žádné spáry či prasklinky. Vypadalo to jako by celou místnost zalili horkou čokoládou a pak počkali až ztvrdne. Po obou stranách stály střídavě dlouhé lavice nebo se krčily výklenky nejrůznějších velikostí. Ty byly z větší části zaplněny bytostmi všech druhů a podob. V rukou a jiných úchopových orgánech, o kterých se tady raději ani nebudu podrobněji rozepisovat, držely všechny právě ty ceduličky, s nimiž se Ralf již dříve setkal u drakopsa. U stropu se neustále převalovala mračna můr a celou místnost naplňoval všeobjímající zvuk hodin, které však nebyly nikde vidět. Nedalo se jistotou určit, odkud se vlastně line, přicházel svým zcela osobitým způsobem odnikud i odevšad. Rozděloval celý existující vesmír čekárny na jednotvárné cik a cvak, cik…cvak…cik…cvak…cik…cvak…cik

Čekající tvorové mu napjatě naslouchali. Ralf se snažil některé z nich pozdravit, když kolem nich se Smrtihlavem procházeli, jelikož je v Istrenu občas potkával, - bez odezvy. Pokud si jej vůbec všimli, tak to nedávali najevo. Nereagovali dokonce ani na přítomnost Pána města. Věnovali se jen a pouze onomu zvuku. I Ralf se do něj na chvíli zaposlouchal, protože byl přirozeně zvědavý a chůze čekárnou mu připadala nekonečná.

Okamžitě se mu v mysli objevila představa velkého kyvadla, které sice neviděl, ale jehož stín mu pravidelně přejížděl po tváři. Jelikož byl specializovaný na psychickou magii a též velmi vnímavý, vycítil, že většina čekajících se pomocí něj dozvídá, kdy a kde přijde na řadu. Smrtihlavova kancelář logicky nebyla jediným orgánem Centrály. Kyvadlo též samo řešilo jednodušší záležitosti.

Konečně přešli celou místnost. Smrtihlav se zastavil a dlouze hleděl na stěnu před sebou. Ralf tam zpoza něj nakukoval, ale viděl jen další zeď, byla úplně černá, absolutně bez lesku a naprosto hladká – jako všechny ostatní, nic vyjímečného.

„Zpívá,“ řekl a znělo to smutně zasněně.

„Kdo?“ zeptal se Ralf, který nic neslyšel. Smrtihlav jej však ignoroval.

„Zpívá hvězdám,“ pokračoval spíše sám k sobě „ Je to tak přirozeně krásné. První dny jsem věřil, že nevyjdou, když jim nezazpívá…a ony jsou stále tu,“ dodal tiše.

„Promiňte, ale nikdo tu nezpívá,“ řekl opatrně Ralf.

Já vím,“ odpověděl. Upír nikdy neslyšel znít v těch dvou prostých slovech tolik trpkosti a něčeho, co by se z největší pravděpodobností dalo určit jako odhodlání. Těžko však říct, smrtonoši cítí jinak než lidé, elfové, upíři či jiné rasy. Proto na ně možná všichni ostatní hledí se směsicí strachu a odporu.

Tok jeho myšlenek přerušila otázka: „Co vidíte?“

„Nic zvláštního – jen stěnu,“ odpověděl bez meškání.

„Jen stěnu?“ na chvíli mu připadalo, že se Smrtihlav hloubi své kápě pousmál. „To chcete říct, že čekáte pouze na mě?…Na nic víc?“

Tím si teď upír nebyl zrovna jistý přesto rádoby nenuceně odpověděl: „ V tuto chvíli ano.“

„Tak to bych vás neměl zdržovat,“ řekl Smrtihlav a rukou provedl jakési gesto, „Všechno řešíte tak prvoplánovitě?“ pokračoval.

„Samozřejmě, že ne. Jen situace, které si toho zasluhují,“ ohradil se Ralf nadšený z toho, že se mu znovu vrátila výřečnost.

„To je skvělé,“ řekl Smrtihlav a prošel stěnou. Upírovi se na chvíli zazdálo, že v těch slovech znělo nemálo ironie. Přesto jej téměř bez váhání následoval.

To, co se stalo potom, navždy změnilo jeho život 3.

Po předchozích divech by Ralf čekal všechno možné, jen ne obyčejnou pracovnu. Jenže ona byla docela obyčejná…pár obrazů, velký pracovní stůl, nějaké rudé závěsy – všechno zašlé a zanesené prachem dávajícím neklamně najevo, že ať už byl pánem této pracovny kdokoli, příliš zde nepracoval. Aha, ještě přehlédl atraktivní sekretářku. To se mu stávalo s ženskýma poměrně často a ony přesto, k jeho nelibosti, neustále vyhledávaly jeho přítomnost. Jako by se jejich omezené mozečky nedokázaly vyrovnat s faktem, že jej vůbec nezajímají. Ba co víc, byly mu vysloveně odporné se všemi svými šminkami, hloupými nápady a obecně nevyzpytatelnou povahou. Tato jej odstřelovala významnými pohledy, zatímco podávala Smrtihlavovi mísu koblih. Snažila se tak nejspíš vnést trochu oduševnělosti do své role reprezentativního držáku na občerstvení. Záhy poté, co předvedla, že umí i mrkat, konečně opustila místnost. Smrtihlav si mezitím odložil plášť na věšák…no, ten tam spíš pomalým tempem doplul…a posadil se.

„Co máte na srdci?“ zeptal se a znělo to tak sladce jako poleva na legendárním dortu Poslední pokušení4, který byl natolik jedovatý, že otrávil celkem sedmadvacet lidí a jednoho draka.

Upír spustil a stavidla jeho stížností se naopak zvedla, aby naplnila prostor místnosti kalnými vodami pozměňovacích návrhů. Během svého poměrně dlouhého monologu začal postupně přicházet o prvotní mohutný dojem. Přestával věřit, že ten chlápek před ním je ten, kdo celé tohle místo vymyslel a vybudoval. On totiž vůbec na nic podobného nevypadal. Jen seděl, jednou rukou se cpal koblihami a druhou pozorně zapisoval vše, co Ralf řekl.

„Bude to asi nějaký úřednický šašo,“ pomyslel si upír a úměrně s tímto poznáním se jeho projev stával čím dál ostřejším. Nevyhýbal se dokonce ani invektivám, které si Smrtihlav kupodivu zapisoval také. Byl kritice velice otevřený. Tedy až do té doby, kdy dostal Ralf podezření, že mu část těchto myšlenek někdo podsouvá, aby ukolébal jeho pozornost. Tehdy na něj Smrtihlav nečekaně skočil a došlo k velmi krátkému boji, na jehož konci byl pro změnu otevřený zase překvapený upír. Smrtihlav jej rozpáral a začal do něj cpát celou jeho formální stížnost, kterou jako určitým nezaměnitelným způsobem literárně nadaný jedinec opatřil spoustou vtipných přirovnání, citově zabarvených popisů a jiných slovních kudrlinek, takže šlo o opravdu velký kus papíru. Musel kvůli němu Ralfovi dokonce vyjmout několik přebytečných orgánů…samozřejmě bez umrtvení. Jediné co by mohlo nebohému upírovi posloužit k podobnému účelu byl pohled do ledových očí jeho mučitele. Byly plné nesmírné bolesti a zároveň se v nich zračila krutost někoho, kdo ji hodlá svému okolí z velké části předat.

Chceš tomu tady velet? Dočkáš se, trpělivost přináší růže…“

„Jsem tu na popud lorda Skeldana, kterému se…“

Jsi tu, protože jsem si Tě vybral,“ zněla drsná odpověď. Konečně jej Smrtihlav propustil. Přes řezavou bolest se Ralf dohnaný až na samý okraj regeneračních schopností svého vampýřího organismu přinutil vstát. Hlavou pulsovala jediná myšlenka: PRYČ PRYČ PRYČ ODTUD!!!! Podlomila se mu kolena, napůl v bezvědomí se instinktivně plazil ke stěně, kterou sem vešel.

Ještě něco…ohlídej si nedotknutelné osoby, mají určité znamení. Bylo by velice trapné, kdybys je poznal až těsně před kousnutím. A pokud už musíš honit lidi v noci po ulicích, tak u toho aspoň neveršuj…zní to nemožně.“

Ralf významu jeho slov nerozuměl, ale přesto si je zapamatoval. Pochopil je až o mnoho let později, kdy na jednom zapadlém náměstíčku potkal při měsíčku Yvonn. Od té doby si Pána můr nesmírně vážil. Kdyby měl on vidět do budoucnosti, tak by mu z toho přece jenom asi taky hráblo.

A řekni, prosím, venku, že celý dnešek hodlám věnovat vyřizování stížností…na každého se dostane,“ prohlásil Smrtihlav s úsměvem někoho, kdo DĚSNĚ rád úřaduje.

Můžeš se odplazit

Na to Ralf opustil místnost vnitřně hluboce nespokojen, jelikož si část svých vnitřností odnášel na talířku od koblih.

Uzdravování trvalo velmi dlouho, ale nakonec se dal Ralf s pomocí své rakve, vampýří magie a velkého množství krve dohromady. Nutno dodat, že právě tu poslední položku zajistil kníže Smrtihlav. Z nějakého blíže neznámého důvodu mu velice záleželo na tom, aby se Ralf v rámci možností rychle zotavil, což byl jeden z důvodů, proč se upír necítil přes své viditelné zdraví dobře. Tím druhým bylo, že musel sdílet stejné město se Smrtihlavem. Jak však velmi brzy poznal, nacházela se v podobném duševním rozpoložení většina těch obyvatel Istrenu, kteří byli natolik důležití, aby o jeho existenci věděli. Většina z nich rychle pochopila, že nejlepším způsobem, jak se pozornosti vládce města vyhnout, je dělat pořádně svou práci a raděj si jej příliš nevšímat. Když si vedli dobře, odměňoval je Smrtihlav štědrými dávkami své nepřítomnosti, která byla ve světle nových skutečnosti vskutku nááááááááááádherná.

Proto když upír po jednom probuzení nalezl u své rakve pozvánku od knížete na večeři, spěšně odepsal zkroušenou odpověď, v níž barvitě vypsal, jak jej mrzí, že nemůže nabídku přijmout, ale je tu jeden problém, který přímo volá po rychlém vyřešení. Je však hluboce dojat a má též pocit, že si tu čest nezaslouží, proto za sebe poníženě posílá svého asistenta, velmi nadějného úředníka. Mládí vpřed!

Pak se pečlivě zamyslel nad tím, koho ze svých podřízených má nejméně rád, předal mu dopis a v duchu již chlapce odepsal. Potom vyrazil na opačný konec města obhlédnout krysí hnízda kvůli kontrole stavu populace. Práce s krysami sice zela velmi hluboko na jeho žebříčku oblíbenosti a měla stále klesající tendenci. Nicméně přesto ještě stála mnoho příček nad trávením času ve společnosti knížete Smrtihlava…stejně jako asi všechno – včetně násilné smrti. Jak tak nad tím přemýšlel, nezdála se mu práce s krysami zase tolik špatná. Dnešní noci mu jí však nemělo být dopřáno.

Něco jej totiž na jeho malé procházce prázdnými ulicemi do temné noci ponořeného města z výšky střech sledovalo. Zde by asi bylo vhodné napsat, že to  sedělo chvíli na jedné a pak přeskočilo na druhou střechu v souladu s rychlostí Ralfovy chůze. Takové tvrzení by však bylo značně zavádějící, jelikož to něco se totiž neustále pohybovalo tak centimetr ve vzduchu nad taškami, aniž by se jich byť jen jedinkrát dotklo.

Ralf se najednou zastavil…necítil sice chlad, ale rozpoznal změnu okolní atmosféry – v tom byl velice dobrý.

„Co jsem komu udělal?!“ rozhodil bezmocně rukama.

Chceš seznam?“ zeptal se Smrtihlav hlasem podobajícím se zvuku otvírané hrobky, když za ním neslyšně doskočil na zem – respektive asi centimetr nad zem5.

„Nikdy jsem neprováděl nic, co by se neslučovalo s mým svědomím,“ ohradil se upír.

Jistě, to už jsem slyšel mnohokrát,“ docela zvláštní na tom výroku bylo, že vyzněl, tak nějak neutrálně. Neobsahoval žádné hodnocení – pouze prosté konstatování faktu.

Smrtihlav se mu nyní díval ze vzdálenosti sotva deseti centimetrů zblízka do tváře svým charakteristickým upřeným pohledem. Ralf provedl opatření proti hypnóze a pokusil se mu to oplatit. Měl už takovou povahu.

V temných hlubinách očí Istrenského knížete tančily dva modré plamínky, což jim přidávalo na pronikavosti a dodávalo to jeho pohledu určité ostrosti. Když je tak pozoroval, dokázal si upír docela dobře představit, jak se něčím propalují.

Najednou mu hlavou prolétla myšlenka – záblesk osvícení.

„Už vím, co jsi zač,“ pomyslel si. Skutečnost se teď před ním prostírala tak jasně jako slunečný den 6.

Ralf byl velmi vyjímečný upír. Na rozdíl od většiny zástupců svého druhu se zajímal o lidi a jiné rasy více než průměrný ožrala o soudek piva, tedy nejen vychlastat a zahodit. On s nimi promlouval a dokázal jim naslouchat. Nepovažoval jejich životy za přízemní a s nimi spojené každodenní starosti za malicherné, ale naopak mu připadaly fascinující. Když byl ještě o něco mladší, tak se často toulával po zemi a poznával různé lidi. Obzvlášť rád navštěvoval jednoho starého sedláka, avšak nyní si na něj vzpomněl spíše kvůli jeho psu. Byl to krysařík, zvířátko, které vypadá jako krysa, chová se jako krysa, ale ve skutečnosti s nimi má společné jen to, že je loví 7. Je to takový velmi zvláštní tvor, nesnese se z žádným jiným psem…vlastně s ničím živým, jelikož vyjede po všem, co se pohne. Jednou dokonce Ralf viděl, jak ho jeho pán chtěl pohladit po hlavě a on jej kousl do ruky ještě dříve, než ses ní stačil přiblížit. Přesto na něj sedlák nedal dopustit. Stačilo mu totiž jednou za den donést do stodoly, kterou ten čokl snad za celý život neopustil, žrádlo a přepočítat mrtvé krysy.

Teď, když hleděl na Smrtihlava, pochopil, že on je takový Krysařík a tohle je jeho stodola. Najednou mu již nezazlíval to, že jej napadl. Byl to stejně jako u toho psa jen projev jeho přirozenosti. Pochopil též, proč proti němu vládci (například lord Skeldan) doposud nezakročili a nikdy je to pravděpodobně ani nenapadlo udělat. Mohli se od něj sice distancovat či vznášet moralistické námitky, což také zhusta dělali, ale nic víc, jelikož problémy se stejně jako krysy velice rychle množí. A v Pevnosti zatím sedal prach na stížnosti na jeho zpupnost, brutalitu a obcházení všech možných zákonů a vyhlášek, které se obejít daly 8Velmi vyjímečně se sice zvedla „vlna morálního odporu“ obzvláště od mladých perspektivních ctižádostivců majících sklony tlačit se na něčí místo, ale vždy se zase našel někdo, kdo – obrazně řečeno – přepočítal mrtvé krysy a zjistil, jak moc se vyplatí zachovat status quo.                                                                                                                                                                              

Nicméně bylo jen otázkou času, kdy se nějaká krysa ukáže jako příliš velká či náš lovec udělá chybu nebo se prostě najde někdo lepší než on. Ralf si náhle uvědomil, jak to musí být trpký a osamělý život. Nedokázal Smrtihlava litovat, ale nemohl jej ani nenávidět…bylo mu z toho smutno. Představa bytí(v těchto souvislostech by se asi nedalo použít slůvko život) plného bolesti a s perspektivou pouze na bolest další byla značně depresivní. Jako každý upír byl Ralf sice docela dost citově otrlý, ale celkový efekt tohoto poznání umocňoval ještě fakt, že Smrtihlav tohle všechno pravděpodobně věděl mnohem lépe než on.

Nad čím tak usilovně uvažuješ?“ přerušil proud jeho myšlenek kníže.

„Hledám důvod, proč se Vaše milost rozhodla trávit večer zrovna se mnou,“ odpověděl diplomaticky Ralf.

To ti mohu objasnit, když mi zodpovíš mou otázku,“ řekl a vykročil směrem ke Kaštanové třídě. Upír jej chtě nechtě následoval. „Co si o mně vlastně myslíš?“ pokračoval Smrtihlav.

Tahle otázka Ralfa opravdu zaskočila. Vůbec nevěděl, co by měl říct. Samozřejmě, že v sobě nezapřel profesionála, a tak se začal umně vykrucovat a používat osvědčené diplomatické fráze. Jenže Smrtihlav jej nenechal manévrovat a spíše ho svými otázkami neustále tlačil ke zdi. Upír se začal potit, věděl, že se pohybuje na proklatě tenkém ledě.

Víš…koluje o mně spousta lží,“ řekl najednou kníže istrenský, zatímco velice zaujatě pozoroval chátrající komín na protější střeše, „Nejsem takový kruťas, jak se povídá,“ pokračoval, „Ale jedna věc mne opravdu vytáčí…neupřímnost!“ V té chvíli se otočil a vmetl to poslední slovo Ralfovi z velmi malé vzdálenosti přímo do obličeje. Upír měl pocit, že v jeho očích zahlédl pohupující se ledové kry na nekonečném moři čiré krutosti. Oči jsou okna do duše, a z toho, co viděl, mohl usuzovat, že Smrtihlavova duše není zrovna krajinou, kde byste chtěli trávit prázdniny.

Byl bych nerad, kdyby se povídalo,že jsem zase někoho vykuchal,“ dokončil svou řeč znovu pozoruje komín tak, jako by jej na tomto světě nic jiného nezajímalo. Pohyboval se nesmírně rychle.

Ralf, který si uvědomil, že není jiné cesty, se nadechl a spustil. Převyprávěl mu vlastně svou vzpomínku na krysaříka a dojem s ní spojený. Tu příběh trochu vyspravil – přece jenom ani v takovéto situaci by nebylo moudré říkat všechno – onde zase řeč poněkud vyšperkoval, a když domluvil, tak s určitými obavami hleděl na svého posluchače.

Smrtihlavovi přeběhl po tváři mírně potěšený úsměv : „Budu si na Tebe muset dávat pozor, ale svou odpověď sis zasloužil.“ Rozpřáhl ruce jako by jimi chtěl obejmout celé město a řekl: „Odpovědnost.“

„To je vše?“ podivil se nechápavě Ralf.

Nestačí? Já myslím, že je toho až až. Nikdy jsi neměl psa? Kočku?“

Upír mlčky zavrtěl hlavou.

Krysu?“

„Nesnáším krysy!“

Aha,“ spíš vydechl zatímco si uhlazoval bradku. Příliš mu to nepomohlo. Jeho vousy byly natolik kreativní, že nikdy nevydržely dlouho v požadovaném tvaru. Naopak vykazovaly zarputilou tendenci neustále tvořit něco nového – většinou expresionistického.

S lidmi bývá poněkud více starostí než s krysami, nemluvě o elfech a trpaslících, ale přesto se domnívám, že si je oblíbíš,“ pronesl klidně, avšak rezolutně. Poté mu pokynul, aby jej následoval. Procházeli zdánlivě spícím městem, proplétali se křivolakými uličkami, míjeli honosné třídy a dávali najevo okázalou nevšímavost vůči těm nočním tvorům, kteří jim náhodou zkřížili cestu a teď se to zoufale snažili napravit. Smysly však měli zbystřené – nemohli si dovolit nepozornost. Poslušni prastaré zásady schopných vladařů a tyranů: „ Vždy a všude čekej zradu“ šli svým malým královstvím. Ralf si udělal několik poznámek o porušení povinností, kterých si cestou všiml, dobře si přitom uvědomiv fakt, že nebýt knížete Smrtihlava, byl by na pomyslném žebříčku neoblíbenosti první asi on. To však neměnilo nic na tom, že pár služebníků zanedbalo své povinnosti a zasloužilo si trest. Ralf byl pedant a bohužel pro ně pedant s fenomenální pamětí.

Nyní jej ale něco znervózňovalo. Dokázal myslet do důsledků, uměl si představit jednotlivé problémy v jejich průběhu a následcích, proto přirozeně tíhl k předvídatelnému, jež vždy dávalo za pravdu jeho rozumu. Přinášelo mu to tolik potřebné pocity radosti a zadostiučinění. Se Smrtihlavem si jich však mnoho neužil. Bylo v něm příliš magie – faktoru iracionality. Připadalo mu, že tato noční procházka trvá podezřele dlouho. Buď nebyla orientace Smrtihlavovou silnou stránkou nebo si to tak naplánoval. Možná obojí – od každého trochu. Jak tak míjeli některé domy, kníže se u nich zastavil a vyprávěl mu jejich příběh či osudy jeho obyvatel. Ralfa vždy podobné věci zajímaly, a tak trpělivě naslouchal a nasával životy jednotlivých lidí…jejich sny, myšlenky, trápení, touhy…jejich aroma – esenci. Zaslechl také jak si jeho pán svým charakteristickým hlasem přelévajícím se do podivného všudypřítomného šepotu pro sebe recituje nějaké verše. Mohly klidně patřit nějakému složitému zaklínadlu nebo být součástí nevinné lyrické básně. I když ve spojení se Smrtihlavem to slůvko působilo spíše komicky. Ralf si část zapamatoval:

 

 

 

Město do noci září

a stíny, jež slezly z tváří,

se potichu v koutě páří

dříve než stihne je stáří.

 

A mosty, smutní bakaláři,

jež klenou se nad oltáři,

se s hladinou zuřivě sváří,

zdali jsou svatí či lháři.

 

 

Jeho slova nevycházela z jednoho místa, ale znenadání vystupovala z okolních domů, narážela do stěn a jako opilé můry tančila v zuřivém víru, jehož středem byl jako nějaký prastarý černý menhir on.

Právě stáli před domem kováře, šikovného řemeslníka a hodného člověka. Celé dny trávil prací, věnoval jí všechen volný čas až se postupně stával lepším a lepším. Brzy již bude přijímat knížecí zakázky, jenže on to ještě neví. Byl totiž velice tichý a skromný. Celý život se snažil dostat z těsné klece podkrovního bytu co nejdál od područí své autoritativní matky, jen aby tuto cestu zakončil v prostorném domě v sevření železné vůle své ženy. Měl dvě naprosto příšerné děti a jen velmi málo přátel, přitom celý život toužil po úctě a lásce. Vše obrátil do své práce, byl něco na způsob umělce či čaroděje. Jeho ocel přímo rezonovala tou nenaplněnou touhou – bolestí…dlouhými roky beznaděje, osamělosti, hořkosti a vášně…vášně k dílu. Momentálně ležel, poslouchal úsečné vyprávění své ženy a přemýšlel o kovech. Dávno rezignoval na jakýkoliv odpor i nato, co si běžný člověk představí pod pojmem život. Dalo by se říci, že byl šťastný, ale něco podobného by asi řekl pouze šílenec jako on nebo já.

Smrtihlav zkontroloval znamení na dveřích a pokračoval dále. Byla to jakási runa silně připomínající muří nožku9. vymalovaná vždy černou barvou a to s evidentně úzkostlivou pečlivostí. Jeden dům však tuto značku neměl. Bydlel v něm jakýsi přistěhovalý lékárník, který se oženil s Istreňankou. To nebylo příliš obvyklé. Obzvláště když tenhle přicestoval do města přirozenou cestou…s výpravou kupců. Nejhorší, co v životě zažil, bylo trhání zubů. Smysly upíra či Smrtonoše bývají velice ostré a o těch dvou, kteří stáli před jeho domem, to platilo dvojnásob. Právě proto mohli bez větších obtíží vyslechnout rodinnou hádku. Lékárník se právě zuřivě přel se svou ženou, jež se jej s pláčem snažila přesvědčit, že malování toho podivného znamení na dveře je nezbytně nutné kvůli Pánu můr.

„Ale, miláčku, to je přece jen taková pověra! U nás doma jsme něco podobného také měli. Říká se tomu myslím…hmm…folklór!“ argumentoval křičící medik. Jeho žena na něj upřela nechápavé uslzené oči. Musel jí to několikrát zopakovat.

Smrtihlav se usmál, když v jeho případě šlo spíš o ušklíbnutí. Ralf u něj nikdy neviděl žádný přirozený úsměv. Od někoho jako on se ani dost dobře nedalo něco podobného očekávat, alespoň se tím teď upír v skrytu duše utěšoval. A Smrtihlav jej pro jednou nezklamal. Přistoupil svým charakteristickým plavným způsobem ke zdi lékárníkova domu, z temných hlubin kápě se vynořila ruka zakončená dlouhými drápy, které se v příští chvíli doslova zatly do stěny. Ozvalo se uši rvoucí skřípění. Smrtihlav provedl prostý pohyb směrem shora dolů, avšak dostatečně pomalu na to, aby si každý potenciální posluchač mohl ten zvuk pořádně vychutnat. Od drápů se linula namodralá záře a odletovaly jiskry. Ačkoliv je vědecky dokázáno, že hádající se manželé obvykle nejsou schopni slyšet cokoliv včetně argumentů svého partnera, přesto v domě zavládlo ticho.

Tento zvuk měl prostě schopnost probít se vám do vědomí s taktem a razancí válečného kladiva, které na vás někdo hodil z nejvyššího patra radniční věže. Pak bylo slyšet zuřivý šepot načež se ozval roztřesený hlas lékárníka:

„Kdo tam?“

Folklór,“ odpověděl sarkasticky Smrtihlav a stáhl se do stínů.

Chvíli se nedělo nic, pak se však domovní dveře s mučivým zaskřípěním otevřely a velice neochotně se v nich objevil lékárník. Vypadal, jako když je někým postrkován 10

Pro jistotu třímal hřeby pobitý hrůzu nahánějící obušek. Za jiných okolností by to bylo velice praktické. Třeba kdyby se v blízké tmě neskrývali dva tvorové, z nichž každý sám by mu byl schopen jej sebrat a nacpat do zadku dřív, než by si stačil uvědomit, že to bude bolet…a hodně. Něco takového však lékárníka ani nenapadlo. Hleděl totiž naprosto konsternován na rýhy v solidním kameni.

„Jsou tak hluboké,“ vydechl.

Jeho žena opatrně vykoukla a přejela zeď kritickým pohledem.

„Ty sis sem přivezl své domovské přízraky?“ Jak vidno rodilou Istreňanku hned tak něco nezaskočí.

„Co?“

„Folklór přece!“

„Ale ten ne…,“ blekotal lékárník.

„Podrápal nám zeď!“donutila jej postavit se tváří tvář očividné skutečnosti. Ralf,který se teď výborně bavil, ve tmě někde vedle sebe právě zaslechl podivné plesknutí znějící skoro jako by někdo složil hlavu do dlaní.

„Podívej, miláčku, folklór je…“ sbíral medik poslední zbytky soudnosti. V té chvíli to ale již  Smrtihlav nevydržel a zjevil 11 se jim. Z hlediska dvou mladých lidí vypadala situace asi takto: Na pozadí stínů noci se objevila mnohem temnější postava celá zahalená v kápi. Možná vás to překvapí, ale i černá má své odstíny a tento byl zcela specifický. Dával tušit, že je přeci jenom něco víc než jen pouhá barva. Měl svou hloubku, a to docela děsivou. Když jste se na něj (spíš do něj) pozorně zadívali, měli jste pocit, že se potápíte či přímo tonete. Vnímavější jedinci mohli dokonce zaslechnout něco, co by se pro nedostatek lepších výrazů dalo nazvat jako suché vlnobití. Když jste se tak nořili hloub a hloub, brzy jste v něm rozpoznali jakýsi dech – hrozivě pravidelný a všeobjímající. Nesmíme ani zapomínat na ten nezemský chlad, který vám sevře srdce jako svalnatá ruka malé vyděšené ptáče a pak jím projede s něžností pásové pily. V takové chvíli již většina tvorů s alespoň malou špetkou soudnosti odvracela zrak. Co je ještě hloub se asi nikdy nedovíme, jelikož ti, kteří se dívali dál, nám to už nepoví. Prostě a jasně měl Smrtihlav plášť utkaný z čiré temnoty. Provozoval a znamenal zkrátka to, na co si většina černokněžníků po celý život jen hraje. V určitém ohledu byl jedním z mála skutečných temných mágů na světě i v historii. Když k celkovému efektu přičteme ještě jeho nezaměnitelný hlas, tak se vůbec nemůžeme divit, že nebohý lékárník zakončil svou větu zaječením: „…příííízrááááááááák!!!“ a jedním v pravdě impozantním skokem skončil ve svém domě o desetinu vteřiny po své ženě a o dobrou setinku předtím než se masivní vchodové dveře zabouchly. Rodilí Istreňané měli ryze sportovního ducha. Kdyby to manžel nestihl, byl by zůstal venku.

Smrtihlav zatím dlouze vydechl a vypustil oblak mrazivého vzduchu 12, čímž okolní prostředí výrazně ochladil a sám trochu splaskl. Vypadal teď skoro jako zmoklá slepice, i když to byl pořád ten druh slepic, jež vás na první pohled přesvědčí, že vyhýbat se širokým obloukem kurníku je vynikající nápad. Dlouze pozoroval dům.

„Myslíš, že se to může rozšířit?“

„Neřekl bych,“ odpověděl upír, který jen s vypětím všech sil zadržoval smích. Ne kvůli Smrtihlavově důstojnosti, spíš pro jeho pověstné sebeovládání. Kdyby věděl něco o chemii, tak by mohl říci, že nálada knížete je stabilní asi jako lahvička s nitrákem (myšlen nitroglycerin), se kterou právě někdo zatřepal. Jelikož ale věděl, že myšlenky jsou ještě nebezpečnější než slova, tak usilovně přemýšlel o úskalích udržování rovnoměrné krysí populace v Istrenu a mimořádně intenzivním pohlavním životě hlodavců vůbec. Byla to totiž jediná věc jejímuž bližšímu zkoumání se vyhýbal dokonce i Smrtihlav.

Ten zatím pomalu přistoupil k lékárníkovu domu a pohladil jeho dveře stejně něžně jako ženu. Na místě, kde se dotkl dřeva se objevilo slabě zářící znamení, které Ralf později z čiré zlomyslnosti kouzlem změnil na F .  

 


Poznámky autora

1. Byl si jistý, že by se ty jinak vzdělané a inteligentní hlavy nedokázaly shodnout ani na tom, jakou barvu má pomeranč, kdyby ovšem věděly, co to je. Smrtihlav na psu občas vysvětloval principy demokracie. Upír jej v skrytu podezříval, že je to jediný důvod, proč si tu obludu drží, jelikož jako hlídač byla naprosto nemožná. --zpět do textu--

 

2. Obvykle se vám to nepodaří pokud vašemu čtyřnohému miláčkovi právě nespadlo něco do oka --zpět do textu--

 

3. Spíše neživot. Nebudeme si tu však zbytečně hrát se slovy, ne? Život ? Smrt? U nemrtvých to bývá vždy poněkud problém určit. Na víc to vůči nim není ani trochu slušné --zpět do textu--

 

4. Téměř nikdo neodolal tomu jej neochutnat. --zpět do textu--

 

5. Pak aby to nebylo neslyšné, že? --zpět do textu--

 

6.V jeho případě spíš bezměsíčná noc. --zpět do textu--

 

7.Co já mám dneska s těma krysama? --zpět do textu--

 

8. Určitá nařízení prostě nikdo neporuší a to ani oním starým dobrým zákonným způsobem, jímž právní kličky bezesporu jsou; jelikož je to prostě nemyslitelné. Nebo jste snad někdy viděli úředníka, který se pokusí vyhnout naplnění výnosu o zvýšení svého vlastního platu?Pokud ano, o čemž velmi pochybuji, tak si to, prosím, nechejte pro sebe, jinak byste mohli dát vzniknout velice nebezpečnému precedentu. Právo totiž potřebuje alespoň nějaký základ, o nějž by se mohlo opírat. Moc mu toho nezbylo: o rovnost před zákonem přišlo v souvislosti s imunitou ústavních činitelů, o presumpci neviny zase díky „veselým“ zákonům o sexuálním obtěžování a rovnost obecně – tu zadupali do země věčně „diskriminovaní“ zástupci určité nechvalně známé menšiny.--zpět do textu--

 

9.Zde milého čtenáře požádám, aby si představil něco jako obrácené ypsilon s přehláskou, a pak bude opravdu velice blízko --zpět do textu--

 

10 .Není zvláštní, že každá manželka začne dříve či později postrkovat? Ne, není! Je to smutné, i když v některých případech nutné. (Pochopil někdo, co tím ten blbec myslel? – pozn. svobodného korektora --zpět do textu--

 

11.Od podstatného jména „zjev“ --zpět do textu--

 

12.Podotýkám že ústy, pokud někoho náhodou napadlo něco jiného --zpět do textu--

 

Autor článku