Řím po Marku Auréliovi

~ Héródianos ~

Při studiu na vysoké škole jsem se setkal s knihou Řím po Marku Aureliovi (z edice Antická knihovna), jejímž autorem je Říman Héródianos. Do češtiny ji přeložil významný historik Jan Burian.


O Héródianovi

Héródianova osobnost je do dnešní doby známa pouze mlhavě a vše, co lze říci o místě a době jeho narození, o jeho životě lze přijímat jako dohady a ne jako ověřená fakta.

Předpokládá se, že se narodil buď v syrské Antiochii nebo v egyptské Alexandrii. Dle nejnovějších názorů historiků pocházel nejspíše z Malé Asie, ale i to je velice sporné. Jeho narození se datuje mezi roky 170 – 180 n. l. a úmrtí do doby kolem roku 240 – 250 n .l. Nejspíše působil na císařském dvoře, ale jen v nižších funkcích. Je také možné že byl synem propuštěnce (pokud ovšem nebyl propuštěnec on sám).

Ve svém díle, které rozdělil na osm knih, se soustřeďuje na dobu po smrti Marka Aurelia. Od doby, kdy v čele Říma stanul Markův syn, Kommodus, až do zmatených dob kolem roku 238. Způsobem zpracování se dílo blíží historickému románu. Do zpracování se promítl i Héródianův osobní názor na osobnost císaře a i jeho názor politický. Kniha je v tomto směru hodně subjektivní. Za nejlepšího císaře považuje Pertinaxe (193 n. l.) (vládl po Kommodově smrti), ale u jiných císařů, kteří také vládli dobře a mírumilovně nachází Héródianos vždy nějakou chybu.


O čem to vlastně je…

V první knize popisuje ve zkratce období konce Markovy vlády a jeho smrt. Nástup Kommoda – Markova syna. Jeho vládu, zpočátku dobrou. Postupem času se ale Kommodus pod vlivem úlisných společníků horšil ve svých císařských povinnostech až je úplně zanedbával a věnoval se hlavně zábavě a hrám. Kommodus zemřel násilnou smrtí, když ho jistý Narcissus na příkaz Kommodovy milenky Marcie, prefekta pretoriánů Laeta a Kommodova komorníka Eklekta zardousil 31. prosince roku 192 – po 12 letech vlády.

Ve druhé knize se k moci dostává Pertinax – přítel Marka Aurelia a jediný přeživší vychovatel Kommoda. V knize je vylíčen jako vůbec nejlepší císař po Marku Aureliovi. Pertinax byl bohužel zavražděn pretoriány nedlouho po svém nástupu. Ti byli nespokojeni s císařovou mírumilovností. Chtěli loupit a vraždit a žít v pitkách jak tomu byli zvyklí za Kommoda. Po této události se pretoriáni stáhli do svého tábora a vyhlásili císařský trůn na prodej. Koupil ho jakýsi Julianus. Slíbil pretoriánům více peněz než jim skutečně mohl dát a tak byl po povstání správců Nigera v Sýrii a Septima Severa v Panonii (a jejich následném provolání za císaře lidmi ve svých provinciích) Julianus odstraněn (stalo se tak na rozkaz senátu a konzulů). Tou dobou totiž Severus přitáhl s vojskem k Římu a hrozil boj. Po prohlášení Severa senátem za císaře vytáhl Severus na boj proti Nigerovi.

Tím se dostáváme ke třetí knize, v níž je popsáno tažení proti Nigerovi, Nigerova porážka a smrt. Severus vládl jako tyran, ale na své straně měl vojsko, které si ho vážilo pro jeho statečnost a příkladnost v bojích. Po odstranění Nigera zabil i správce Británie Albina. Obával se, že by mohl převzít jeho, tedy Severův císařský trůn, pro svou urozenost a bohatství. Po porážce Albina Severus chvíli pobyl v Římě, ale zase se vydal do boje – tentokrát na východ. Severus zemřel po 18 letech vlády po vleklé nemoci.

Severus měl dva syny. O nich se píše ve čtvrté knize. Byli to Antoninus a Geta. Vzájemně měli jeden ze druhého strach. Oba usilovali o život toho druhého. Po několika dnech po nástupu Antoninus zavraždil Getu. Antoninus se vydal k Dunaji, do Thrákie a Malé Asie. Zde uzavíral přátelství s barbary a konal úlitby bohům. Z Malé Asie pokračoval do Egypta. Zde v Alexandrii nechal pomocí lsti vybít všechny mladíky, protože si z Antonina dělali alexandrijští obyvatelé legraci. Antoninus si celou dobu své vlády počínal úskočně a většiny jeho vítězství bylo dosaženo díky lsti. Nakonec byl Antoninus zavražděn na popud jednoho ze dvou pretoriánských prefektů Makrinuse. Ten se poté ujal moci a vojskem byl provolán za císaře.

Pátá kniha je o roční vládě Makrina, o jeho zavraždění a nástupu na trůn Bassiana a Alexandra – oba byli prasynovci Severa. Makrinus byl zabit při útěku z bitvy a na jeho místo nastoupil Bassianus. Ten opět nedbal císařských povinností. Nechal ale zabít a popravit mnoho urozených a bohatých lidí. Pro svou neoblíbenost byl Bassianus zabit vojáky a za císaře byl provolán Bassianův bratranec Alexianus, který mezitím dostal nové jméno Alexandr. Byl ale příliš mlád – šlo mu na 16. rok a ve všem ho řídili matka s babičkou.

Šestá kniha je celá o vládě Alexandra. Vládl mírumilovně po třináct let. Římský lid i vojsko s ním bylo spokojeno. Po třinácti letech ale musel vytáhnout do boje proti perskému králi Artaxerxésovi a poté proti Germánům. V prvním případě ale jeho vojsko utržilo obrovskou porážku a tak, když táhl proti Germánům, byl odstraněn na rozkaz Maximina, kterého vojáci předtím provolali císařem. Alexandr byl zabit pro svou nerozhodnost a liknavost zaviněnou jeho matkou, která ho neustále od boje zrazovala a snažila se žít co nejpohodlněji a získat si co největší majetek. Maximina si vojáci vážili pro jeho odvahu a statečnost, kterou prokázal v mnoha bojích.

V sedmé knize píše Héródianos o tvrdé vládě Maximina. Když Maximinus vládl takto velice tvrdě, lidu se to samozřejmě nelíbilo a začal se vzpouzet. Vzpoura propukla v Libyi. Zdejší lid zabil tamějšího správce a provolal za císaře libyjského prokonsula Gordiána. Ten přemluvil senát, senát následně římský lid a většinu provincíí k povstání proti Maximinovi. Maximinus se po zjištění těchto zpráv vydal do Itálie. Mezitím se jistý Kapelianus, správce Numidie, vydal s vojskem do boje proti Gordiánovi a také ho porazil. Snažil se tak ještě více zalíbit Maximinovi. Když se toto doneslo do Itálie, senát okamžitě začal jednat a za císaře byli zvoleni Maximus a Balbinus. Lidu se ale tato volba nelíbila a senát si ho musel usmířit tím, že za panovníka zvolil Gordianova vnuka Gordiana. Protože byl ale Gordianus příliš mlád, dovolil lid prozatímní zastoupení Maximem a Balbinem. Tou dobou stanul Maximinus na italských hranicích.

O boji Maximina proti Maximovi a Balbinovi je poslední, osmá kniha. Maximinus tedy vpadl do Itálie. Jeho postup byl ale zastaven u města Aquileia. Ta se opevnila, předzásobila pitnou vodou a potravinami a bránila dalšímu postupu Maximinových vojsk. Dobýt Aquileiu se ale Maximinovi ani po dlouhém obléhání nezdařilo. Jeho vojsko se psychicky i fyzicky zhroutilo a rozhodlo se Maximina zabít. Tak se i stalo a jeho hlavu i s hlavou jeho syna poslali do Říma, aby mohl být ukončen boj. Tak tedy skončil Maximinus a zavládl mír. Maximus a Balbinus poté vládli v Římě a byli lidmi oblíbeni. Neměli je však v oblibě vojáci. A tak jednou vtrhli do císařského paláce a oba císaře, již starce, zabili. Za císaře provolali malého Gordiana, protože v tu chvíli to pro ně byla jediná možná volba. A tak se Gordianus, jemuž bylo třináct let, stal císařem a ujal se vlády nad římskou říší…


Závěr

Zde kniha končí. Pro zájemce o historii jde o vynikající „kousek“. Velmi dobře se čte a jejímu obsahu můžeme bez obav věřit (navíc je opatřena vysvětlivkami, které případné nesrovnalosti uvádějí na pravou míru). Takže i když na začátku recenze píšu, že dílo je hodně subjektivní, objektivní historické fakty zde nejsou nijak pokrouceny. Autorova subjektivizace, která se projevuje např. v kritičtějším pohledu na určité císaře, je poopravena již zmíněnými vysvětlivkami. Pro pochopení není třeba znát dějiny antického Říma a absolutní laik získá po přečtení řadu znalostí.

Jednou větou: Kniha je určena pro každého zájemce o dějiny starého Říma.

Autus Trabantus