Karel Kryl nás opustil před deseti lety, 3. března. Písničkář, básník, milovník žen, básník, novinář, člověk s nelehkým životem, ale krásným posláním.
Narodil se rok před koncem druhé světové války v rodině knihtiskaře, jenž se nebál vydávat autory komunismem nemilované. Tak se stalo, že již v sedmi letech musel přihlížet, jak jim rozbíjejí tiskárnu. Pro Kryla se tak stal samozřejmým život na útěku.
Díky těmto zkušenostem z dětství pak nemusel dlouho přemýšlet o tom, jak se věci mají, a co víc, měl talent o tom vyprávět druhým.
Stačila trocha veršíků a kytara na pomoc. Přitom rodiče malému Kájovi žádné takové myšlenky sami nevštěpovali, dokonce mu dovolili chodit do Pionýra a nechali ho, ať se o smysluplnosti rozhodne sám. Život v Pionýru byl ale natolik jiný, než život, který poznal doma, že se záhy rozhodl jeho řady raději opustit.
Netřeba snad rozebírat, že chodba za Krylovic dveřmi prázdná nebývala, a že sledování, problémy při studiu a stěhování realitu vystihují věrněji.
Když se v šedesátém devátém rušily koncerty a přestaly vycházet knížky a lidé se začínali opravdu bát, konal se v srpnu v Západním Německu festival západoněmeckých písničkářů.
Kryl se ho zúčastnil, a tak v době, kdy se zavřely hranice, byl v Německu. Kolem jeho odchodu je obmotána spousta mýtů. Zda-li to plánoval, či ne. Jasné je, že se rozhodl se nevrátit.
Novým domovem mu byla redakce Svobodné Evropy v Mníšku pod Alpou, jak přezdíval svému „vyhnanství“.
Pro Kryla nesou tyto výrazy zcela odlišný význam. On neemigroval. Podle něho je emigrant ten, kdo odjede aby začal nový život jinde. Kdežto primárním cílem exulanta je, starat se o to, aby se mohl zase vrátit zpět.
Karel se jen tak vrátit nemohl, posílal do Čech tedy alespoň své písničky a občas pohlednici s nápisem jako "Žiju, Karel". Jeho desky se občas pašovaly v obalech od Beethovena či Bacha, a když byla politická situace příznivá a rušičky nezlobily, hltali je příznivci přímo z vln Svobodné Evropy. Znělka Nehažte kamení nepotřebuje komentář:
Ale protože nepíšeme antickou tragédii, nýbrž o životě člověka, budeme psát i o tom štěstí.
Jak jsme již zmínili, měl kolem sebe Karel vždy spoustu přátel a spoustu žen. Stačí podívat se do jeho básní- pro koho bylo sedmnáct kryptogramů na dívčí jména? A dál – Martina, Irena Hanina, Ellena z písniček. Kateřina, která ani netušila, že mu byla vším…a pokud znáte mnohaslokovou písničku Já mám svou panenku, najdete tam mnohé mnohé další, i když beze jmen.
Za německého pobytu se o Karla starala jeho druhá manželka Marlene. On její péči velmi oceňoval, stejně jako její šetrnost a vytvoření zázemí.
Děti Kryl neměl, ale staral se v Německu o jednoho sirotka, jako by byl jeho vlastní. Na popud dětských otázek vzniká i Sedm básniček na zrcadlo, které odpovídají na to, co to je touha, víra, láska:
Kromě inspirace ženami a dětmi, používá coby motivu odlehčení lidovou poesii. Mezi politickými texty má zkrátka potřebu, stvořit tu a tam nějakou tu blbůstku, tak vznikají texty jako:
Ani tím ale Krylovo hraní se slovíčky nekončí. Aby byl lépe pochopen i v zahraničí, psal texty v Němčině i Polštině, nebo si je alespoň překládal. A aby nezapomněl češtinu, jak říká, noří se do komplikovaného verše skladby Zbraně pro Erató. Za to úsilí to ale stálo. Epická báseň inspirovaná životem Rimbaudovým má mnohé co říct i dnes.
A nakonec něco o té vládě. Rok 1989, Sametová revoluce, Praha. Kryl přijíždí jako hrdina. (Jeho žena Marlene vlastně ani netušila, kdo Karel pro Čechy je. Když ho v osmdesátém devátém vítali jako hrdinu, bylo to pro ni překvapením)
Nadšení. Zklamání.
Oba si sebe navzájem vážili a bojovali za stejnou věc. V tom se pochopili. Nepochopili se však jako osobnosti, navzájem. Karel Kryl mluvil v písničkách, vybral si tuto cestu, protože byla schůdná. Tehdy.Nebyl to ale emotivní pisálek bažící po slávě a ovacích publika. Alespoň ne především. Především mu šlo o československou demokracii. Mrzelo ho pak, že v době, kdy měl Havel na sto poradců, Kryla si nikdy nevybral. Že mu řekl, a´t jde a zpívá. A tak zpíval.
Mnohem větším nedorozuměním ale bylo rozdělení republiky. To Kryl nemohl pochopit. Působilo to na něj jako zrada, že vlast, pro kterou žil, najednou není. Nedokázal Havlovi prominout, že dopustil, aby jejich vlast byla zdeformována, okousána, zničena. Politický barometr opět zklamal.
K tomu jeden koncert za druhým a málo času na sebe.
Karel Kryl zemřel 3.března, před deseti lety v Mnichově na srdeční zástavu. Po diskusích a hádkách o tom pravém místě pro jeho hrob byl pochován v pražském Břevnově za celebrování dávného přítele Anastáze Opaska.
Nyní, k desátému výročí smrti a šedesátému(12.4.) narození se koná spousta akcí k uctění jeho památky. Veřejná předčítání, zpívání. Nakladatelství Torst chystá reedici sbírky všech jeho básní.