Tak trochu netradiční sportovní hra

Neradi děláme výjimky, vždy jsme radši, když je vše v zajetých kolejích, proto se nemůžete divit, že i čtvrtý titul, který v sekci Sport recenzujeme je z dílen EA Games. Tato firma začíná být pověstná svými mainstreamovýmy tituly, které mnohdy nejsou nijak extrémně kvalitní, ale zato se velice dobře prodávají. Proto vývojáři z EA chňapli (a zaplatili příslušný obnos za licenci) po šanci předvést na monitory dychtivých pařanů a hlavně pařánků postavičku Harryho Pottera tak, jak jsme jí ještě neměli tu čest poznat. Již podle podtitulu: Mistrovství světa ve Fanfrpálu můžeme poznat, že tentokrát ani tak nepůjde o dobrodružství malého chlapce v kulatých brýlích, ale spíše o simulaci jeho oblíbeného čarodějnického sportu.

Ve Fanfrpálu jsou tři branky a jeden gólman. Jde to nedat?

Ještě než začnu psát, musím se omluvit (I must apologize - citát z Matrixu) hned ze dvou důvodů, jednak proto, že na můj harddisk se dostala anglická verze a ne počeštěná, která vychází v naší rodné zemi, takže nemůžu zhodnotit dabing a podobné ty věci, které doznávají změn při lokalizaci. Druhý důvod mé omluvy je fakt, že o fenoménu jménem Harry Potter vím asi jen to, že existuje (no dobře, tak jsem viděl zfilmovaný první díl a zaslechl jsem něco) a tudíž nebudu užívat odborné Potterovské terminologie. Ale na druhou stranu myslím, že pohled z té "nezfanatizované" strany může mnohým fanouškům pomoci při rozhodovaní o koupi této hry mnohem více, než výkřiky extáze "ON JE TAM Harry Potter!!"

Jak to vypadá?

Dříve než začnete hrát tuto hru, musíte se smířit s tím, že je dělána hlavně pro dětskou část pařanské komunity a tomu je přizpůsobeno téměř vše, grafiku nevyjímaje. To znamená zhruba to, že grafika se bude líbit snad všem, protože v každém z nás je kousek dítěte. Minulá věta ale platí pouze s malými výhradami. Zápas vypadá opravdu dobře, pohyby postav jsou na vysoké úrovni, grafické efekty jsou prosté a působivé. Ale ... Při prostřizích hráči nevypadají nic moc, vzhled diváků je tak na úrovni Fify 98 a konečně, často to bývá dost nepřehledné, musíme ovšem brát v potaz, že simulace Fanfrpálu vyžaduje trochu něco jiného, než klasické sportovní simulace, ty se totiž odehrávají na ploše, zatímco létaní na koštěti je z pochopitelných důvodů zpracováno v prostoru.

Prostředí, ve kterém se zápasy odehrávají se mnění podle toho, kde hrajete. Vše je zpracováno maximálně stylově, ale bohužel bez větší dávky fantazie. Zatímco v Austrálii si zahrajete na rozpálené pustině, v Anglii se proletíte nad krásně zeleným trávníkem, tak v Bulharsku budete usilovat o vítězství v jakémsi trávou zarostlém a sto let neudržovaném koloseu.

Jak se to hraje?

Vzhledem k tomu, že hru musí zvládnout i děti, musela být ve všech ohledech přizpůsobena právě jim. Snad nejvíce se to projeví na obtížnosti, která nelze nijak modifikovat. Přestože jsem v prvním zápase nevěděl prakticky vůbec, co to Fanfrpál je, vyhrál jsem tehdy slušným rozdílem (trénink jsem přeskočil, což jsem ovšem musel později dohnat), pak ovšem přišlo chytání Zlatinky, kterým končí každý zápas. V této disciplíně jsem nejprve propadával na plné čáře, přestože je princip celkem jednoduchý. Musíte sledovat velice rychlou Zlatinku a pokud alespoň přibližně sledujete její trajektorii, máte možnost letět rychleji a dohonit ji (a následně i lapit).

Ovládání je typicky konzoloidní, nad vším máte kontrolu pomocí kurzorových šipek a numerické klávesnice. Zpočátku budete řešit zápasy nahodilým mlácením do akčních tlačítek a bude vám to dost možná vycházet, ale později budete muset přejít na promyšlené kombinace, protože prvním způsobem můžete bez problémů vyhrát 300 : 0, ale pomocí komb můžete získat pořádnou výhodu při závěrečném chytání Zlatinky a navíc se na to skvěle dívá ...

A to ostatní...

Atmosféra zápasů je docela dobrá, kazí ji pouze režijní prostřihy, které nejsou špatné, ale je jich žalostně málo a tak se velice rychle okoukají. Pokud máte doma gamepad, můžete si zkusit multiplayer, který je velice zábavný (kvůli nízké obtížnosti mnohem zábavnější než singl).

Hudba nestojí za mnoho. Téměř po celou hru budete poslouchat jednu muzikální smyčku, která sice není

Černé vlasy, kulaté brejličky... odkud tě jenom znám?

špatná a nechybí jí ta správná atmosféra, ale každá hudba se jednou oposlouchá. Konkrétně tato se oposlouchá za několik málo hodin hraní. Zato hudba v menu je naprosto geniální, jak by také ne, skládal jí samotný Giuseppe Verdi (marně hledáte pod položkou skladatel hudby do her), konkrétně se jedná o jeho Dies Irae Z Requiem. Myslím si, že tento přístup (recyklace klasické hudby) by se mohl zvláště v R.P.G. osvědčit.     

Hrací doba není dlouhá. I opravdový počítačový amatér je schopen tuto hru dohrát za cca 15 hodin (já to sfoukl za 8). Zábavu může prodloužit jedině zajímavá možnost sbírání karet s Famfrpálovou tématikou (najdete zde stadióny, důležité osoby ...).

Výsledek? Čekal jsem, že to bude horší. Nakonec ale musím uznat, že tato potterovská hra se pěkně hraje, dobře vypadá, ale na druhou stranu jí kazí krátká herní doba a až bláznivě lehká obtížnost. Našli bychom i jiné chybky, ale ty fanouškům obrýleného klučiny nebudou vůbec vadit a ty ostatní si tuto hru stejně nekoupí (snad kromě mne). Ať je to tak, či tak, svět bude určit lepší, pokud budou naše děti pařit tuhle gamesu, než aby lovili fragy v Unreal Tournament 2003.

Mat