Hry s válečnou tématikou se poslední dobou těší velké oblibě. Jinak tomu nebylo i u ,dnes dá se říci legendární, hry Medal of Honor: Allied Assault. Na svědomí ho měli chlapci ze studia 2015, tehdy ještě pod ochrannými křídli jednoho z největších herních gigantů, Electronic Arts. Vyvíjen byl na dosti starém Quake 3 Arena enginu, proto se neočekával žádný oslnivý vizuální zážitek, ale vývojáři dokázali nemožné a vymáčkli z něho maximum.Hra se stala  učiněným trhákem a vysloužila si pokračování v podobě dvou datadisků.

Neuběhli ani dva roky a máme tu další hru, dnes již nikoli od 2015 ale od Infinity Ward, nebojte se, jsou to ti samí lidé, ale kvůli neshodám s Electronic Arts si změnili jméno a přešli ke konkurenčnímu ActiVisionu. A jak to vše dopadlo, zda se bude opakovat historie a nebo upadne do hlubin zapomnění si můžete přečíst právě zde.

Budete mít zde možnost zahrát si za tři národy. Začínáte v USA v malém povinném tréninku, kde vás seržant naučí základní věci (existují různé hry, ale moderní hru bez tutoriálu byste hledali asi marně) například jak správně upevňovat nálože, házet granáty, lepší mušku budete mít pokud budete mířit přes hledáček, nikoliv od pasu a co se týče navigace, po celou dobu vás povede žlutá hvězdička, která je umístněná na kompasu ve spodním rohu monitoru (kromě změny umístění celý MoH).

V Británii splníte pár misí a čeká vás matička Rus, kde si zopakujete vylodění, nikoliv již v Normandii, ale u Stalingradu, kde vám bude nadřízený vykládat, že dezerce se zde trestá smrtí. Od chlápka na korbě auta dostanete pár nábojů a vydáte se neozbrojen do bitevní vřavy, kde kulky létají ostošest (dalo by se říct, že i více, protože ostošest létali na Omaha beach a toto je snad ještě masovější bitva).

“Není čestný způsob zabíjení, není šlechetný způsob ničení. Na válce není dobrého nic. Kromě jejího konce.“ – Abraham Lincoln

Grafické prostředí nepatří k tomu nejlepšímu, není se ani čemu divit, když hnacím motorem je stařičký Quake III Arena engine. Ovšem od jiných her, které jsou postaveny na stejném základu, např. Return to Castle Wolfenstein je totálně modifikovaný, je zde vidět velký kus práce, čehož si všiml i tvůrce Q3A enginu John Carmack, který  se sám až divil, co vše lze ještě dostat z takto starého enginu.

Ovšem na zkoumání grafických vychytávek mít moc času nebudete, poněvadž  zde stále něco bouchá, někdo střílí a  velká variabilita misí vás žene stále dopředu.

I když  je engine celkem svižný, vše běhá tak jak má, nečekaně se však při větších přestřelkách začne nechutně sekat což celkovému dojmu nějak nepřidá (údajně to není nedostatečným výkonem počítače, ale jednoduše tím, že po tak starém enginu toho chtěli vývojáři prostě moc).  

Jak jsem již trochu naznačil, mise jsou velmi variabilní. Podíváte se zde např. na zasněženou Sibiř, kde si zajezdíte i v tanku, budete s ostřelovačku v ruce bránit most, dokud ho kolega nevyhodí do vzduchu, zastřílíte si protiletadlovými zbraněmi, budete mít i za úkol vážně poškodit německou bojovou loď a beze zbraně budete vybíhat proti německým kulometným hnízdům. A to je jen náznak toho, co vás ve hře čeká. V průběhu mise se neustále mění úkoly, což znásobuje zábavnost a dokazuje, že se u hry nebudete nikdy nudit. Jediné co tu nenajdete, jsou tiché mise, kde se musíte dostat z bodu A do bodu B aniž by vás někdo viděl, či jste spustili nechtěně poplach.

“Odvaha znamená vystrašenost k smrti – ale nicméně povznáší“ – John Wayne

Po celou dobu hraní budete součástí většího či menšího týmu, ve kterém budete mít buď pozici velitele nebo běžného vojáka. Týmová složka zde není nějak podrobně zpracována jako např. v české taktické hře Hidden & Dangerous nebo Vietcongu, ale omezuje se pouze na společný postup misí. Své kolegy nemůžete nijak ovládat (např. pomocí příkazů), což je velká škoda, ale jsou natolik inteligentní, že stačí přistoupit k dané věci třeba kulometu a oni ustoupí, přenechají vám místo a jdou bojovat tváří tvář. Také velice efektivně využívají různé ruiny, zátarasy a jiné překážky, které se na mapě vyskytují ke krytí před nepřítelem. I když je nemůžete nějak ovládat jsou tak inteligentní, že se vám nikdy nezapletou pod nohy, hází po nepříteli granáty a nikdy se nedrží ve skupině, ale takticky se rozmístí, aby byli co nejméně zranitelní.

Téměř to samé by se dalo říci i o protivnících. Také jsou velice inteligentní, ke krytí využívají každičký růžek a nikdy neváhají použít granáty, které, jak sami poznáte, jsou kolikrát akorát k zlosti. Jak jsem se nejednou všimnul, každý preferuje jiný styl boje. Jedni po vás střílí aniž by byli nějak kryti, druzí si najdou nejdříve nějaké pěkné místečko a třetí po vás hodí nejdříve granát a po tom se honem letí někam schovat.

Exploze, střely z kulometu a jiné zvuky, které zde uslyšíte dokážou navodit užasnou atmosféru. Během chvilky se zaposloucháte a budete si připadat jako by jste byli přímo uvnitř dění. Už tak dokonalý zážitek ještě podkresluje v důležitých okamžicích symfonická hudba, která ještě o něco málo dokáže zvednout hladinu adrenalinu v krvi.

Velice se mi líbilo, že pokud ve vaši blízkosti exploduje granát, začnete mít rozostřený obraz, v uších vám nepěkně píská a celý svět se zdá takový zpomalený, když to vezmu do extrému, vzdáleně mi to připomínalo Matrixovský toliko opěvovaný Bullet Time, ale abychom vše nevztahovali k tomuto kultovnímu filmu, stačí to přirovnat k úvodním scénám Zachraňte vojína Ryana, kterým se vývojáři nechávali inspirovat při tvorbě MoH. 

Za zmínku dále stojí i fakt, že si hra sama hlídá, zda nejste tzv. “týmový vrah“. Pokud párkrát nechtěně (že byste do nich pálili schválně vůbec nebereme v úvahu ...) strefíte spoluhráče, nic se v celku neděje, ale pokud  se to děje velmi často, hra končí a jako trest jste vráceni na poslední uloženou pozici.    

“Voják se především modlí za mír, a je to voják, kdo musí trpět a nosit v sobě nejhlubší zranění a šrámy války.“ – Generál Douglas Mac Artur.

Zbraní je zde velké množství. Záleží především na jaké frontě právě bojujete, od toho se i odvozuje i arzenál. Je absolutně nemožné si nějakou zbraň oblíbit a následně s ní projít celou hru.

Výborné je, že v případě nouze lze použít i soupeřovy zbraně, což nabízí nejedna akční hra, ale u CoD s vám to bude opravdu hodit. Velice se mi líbilo, že v době největší nouze (nebo v případě nečekaného a nepříjemného blízkého kontaktu) lze na nepřítele použít i pouhé řezání pažbou pistole, které se později ukázalo jako velmi účinné. Ostatně protivníci v tomto ohledu nebyli také nijak pozadu. Velkou zvláštností je, že můžete mít u sebe jenom dvě veliké zbraně, pistolku a nějakou tu periférii, což se mi zdá jako docela realistické (byť zbytek hry realistický rozhodně není) a dává to hře nový rozměr.

Pokud zhodnotím všechny pro a proti, musím uznat že mě Call of Duty velice překvapilo. Už dlouho jsem nehrál takhle atmosférickou střílečku u které jsem se bavil až do konce. Velká rozmanitost misí, audiovizuální efekty, které jsou nadprůměrné a nakonec ta atmosféra mě úplně dostala, škoda jen, že byla tak krátká - k outru se prostřílíte už po nějakých deseti hodinách pohodového hraní. Doufám, že se co nevidět objeví na Internetu nějaké modifikace, či nové mapy, aby jsme si hru mohli hru trochu prodloužit.

Pat